6 Tdo 884/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 250b odst. 4 tr. zák.



6 Tdo 884/2013-31

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. září 2013 o dovolání obviněného J. T . proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 4 To 93/2013-364, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 38/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 4 To 93/2013-364, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 12. 2012, č. j. 15 T 38/2011-326. Tímto rozsudkem byl obviněný J. T. uznán vinným v bodech 1 - 4) úvěrovým podvodem podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009. Podle § 250b odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 za použití § 35 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. a § 37a tr. zák. č. 140/1961 Sb. za tento trestný čin a sbíhající dvojnásobnou pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 2 T 5/2010-478, jež nabyl právní moci dne 11. 9. 2012 a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 11. 2010, č. j. 1 T 207/2010-225, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 5 To 93/2011, mu byl uložen společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a současně nad ním vysloven dohled. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání na dobu pěti let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,-- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. č. 140/1961 Sb. pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce deseti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 11. 2010, č. j. 1 T 207/2010-225, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 5 To 93/2011, a současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově na výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská 180/1632, Praha 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že jednal jako pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy. Má za to, že jím (pachatelem) může být pouze účastník takové smlouvy, on však vystupoval pouze jako zprostředkovatel mezi zájemcem o úvěr ze stavebního spoření a Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. Podle § 90 odst. 1, 2 tr. zák. osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu ve smyslu § 90 odst. 1, 2 tr. zákona, mohou být jen účastníky podle § 90 odst. 3 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2007 ). Na svou obhajobu dále uvádí, že bylo-li by jeho jednání posouzeno podle tohoto ustanovení, byly by i právní úvahy Okresního soudu v Hodoníně jiné i ohledně způsobené škody, protože trestní odpovědnost účastníka (organizátora, návodce nebo pomocníka) je závislá na trestnosti hlavního pachatele. Z tohoto důvodu účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin, byť by byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků podle § 89 odst. 3 tr. zák., protože v daném případě jde o samostatné skutky různých pachatelů. Obviněný však dále v dovolání zpochybňuje i tuto svoji účast na spáchaném trestném činu úvěrového podvodu s odůvodněním, že použití finančních prostředků k jinému než sjednanému účelu a samotné doložení účelovosti čerpání úvěru je v plné odpovědnosti klienta spořitelny a nikoliv zprostředkovatele. Podotkl, že v případě úvěrového podvodu ke škodě nedojde samotným vyplacením úvěru, ale až v situaci, kdy vyplacený úvěr není splácen. Za tohoto stavu se domnívá, že nemůže být osobou, která by způsobila vznik škody na majetku poškozené spořitelny, neboť nemůže při uzavírání smlouvy o stavebním spoření předvídat a předpokládat, že žadatel o takovýto úvěr jedná s úmyslem úvěr nesplácet. Obviněný se domnívá, že nebyla jeho jednáním prokázána jak subjektivní, tak objektivní stránka trestného činu. Namítá, že při posuzování subjektivní stránky jeho jednání měly soudy vycházet z presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, protože jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů zcela jednoznačně a bezpečně prokázána. Po objektivní stránce dospěl k závěru, že s ohledem na pochybnosti ohledně vyčíslení škody neexistuje přímá a příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Na základě těchto skutečností shledal opodstatnění pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 4 To 93/2013-364, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 12. 2012, č. j. 15 T 38/2011-326, a přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že pro posouzení námitek obviněného bude nezbytné vyřešit otázku, zda v případě, kdy jednal v pozici zprostředkovatele pro Stavební spořitelnu České spořitelny, a. s., se mohl jako pachatel podle § 9 odst. 1 tr. zák. dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a dospěl k závěru, že použitá právní kvalifikace soudů nižších stupňů je správná.

Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která pouze opatří podklady účastníkovi úvěrové smlouvy (potřebné nepravdivé podklady), může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde toliko v případě, když jednání pachatele účastníka smlouvy dosáhne do stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (srov. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný J. T. opatřoval osobám, které vystupovaly ve vztahu k Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., na straně dlužníků, podklady, které obsahovaly nepravdivé údaje. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je podstatné, že obviněný aktivně participoval na obstarávání fiktivních podkladů pro uzavření úvěrové smlouvy, přestože byl účastníkem úvěrové smlouvy na straně věřitele. Obviněný věděl, že potvrzení o příjmech, jakož i faktury, dodací listy, příjmové pokladní doklady nejsou pravdivé. Za tuto jeho činnost mu klienti věřitele také vypláceli z vyplaceného úvěru odměnu. Je zcela zřejmé, že tímto způsobem jednal v rozporu se zájmy věřitele - Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., kterou zastupoval, neboť využil svého postavení zprostředkovatele, čímž jednal proti zájmu chráněného trestním zákonem. Ustanovením § 250b tr. zák. je poskytována ochrana sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelové určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování a poskytování subvencí. Za této situace Nejvyšší soud zastává názor, že trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se jako pachatel (§ 9 odst. 1 tr. zák.) dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele - poskytovatele úvěru, neboť v takovém případě již nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250b odst. 1 tr. zák. spáchanému dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1290/2009 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 1242, ročník 2010, svazek č. 61 rozh. č. 37/2010 Sb. rozh. tr.). Ke stejnému závěru správně dospěly i soudy nižších stupňů, jimž nemá Nejvyšší soud důvod ničeho vytknout. Odvolací soud se shodnými námitkami obviněného zabýval na str. 7 8 svého rozhodnutí, přičemž po objektivní a subjektivní stránce lze zcela nepochybně na základě shora uvedených skutečností dospět k závěru, že byly naplněny všechny znaky úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.

Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. září 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann