6 Tdo 887/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 80 odst. 1,3 tr. zákoník



6 Tdo 887/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. B . proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 7 To 70/2015-346, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod č. j. 24 T 150/2013-305, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 7 To 70/2015-346, a to pouze ohledně té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného vůči výroku o trestu.

II . Podle § 256k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 12. 2014, č. j. 24 T 150/2013-305 , byl obviněný M. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

dne 27. 10. 2012 kolem 03:00 v P., B. n., v baru SASAZU u VIP boxů, za přítomnosti většího počtu osob, po vzájemné komunikaci nejprve levou rukou sevřenou v pěst dvakrát udeřil pod pravé oko, poté jednou do brady a jednou do temene hlavy poškozeného JUDr. J. M., následně poškozený M. B., který se snažil dalším útokům zabránit, od obžalovaného dostal rukou ránu do hlavy, čímž oběma poškozeným způsobil JUDr. J. M. tříštivou zlomeninu pravé jařmové kosti, tříštivou zlomeninu spodiny pravé očnice, vpáčenou zlomeninu přední stěny dutiny horní čelisti vpravo a zlomeninu nosních kůstek vpravo s pohmožděním měkkých tkání obličeje vpravo, krvácením do pravé dutiny horní čelisti a poraněním II. větve trojklanného nervu vpravo v místě pod zlomeninou spodiny pravé očnice, což si vyžádalo odbornou lékařskou péči, a pracovní neschopnost poškozeného od 28. 10. 2012 do 19. 1. 2013, přičemž obvyklá doba hojení a léčby při repozici činí 3 až 4 týdny a poškozenému M. B. drobnou tržnou ránu nad horním rtem vpravo o délce 1 cm.

Obviněný byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotné poisťovňi, a. s., pobočce Prešov škodu v částce 142,16 Euro. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozená Sociálna poisťovňa, pobočka Humenné a JUDr. J. M. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marie Askinové dovolání , v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.

Obviněný z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je pouhým popisem tvrzení, které ve věci učinili oba poškození. Při srozuměním s rolí Nejvyššího soudu v řízení o dovolání soudům obou stupňů vytýká, že nepostupovaly v souladu s ustanoveními trestního zákoníku, jakož i trestního řádu. Vyzdvihuje zejména tu skutečnost, že soudy přijaly za základ svých skutkových zjištění, že útočníkem byl dovolatel, tvrzení poškozených, která nemají podklad v provedeném dokazování (v této souvislosti zdůraznil, že poškozený ho jako útočníka identifikoval až s několikadenním zpožděním z facebookých stránek baru, následně i v rámci rekognice podle fotografií a rekognice in natura, přičemž vzdor skutečnosti, že prostory baru jsou monitorovány, nahrávka nebyla z důvodu časového odstupu mezi napadením a oznámením útoku na Policii ČR poškozeným zachována). Za této situace se dle dovolatele jedná o tvrzení proti tvrzení , která nemohou být základem pro učinění závěru, že se vytýkaného jednání skutečně dopustil, resp. dopustil tak, jak soud prvního stupně ve výroku rozsudku popsal. V tom spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojí obviněný proti nepřiměřenosti a nedůvodnosti jemu uloženého trestu vyhoštění. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele, s ohledem na zrušený živnostenský list, nesprávně vycházel ze závěru, že jej žádná skutečnost neváže k České republice. Má naopak za to, že vzhledem k pozici jednatele, kterou vykonává ve společnosti DISATA, s. r. o., i se zřetelem k tomu, že na území České republiky žijí jeho rodiče a jeho přítelkyně, která je v současné době ve třetím měsíci těhotenství, by uložený trest byl závažným a zásadním zásahem do jeho soukromého života. Navíc tehdy, pokud v Ruské federaci nemá žádné příbuzné, přátele, ani zázemí.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 70/2015 (správně Městského soudu v Praze) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) po shrnutí obviněným vznesených námitek předeslal, že námitky, kterými obviněný odůvodňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Rozhodnutí o vině (jakož i právní kvalifikace jednání obviněného) je v souladu se skutkovými zjištěními soudů.

Důvodnými však shledává ty námitky obviněného, které uplatňuje v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

S odkazem na ustanovení § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jejichž obsah zmínil, a s ohledem na závěry judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 132/2015) a komentářové literatury připomenul, že soud může uložit trest vyhoštění jen tehdy, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku.

Ke splnění zákonné podmínky § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uvádí, že z hlediska charakteristiky spáchaného trestného činu se uplatňují obecná kritéria určující povahu a závažnost trestného činu podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Uložení trestu vyhoštění bude podle názoru státního zástupce namístě zejména v případech závažnějšího úmyslného trestného činu, spáchání více trestných činů v souběhu, organizované kriminality, přeshraničního páchání trestných činů atd.

Rovněž při hodnocení osoby pachatele odůvodní uložení trestu vyhoštění především obecné okolnosti charakterizující jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života pachatele, možnost jeho nápravy a případně chování pachatele po činu. Uložení trestu vyhoštění pak z tohoto hlediska přichází podle úvah státního zástupce zejména u recidivistů, pachatelů zdržujících se na území České republiky nelegálně nebo dokonce po předchozím správním vyhoštění, u pachatelů záměrně měnících své osobní údaje apod.

Pokud jde o podmínku v podobě bezpečnosti lidí nebo majetku, státní zástupce míní, že její ochrana bude vyžadovat uložení trestu vyhoštění zejména v případě, budou-li dalším pobytem pachatele na území České republiky ohroženi jiní lidé zejména možnými útoky na život, zdraví, osobní svobodu, svobodu rozhodování, domovní svobodu, rodinný život a děti atd., anebo útoky na chráněné majetkové hodnoty. Ochrana uvedených zájmů a hodnot odůvodní podle chápání státního zástupce uložení trestu vyhoštění zpravidla tehdy, pokud vzhledem k osobě pachatele hrozí z jeho strany opakování trestné činnosti.

Jiný obdobný obecný zájem může spočívat v zájmu na ochraně dalších důležitých společenských i individuálních zájmů a hodnot, které jsou chráněny trestním zákonem. Svým významem musí být jiný obecný zájem přibližně rovnocenný zájmu na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku. Může jít o zájem na ochraně demokratického řádu a demokratických hodnot, na ochraně mravnosti a morálky, na plnění mezinárodních závazků České republiky atd.

Ačkoli trestnou činnost obviněného nikterak nezlehčuje, neplyne z rozhodnutí prvostupňového soudu - vyjma toliko obecného konstatování na straně 9 rozsudku - z čeho dovodil naplnění podmínek uvedených v § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba podle státního zástupce přihlédnout k tomu, že obviněný se dopustil ojedinělého protiprávního jednání, v minulosti nebyl soudně trestán a dlouhodobě žil v České republice řádným životem. Z provedeného dokazování navíc neplyne, že by obviněný byl rváčem , který vyhledává fyzické útoky a konflikty, vyjma projednávaného protiprávního jednání, kde se fyzického útoku vůči poškozeným skutečně dopustil a jednomu z poškozených i ublížil na zdraví.

Vzhledem k absenci úvah soudu a zejména s ohledem na učiněná skutková zjištění, má státní zástupce za to, že nebyly naplněny základní podmínky pro uložení trestu vyhoštění vyplývající z § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této části proto považuje dovolání obviněného za důvodné.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 7 To 70/2015, a aby mu podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.

a) K dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
Argumentace, kterou obviněný vtělil do svého mimořádného opravného prostředku a o kterou opírá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neobsahuje jedinou relevantní hmotně právní námitku, kterou by brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo kterou by směřoval proti tzv. jinému nesprávnému právnímu posouzení věci.

V této souvislosti je třeba v obecnosti připomenout to, čeho si je ostatně dovolatel vědom, tj. že Nejvyšší soud není povolán k přezkoumávání, resp. nápravě skutkových zjištění, které ve věci učinily soudy dříve jednající, nejedná-li se o obviněným vzpomínanou situaci tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry.

Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými či právními.

O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu totiž jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vzhledem k těmto východiskům lze bez hlubších výhrad odkázat na závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně při hodnocení jednání obviněného. Skutkovým základem, který mu umožnil učinění právního závěru, že obviněný spáchal přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou jeho zjištění, že obviněný po vzájemné komunikaci nejprve levou rukou sevřenou v pěst dvakrát udeřil pod pravé oko, poté jednou do brady a jednou do temene hlavy poškozeného JUDr. J. M., následně poškozený M. B. , který se snažil dalším útokům zabránit, od obžalovaného dostal rukou ránu do hlavy, čímž oběma poškozeným způsobil JUDr. J. M. zranění, která si vyžádalo odbornou lékařskou péči, a pracovní neschopnost poškozeného od 28. 10. 2012 do 19. 1. 2013, přičemž obvyklá doba hojení a léčby při repozici činí 3 až 4 týdny, přičemž zranění způsobil rovněž poškozenému M. B.

Správnost hodnocení důkazů orgánem činným v trestním řízení (zde ve vztahu k námitce obviněného, že jeho odsouzení je postaveno v rovině tvrzení proti tvrzení ) je vždy třeba hodnotit ve vztahu dodržení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. To stanoví zásadní požadavky na takové hodnocení. Současně je nezbytné připomenout, že trestní řád zásadně svěřuje provedení zhodnocení provedeného dokazování tomu orgánu, který důkazy provedl, neboť ten je zpravidla nejlépe (s ohledem na zásadu bezprostřednosti) schopen posoudit zejména otázku věrohodnosti a tím pravdivosti důkazu. Zdůrazňuje se, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení věch okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. Do hodnocení provedených důkazů není dovolací soud zásadě oprávněn zasahovat, s výjimkou případů, kdy hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz výše).

Při hodnocení důkazů soud nemůže postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu. Jeho hodnocení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem, dovozené skutkové závěry musí být výsledkem jejich logického posouzení. Soud má povinnost své úvahy náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí, v této části svého rozhodnutí se musí rovněž vypořádat s důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení.

Dovolatel ve svých námitkách neuvádí nic, co by mělo svědčit o existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů právních. Nalézací soud shledal věrohodnými výpovědi poškozených, ze kterých při hodnocení viny dovolatele vycházel (svědek M. a B.), přičemž z obsahu jeho rozsudku je zřejmé, že závěr o vině není budován jen na těchto dvou důkazech, nýbrž například i na výpovědi svědka K., který bez jakýchkoli pochybností obviněného poznal.

Dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn zcela neopodstatněně, na podkladě jeho dovolacích námitek nevzniká žádný důvod k tomu, aby byly zpochybněny závěry soudů nižších stupňů, které se týkají otázky viny, tj. i právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Důvodnost dovolání obviněného Nejvyšší soud spatřuje v argumentaci, kterou tento brojí proti důvodnosti uloženého trestu vyhoštění.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že tento se naplněností zákonných podmínek (ať pozitivních, tak negativních) trestu vyhoštění u dovolatele blíže nezaobíral, neboť ve vztahu k důvodnosti uložení tohoto druhu trestu uvedl pouze to, že ho obviněnému uložil vzhledem k tomu, že obžalovaný je cizinec, na území republiky má povolený pobyt do r. 2019, současně živnost přerušil, k území republiky nemá vazby, soud zároveň shledal podmínky pro jeho vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zák. . Je nezbytné zdůraznit, že za dostatečný podklad pro závěr o zákonnosti uložení trestu vyhoštění nemůže být pokládána ta část odůvodnění výroku o trestu (dovolacím soudem vnímána jako vztahující se k oběma druhům trestů, resp. právnímu následku trestní odpovědnosti obviněného jako celku), v níž nalézací soud při poukazu na vyváženost represivní a výchovné stránky trestu uvedl, že uložený trest pokládá za přiměřený proto, aby obžalovaný jako cizinec se nedopouštěl závadného a násilného jednání, popř. další trestné činnosti a vzal si z projednávání před soudem ponaučení.

Zbývá dodat, že otázka trestně právního následku zjištěné trestní odpovědnosti byla zcela pominuta v rozhodnutí soudu odvolacího, který, ač (§ 254 odst. 3 tr. ř.) byl povinen přezkoumat i výrok o trestu, se ve svém rozhodnutí zcela soustředil pouze na vypořádání se s námitkami obviněného vůči výroku o vině [jako odvolatel se domáhal zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nespáchal skutek, pro který na něj byla podána obžaloba] a k otázce obviněnému uloženého trestu se vůbec nevyjádřil. Nezaujal-li v odůvodnění svého usnesení k výroku o trestu žádné stanovisko, pak je třeba konstatovat, že nesplnil svoji procesní roli a povinnost, která pro něj jako soud druhého stupně z podaného řádného opravného prostředku obviněného vzešla.

K otázce zákonnosti uloženého trestu vyhoštění je nezbytné nejprve uvést následující skutečnosti:

V obecné rovině je smyslem a účelem trestu vyhoštění zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud ze strany obviněného hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu . Z hlediska zákonných podmínek § 80 tr. zákoníku lze trest vyhoštění z území České republiky uložit obviněnému (odst. 1) , který není občanem České republiky, to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba a to při absenci podmínek taxativně vypočtených ve třetím odstavci téhož ustanovení, které jeho uložení vylučují, tedy za situace, že a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně, tedy jak existence pozitivní podmínky (odst. 1), tak neexistence negativní podmínky, bránící uložení trestu vyhoštění (odst. 3).

První podmínkou pro uložení trestu vyhoštění je, že jeho uložení vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem. Nebezpečí pro trestním zákoníkem chráněné hodnoty může plynout jednak z charakteru spáchaného trestného činu, rozsahu, následků a závažnosti trestné činnosti (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku) a zároveň z osoby pachatele. Vzhledem k osobě pachatele je třeba hodnotit obecné okolnosti charakterizující osobní, rodinné, majetkové a další poměry obviněného, dosavadní způsob jeho života, možnost jeho nápravy a jeho chování po činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 987). Obě tato hlediska je třeba hodnotit ve vzájemné souvislosti tak, aby bylo docíleno rozumného závěru o tom, zda je uložením trestu vyhoštění v konkrétním případě možné naplnit účel tohoto trestu. V praxi se přitom trest vyhoštění ukládá zejména v rámci trestního postihu terorismu, obchodování se zbraněmi, s drogami, obchodu s lidmi a jiné trestné činnosti páchané ve spolupráci s osobami v cizině.

Z hlediska aplikování těchto zásad na posuzovaný případ je třeba dospět k závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně neodůvodňuje uložení trestu vyhoštění obviněnému. Rozsudek soudu prvního stupně blíže nerozvádí, v čem spatřuje naplnění znaku ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu , když veden úvahami o trestu (str. 9 odůvodnění) uzavřel že vzhledem k osobě obžalovaného a k možnostem jeho nápravy postačí k naplnění účelu trestu uložení trestu odnětí svobody podmíněného ve výměře ještě pod třetinou zákonné trestní sazby § 146 odst. 1 tr. zákoníku . Soud prvního stupně neshledal při úvaze o trestu pro futuro v osobě obviněného riziko, které by snad mělo plynout z jeho osoby při pobytu na území České republiky. Je sice pravdou, že poškozený J. M. vypověděl, že po útoku nevolal Policii ČR z důvodu strachu o svůj život, soud prvního stupně však nikterak nevedl dokazování tímto směrem, a proto ani v této části nelze z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně dovodit, v čem spatřuje naplnění první podmínky pro uložení trestu vyhoštění z důvodu bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu .

Vedle naplnění podmínky založené v odst. 1 § 80 tr. zákoníku je nezbytné současně zkoumat neexistenci podmínky upravené v § 80 odst. 3 tr. zákoníku, v posuzovaném případě zejména podmínky založené ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v tom, že trest vyhoštění nelze uložit, pokud má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt (ad 1) , má zde pracovní a sociální zázemí (ad 2) a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (ad 3) . Tato negativní podmínka bránící uložení trestu vyhoštění se štěpí do několika částí, pod které lze zařadit jednotlivé skutečnosti tvrzené obviněným v jeho dovolání.

Soud prvního stupně v rámci provedeného dokazování učinil na základě zprávy Ředitelství služby cizinecké policie (č. l. 212) zjištění, že (ad 1) obviněný má na území České republiky povolený pobyt do 2. 4. 2019, současně (ad 2), že přerušil živnost a (ad 3) nemá k území České republiky vazby.

Toto odůvodnění je v příkrém rozporu s tvrzeními obviněného, který v tomto směru důvodně namítá, že je nadále jednatelem obchodní společnosti DISATA, s. r. o. ke dni vzniku funkce 3. 9. 2014. Pokud by uložení trestu vyhoštění záleželo pouze na této skutečnosti, bylo by třeba se dále následně zabývat otázkou, zda se jedná o materiální naplnění pojmu pracovní zázemí a nejde pouze o účelový vznik funkce v úmyslu vyhnout se uložení trestu vyhoštění (přiměřeně srov. R 55/2008).

Současně nelze přehlédnout, že soud prvního stupně lakonicky konstatoval, že obviněný nemá k území České republiky žádné vazby, aniž by v tomto směru prováděl jakékoli dokazování. Tvrdí-li obviněný, že přijel v roce 2003 se svými rodiči na území České republiky (v úředním záznamu ze dne 17. 12. 2012 obviněný uvedl, že v ČR žije přibližně osm let, při hlavním líčení dne 5. 3. 2014 uvedl, že v ČR je skoro deset let, má tu rodinu z Ruska, přítelkyni a práci) a v současné době čeká potomka se svoji přítelkyní, je třeba se těmito skutečnostmi náležitým způsobem zabývat, neboť jejich existence by mohla zavdat příčinu k závěru, že podmínky (v případě kumulativního naplnění tzv. negativních podmínek srov. rozhodnutí č. 22/2015 Sb. rozh. tr.) pro uložení trestu vyhoštění v případě dovolatele nejsou splněny.

Protože z dovoláním napadených rozhodnutí neplynou skutečnosti, které by svědčily o tom, že zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 tr. zákoníku byly naplněny, je třeba v části tohoto výroku o trestu obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně pokládat označený rozsudek za vadný, a to ve smyslu vady naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při uvedeném zjištění je zřejmé, že nemůže obstát ani usnesení soudu druhého stupně, který odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, aniž by ve výše vyloženém směru (případnou) správnost uložení tohoto druhu trestu obviněnému vlastní argumentací podpořil. V situaci, kdy soudy v napadených rozhodnutích důvodnost aplikace ustanovení § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, na jejichž podkladě byl obviněnému trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let uložen, argumentačně, v nezbytném rozsahu nevyjádřily (nezabývaly se ani tím, zda povaha a závažnost činu odůvodňují jeho uložení) a založily je tak v této části vadou záležející v jejich nepřezkoumatelnosti, je při dovolacích námitkách obviněného zpochybňujících zákonnost uloženého trestu nezbytné dospět k závěru, že v označeném rozsahu jsou tato rozhodnutí zatížena vadou odůvodňujících jejich zrušení z důvodu existence vady zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud proto shledal důvod ke kasaci dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně, a to pokud se týče té části rozhodnutí, která se vztahuje k výroku o trestu. Nemohl se však omezit na zrušení pouze té části tohoto výroku, která byla shledána vadnou a jíž byl obviněnému uložen trest vyhoštění. Z důvodů, které jsou blíže rozvedeny např. v rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr., rozhodl o zrušení tohoto rozhodnutí v části, kterou došlo podle § 256 tr. ř. k zamítnutí odvolání obviněného, které směřovalo proti celému výroku o trestu.

Vadu, kterou je zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, lze napravit v řízení odvolacím na podkladě odvolání, které proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 24 T 150/2013-305, podal obviněný. Bylo by za tohoto stavu v rozporu se zásadou ekonomičnosti řízení rušit v dovolacím řízení i označený rozsudek soudu prvního stupně a vracet věc k novému projednání a rozhodnutí až tomuto soudu. Takového rozhodnutí se ostatně nedomáhá ani samotný dovolatel.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně ve výše označeném rozsahu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 7 To 70/2015-346, a podle § 256k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a současně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby o odvolání obviněného, s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení (a při vázanosti právním názorem, v něm obsaženým § 265s odst. 1 tr. ř.) znovu rozhodl. V případě, že pro své rozhodnutí bude potřebovat některé skutečnosti skutkově objasnit, provede v uvedeném směru příslušné dokazování, jehož rozsah se nebude příčit požadavku kladenému na dokazování před odvolacím soudem (§ 263 odst. 6 tr. ř.). S přihlédnutím k tomu, jaké požadavky klade zákon v případě uložení trestu vyhoštění (a eventuálně doplněnému dokazování) pak odvolací soud ve věci znovu rozhodne.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2015 JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu