6 Tdo 901/2007
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 901/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 2 To 661/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 174/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 6 T 174/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že poté, co dne 12. 7. 2005 uzavřel jako jednatel společnosti E. s.r.o. leasingovou smlouvu se společností S. A. a.s., s předmětem pronájmu, kterým bylo osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 330i A 3.0, v pořizovací ceně 1.495.000,- Kč, toto vozidlo bez svolení jeho majitele společnosti S. A. a.s. v rozporu s leasingovou smlouvou v blíže nezjištěné době v měsíci srpnu 2005 zapůjčil třetí osobě, ačkoli věděl, že takto bez souhlasu leasingového pronajímatele činit nemůže, čímž způsobil poškozené společnosti S. A. a.s. škodu ve výši 717.493,- Kč . Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S. A. a.s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 2 To 661/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci (a citovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy navržené obhajobou. Z tohoto důvodu nebyl podle jeho přesvědčení řádně zjištěn skutkový stav věci a soud tak v dané věci učinil nesprávný závěr o jeho vině a trestu. Soud prvního stupně podle něho pochybil především tím, že nevyslechl svědka Ž. Tím bylo podle jeho názoru porušeno právo na obhajobu. Dodal, že tuto námitku uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak soud druhého stupně se jí vůbec nezabýval.

Výše uvedené tvrzení má podle obviněného přímou návaznost i na další jeho námitku, konkrétně, že nebyl bez dalších pochybností prokázán jeho úmysl zpronevěřit vozidlo. V souvislosti s tím poukázal na svou výpověď, podle níž vozidlo zapůjčil panu Ž., který z firmy E. odebral několik vozů, s tím, že dotyčný si vyřídí převod leasingu. Vzhledem ke skutečnosti, že svědek Ž. nebyl vyslechnut, není možné bez dalšího dovozovat úmysl vozidlo zcizit. Výslech jmenovaného svědka by měl podle jeho názoru směřovat k tomu, zda skutečně došlo k dohodě, že si leasing převezme, a pokud ano, s kým v leasingové společnosti jednal, když je zřejmé, že to nikdo z vyslechnutých svědků nebyl. Obviněný přitom zdůraznil, že soud nemůže dopředu činit závěr o tom, jak by výpověď svědka hodnotil, pokud by nějak vypovídal. Takové odůvodnění rozhodnutí svědčí podle jeho názoru o podjatosti soudu a také o tom, že soud prvního stupně je o jeho vině přesvědčen přesto, že nebyly vyčerpány všechny důkazy, jež obhajoba navrhla.

V další části svého dovolání se obviněný vyjádřil ke způsobené škodě. Podle jeho slov je její výše, jak byla v rámci dosavadního trestního řízení vyčíslena, nesmyslná , neboť z výpovědí svědků je zřejmé, že vozidlo bylo vráceno leasingové společnosti 15. 12. 2005, a reálná škoda, která mohla leasingové společnosti vzniknout, by tudíž představovala nezaplacené splátky za měsíce září až prosinec 2005, což ovšem nemohlo činit 717.493,- Kč. Amortizace vozidla či ztráta jeho hodnoty za tři měsíce by takovéto výše dosáhnout nemohla.

V závěru odůvodnění dovolání obviněný shrnul, že v řízení jsou pochybnosti, jež se doposud provedenými důkazy nepodařilo odstranit, přičemž podle zásady in dubio pro reo je třeba tyto pochybnosti vykládat v jeho prospěch. Dále opakoval, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když nevyslechl svědka Ž.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K námitkám obviněného stran nevyslechnutí jím navrhovaného svědka a neuplatnění zásady in dubio pro reo konstatoval, že tyto jsou pouze procesního charakteru, týkají se údajné důkazní nedostatečnosti a nesprávného hodnocení důkazů ve smyslu procesních zásad zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což je v rozporu s hmotně právním charakterem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky nelze podřadit ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř.

Relevantní je podle státního zástupce pouze námitka směřující k určení výše vzniklé škody, neboť tu obviněný v daném případě dovozuje z jiného právního hodnocení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a nedomáhá se zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Uvedenou námitku však označil za zjevně neopodstatněnou. Připomněl, že trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. se může dopustit i osoba, která získala věc do nájmu na základě leasingové smlouvy. Podstata leasingu totiž spočívá v tom, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, který může užívat, brát z něj užitky a v omezené míře s ním disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu se nestává vlastníkem najaté věci, a proto se ve vztahu k němu jedná o věc cizí. Vlastníkem najaté věci se nájemce může stát až po splnění určitých smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá.

Pokud nájemce v rozporu s leasingovou smlouvou s věcí neoprávněně nakládá tak, že ji např. převede na třetí osobu či přenechá třetí osobě do nájmu, a způsobí-li tím pronajímateli škodu značnou, lze v takovém jednání spatřovat naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Na tomto závěru pak podle státního zástupce nic nemění ani okolnost, že vozidlo se po neoprávněné dispozici s věcí dostane opět do dispozice pronajímatele. Rozhodující je to, že nájemce v inkriminované době nakládal se svěřenou cizí věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a tím způsobil vlastníkovi věci škodu. Z formálního hlediska je v takovém případě trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem převedení věci na třetí osobu a za této situace je následné navrácení vozidla jen pouhou náhradou způsobené škody.

Okolnost, že vozidlo bylo následně vráceno pronajímateli, může být podle státního zástupce významná z hlediska naplnění materiální podmínky trestnosti činu, popř. jeho vyšší trestnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák., ale to pouze tehdy, pokud sám obviněný přispěl k navrácení předmětu leasingu, což ovšem ze skutkových zjištění v dané trestní věci nevyplývá a obviněný to ani nenamítl. V této souvislosti státní zástupce zmínil, že v daném případě nepřichází v úvahu ani účinná lítost. Pokud by obviněný skutečně přispěl k navrácení vozidla poškozené leasingové společnosti, mohlo by to tvořit polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 33 písm. h) tr. zák.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda vznesené konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká především neúplné dokazování, vadné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Převážně až sekundárně - z těchto procesních výhrad - vyvozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný z podstatné části spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Obviněný však také namítl, že byla vadně zjištěna výše způsobené škody, neboť vozidlo bylo vráceno leasingové společnosti 15. 12. 2005 a reálná škoda, která mohla leasingové společnosti vzniknout, by tudíž podle jeho názoru představovala nezaplacené splátky za měsíce září až prosinec 2005, což ovšem nemohlo činit 717.493,- Kč, přičemž amortizace vozidla či ztráta jeho hodnoty za tři měsíce by takovéto výše dosáhnout nemohla. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření, a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch.

Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Při stanovení výše škody se podle § 89 odst. 12 tr. zák. vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Teprve nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.

V návaznosti na uvedené a ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné ve vztahu k posuzované věci konstatovat, že podstata leasingu spočívá v tom, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, který může užívat, brát z něj užitky a v omezené míře s ním i disponovat, ale po celou dobu trvání nájemního vztahu se nestává vlastníkem najaté věci (tím je leasingová společnost), a proto se ve vztahu k němu jedná o věc cizí. Vlastníkem najaté věci se nájemce může stát až po splnění určitých smluvních podmínek, samozřejmě za předpokladu, že leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce vůbec počítá. Pokud nájemce v rozporu s leasingovou smlouvou s věcí neoprávněně nakládá tak, že ji např. převede na třetí osobu či přenechá třetí osobě do nájmu, a způsobí-li tím pronajímateli škodu značnou, lze v takovém jednání spatřovat naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 6/2003 Sb. rozh. tr.). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že vozidlo se po neoprávněné dispozici s věcí dostane opět do dispozice pronajímatele. Rozhodující je to, že nájemce v inkriminované době nakládal se svěřenou cizí věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a právě tím způsobil vlastníkovi věci škodu. Z formálního hlediska je v takovém případě trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem převedení věci na třetí osobu a následné vrácení vozidla je pouhou (zpravidla dílčí) náhradou způsobené škody.



Již z těchto skutečností je zřejmé, že na stanovení výše způsobené škody nemůže mít vliv skutečnost, že pronajatá věc byla poškozené leasingové společnosti posléze vrácena.

Zejména je však nutno s odkazem na již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu zdůraznit, že škodou způsobenou trestným činem zpronevěry v případě, kdy leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost (tak tomu bylo v posuzované věci), je hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek vymezených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. (viz shora), od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy.

Z těchto důvodů je třeba označit za zcela zjevně neopodstatněné argumenty, jež z hlediska určení výše škody způsobené shora popsaným skutkem obviněný vznesl. Naproti tomu je na místě označit za správný postup, který při řešení dané problematiky zvolily orgány činné v trestním řízení včetně soudů obou stupňů a který je v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu, jakož i závěr vyjádřený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý