6 Tdo 894/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 208 odst. 2 tr. zákoník, § 177 odst. 1 tr. zákoník, § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoník



6 Tdo 894/2015-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání obviněného Mgr. J. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 3 To 338/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 304/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 89 T 304/2013 byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, formou účastenství návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, formou účastenství návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že jako právní zástupce A. S. (obžalované v jiné trestní věci), ....., která je od 28. 12. 2010 majitelkou bytového domu Š. .... v B., od téže doby spolupůsobil při jejím jednání s nájemníky domu, kdy A. S. přebírala platby za nájem a služby s užíváním jednotlivých bytů spojené a tyto si ponechávala, přičemž následkem nehrazení záloh ve výši 46.952 Kč byl dodavatelem plynu společností RWE demontován plynoměr od ústředního topení v domě a následně ukončena smlouva o dodávkách plynu do domu, obcházel jednotlivé osoby žijící v předmětném domě a sděloval jim zcela jiný záměr s nemovitostí, přičemž A. S. neobnovila řádnou dodávku tepla do všech bytů v domě prostřednictvím ústředního topení, a to i přesto, že rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno-Žabovřesky, Odboru všeobecného ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. MCZAB/11989/11/OV/DIVT, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Brna, Odboru vnitřních věcí ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. MMB/0455714/2011, jí byla stanovena povinnost obnovení pokojného stavu obnovením dodávek plynu pro ústřední topení v předmětném domě, ve lhůtě 15-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, obžalovaný J. F. A. S. instruoval, aby toto rozhodnutí orgánu veřejné moci nerespektovala, a to dokonce i poté, co jí za nerespektování již uvedeného rozhodnutí byla uložena pokuta. V důsledku neobnovení dodávek tepla do všech bytů v předmětném domě byly zde bydlící osoby J. L., ...., Z. V., ..... a J. B., ....., nuceni v důsledku tohoto nevytápění zvolit náhradní způsob vytápění, mnohem finančně a fyzicky náročnější, nekomfortní a zdravotně nevyhovující, který navíc nebyl schopen vytopit byt na požadovanou teplotu a neumožnil tak užívat veškeré prostory bytu, když teplota vnitřního vzduchu činila v období od 11. do 15. listopadu 2011 pouze 9,5 stupňů Celsia, namísto požadovaných průměrných 21,5 stupňů Celsia, zejména v zimním období byli nuceni užívat byt nevětraný, prašný, naplněný věcmi zabraňujícím úniku tepla, či vytvářejících teplo, avšak znemožňujících volný pohyb po bytě, respektive J. B. byl nucen z důvodu nevyhovujících podmínek pro život byt zcela opustit a zajistit si náhradní bydlení.

Za toto jednání byl obviněnému uložen podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. L. škodu ve výši 155.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená J. L. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Z. V. škodu ve výši 500.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený Z. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Brně rozsudkem ze 17. 9. 2014, sp. zn. 3 To 338/2014, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, formou účastenství návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, formou účastenství návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy byl výrok rozsudku Městského soudu v Brně upraven tak, že došlo k doplnění popisu skutku tak, že poté, co A. S. byla stanovena povinnost obnovení pokojného stavu obnovením dodávek plynu pro ústřední topení v předmětném domě, ve lhůtě 15-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, obžalovaný J. F. A. S. instruoval, aby toto rozhodnutí orgánu veřejné moci nerespektovala, a to dokonce i poté, co jí za nerespektování již uvedeného rozhodnutí byla uložena pokuta, kdy ji zároveň utvrzoval, že není její povinností jako majitelky předmětné nemovitosti zajistit nájemníkům topení, ačkoliv tuto službu předchozí majitel nájemníkům zajišťoval, přičemž si jako osoba s právnickým vzděláním musel být vědom, že se A. S. dopouští vůči nájemníkům trestné činnosti, přičemž tak jednal v jejím i vlastním zájmu Za toto jednání byl obviněnému uložen podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. L. nemajetkovou újmu ve výši 155.000 Kč, poškozenému Z. V. nemajetkovou újmu ve výši 500.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená J. L., poškozený Z. V. a poškozený J. B. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný Mgr. J. F. napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku, neboť jednání, kterého se měla A. S. dopustit a které je popsané ve skutkové větě rozsudku, nenaplňuje zákonné znaky uvedené ve skutkové podstatě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Namítá, že mu soudy kladly za vinu, že přiměl A. S., aby nezaplatila společnosti zajišťující dodávku plynu do předmětné nemovitosti platby za plyn a nesplnila povinnost stanovenou jí ÚMČ Žabovřesky, přičemž toto jednání nelze podřadit pod žádný z trestných činů uvedených v trestním zákoníku. Obviněný rovněž dále setrvává na svém stanovisku, kdy dle jeho názoru neexistuje smluvně či zákonem uložená povinnost vlastníka nemovitosti dodávat uživatelům bytů v předmětném domě teplo ani plyn. Platbu dodavateli plynu navíc A. S. neprovedla, neboť existovalo podezření, že docházelo k černému odběru plynu, popř. k manipulaci s naměřenými hodnotami, kdy po dobu pěti let nebyl v domě proveden odečet plynoměru a rovněž hodnota spotřebovaného plynu se jevila být nepřiměřeně vysoká, neodpovídající výši záloh. Obviněný se domnívá, že zastavením plateb dodavateli plynu A. S. pouze chránila svoji majetkovou sféru, navíc za situace, kdy plynový kotel v domě byl ve vlastnictví J. B. a A. S., jakožto vlastníkovi nemovitosti, nebyla předložena žádná revizní zpráva, dokládající bezpečnost provozu kotle. Rovněž technický stav celé plynové instalace se zdál být problematický. Obviněný následně soudům vytýká, že posudek soudního znalce Ing. Konstantina Čolkova, CSc., který byl soudem prvního stupně jako důkaz proveden, byl v rámci hodnocení důkazů zcela ignorován. Obviněný rovněž poukazuje na to, že předmětné rozhodnutí ÚMČ Žabovřesky není vykonatelné ani vymahatelné. Své tvrzení opřel o skutečnost, že poškození se domáhali toho, aby byla A. S. uložena povinnost zaplatit faktury dodavateli plynu, ÚMČ však svým rozhodnutím uložil A. S. povinnost obnovit dodávky plynu do ústředního topení, čímž rozhodl nad rámec návrhu. Navíc A. S. dle mínění obviněného není subjektem, který může plyn dodávat a je nutné odlišovat povinnost dodávat plyn od povinnosti zajistit obnovení dodávky plynu. Obviněný rovněž vytýká procesněprávní pochybení odvolacího soudu, kdy bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud ignoroval skutečnost, že se prvoinstanční soud nevypořádal s důkazními prostředky svědčící ve prospěch obviněného, především znaleckým posudkem Ing. Konstantina Čolkova, CSc. a rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 9 C 12/2012. Odvolací soud se rovněž nevypořádal se skutečností, že nalézací soud zamítl veškeré návrhy na doplnění dokazování. Pochybení spatřuje i v tom, že nebylo konkrétně osvědčeno, jakým způsobem měl obviněný A. S. přesvědčovat a utvrzovat . Obviněný dále považuje za nepřezkoumatelný a nezákonný i adhezní výrok rozsudku soudu druhého stupně. Tento závěr odůvodňuje tak, že soudy obou stupňů rozhodly bez opory v řádném dokazování a vycházely pouze z tvrzení poškozených. Přiznanou výši náhrady škody považuje za nepřiměřeně vysokou, přičemž uvádí srovnání s výpočty škody vzniklé usmrcením dítěte v intencích § 444 odst. 3 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Dále dodává, že pokud takové rozhodnutí soudy učinily na základě posuzování zdravotního a psychického stavu poškozených, což je otázka odborná, měly přibrat znalce z příslušného oboru. Co se týče přiznané náhrady nemajetkové újmy poškozeným, obviněný se domnívá, že neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (v pozici návodce) a vznikem újmy.

S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl zrušení rozhodnutí jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího a vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni rozhodování nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud se týká konkrétních námitek prezentovaných v podaném dovolání lze v převážné míře odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, jež se těmito zabývaly a s nimi vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud k daným závěrům nemá výtek, které by opodstatňovaly postup v intencích § 265k tr. ř. V tomto ohledu dovolací soud směřuje pozornost zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který v rámci odvolacího řízení precizoval skutek, na jehož základě došlo k rozhodnutí o vině obviněného trestnou činností v podobě přečinů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech formou účastenství návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba připomenout, že protiprávního jednání se obviněný dopustil svým aktivním jednáním, kdy jako právní zástupce A. S. jednal tak, aby docházelo oprávněným nájemcům bytového domu na ul. Š. ... v B. k bránění v užívání předmětné nemovitosti a výkonu práv s tím spojených a tito současně byli nuceni v tísni trpět zcela neadekvátní životní podmínky, vyvolané bráněním v dodávkách energií, které jsou s užíváním bytu spojeny. Je třeba zdůraznit, že obviněný, jakožto právní zástupce prokazatelně jednal s jednotlivými poškozenými (nájemci) a jeho jednání se neomezovalo na pouhé zprostředkování informací mezi majitelkou A. S. a dotčenými nájemci, ale jak již bylo uvedeno aktivní činnost směřovala vůči A. S. ve vzbuzení rozhodnutí páchat tr. činnost. Dovolatel již od počátku výkonu zastupování směřoval úsilí k zajištění vystěhování stávajících obyvatel domu, kdy nejprve toliko zjišťoval možnosti, za nichž by se dotyční byli ochotni vystěhovat, a poté svými informacemi vedl spoluobviněnou k tomu, aby zvolila agresivní způsob jednání v podobě omezení dodávek energie, a to i přes zcela vědomé nerespektování pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Právní posouzení jednání obviněného ve formě účastenství návodce je tak na místě. Daný závěr pak zapadá do kontextu předchozího odsuzujícího rozsudku ve věci obžalované Ing. A. S. pro přečin zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se tato dopustila shodným jednáním jako obviněný Mgr. F.. Ačkoliv toto rozhodnutí bylo následně zrušeno v návaznosti na dovolání jmenované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn 3 Tdo 1339/2013, je třeba zdůraznit, že zrušující výrok se týkal toliko vadného posouzení jednání v jednočinném souběhu s přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak Nejvyšší soud poukázal, že jednání obviněné naplnilo veškeré znaky přečinu podle 208 odst. 2 tr. zákoníku.
V obou souběžně vedených tr. řízeních přitom byly zjištěny shodné skutkové okolnosti, a to, že Ing. A. S. se stala vlastníkem domu na ulici Š. .... v B., který koupila dne 28. 12. 2010, přičemž s cílem donutit stávající nájemníky k vystěhování z domu od nich na straně jedné nadále na základě nájemních smluv přebírala mimo jiné i měsíční platby za dodávky elektřiny, vody a plynu do centrálního kotle, jímž byly jednotlivé byty vytápěny, ovšem následně dodavatelům výše uvedených medií žádné měsíční zálohy neplatila. Důsledkem jejího cíleného počínání (nehrazení záloh) pak bylo odpojení plynoměru od ústředního topení v domě, a to dodavatelem RWE z důvodu nedoplatku na zálohách ve výši 46.952,- Kč, a ukončení smlouvy o dodávkách plynu. Nedoplatek vzniklý na vodném a stočném uhradili (již podruhé) přímo nájemníci, aby alespoň předešli tomu, že budou odpojeni i od zdroje vody. Tím jim vznikla škoda ve výši 5.229,- Kč. Obviněná si popsaným způsobem počínala i navzdory rozhodnutí úřadu příslušné městské části, kterým jí byla uložena povinnost obnovit dodávky plynu. Kvůli nevytápění bytů nakonec docílila odstěhování dvou nájemníků, kteří předtím museli volit zcela nevyhovující, neefektivní a ekonomicky mnohem více zatěžující způsob vytápění. Obviněný Mgr. J. F. přitom působil jako právní zástupce jmenované, přičemž vstupoval do jednání s jednotlivými nájemníky a rovněž poskytoval své služby samotné majitelce. Přitom všem byl tedy plně seznámen s aktuální situací, zejména, že dochází na straně jedné k hrazení záloh na dodávky energií, avšak tyto již nejsou dosílány dodavatelům. Obviněnému pak muselo být, coby vysokoškolsky právně vzdělanému jedinci známo, že zastavení zálohových plateb povede k ukončení dodávky energií. Ostatně takovýto poznatek není limitován pouze na dosažení právnického vzdělání, avšak disponuje jím každý průměrně inteligentní člověk. Totéž je možno uvést i o dovolatelově argumentaci k nevykonatelnosti a nezákonnosti rozhodnutí úřadu městské části, který jeho klientce uložil povinnost obnovit dodávky energií, kdy poukazuje na to, že majitelka domu nevlastní plyn, licenci na jeho dodávku ani odběrnou síť. Tato povinnost tedy měla být směřována zcela jinému subjektu.

Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat (k tomu v judikatuře srov. R 8/1999 Sb. rozh. tr.). Nejde jen o znemožňování vstupu do bytu, domu či nebytového prostoru např. výměnou zámků, ale i zabraňování např. v přípravě pokrmů, praní prádla apod. Podle aktuální soudní praxe je neoprávněným zásahem do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru v kvalitě předpokládané v ustanovení § 208 odst. 2 tr. zákoníku rovněž svévolné přerušení dodávky elektrické energie do bytu na dobu nejméně jednoho a půl měsíce, či např. bránění ve využívání ústředního topení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000, nebo rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 118/2001).

Jestliže si tedy A. S. počínala tak, a obviněný ji v tomto utvrzoval, že cíleně prostřednictvím nehrazení záloh dosáhla přerušení dodávek plynu určeného k vytápění bytů obývaných nájemníky ústředním topením, a ti nakonec po marné snaze své byty v zimních měsících vytopit alespoň tak, aby byly obyvatelné na další pobyt v nich rezignovali, lze nepochybně v takové cílené praktice spatřovat naplnění všech znaků objektivní stránky výše uvedeného přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a v jednání obviněného návod k dané trestné činnosti. Tvrzení, že nerespektování správního rozhodnutí bylo na místě pro jeho chybnou formulaci, je toliko manipulativní argumentací dovolatele. A. S., a vzhledem k jeho vzdělání zejména obviněnému musela být zřejmá snaha nájemníků navrhovatelů, docílit obnovení dodávek energií, které byly zastaveny v důsledku nehrazení zálohových plateb dodavatelům, byť současně tyto finanční částky za daným účelem byly majitelce domu poukázány. Z hlediska trestního práva a ukončení protiprávního stavu, muselo být obviněnému zřejmé, že rozhodnutí správního úřadu směřuje k jedinému možnému závěru, a to zajištění dodávek plynu koncovým uživatelům. V tomto však A. S. ve shodě s účastenstvím obviněného bránila. Jednání dovolatele pak rozhodně nelze považovat za omisivní, jak opět namítá, když toto spočívalo ve spolupůsobení na nájemníky, instruování a utvrzování Ing. S. v nerespektování správního rozhodnutí, tedy zcela komisivním způsobu páchání tr. činnosti.

Nejvyšší soud rovněž neakceptoval další z námitek dovolatele směřující do jím tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že se soud prvého stupně nevypořádal s důkazními prostředky svědčícími ve prospěch obviněného, především znaleckým posudkem Ing. Konstantina Čolkova, CSc. a rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 9 C 12/2012. Je třeba zdůraznit, že námitky, které měly ospravedlnit kroky k přerušení dodávek plynu, vznesl obviněný již v průběhu řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem. Jedná se o tvrzení o tzv. černém odběru plynu a také špatném technickém stavu plynového kotle. S danou argumentací se oba nižší soudy plně vypořádaly ve svých rozhodnutích (Městský soud v Brně str. 11-12; Krajský soud v Brně str. 7-9) a dovolací soud nemůže než na tyto závěry odkázat. Je třeba doplnit, že stran shora namítaného znaleckého posudku, tento nebyl proveden jako důkaz nalézacím soudem, když ostatně nebyl obhajobou ani takto namítán. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 5. 2014 (č. l. 519), jakož i zvukové nahrávky bylo ověřeno, že obhajoba nenavrhla čtení znaleckého posudku či výslech znalce, ale toliko výslech revizního technika R. S.. Jeho nevyslechnutí soudem prvého stupně již dále obhajoba nenamítá, nicméně je třeba doplnit, že oba nižší soudy reagovaly na skutečnosti, k nimž se měl tento vyjádřit ve shora uvedených pasážích svých rozhodnutí. Na danou materii proto nelze pohlížet jako na opomenutý důkaz, když otázkám, k jejichž osvětlení takový důkaz má sloužit se soud vyjádřil a řádně odůvodnil jaké skutečnosti a na podkladě jakých důkazů má za prokázané a nepochybné. Totéž platí k rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2013, č. j. 9 C 12/2012-191. V neposlední řadě lze poukázat, že provedení předložené listiny (č. l. 450-467) jako znaleckého posudku nebylo v rámci tr. řízení možné, neboť znalec, kterého oslovil obviněný k vypracování posudku pro účely občanskoprávního řízení nebyl poučen v intencích § 106 tr. ř., a rovněž jeho posudek takové srozumění zejména o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku neobsahuje. Primárním ve vztahu k vině obviněného je zjištění cíleného porušování neplacení za dodávky plynu, přestože zálohy byly vybrány. Následné argumentaci černého odběru plynu apod. je nutno považovat za argumentaci účelovou ve snaze obviněného vyvinit (stejně jako nezbytnost znaleckého posudku viz shora). Tato část obhajoby tím vyjadřuje zapojení obviněného na trestné činnosti ve smyslu skutkového zjištění.

Konečně pokud se týká námitek dovolatele směřujících k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, je nezbytné konstatovat, že obviněný byl uznán vinným trestnou činností, které se dopustil jako účastník návodce. Přitom jednání účastníka na dokonaném tr. činu nebo jeho pokusu ve všech jeho formách popsaných v § 24 tr. zákoníku je způsobilé být předmětem adhézního řízení podle § 228 odst. 1 tr. ř. Také účastník trestného činu odpovídá za škodu nebo nemajetkovou újmu, jejíž náhradu lze uplatňovat podle § 43 odst. 3, pokud je jeho trestné jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení (R 58/2006-I.). Podmínku příčinné souvislosti má přitom dovolací soud zcela naplněnou, když jednání obviněného představovalo aktivní činnost, jíž vzbuzoval v Ing. S. rozhodnutí páchat trestnou činnost, neboť ji utvrzoval v jejím zásahu do práv uživatele nemovitosti, v podobě přerušení dodávek energií. I v tomto ohledu oba nižší soudy věnovaly patřičnou pozornost odůvodnění přiznání nemajetkové újmy poškozeným (Městský soud v Brně str. 15-16, Krajský soud v Brně str. 15-18). Zejména krajský soud velmi pečlivě rozvedl svou argumentaci týkající se použití norem občanského práva (§ 13 odst. 1 občanského zákoníku platného v době spáchání tr. činu) a zásahu do práv poškozených na soukromí. Podrobně uvedl klíčové okolnosti, které považoval za určující při stanovení nemajetkové újmy, jako byl věk poškozených, míra omezení jejich práv, způsob náhradního vytápění a další dopady, které protiprávní jednání pachatelů mělo na jejich život. Pokud krajský soud odmítl tvrzení, že soudy neměly dostatek podkladů pro rozhodnutí a vycházely toliko z údajů od poškozených, i zde se dovolací soud plně ztotožnil s odůvodněním, že vypracování znaleckého posudku k zdravotnímu stavu poškozených není třeba, neboť tato otázka nebyla předmětem rozhodování a nemajetková újma nezahrnovala kompenzaci zdravotní újmy.

Soud přitom může zavázat obviněného k povinnosti nahradit nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem jen v případě, když taková újma byla způsobena právě tím trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným v odsuzujícím rozsudku (R 32/1963). Musí jít tedy o nemajetkovou újmu, která vznikla následkem tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se uvedené újmy projevily v právní kvalifikaci trestného činu. Bude se jednat o situaci, kdy vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele (spolupachatele, účastníka) jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Přitom nezáleží na právním posouzení skutku a ani na tom, zda se každá složka skutku, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, projevila v jeho právní kvalifikaci (srov. např. R 41/2002-I. Sb. rozh. Tr.). To platí i tehdy, není-li do popisu skutku uvedeného v žalobním návrhu a ve výroku odsuzujícího rozsudku zahrnuta právě ta složka skutku, z níž vzešla nemajetková újma, pokud je jinak podstata skutku dostatečně určena. I tato podmínka byla v obou rozhodnutích splněna, když obviněnému je přičítáno jednání, kdy v důsledku nevytápěn byli poškození nuceni zvolit náhradní způsob vytápění, mnohem finančně a fyzicky náročnější, nekomfortní a zdravotně nevyhovující, který navíc nebyl schopen vytopit byt na požadovanou teplotu a neumožnil tak užívat veškeré prostory bytu, když teplota vnitřního vzduchu činila v období od 11. do 15. listopadu 2011 pouze 9,5 stupňů Celsia, namísto požadovaných průměrných 21,5 stupňů Celsia, zejména v zimním období byli nuceni užívat byt nevětraný, prašný, naplněný věcmi zabraňujícím úniku tepla, či vytvářejících teplo, avšak znemožňujících volný pohyb po bytě, respektive J. B. byl nucen z důvodu nevyhovujících podmínek pro život byt zcela opustit a zajistit si náhradní bydlení.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně, stejně jako v průběhu dosavadního trestního řízení nedošlo k porušení jakýchkoliv práv obviněného. Vzhledem k těmto skutečnostem, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2015



JUDr. Jan Engelmann předseda senátu

Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.