6 Tdo 892/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoník



6 Tdo 892/2013-46 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání, které podal obviněný N. L. Ch. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 7 To 90/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 48 T 6/2012, byl obviněný N. L. Ch. uznán vinným [v bodě 4)] zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným H. T. T. B. tím, že poté, co si obžal. H. T. T. B. dne 18. 3. 2011 na blíže nezjištěném místě v Maďarské republice obstarala 2010 ks balení léku Zyrtec D obsahující prekursor pseudoefedrin, tyto léky převezla na území hlavního města Prahy a přinejmenším část těchto léků dne 18. 3. 2011 v době od 22.45 hod. do 22.50 hod. na základě předchozí dohody předala v prostorách zadního traktu restaurace Pod lipami v P., ul. N. H., obžal. N. L. CH., který s ohledem na okolnosti případu stejně jako obžalovaná věděl o nelegálnosti svého jednání a který se na místo dostavil najatým vozidlem taxi služby VW Sharan, rz. , do toho vozidla odebrané krabice naložil a při kontrole vozu Policií ČR byl obžalovaný zadržen a ve vozidle taxi služby bylo zajištěno 16 krabic označených nápisem CIR ZYRTEC - D 120mg/5mg 14 tab. HU 58-5020-54 , v nichž se nacházelo 2010 ks v původním obalu zabalených krabiček označených nápisem Zyrtec D , přičemž každá krabička obsahovala jeden blistr se 14 ks prášků a odbornou expertizou těchto léků bylo zjištěno, že se jedná o léky, které v jednom prášku obsahují 120 mg prekursoru pseudoefedrinu, tudíž obsahovaly celkem 3376, 8 gramu prekursoru pseudoefedrinu, z nichž lze získat 2 161,152 g metamfetaminu, přitom obžalovaný při zadržení měl u sebe otevřenou krabičku léku ZYRTEC-D, která obsahovala 7 tablet léku rozdílné šarže, než měly léky v 16 krabicích zajištěných ve vozidle taxi, přičemž látka pseudoefedrin je jako prekursor uvedena v kategorii 1 přílohy Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 nebo v kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 . Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný N. L. Ch. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a), resp. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže popsaných.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné H. T. T. B.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění N. L. Ch. a H. T. T. B., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 7 To 90/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného N. L. Ch. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného N. L. Ch. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné H. T. T. B. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný N. L. Ch. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, s tím, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by věděl, že jedná nedovoleným způsobem a že chtěl porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem nebo alespoň věděl, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit. Nebyla tedy naplněna skutková podstata úmyslného trestného činu a jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin.

Dále se ohradil proti závěru soudů nižších stupňů, že v jeho případě existovala okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Prohlásil, že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je patrné, že v otázce naplnění kvalifikačního rozsahu drogových trestných činů nepanuje jednoznačná shoda. V některých rozhodnutích je odkazováno striktně na metodu podle zjištěného množství účinné látky, přičemž jako vyjádření rozdílu mezi jednotlivými kvalifikačními stupni je připouštěn dvacetinásobek či desetinásobek. Z jiných rozhodnutí vyplývá, že jako podpůrná kvalifikační kriteria lze použít i další okolnosti, za kterých byl čin spáchán, např. jak pachatel s látkou nakládal, po jakou dobu se trestné činnosti dopustil, počet osob, kterým látku opatřil atd. Následně upozornil, že v posuzované trestní věci mu bylo prokázáno toliko jednorázové, krátkodobé držení léků, z nichž bylo potenciálně možné získat 2,161 kg metamfetaminu. Akcentoval, že uvedené množství nedosahuje ani desetinásobku značného rozsahu (který podle dosavadní judikatury představuje 240 g metamfetaminu), jak zjevně nesprávně uzavřel soud prvního stupně, natož dvacetinásobku značného rozsahu, jak je považováno za přiměřené v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu. Navíc, nebylo prokázáno, že by léky byly určeny k výrobě drogy (nebyla vyvrácena obhajoba v tom smyslu, že podle jejich přesvědčení měly být léky použity k léčení), a tedy případná kvalifikace skutku podle hypotetického počtu dávek pervitinu na případ nedopadá. Nebylo ani prokázáno, že by věděl nebo musel vědět, že převážené léky obsahují prekursor pseudoefedrin, kolik takových léků se v krabicích nachází, jaké množství prekursoru pseudoefedrinu tyto obsahují, popř. kolik z něj lze vyrobit metamfetaminu či dávek drogy, resp. že by byl s těmito skutečnostmi alespoň srozuměn. Kromě množství účinné látky nebyly zjištěny žádné další okolnosti, které by odůvodňovaly použití vyšší trestní sazby, přičemž ani hypoteticky získatelné množství účinné látky nedosahuje podle dosud aplikovaných pravidel většího rozsahu (desetinásobek značného rozsahu odpovídá 2.400 g metamfetaminu a dvacetinásobek 4.800 g metamfetaminu). Podle jeho názoru tak měl být skutek právně posouzen jako trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný rovněž argumentoval, že nebyla respektována zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného a právo na spravedlivý proces, neboť za situace, kdy i jednotlivé senáty Nejvyššího soudu přistupují k posouzení kvalifikace obdobných skutků rozdílně, mu nemůže být k tíži, že soud prvního stupně i soud odvolací se v jeho případě přiklonily k metodě, která je pro něho nejméně příznivá.

V neposlední řadě namítl, že povaha a závažnost jím spáchaného trestného činu, možnost jeho nápravy ani stupeň jím zamýšleného ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, neodůvodňuje uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Shledal, že soudy dříve činné ve věci se s důvody, které je vedly k uložení natolik přísného trestu, prakticky nikterak nevypořádaly, když pouze konstatovaly, že s ohledem na povahu a charakter trestné činnosti je žádoucí, aby se na území České republiky, resp. území států EU, více nevrátil. Nevzaly přitom v potaz situaci obviněného, tj. namítanou skutečnost, že žije v České republice více než 10 let, po celou dobu zde vedl řádný život, nedopustil se zde žádné nedovolené činnosti (projednávaná věc je jeho prvním prohřeškem), vždy řádně odváděl daně a sociální a zdravotní pojištění, má zde sociální vazby, blízké příbuzné, bydliště a možnost dále řádně pracovat, resp. že ve své původní vlasti již žádné sociální ani pracovní vazby nemá a nucený návrat by pro něj byl likvidační. Zhodnotil, že trest vyhoštění pro něj představuje zásah do svobody pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod a do jeho života, jenž není charakterem a závažností jím spáchaného skutku odůvodněn.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

V návaznosti na výše uvedené státní zástupce shledal, že pokud tedy obviněný zejména namítl, že nebylo prokázáno, že léky byly určeny k výrobě drogy, nelze k tomu přihlížet. Dále poznamenal, že v rámci svých námitek obviněný především zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Jak přitom vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný se podílel na (v porovnání s běžnými, legálními obchody) zcela neadekvátním a konspirativním nakládání s velkým množstvím léků. Pro zvolený postup nebylo přijatelné žádné vysvětlení, než že se jedná o protiprávní úkony, jejichž předmětem jsou dispozice s léky, sloužící k výrobě drogy. Obviněný sice ve své obhajobě předložil vlastní verzi průběhu skutkového děje, ta však byla pro zjevnou nevěrohodnost soudy dříve činnými ve věci vyloučena. S ohledem na popsané skutečnosti je tak namístě akceptovat, že obviněný nejméně věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Kvalifikace zavinění obviněného (ve vztahu k okolnostem ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku) jako nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak byla učiněna správně. K námitce obviněného, že nevěděl, že jím převážené léky obsahují pseudoefedrin, resp. jaké jeho konkrétní množství, státní zástupce uvedl, že obviněný pochopitelně nemusel, zejména z odborného pohledu, přesně znát chemický název prekursoru či mít zjištěný jeho přesný hmotnostní obsah v tabletě či balení Zyrtecu D, nicméně, byly mu známy potřebné podstatné okolnosti a smysl celé činnosti, na které se podílí, což je dostatečným podkladem k dovození úmyslu ve vztahu ke znakům skutkové podstaty uvedeným v § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o znaky skutkové podstaty kvalifikované, tj. podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, postačuje na straně obviněného nedbalostní zavinění [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], které je také nutné na straně obviněného vzhledem k množství léků a dalším okolnostem konstatovat. K tvrzení obviněného v tom smyslu, že se činu nedopustil ve velkém rozsahu, státní zástupce konkrétně zmínil řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se této problematiky, mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 463/2010, publikované pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr. Zejména ovšem zdůraznil, že daná problematika byla následně upřesněna usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, podle něhož lze za přiměřený odstup, odlišující rozsahy větší, značný a velký ve výše uvedeném smyslu, považovat desetinásobek. Pro účinnou látku metamfetamin to pro aplikaci § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku značí požadavek na cca 600 g. Obviněný přitom nakládal s prekursorem, určeným k výrobě 2.161,152 g metamfetaminu. Ve věci je také nutno zohlednit, že obviněný se svého jednání dopustil ve vztahu k prostředkům, určeným k výrobě drogy v množství několikanásobně překračujícím potřebnou (soudní praxí dovozenou) orientační hodnotu, sice jednorázově, avšak vysoce nebezpečným způsobem, jako člen řetězce osob, zajišťujících postupně opatření léků v zahraničí, jejich transport a následné předání k dalšímu zpracování. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že právě organizovanost, zjevné zapojení více osob a směřování k získání drogy v množství (při zohlednění obvyklé dávky spotřebitele cca 50 mg) přesahujícím 40.000 dávek, poskytují dostatečný podklad pro závěr o spáchání činu ve velkém rozsahu, a tedy o potřebě jej kvalifikovat za užití § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Dovolání obviněného proto nelze ani v dané části přisvědčit.

K výhradám obviněného vůči trestu vyhoštění, státní zástupce připomněl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo buď k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pro případ, že podstatou výhrad obviněného měla být námitka nezákonnosti uloženého trestu vyhoštění, a to s ohledem na údajnou existenci negativní podmínky podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce podotkl, že ani v takovém případě by nebylo možné se s argumentací obviněného ztotožnit. Vznik této negativní podmínky je totiž vázán na kumulativní naplnění několika skutečností v podobě trvalého pobytu pachatele na území České republiky, jeho pracovního a rodinného zázemí a rozporu trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin. Obviněný sice měl na území státu povolený trvalý pobyt, nicméně, jak vyplynulo i z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, v poslední době zde nepracoval a rozešel se s přítelkyní. Obviněný rovněž uvedl, že v podstatě vůbec neovládá český jazyk. Za takových okolností nelze dovodit, že by měl v České republice výraznější, ať již sociální či pracovní, zázemí a již vůbec zde není dán jakýkoli zájem na spojování rodin. Současně nelze přehlédnout, že obviněný podle svého vyjádření v rámci naposledy vykonávané práce jezdil obchodně do Vietnamu, a tedy není žádný důvod shledávat jeho návrat do vlasti, i s přihlédnutím k jazykovým schopnostem, likvidačním.

Státní zástupce uzavřel, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily žádného pochybení, jež bylo tvrzeno v dovolání obviněného. Dovolání tudíž shledal zjevně neopodstatněným a navrhl ho v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 7 To 90/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýká také nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnocení důkazní situace a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že mu nebyly známy rozhodné okolnosti skutku, že nebylo prokázáno, že by léky byly určeny k výrobě drogy - nebyla vyvrácena obhajoba v tom smyslu, že podle přesvědčení obviněných měly být léky použity k léčení) a také z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku především z důvodu absence subjektivní stránky úmyslného zavinění, a rovněž nedostatku podkladů pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty [odst. 3 písm. c) § 283 tr. zákoníku]. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný však také namítl, že se činu nedopustil ve velkém rozsahu, což lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, bylo judikováno, že pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve větším rozsahu , ve značném rozsahu a ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku je východiskem určitý násobek takového množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako množství větší než malé (viz třetí a pátý sloupec přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády). Větším rozsahem je pak desetinásobek množství většího než malého, značným rozsahem je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a velkým rozsahem je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.

Základem pro toto určení by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. (pátý sloupec v jeho příloze č. 2). Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (třetí sloupec v příloze č. 2 citovaného nařízení vlády), nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě.

Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.

Ačkoli nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, došlo ke zrušení části ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně slov a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů ) a ustanovení § 2 a přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., na věc posuzovanou tato skutečnost nemá vliv. Jak totiž z citovaného nálezu vyplývá (bod 36. odůvodnění), Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy.

V návaznosti na uvedená východiska lze konstatovat, že z hlediska množství jde v případě metamfetaminu (pervitinu) pro aplikaci § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku o hodnotu 2.000 g, resp. v případě účinné látky 1-fenyl-2-methylaminopropan o hodnotu 600 g. Obviněný přitom nakládal s prekursorem určeným k výrobě 2.161,152 g metamfetaminu. Tím byl dán základ pro závěr o naplnění znaku ve velkém rozsahu . Jak dále výstižně vyjádřil státní zástupce, obviněný sice čin spáchal jednorázově, avšak vysoce nebezpečným způsobem, jako člen řetězce osob, zajišťujících postupně opatření léků v zahraničí, jejich transport a následné předání k dalšímu zpracování. Organizovanost, zjevné zapojení více osob a směřování k získání drogy v množství postačujícím k použití pro velký počet konzumentů, tím spíše odůvodňují závěr o spáchání činu ve velkém rozsahu. Dodat je na místě, že z hlediska zavinění postačí ve vztahu k tomuto znaku nedbalostní zavinění [§ 17 písm. b) tr. zákoníku]. Není tudíž v tomto směru podmínkou trestní odpovědnosti úmyslné zavinění, jehož nedostatek obviněný namítá. Soudy zjištěné okolnosti předmětného skutku přitom umožňují činit závěr, že u obviněného bylo nedbalostní zavinění k uvedenému znaku kvalifikované skutkové podstaty dáno.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v nyní § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Byl-li tedy uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nezakládají tento dovolací důvod námitky, které se týkají jen otázky přiměřenosti uloženého trestu.

Dovolací důvod obsažený v tomto ustanovení může být ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen trest
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 27 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů) bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným společně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).

Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. přiměřeně Šámal, P. a kolektiv., Trestní řád. Komentář. II díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 2023 - 2024).

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům a se zřetelem k faktu, že v dané věci bylo možno trest vyhoštění se sazbou až na dobu neurčitou uložit, nelze námitky obviněného, pokud měly směřovat proti výroku o trestu vyhoštění na dobu neurčitou jako trestu nepřiměřenému, pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) ale ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.), podřadit.

Pokud měly námitky obviněného proti výroku o trestu vyhoštění směřovat proti přípustnosti tohoto druhu trestu, pak formálně sice odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nikoli dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], šlo však o námitky zjevně neopodstatněné.

Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

Podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku může soud s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

Trest vyhoštění představuje závažný zásah do osobních svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto v § 80 odst. 3 tr. zákoník zákon stanoví taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.

Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku.

Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění náleží mimo jiné okolnosti, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem republiky ani azylantem trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí existovat zároveň.

V daných souvislostech nutno především konstatovat, že vzhledem k charakteru a závažnosti spáchané trestné činnosti a faktu, že obviněný není občanem České republiky, nelze pochybovat o splnění zákonných podmínek ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění.

Obviněný sice namítá, že žije v České republice více než 10 let, po celou dobu zde vedl řádný život, nedopustil se zde žádné nedovolené činnosti, vždy řádně odváděl daně a sociální a zdravotní pojištění, má zde sociální vazby, blízké příbuzné, bydliště a možnost dále řádně pracovat, resp. že ve své původní vlasti již žádné sociální ani pracovní vazby nemá a nucený návrat by pro něj byl likvidační, tyto argumenty, jimiž obviněný zjevně míří na negativní podmínku ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, však nejsou dostatečné pro závěr o nepřípustnosti trestu vyhoštění. Bylo již předesláno, že v citovaném zákonném ustanovení uvedené okolnosti musí být dány zároveň, kumulativně. Obviněný však, jak vyplynulo i z jeho výpovědí učiněných v řízení před soudem, nemá na území České republiky přinejmenším pracovní zázemí. Sám také nadto uvedl, že se rozešel s přítelkyní. Za takových okolností nelze ani dovodit, že by zde měl výraznější sociální zázemí a není zde dán ani zájem na spojování rodin. Uvedená negativní podmínka trestu vyhoštění tak nebyla naplněna.

Nad tento rámec lze ve shodě se státním zástupcem dodat, že obviněný podle svého vyjádření v rámci naposledy vykonávané práce jezdil obchodně do Vietnamu. Nelze proto i s přihlédnutím k jazykovým schopnostem dovozovat, že by jeho návrat do vlasti byl likvidačním.

Neobstojí tedy jeho tvrzení, že trest vyhoštění pro něj představuje zásah do svobody pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod a do jeho života.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý