6 Tdo 897/2003
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 897/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2003 o dovolání obviněného Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 To 219/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 39 T 11/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 39 T 11/2001, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl podle § 148 odst. 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání obchodní živnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a reklamní činnost, a to na dobu pěti let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. P. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 To 219/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Obviněný Z. P. podal proti posledně jmenovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. M. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozsudek soudu I. stupně spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení věci a soud II. stupně zamítl řádný opravný prostředek podaný proti takovému rozsudku, aniž pochybení soudu I. stupně napravil. V jeho odůvodnění nejprve zdůraznil, že nikdy neměl v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů. Domnívá se, že soudy obou stupňů neprokázaly dostatečně subjektivní stránku trestného činu. Za spornou považuje objektivní stránku ve vztahu ke znaku škody velkého rozsahu, neboť v případě výroku I., v bodech 1) až 3), 6) až 9), 11) až 13) totiž příslušné finanční úřady tyto obchodní případy neuznaly a daňovým subjektům, vedle neuznané daně z přidané hodnoty, navýšily i daň z příjmů. Žádná škoda proto nevznikla. V ostatních případech pak finanční úřady vypočítávaly daň na základě pomůcek, čímž došlo ke zkreslení daní. Přičemž má zato, že z hlediska trestněprávního není možné takovéto výpočty automaticky převzít a z nich vycházet při určení škody. Ve vztahu k výroku I. bod 15) a 16) podotýká, že daň měla být přiznávána až v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti, k čemuž soudy obou stupňů nepřihlédly. Subjektivně ani objektivně proto nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 148 tr. zákona. Soudy obou stupňů zde uvěřily tvrzení svědka P. a obviněným navrhovaného svědka JUDr. N. nevyslechly. Obdobně hodnotí situaci uvedenou ve výroku I. pod bodem 18) rozsudku. Zdůraznil, že v průběhu trestního řízení opakovaně navrhoval vypracování znaleckého posudku, aby byla objektivizována skutečná výše neodvedených daní a tím též výše škody, jako otázka důležitá pro hmotně právní posouzení celého případu. Konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí podstatnými vadami, neboť nedošlo k objektivnímu objasnění věci z důvodů neúplnosti skutkových zjištění, a proto i k nesprávnému rozhodnutí soudů obou stupňů. V závěru dovolání obviněný navrhnul, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Brně a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a konstatoval, že námitky dovolatele týkající se výpočtu výše neodvedených daní podle pomůcek, hodnocení výpovědi svědka P. a neprovedení některých dovolatelem navrhovaných důkazů mají výlučně skutkový charakter a nekryjí se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za námitku hmotně právní povahy považuje pouze tu část dovolání, kde obviněný namítá absenci úmyslného zavinění. Při jeho posouzení je však nutno vycházet ze skutkových zjištění konstatovaných v napadených rozhodnutích, z nichž v žádném případě nelze učinit závěr, že by ze strany obviněného šlo o nezaviněné jednání. Jako hmotně právní shledává též námitku týkající se výše způsobené škody, jíž vyhodnotil jako nedůvodnou. Soudy vycházely ze skutkového zjištění, podle kterého zdanitelná plnění skutečně proběhla a obviněný přijal platby ve skutkových větách uvedené. Daňový únik způsobený obviněným nelze kompenzovat částkami, které případně na daních odvedli jiní podnikatelé. Námitky obviněného tak hodnotí jako zjevně nedůvodné. Odlišně hodnotí situaci ohledně námitek vztahujících se k dílčím útokům uvedeným pod body II/15, 16. Těchto útoků se měl obviněný dopustit tím, že v termínech do 25.7. 1997 a do 25. 8. 1997 nepodal daňová přiznání. Obviněný však dne 1. 7. 1998 převedl firmu na svědka M. P. a nebylo tedy již jeho povinností podávat daňová přiznání. Za této situace skutečně vznikají pochybnosti o tom, zda jednání obviněného v té podobě, jak je popsáno ve skutkových větách, vykazuje znaky trestného činu podle § 148 tr. zákona a námitka je částečně důvodná a nové projednání věci by pravděpodobně vedlo pouze k upřesnění popisu skutku. Ani v případě, že by obviněný byl pro tyto dílčí útoky zproštěn, nevedlo by to k podstatnému zlepšení postavení obviněného. Pokud dovolatel v této souvislosti zmiňuje též útok uvedený pod bodem II/18, jde o námitku nedůvodnou a nejasnou, neboť 31. 3. 1997, kdy mělo být přiznání k dani z příjmu podáno, obviněný nepochybně byl statutárním orgánem S. E. E., s. r. o. V závěru navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného Z. P. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací /§ 265c tr. řádu/ nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu/, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. řádu/, a bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.

Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvody obviněným uplatněné lze považovat za důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, neboť jejich existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.

Z citovaného zákonného ustanovení dále vyplývá, že dovolatel může ve svém podání uplatnit i výhrady k jinému hmotně právnímu posouzení. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž toto posouzení se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, ale i otázek jiných právních odvětví.

Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá v převážné části svého dovolání nesprávnost skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině, neboť polemizuje se správností způsobu, jakým byly některé důkazy hodnoceny, a v závěru svého mimořádného opravného prostředku výslovně uvádí, že nedošlo k objektivnímu objasnění věci z důvodu neúplnosti skutkových zjištění. (V této souvislosti uplatňuje výhrady ke způsobu zjišťování výše škody a poukazuje na to, že výše škody nebyla objektivizována znaleckým posudkem, ač jeho vypracování opakovaně v průběhu trestního řízení navrhoval.) Tyto argumenty dovolací soud nemůže z důvodů shora uvedených akceptovat, protože nejde o skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a nebyl-li by uplatněn jiný argument právní povahy, bylo by nutné volit postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jestliže uvedl, že mu nikdy nebyl prokázán úmysl dopustit se trestného jednání. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zákona), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu musí vycházet ze skutkových zjištěních soudu, která mají podklad v provedeném dokazování.

Jediným důvodem, který svým obsahem řeší hmotně právní problematiku, je otázka trestní odpovědnosti obviněného ve vztahu ke skutkům popsaným pod body I./15, 16 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. V uvedených případech dovolatel konstatuje, že nemohl subjektivně ani objektivně naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zákona, neboť v době, kdy měla být v těchto případech daň přiznávána, nebyl jednatelem společnosti a nemohl tedy být pachatelem tohoto trestného činu.

Ustanovení § 148 tr. zákona o zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nestanoví, že pachatelem tohoto trestného činu může být jen subjekt daně (poplatku). Z hlediska trestní odpovědnosti zde totiž platí, že pachatelem uvedeného trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku nebo podobné povinné platby), tj. poplatník či plátce, ale vedle něj nebo místo něj též kdokoliv, kdo svým jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek nebo podobná povinná platba) nebyla pachateli nebo i jinému subjektu daně vyměřena nebo jím přiznána buď vůbec, anebo nikoli v zákonné výši, a daň tak byla zkrácena ve značném rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu podle § 148 tr. zákona nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou, poplatkovou, celní atd. odpovědnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (viz rozhodnutí pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem je buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele, převážně podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec vznikla. V daném případě, podle zjištění soudů obou stupňů, vše zřetelně nasvědčuje tomu, že se tak stalo.

Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k bodu I./15, 16 výroku o vině (na str. 30, 31) se podává, že zdanitelná plnění, za která měl obviněný podat daňová přiznání ve lhůtě do 25. 7. 1997 a do 25. 8. 1997, obviněný provedl dne 30. 6. 1997 (nejméně 3 faktury) a 1. 7. 1997, tedy v době, kdy byl jediným společníkem a jednatelem společnosti S. E. E., s. r. o.

Odvolací soud na straně 9 a 10 odůvodnění usnesení dále upřesnil a rozvedl úvahy stran právního posouzení jednání obviněného popsaného v bodech I./15, 16 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, když uvedl, že je zřejmé, že převod své firmy realizoval obviněný právě s úmyslem vyhnout se plnění svých daňových povinností. Je pravdou, že po převodu své firmy dne 1. 7. 1997 již nebylo v následných termínech povinností obviněného zpracovávat daňová přiznání, na druhé straně však je nepochybné, že i v těchto bodech je nutno uznat obviněného vinným ze spáchání příslušného daňového deliktu, neboť jeho jednání spojené s převodem firmy mělo vytvořit a také vytvořilo situaci právě takovou, aby se sám vyhnul plnění svých daňových povinností, a to s vědomím, že tyto nebude (a ani nemůže) plnit osoba, na kterou byla firma převedena.

Pokud obviněný z obdobných důvodů, jak jsou výše naznačeny, zpochybňuje též bod II./18 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, lze přisvědčit argumentaci nejvyššího státního zástupce obsažené v jeho vyjádření, že se jedná o námitku nedůvodnou a nejasnou, neboť 31. 3. 1997, kdy mělo být přiznání k dani podáno, obviněný nepochybně byl statutárním orgánem S. E. E., s. r. o.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutků ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 39 T 11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 To 219/2002, jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. je správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak ztotožnil i soud druhého stupně, přičemž se tento současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Obviněný do značné míry opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se však soudy obou stupňů vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek s odkazem na shora rozvedené skutečnosti vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného Z. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je pak nutno uvést, že důvodem dovolání podle tohoto ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.

Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu § 148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 253 odst. 1 až odst. 4 tr. řádu u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Podle dikce odst. 1 posledně zmíněného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání uvedené v ustanovení § 249 tr. řádu.

Tento dovolací důvod lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo podle § 253 odst. 1 tr. řádu u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. řádu, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle § 253 odst. 4 tr. řádu (tedy oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).

Ve shora uvedeném ohledu tudíž důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu § 256 tr. řádu, tedy shledá-li odvolací soud, že odvolání není důvodné, neboť postup podle § 256 tr. řádu lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu, neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 tr. řádu. Na rozdíl od ustanovení § 253 tr. řádu, podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu § 256 tr. řádu může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy tedy odvolání splňuje procesní podmínky ve smyslu § 253 tr. řádu, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu na podkladě řádného opravného prostředku věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle § 256 tr. řádu u odvolání a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu u stížnosti, je možno zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. řádu.

V takovém případě by dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a v návaznosti na tento obecný důvod i některého důvodu (či více důvodů) uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.

V posuzované věci však obviněný Z. P. v rámci dovolání sice uplatnil, vyjma nyní citovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak dovolání podané z tohoto důvodu bylo dovolacím soudem s odkazem na shora rozvedené skutečnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, a tudíž rovněž dovolání podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je nutno také podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk Sovák

Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová