6 Tdo 877/2013
Datum rozhodnutí: 12.09.2013
Dotčené předpisy: § 49 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 877/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2013 o dovolání podaném obviněným J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 To 395/2012-477, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 157/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e č á s t e č n ě z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 To 395/2012-477, a to v celém výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc ve zrušené části v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l a r o z h o d l .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 9. 2012, č. j. 1 T 157/2012-450, byl obviněný J. V. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že

jako starosta O. B. p. S. A., oprávněn jednat jménem obce navenek, v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, odsouhlasil v O. B. p. S. A. vykonání víceprací na díle, jehož předmětem byla vestavba 11 bytových jednotek na základě smlouvy o dílo ze dne 18.5.2007, uzavřené mezi O. B. p. S. A. jako objednatelem a firmou Střecha J. K., se sídlem v ulici M. , V. n. M. jako zhotovitelem, v důsledku čehož vzrostly náklady na dílo o částku 5.116.039 Kč, aniž by však o této skutečnosti informoval zastupitelstvo obce za účelem přijetí rozpočtového opatření podle § 16 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ačkoli věděl, že obec nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu navýšené ceny díla, v důsledku čehož po převzetí faktury č. ze dne 18.8.2008, vystavené firmou J. K. na částku 2.208.370 Kč, dal účetní obce Ing. V. L. pokyn, aby z této faktury uhradila již pouze částku ve výši 208.370 Kč, následně však převzal a odsouhlasil i poslední dvě faktury vystavené zhotovitelem díla, a to fakturu č. ze dne 31.12.2008 na částku 224.996 Kč, splatnou dne 20.1.2009, a fakturu č. ze dne 31.12.2008 na částku 4.586.028 Kč, splatnou dne 20.1.2009, aniž by tyto faktury předal účetní obce, ale ponechal si je u sebe a poté neučinil žádné včasné a dostatečné kroky k jejich úhradě, přestože si musel být vědom toho, že při neuhrazení závazku ve lhůtě splatnosti mohou obci vzniknout další náklady v podobě úroků z prodlení, nákladů soudního řízení a nákladů exekuce, a zároveň umožnil po dokončení díla zhotovitelem jeho užívání, přestože věděl, že dle čl. VI odst. 3 smlouvy o dílo ze dne 18.5.2007 nesmí obec jako objednatel díla pod sankcí 15% z celkové ceny díla užívat dílo do doby úplného uhrazení ceny díla, čímž umožnil zhotoviteli, aby se domáhal výše uvedených nároků cestou soudního řízení, což tento učinil, přičemž na základě podané žaloby vydal Krajský soud v Brně dne 2.9.2009 proti O. B. p. S. A. platební rozkaz č.j. 19 Cm 101/2009, kterým byla žalované obci uložena povinnost uhradit žalobci J. K. částku v celkové výši 9.351.779 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 599.010 Kč, a jelikož proti tomuto platebnímu rozkazu nepodal odpor a ani poté nečinil žádné kroky k tomu, aby obec získala prostředky na úhradu výše dlužné částky a zastupitelstvo obce o vydání platebního rozkazu vůbec neinformoval, byla na základě výše uvedeného platebního rozkazu proti obci nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.10.2009, č. j. 45 Nc 941/2009, v jejímž průběhu byla dlužná částka zčásti vymožena, čímž poškozené O. B. p. S. A. způsobil škodu v celkové výši nejméně 5.023.116,- Kč, a to v podobě nákladů na úroky z prodlení ve výši nejméně 576.136,- Kč, smluvní pokutu za předčasné užívání díla ve výši 2.540.755,- Kč, nákladů soudního řízení ve výši 599.010,- Kč a nákladů exekuce ve výši 1.307.215,- Kč.

Obviněnému byl za toto jednání podle § 255a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Poškozený O. B. p. S. A. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, který svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 To 395/2012-477, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil jednak trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, jednak podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby ve státní správě a územní samosprávě na dobu pěti roků. Zároveň uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené O. B. p. S. A. škodu ve výši 2.284.140,- Kč.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Kratochvíly dovolání , jež opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když je přesvědčen, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

K výroku o trestu v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že mu není možno uložit trest zákazu činnosti, jak je vyjádřen ve výroku napadeného rozsudku, neboť tento trest je v rozporu s volebním právem a právem garantovaným Listinou základních práv a svobod. Za správný pokládá právní názor soudu nalézacího, který mu tento trest (z důvodu v dovolání zmíněného) neuložil. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto spatřuje v tom, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

K výroku o náhradě škody obviněný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nesprávné, neboť přiznaná výše škody nemá oporu v provedeném dokazování, tato škoda je nepřezkoumatelná, není patrno, z čeho se skládá, poškozeným byla uplatněna v podstatně vyšší části a její přiznání je i rozporné se skutkovým zjištěním.

Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby ve státní správě a územní samosprávě a ve výroku o jeho povinnosti zaplatit poškozené O. B. p. S. A. škodu v celkové výši 2.284.140,- Kč a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se podle § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného písemně vyjádřil a po shrnutí dosavadního průběhu řízení vyjádřil k němu své stanovisko.

Za důvodné má uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když uvedl, že vzhledem k prejudikatuře Nejvyššího soudu nezbývá než připustit, že formulace trestu zákazu činnosti je v napadeném rozsudku odvolacího soudu příliš široká a zahrnuje rovněž činnosti, jež - jak ostatně vyplývá z předcházející judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 Tdo 154/2009) - zakázány být nesmí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 167/2006, navíc doplňuje, že je absolutně vyloučeno zakázat obviněnému vykonávat funkci člena zastupitelstva územního samosprávného celku. V návaznosti na tento výrok a s odkazem na ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. konstatuje, že obviněný měl trestnou činnost spáchat jako starosta obce, tedy při výkonu samostatné působnosti obce. Podle jeho názoru tak není zřejmé, na základě jakých logických vývodů dospěl odvolací soud k názoru, že je obviněnému namístě uložit rovněž zákaz výkonu funkce úřední osoby ve státní správě, když stíhaná trestná činnost nikterak nesouvisela s výkonem přenesené působnosti (výkonem státní správy).

V případě druhého obviněným uplatněného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zastává státní zástupce názor, že naplněn není, neboť dovolatel nezpochybňuje naplnění hmotně právních podmínek pro vznik odpovědnosti za jím způsobenou škodu, ale směřuje toliko proti odůvodnění napadeného rozsudku.

Státní zástupce uzavřel, že je namístě, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v části směřující proti výroku o náhradě škody a podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu zákazu činnosti s tím, že by podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby o dovolání obviněného bylo rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., příp. i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž toto splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Z obsahu dovolání lze dovodit, že skrze tento dovolací důvod napadá obviněný odvolacím soudem učiněný adhezní výrok . Nečiní tak však způsobem, který by svědčil o relevantním zpochybnění správnosti tohoto výroku jako takového, tj. ve smyslu důvodnosti jeho vyslovení z hlediska hmotně právních podmínek, nýbrž uplatněním takových výhrad, které směřují buď do oblasti skutkových zjištění ( rozhodnutí .. ohledně nároku na náhradu škody .. je v rozporu se skutkovým zjištěním ), či do oblasti transparentnosti odůvodnění tohoto výroku v rozsudku odvolacího soudu ( aniž by řádně zdůvodnil, jak tato škoda byla vypočítána a z čeho .. se skládá ). Za této situace je však nezbytné učinit závěr, že v této části obviněný svým dovoláním (v něm uplatněnou argumentací) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten nemůže být naplněn výhradami vůči skutkovým zjištěním (navíc nekonkretizovaným tvrzením o existenci rozporu výroku o náhradě škody a skutkovým zjištěním soudu) ani výhradami vůči odůvodnění napadeného rozsudku. Obviněný relevantním způsobem nenapadá výrok o náhradě škody, nýbrž jeho odůvodnění, což však přípustné není (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Již z tohoto důvodu nebylo možno akceptovat jeho návrh, aby z podnětu jeho dovolání byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody.

K uvedenému lze navíc dodat, že tvrzení obviněného, že Obec požadovala škodu ve výši 5.023.116,- Kč ... ) není odpovídající obsahu spisu, neboť pokud odvolací soud nárok na náhradu škody poškozenému přiznal, vyšel z jeho uplatnění obsaženého na č. l. 18 verte, kde poškozený podle § 43 odst. 3 tr. ř. navrhl, aby obviněnému byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 2.284.140,- Kč, tj. v částce, ohledně níž byla povinnost obviněného napadeným rozsudkem vyslovena. Z úředního záznamu na č. l. 19 lze přitom zjistit, že nárok poškozeného na náhradu škody byl vznesen v reakci na požadavek uplatněný vůči němu právním zástupcem J. K. - výzva k úhradě zůstatku závazku z pravomocného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně, č. j. 19 Cm 101/2009-12, na č. l. 11-12 spisu, která obsahuje rozpis položek, z nichž požadovaná částka ve výši 2.284.140,- Kč sestává. Důvodnost nároku poškozeného úhrada požadované částky poškozeným - pak osvětluje odvolací soud na str. 4 svého rozsudku. S ohledem na tyto skutečnosti a obsah spisu proto nelze tvrdit, že by pro obviněného nebylo zjistitelné, z čeho poškozenému přiznaná škoda sestává a jak vymezuje (ovlivňuje) rozsah jeho závazků k obci.

Z dosud uvedeného plyne, že námitkami vůči výroku o náhradě škody nenaplnil obviněný jím uplatněný důvod dovolání, avšak současně ani jiný z dovolacích důvodů upravených ustanovením § 265b tr. ř. Pokud by se jeho dovolání omezilo jen na napadení tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo by nezbytné o tomto dovolání rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K odmítnutí dovolání obviněného však nenastaly zákonné podmínky, neboť rozhodnutí spočívající v aplikaci § 265k odst. 1 tr. ř. odůvodnila ta část dovolání obviněného, jíž napadl výrok o trestu zákazu činnosti.

Na podkladě námitky vztahující se k výroku o trestu přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek a řízení mu předcházející ( Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. ) a dospěl k následujícím poznatkům:

Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 26 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Jde např. o uložení trestu vyhoštění občanu České republiky nebo cizinci bet splnění podmínek § 57 odst. 3 tr. zák., uložení trestu zákazu činnosti za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s touto činností ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák, uložení trestu propadnutí věci, která nenáleží pachateli trestného činu (§ 55 odst. 2 tr. zák.). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

Námitka obviněného, že v případě uložení trestu zákazu činnosti pochybil odvolací soud, neboť tento trest je v rozporu s volebním právem a právem garantovaným Listinou základních práva o svobod , je podřaditelná pod prvně uvedenou alternativu upravenou ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a je vzhledem k níže uvedenému i důvodná. V souladu s hodnocením věci státním zástupcem musí dovolací soud konstatovat, že obviněným deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn relevantně a důvodně, neboť způsobem vyjádření uloženého trestu ve výroku napadeného rozsudku došlo k tomu, že obviněnému byl uložen trest, jehož uložení (ve vymezeném rozsahu) není přípustné.

Problematikou uložení trestu zákazu činnosti pachateli, který se činu dopustil jako starosta (příp. místostarosta) se již zabývala rozhodnutí Nejvyššího soudu, která zmínil ve svém vyjádření státní zástupce a z nichž některá byla i publikována v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H. BECK (rozhodnutí uveřejněná pod č. T 968 a T 112). Tato předcházející rozhodnutí navazují (viz např. 3 Tdo 154/2009) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 167/2006, a argumentaci v něm obsaženou.

Již v rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 167/2006 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výkon funkce člena zastupitelstva nevyhovuje žádné kategorii obsažené v § 50 odst. 1 tr. zák., když uložením takového trestu (a zákazem výkonu předmětné funkce) by ze strany soudů ve skutečnosti došlo k odnětí pasivního volebního práva zakotveného v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (zákon č. 23/1991 Sb., dále jen Listina ) a došlo by tak k nepřípustnému zásahu do právních předpisů upravujících vznik a zánik mandátu členů zastupitelstev územních samosprávných celků. Takovým právním předpisem je zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí (dále jen cit. zákon ). V něm jsou stanoveny případy, ve kterých jedině zaniká mandát člena zastupitelstva obce. Podle § 55 odst. 2 cit. zákona mandát zaniká odmítnutím slibu člena zastupitelstva obce nebo složením slibu s výhradou, dnem, kdy starosta nebo primátor a v hlavním městě Praze primátor hlavního města Prahy nebo starosta městské části obdrží písemnou rezignaci člena zastupitelstva obce na jeho mandát, úmrtím člena zastupitelstva obce, dnem voleb do zastupitelstva obce, dnem sloučení obcí nebo připojení obce k jiné obci. Podle § 55 odst. 3 cit. zákona zaniká dále mandát člena zastupitelstva obce, vysloví-li to příslušné zastupitelstvo, a to z důvodů pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva obce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, dále proto, že člen zastupitelstva obce přestal být volitelný ve smyslu § 5 cit. zákona a z důvodu neslučitelnosti funkcí podle § 5 odst. 2 cit. zákona. Podle § 5 odst. 1 cit. zákona může být členem zastupitelstva obce zvolen každý volič, u něhož není překážka ve výkonu volebního práva podle § 4 odst. 2 písm. a) a b) cit. zákona. Takovou překážkou je zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, zbavení způsobilosti k právním úkonům, zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu nebo výkon vojenské základní nebo náhradní služby, vyžaduje-li to plnění povinností z této služby vyplývajících, nebo služba vojáka z povolání v zahraničí. Zánik mandátu člena zastupitelstva může tak nastat toliko za těchto (cit. zákonem stanovených) podmínek.

Zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůraznilo, že tuto existující právní úpravu nelze obcházet extenzivním výkladem ustanovení trestního zákona o ukládání trestu zákazu činnosti, neboť takový postup by byl v konečném důsledku v rozporu s ústavními předpisy, konkrétně čl. 4 odst. 2 Listiny. Podle něho mohou být meze základních práv a svobod za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, když dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Z uvedeného je tedy zřejmé, že k omezení základního lidského práva, v daném případě tedy pasivního volebního práva do zastupitelstev obcí, může docházet toliko za podmínek stanovených taxativně zákonem upravujícím volby do zastupitelstev obcí. Jakýkoliv jiný zásah do tohoto práva, a to i na základě obecně platného právního předpisu, jakým je trestní zákon, je vyloučen. Není tedy možno uložit trest zákazu činnosti ve smyslu § 49 a § 50 tr. zák. ve vztahu k funkci člena zastupitelstva obce.

I v dalších rozhodnutích, v nichž byla řešena otázka vymezení trestu zákazu činnosti ukládanému pachateli trestného činu, kterého se dopustil jako starosta/místostarosta Nejvyšší soud zdůraznil (např. sp. zn. 5 Tdo 848/2010 ), že při formulování toho druhu trestu je třeba postupovat obezřetně a je nezbytné upravit vymezení tohoto trestu tak, aby se takový zákaz nevztahoval na výkon funkce člena zastupitelstva územního samosprávného celku . Dovolací soud rovněž upozornil, že i v případě, že v příslušném výroku se přímo neuvádí zákaz výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku, mohla by se na tuto funkci vztahovat obecná formulace zákazu činnosti spočívající v zákazu .. funkce v orgánech místní samosprávy . Jistý návod, jak v těchto případech postupovat, poskytuje rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 829/2008 , v němž je uvedeno, že (v tehdy posuzované věci) adekvátním vymezením zakázané činnosti tedy mohl být jen zákaz činnosti ve výkonné funkci, např. zákaz výkonu funkce člena rady obce, popřípadě též člena rady kraje . Posledně zmiňované rozhodnutí současně upozornilo na nutnost zkoumání existence zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu spočívající v tom, že musí být zjištěna souvislost trestného činu, za který je trest pachateli ukládán, s činností, která mu má být uložením trestu zákazu činnosti zakázána. V dané souvislosti toto rozhodnutí poukázalo na nutnost odlišení činností, které vykonává starosta, tzn. v souvislosti s výkonnou funkcí, a činností, které vykonává člen zastupitelstva města. Uzavřel přitom tak, že pokud trestná činnost pachatele byla typickou náplní výkonné funkce starosty, který je v čele rady obce, resp. města , pak trest zákazu činnosti uložený tak, že obviněnému byl zakázán výkon volitelných funkcí v orgánech .. samosprávy, výrazně překročil rámec ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák., neboť se vztahoval i na takový typ funkcí, v souvislosti s nímž posuzovaný čin nijak nesouvisel .

V posuzované věci je třeba přisvědčit obviněnému, potažmo pak i státnímu zástupci, v tom, že formulace výroku, že se obviněnému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby ve státní správě a územní samosprávě , je takovým vymezením zakazované činnosti, které by bránilo obviněnému v možnosti výkonu funkce člena zastupitelstva. Byť odvolací soud obviněnému trest zákazu činnosti ukládal podle příslušných ustanovení trestního zákona, a při jeho formulaci užil výrazu, který zákon účinný v době spáchání skutku neznal ( úřední osoba ), nelze nevzít v úvahu, že - zejména v kontextu celkového vyjádření (zákaz výkonu funkce úřední osoby ve státní správě a územní samosprávě ) - může implikovat interpretaci rozsahu zakázané činnosti ve smyslu pojmosloví užívaného v současnosti účinným trestním zákoníkem. Případným se proto v daných souvislostech jeví poukaz státního zástupce na ustanovení § 127 tr. zákoníku, který za úřední osobu expressis verbis označuje člena zastupitelstva. Důvodnost takového upozornění plyne i z faktu, že samotný napadený výrok obviněnému tento zákaz ukládá ohledně výkonu funkce v územní samosprávě . S přihlédnutím k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že formulací výroku trestu zákazu činnosti v napadeném rozsudku soudu druhého stupně došlo k nepřípustnému (zákonem nedefinovanému) omezení pasivního volebního práva obviněného ve smyslu výše vyloženého výkladu.

S přihlédnutím k těmto skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 To 395/2012-477, částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Rozhodnutí o zrušení celého výroku o trestu je odůvodněno tím, že při jeho toliko částečném zrušení (ve smyslu návrhu státního zástupce) by o věci již nemohlo být konáno řízení před odvolacím soudem z důvodu překážky věci pravomocně skončené (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, publikované pod č. R 40/2011 Sb. rozh. tr., podobně i rozhodnutí č. R 10/1997 Sb. rozh. tr.)

Při zrušení výroku o trestu aplikoval Nejvyšší soud současně i ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř., dle něhož dovolací soud současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle 265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud věc ve zrušené části přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedenému soudu se připomíná, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je při novém projednání a rozhodnutí vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Jeho úkolem je, aby na podkladě odvolání státního zástupce opětovně rozhodl o právním následku trestní odpovědnosti obviněného (tj. o adekvátním trestu). V případě, že bude odvolací soud toho názoru, že skutkové okolnosti případu odůvodňují uložení trestu zákazu činnosti, pak dovolací soud uvádí, že uložení takového druhu trestu není vyloučeno, pokud jím nebude výše vyloženým způsobem nepřípustně zasaženo do oblasti volebního práva. Tak tomu nebude tehdy, bude-li zvažováno, že je nezbytné obviněnému zakázat působení ve výkonném orgánu obce v oblasti samostatné působnosti. V obecním zřízení je za takový orgán pokládána rada obce, která je kolegiálním orgánem tvořeným starostou, zástupcem (popř. zástupci) starosty a dalšími členy /radními), které volí zastupitelstvo z řad svých členů. Připomíná se, že rada se nevolí v obcích, kde má zastupitelstvo míně než 15 členů v těchto obcích plní funkci rady starosta, s výjimkou těch záležitostí, které jsou pro takový případ vyhrazeny zastupitelstvu (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, Obecná část, 8. vydání, Praha: C. H. BECK 2012, s. 157). Tyto skutečnosti bude třeba uvážit, aby v případě ukládání trestu zákazu činnosti byl uložen trest, který bude efektivně plnit svoji funkci.

Zcela na závěr se připomíná, že pro další řízení se uplatňuje dosah ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., dle kterého Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch .

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. září 2013

Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil