6 Tdo 880/2015
Datum rozhodnutí: 20.08.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoník



6 Tdo 880/2015-24 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 317/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 210/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 4 T 210/2011, byl obviněný J. V. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v době nejméně od 1. 6. 2004 do 16. 7. 2010 ve společně obývaném bytě na adrese trvalého bydliště v L. , ulici K. , v 7. patře panelového domu, psychicky a fyzicky týral svoji manželku L. V. , tím způsobem, že jí opakovaně vulgárně nadával, že je kurva, čubka, děvka , ponižoval ji, a to i před svými syny R. V. , a A. V. , vyhrožoval jí zabitím, opakovaně ji bil pěstmi do obličeje a horní části trupu, smýkal s ní po kuchyni, škrtil jí, neposkytoval jí dostatečné finanční prostředky na chod domácnosti, byť si byl vědom její ekonomické závislosti, neboť poškozená nejprve čerpala rodičovskou dovolenou, poté byla evidována na úřadu práce jako nezaměstnaná, případně si přivydělávala občasnými brigádami, přičemž v důsledku jeho jednání musela poškozená opakovaně vyhledat odbornou lékařskou, psychologickou i psychiatrickou pomoc, a dále opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal svého syna R. V. , když například:

v přesně nezjištěné době v období let 2004 2005 opakovaně poškozené např. uschoval do kabelky vizitku, kterou poté při prohlídce jejich osobních věcí našel, aby měl záminku jí nadávat, natlačil ji do kouta a zastrašoval jí rychlými pohyby vůči jejímu tělu, vulgárně jí ponižoval a v jednom případě na její hlavu namířil legálně drženou krátkou střelnou zbraň kategorie B a povalil ji na zem a vyhrožoval zabitím ,
dne 9. 7. 2005 v přítomnosti syna A. nejprve poškozené prohledal kabelku s osobními věcmi, kde nalezl papírek s telefonním číslem jejího kamaráda, chytil ji a začal s ní smýkat po kuchyni, vulgárně ji nadával do kurev , povalil ji na zem, zaklekl na ní a začal ji škrtit límcem riflové bundy, kterou měla na sobě, až poškozená pozbyla vědomí, vědomí nabyla až po příjezdu lékařky rychlé záchranné služby, kdy jí tímto jednáním způsobil hematomy na obou stranách krku,
v přesně nezjištěné době v období let 2006 2007 nejméně čtyřmi údery pěstí, kterou měl obalenou v ručníku, aby po jeho útoku nebylo viditelné zranění, uhodil poškozenou do obličeje a přitom jí vulgárně nadával, že je kurva, čubka a děvka , přičemž poškozená v důsledku tohoto útoku na hlavu opakovaně zvracela,
dne 10. 7. 2010 po vzájemné hádce, kterou vyvolal, poškozené vulgárně nadával, následně ji silně chytil za levou paži a způsobil jí tak hematom o velikosti 10 cm x 5 cm,
v přesně nezjištěné době na podzim roku 2009 uhodil rukou do obličeje svého syna R. V. za to, že nevyvenčil psa, přičemž poškozenému začala téci krev z nosu a ze rtu a dne 2. 7. 2010 ho zbil tak, že opakovanými údery o jeho levou ruku v zápěstí zlomil vařečku a způsobil mu pohmoždění zápěstí a levého předloktí . Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou roků.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 317/2014, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že jmenovaným soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v průběhu dosavadního řízení byla soudem vzata v úvahu pouze tvrzení obsažená v obžalobě, a to v jeho neprospěch, avšak na podporu závěrů státního zástupce nebyly provedeny takové důkazy, na základě kterých by mohlo být rozhodnuto o jeho vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí. Rozhodnutí o jeho vině je tak založeno na výpovědích poškozených L. V. a R. V. , kteří měli důvod vypovídat v jeho neprospěch, neboť on byl s bývalou manželkou (L. V. ) na počátku trestního stíhání v rozvodovém řízení, jež následně přešlo v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Z výpovědí ostatních svědků pak není podle jeho názoru možno uzavřít, že by se dopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Soudům obou stupňů vytkl, že se zcela nedostatečně věnovaly obsahu znaleckého posudku znalců PhDr. Terezy Soukupové a MUDr. Bronislava Kobedy o duševním stavu poškozené L. V. , z něhož je patrno, že v rozhodné době trpěla panickou poruchou, dlouhodobě se léčila s neurotickou duševní poruchou chorobného charakteru, jejímž důsledkem byly ventilační poruchy s následnými svalovými křečemi. Sama poškozená přitom uvedla, že tyto stresové stavy u ní nastávaly zcela spontánně. K tomu obviněný dodal, že z výpovědi svědkyně R. Č. lze vzít za prokázané, že poškozená měla mimo jiné sklony k sebepoškozování, resp. k sebevraždě, kterou jí svědkyně rozmluvila a zajistila poškozené psychiatrické ošetření.
Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke změně obsahu výpovědi svědkyně Bc. P. H. (vyšetřovatelky Policie ČR), jež v přípravném řízení vypovídala shodně s poškozenou, při hlavním líčení však svoji výpověď korigovala tak, že poškozenou označila za osobu psychicky nemocnou, emočně nevyrovnanou, která má tendenci na své okolí přenášet své emoční stavy. Sama jako policistka nic nepodnikala, neboť nebyla svědkem žádného napadení poškozené a ani ostatní indicie nevedly k závěru podat na něho trestní oznámení, neboť pro to nebyly žádné hodnověrné podklady.

Obviněný pak vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně posoudil chybně provedené důkazy a na základě těchto nesprávně posouzených důkazů jej uznal vinným zločinem podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ač z provedených důkazů nemohlo být jistě zjištěno, zda se výše uvedeného skutku dopustil či nikoli. Odvolací soud nehodnotil všechny obhajobou předložené důkazy objektivně v jejich vzájemné souvislosti a odmítnutím jeho odvolání se dopustil nezákonného rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 317/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o druhou (obviněným uplatněnou) alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž činí a prosazuje závěr, že z provedených důkazů nemohlo být jistě zjištěno, zda se výše uvedeného skutku dopustil či nikoli. Právě z této skutkové argumentace vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pouze stručně je pak nad rámec uvedeného možno doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný (primárně) kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho (sekundárně) vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu