6 Tdo 888/2007
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 888/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 11 To 37/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 158/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 2 T 158/2005, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

1) prostřednictvím spoluobžalovaných D. H., M. S. a JUDr. J. N. CSc. uzavřel dne 17. 12. 2003 jménem společnosti D. spol. s.r.o., jako její jediný jednatel smlouvu o zprostředkování a ochraně komerčních informací, kterou se tato společnost jako zprostředkovatel zavázala vyvíjet pro poškozenou A. K., jako zájemce maximální činnost a úsilí, aby poškozená mohla uzavřít smlouvu o dotaci ve výši 1.000.000,- Kč z programu pro podporu středního podnikání Phare a na základě toho převzal prostřednictvím spoluobžalovaných D. H., M. S. a JUDr. J. N. CSc. od poškozené K. částku 100.002,- Kč v hotovosti a dne 9. 1. 2004 na základě jeho výzvy zaplatila poškozená na účet společnosti D. spol. s.r.o. další částku ve výši 35.500,- Kč, ačkoliv od počátku věděl, že dotace z programu pro podporu středního podnikání Phare pro poškozenou K. není schopen zajistit a také ani žádnou činnost k tomu, aby poškozená dotaci z programu Phare získala nevyvíjel,

2) prostřednictvím spoluobžalovaných D. H., M. S. a JUDr. J. N. CSc. uzavřel dne 22. 12. 2003 jménem společnosti D. spol. s.r.o., jako její jediný jednatel smlouvu o zprostředkování a ochraně komerčních informací, kterou se tato společnost jako zprostředkovatel zavázala vyvíjet pro poškozeného P. N., jako zájemce maximální činnost a úsilí, aby poškozený mohl uzavřít smlouvu o dotaci ve výši 1.000.000,- Kč z programu pro podporu středního podnikání Phare a na základě toho převzal prostřednictvím spoluobžalovaných D. H., M. S. a JUDr. J. N. CSc. od poškozeného N. částku 100.002,- Kč v hotovosti a dne 5. 1. 2004 na základě jeho výzvy zaplatil poškozený na účet společnosti D. spol s.r.o. další částku ve výši 35.500,- Kč, ačkoliv od počátku věděl, že dotace z programu pro podporu středního podnikání Phare pro poškozeného N. není schopen zajistit a také ani žádnou činnost k tomu, aby poškozený dotaci z programu Phare získal nevyvíjel,

3) prostřednictvím spoluobžalovaných D. H., M. S. a JUDr. J. N. CSc. uzavřel v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2003 jménem společnosti D. spol. s.r.o., jako její jediný jednatel smlouvu o zprostředkování a ochraně komerčních informací, kterou se tato společnost jako zprostředkovatel zavázala vyvíjet pro poškozeného P. C., jako zájemce maximální činnost a úsilí, aby poškozený mohl uzavřít smlouvu o dotaci ve výši 1.000.000,- Kč z programu pro podporu středního podnikání Phare a na základě toho převzal prostřednictvím spoluobžalovaných D. H., M. S. a JUDr. J. N. CSc. od poškozeného C. částku 100.002,- Kč v hotovosti a 9. 1. 2004 na základě jeho výzvy zaplatil poškozený na účet společnosti D. spol s.r.o. další částku ve výši 35.500,- Kč, ačkoliv od počátku věděl, že dotace z programu pro podporu středního podnikání Phare pro poškozeného C. není schopen zajistit a také ani žádnou činnost k tomu, aby poškozený dotaci z programu Phare získal nevyvíjel .

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené A. K. škodu ve výši 135.500,- Kč a poškozenému P. N. škodu ve výši 135.500,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byl podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody poškozený P. C.

Oproti tomu byli obvinění D. H., JUDr. J. N., CSc. a M. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný D. K. a státní zástupce v neprospěch tohoto obviněného a obviněných D. H., JUDr. J. N., CSc. a M. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 11 To 37/2007, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému D. K., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsoudil obviněného D. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Odvolání obviněného D. K. i odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných D. H., JUDr. J. N., CSc. a M. S. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal obviněný D. K. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného prostředku uvedl, že již rozsudku soudu prvního stupně vytýkal nejasnost, neúplnost a nelogičnost skutkových zjištění s tím, že o skutkových zjištěních existovaly a existují důvodné pochybnosti. Nejasnost a nelogičnost rozsudku byla podle jeho názoru dána tím, že subsumovat konkrétní jednání pachatele pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. lze jen tehdy, pokud pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu. V průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že pachatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, jestliže některý ze znaků absentuje, nastupuje zásada in dubio pro reo. V návaznosti na to obviněný namítl, že žádným provedeným důkazem nebylo před soudy obou stupňů prokázáno, že by si byl vědom toho, že se částka 100.002,- Kč netýkala ekonomického poradenství, ale je za zprostředkování dotace, a to dotace z programu Phare. Dále namítl, že soud prvního stupně mu neprokázal, že by věděl již při uzavírání smluv, že není možné dotaci pro poškozené z programu Phare zajistit a že výzvy k zaplacení částky 35.500,- Kč učinil s vědomím uvést poškozené v omyl. Dodal, že částka 35.500,- Kč byla protihodnotou za zpracování podnikatelského záměru a toto plnění poškození obdrželi. Z toho vyvodil, že zákonné znaky trestného činu podvodu nebyly naplněny.

Dále obviněný uvedl, že jeho obhajoba je logická v tom smyslu, že poškozeným bylo lhostejné, z jakých zdrojů bude úvěr poskytnut, neboť mantinely byly stanoveny zprostředkovatelskou smlouvou, kdy cena za zprostředkování úvěru byla jasně stanovena. Podle jeho názoru je jeho výpověď potvrzována výpovědí svědka Ing. P. L., jehož služeb při vyřizování úvěrů využíval. Obviněný rovněž odmítl výhrady soudu, že byl nečinný, případně že zahájil činnost ve smyslu smlouvy až po delší době. Namítl pak, že soud prvního stupně neprokázal obligatorní znak trestného činu, tedy úmysl, čímž zatížil svoje rozhodnutí nezákonností.

Odvolacímu soudu obviněný především vytkl, že do svého rozhodnutí bez precizního odůvodnění převzal právní argumentaci soudu prvního stupně a navíc zpřísnil trest. Odvolací soud také podle jeho slov zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pokud poukazuje na skutečnost, že účastí v programu Phare se zabývá výlučně Č. z. a r. b. Není totiž známo, z jakého zdroje tato informace pochází. Soud proto podle jeho mínění pochybil, odmítl-li s poukazem na nadbytečnost důkazy obhajobou navržené (zprávu ředitele pobočky Č. z. a r. b. v P. či výslech jejího zpracovatele). V souvislosti s tím poznamenal, že mu žádný právní předpis nezakazuje, aby svůj vlastní produkt nazval Phare . Pokud se tedy v oznámení, ve kterém poukazoval na to, že je třeba složit částku 35.500,- Kč, hovořilo o zaregistrování do programu, nebylo soudy prokázáno, o jaký program mělo vlastně jít. Zdůraznil pak, že soudy nebylo ani prokázáno, že by vlastnoručně podepsal jakýkoliv dokument, jehož splnění nebylo v jeho možnostech.

V závěru odůvodnění dovolání obviněný ještě poznamenal, že si je vědom způsobu výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) spočívajícím v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda skutková věta ve výroku rozsudku vyjadřuje všechny okolnosti relevantní z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na námitky týkající se vad řízení a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku byl skutečně prokázán. Tuto restriktivní interpretaci označil s odkazem na stanovisko ústavního soudu (rozhodnutí č. II. ÚS 669/05) za odporující smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výrocích jeho se týkajících zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zmínila rozhodnutí odvolacího soudu a v krátkosti zrekapitulovala dovolací argumentaci obviněného, uvedla, že veškeré jím uplatněné námitky jsou jen skutkové povahy, a proto nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání. Jak dodala, tento mimořádný opravný prostředek není přezkoumatelný jak z hlediska uplatněného, tak ani jiného ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Současně konstatovala, že výhrady obviněného nejsou ani takové povahy, aby odůvodňovaly judikovanou výjimečnost zásahu do skutkového stavu věci podmíněnou extrémním nesouladem mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. O takto kvalifikovaný rozpor skutkové a právní věty výroku o vině se v posuzovaném případě nejedná.

V návaznosti na to státní zástupkyně připomněla skutková zjištění soudů a zdůraznila, že obviněný popsaným jednáním uvedl poškozené v omyl o tom, že postupuje v duchu svého zprostředkovatelského závazku, ačkoliv musel vědět, že není v jeho silách zajistit pro poškozené získání dotací z programu Phare, na který byla výlučně specializovaná Č. r. a z. b., se kterou však ani on sám, ani prostřednictvím jiné osoby nikdy nejednal. Pokud v uvedeném směru bylo poukazováno na zprostředkovatelskou roli obviněného mezi poškozenými a svědkem Ing. P. L., pak je třeba uvést, že jmenovaný finanční poradce vstoupil do skutkového děje až poté, co se na něj v popudu obviněného obrátili v duchu uzavřené zprostředkovatelské smlouvy poškození, přičemž jim vysvětlil, že jim může zprostředkovat pouze poskytnutí úvěru. Ve světle těchto podstatných skutkových zjištění nemůže žádná z uplatněných námitek obstát, neboť podmínky trestní odpovědnosti obviněného v přisouzeném směru byly bezezbytku splněny.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a jímž byl současně zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Až následně (sekundárně) v návaznosti na uvedené námitky a vlastní skutkové závěry - vyvozuje, že zákonné znaky trestného činu podvodu nebyly naplněny a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení z jeho namítané neúplnosti a z tvrzeného pochybení při hodnocení důkazů, resp. vadných skutkových zjištění soudů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na dovolatelem tvrzených vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Dovolatel totiž své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, proti správnosti jejich hodnocení důkazů a správnosti jejich skutkových závěrů. Samotná skutková zjištění ani provádění a hodnocení důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává (ve shodě se státní zástupkyní), že právní závěry soudů obou stupňů nejsou v rozporu či extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý