6 Tdo 899/2005
Datum rozhodnutí: 14.07.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 899/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. července 2005 o dovolání obviněného M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 8 To 102/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 126/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 8 To 102/2005, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 8 T 126/2004, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Uvedeným rozsudkem byl obviněnému podle § 155 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 8 To 102/2005, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil prostřednictvím ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení . V odůvodnění svého dovolání poukazuje na to, že soudy vybudovaly svá rozhodnutí na výpovědích tří svědků, přičemž v jejich výpovědích se vyskytují rozpory, dále popírá obviněný, že by mu bylo prokázáno násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, že byly provedeny pouze některé z navržených důkazů, což podle jeho mínění vedlo k nesprávnému skutkovému závěru a k právnímu hodnocení jeho jednání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neodstranil vady, na které poukazoval ve svém řádném opravném prostředku (tyto jsou základem podaného dovolání), zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval v rozporu s Listinou a Ústavou. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a tomuto vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněným vznesené námitky uplatněné dovolací důvody nenaplňují.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pokud jde o vlastní dovolání a námitky v něm obviněným uplatněné, je potřebné uvést, že tytéž námitky byly vzneseny mj. také v řízení před odvolacím soudem, který se s nimi řádným způsobem ve smyslu § 134 tr. ř. vypořádal. Nejvyšší soud zde považuje za vhodné uvést, že mj. také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, konstatoval, že je oprávněn korigovat pouze extrémní případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu a pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Na shora uvedené rozhodnutí poukazuje Nejvyšší soud z toho důvodu, že je třeba si v rámci dovolání uvědomit, že dovolací soud není třetí přezkumnou instancí, ale jeho pravomoci jsou v rámci dovolání vyjádřeny vymezením dovolacích důvodů. Jestliže v případě dovolání podaného obviněným směřují jím uplatněné námitky do oblasti hodnocení důkazů soudy, kdy obviněný soudům vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků, nevyhodnotily v rámci důkazů to, že popírá, že by působil násilím v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, jedná se o námitky ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., které jsou skutkové, stejně jako námitky, spočívající v tom, že soudy neprovedly veškeré důkazy jím navržené a tím byl skutkový stav nesprávně zjištěn.

Postupem, který obviněný navrhuje resp. zmiňuje ve svém dovolání je postup, který by měl vést k novému dokazování, hodnocení provedených důkazů a na základě nového hodnocení důkazů by měl být zjištěn skutkový stav odpovídající představě obviněného (spočívající např. v tom, že nebude prokázán úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele) a v konečném důsledku odpovídající také jeho představě hmotně právní. Také v souvislosti s těmito úvahami obviněného je potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu z již zmíněného 18. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, kdy tento konstatoval, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu poukazuje Nejvyšší soud s ohledem na již zmíněnou argumentaci obviněného, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů (v rámci dovolacího řízení je potřebné si rovněž uvědomit, které dovolací důvody lze aplikovat ve vztahu k procesním normám), ale současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v i rozporu s Ústavou (opomenutelné důkazy apod.) .

Ve vztahu ke shora uvedenému lze pouze odkázat na znění § 125 a § 134 tr. ř., ve kterých zákonodárce vyjádřil své nároky na odůvodnění rozsudku a usnesení. Přitom je zřejmé, že jak soud prvního stupně tak zejména soud odvolací se ve svých rozhodnutích velmi podrobně vypořádaly s námitkami, které byly obviněným uplatněny v rámci řízení před soudem prvního stupně a následně před soudem odvolacím v řízení o odvolání. Soudy velmi podrobně rozvedly jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho verzi jím popsaného průběhu děje, proč případně nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů.

Pokud jde o dovolání obviněného bylo toto podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto. Odvolacím soudem nebylo postupováno podle první alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která hovoří o tom, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku), neboť odvolání nebylo odmítnuto nebo zamítnuto podle § 253 odst. 1, 3 tr. ř., ale bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. po řádném přezkumu ve smyslu § 254 tr. ř., což mj. vyplývá z usnesení odvolacího soudu str. 2. V odůvodnění svého usnesení pak odvolací soud kromě podrobného vyjádření se k námitkám obviněného, které byly v rámci odvolání uplatněny, vyjádřil své závěry ohledně své přezkumné povinnosti, když mj. uvedl, že soud prvního stupně provedl v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, veškeré potřebné důkazy pro rozhodnutí o vině i trestu, a to způsobem, který odpovídal jednotlivým ustanovením trestního řádu a náležitým způsobem je jednotlivě i v jejich souhrnu zhodnotil postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř.

S ohledem na skutečnost, že dovolatelem byly námitky hmotně právní uplatněny pouze formálně, když ve skutečnosti jejich podstata směřovala proti hodnocení důkazů a nedostatečnosti skutkových zjištění, což jsou námitky skutkové, musel Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by musel trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. července 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann