6 Tdo 875/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 875/2011-19


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2011 o dovolání obviněného K. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 8 To 25/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 11/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 8 To 25/2011, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2011, č. j. 35 T 11/2010-1093, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 8 To 25/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvádí, že důvodem dovolání je skutečnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo učiněno po nesprávném hmotně právním posouzení a nesprávném právním posouzení skutku . V podaném dovolání obviněný poukazuje na to, že zločin vraždy nespáchal. Dokazování, které bylo ve věci provedeno, považuje za nedostatečné vzhledem k tomu, že se částečně v počátcích trestního stíhání k trestné činnosti přiznal, a tato skutečnost ovlivnila vyšetřování v tom smyslu, že nebyla důsledně prověřována okolnost, zda se předmětného jednání, pro které byl odsouzen, nemohla dopustit jiná osoba než on-obviněný. V této souvislosti zmiňuje dovolatel svědka I. N. a upozorňuje na to, že nebylo prověřováno, zda se uvedená osoba na trestném činu nepodílela či jej sama nespáchala . Podle obviněného porušily soudy jeho právo na obhajobu, když obviněnému a jeho obhájci neumožnily přesvědčit se o tom, že pes skutečně označil ztotožnil zkoumané pachy z místa činu s pachy, které byly obviněnému v průběhu vyšetřování odebrány (např. sledováním na monitoru televizoru či z jiné místnosti). Soudům dále vytýká, že neprovedly dostatečnou prověrku výpovědi svědka I. N. Poukazuje na to, že se nenašla vražedná zbraň a nebyl zajištěn ani oděv svědka, aby bylo možno zjistit, zda na něm není krev či jiné stopy. Další výhrady vznáší vůči znaleckým posudkům, a to v souvislosti s dobou, kterou mu znalci v rámci vyšetření věnovali. Podle jeho mínění není možno za krátkou dobu (cca dvou hodin) dospět k závěrům o jeho příčetnosti. Dále argumentuje tím, že bylo zjištěno, že není agresivní osobou, soudy měly přihlížet k tomu, že v době činu byl ve věku blízkém věku mladistvých, neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině a nebylo vyvráceno, že na místě činu byl s ním také I. N., který mohl a pravděpodobně čin spáchal . S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodní zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně je nezbytné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který má svá specifika, mezi které patří mj. také dovolací důvody. Obviněný prostřednictvím obhájce sice neuvedl doslovný odkaz na zákonné ustanovení dovolacího důvodu, ale z obsahu dovolání je patrno, že jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke specifiku tohoto mimořádného opravného prostředku nelze za součást dovolání považovat písemné vyhotovení odvolání , na které se obviněný odvolává, když navíc poukazuje na to, že důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech. V tomto kontextu je třeba upozornit, že přezkum v rámci dovolání je vymezen dovolacími důvody a neodpovídá obecným námitkám uplatněných obhajobou v rámci odvolání.

Pokud jde o vlastní argumentaci obviněného v uplatněném dovolání, pak tuto lze shrnout v konstatování, že se nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Neexistuje podle něj žádný přímý důkaz, který by ho usvědčoval a pokud jde o doznání v počátcích trestního stíhání, toto bylo vynuceno. Nebyla prověřena možnost, že se jednání dopustila jiná osoba (I. N.), nebyl přítomen vyhodnocení pachové stopy. Ve vztahu k těmto výhradám obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tyto námitky jsou obsahově totožné s těmi, které zazněly před soudem prvního stupně a se kterými se vypořádal také soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání obviněného. V této souvislosti je pak třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu v situaci, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.

V souvislosti s charakterem námitek výše uvedených je potřebné také zmínit, že obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, neboť právě z něj vyplývá, že to byl obviněný, kdo se trestné činnosti dopustil. Pro otázku zjišťování skutkového stavu věci je nutno upozornit na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento se velmi pečlivě věnoval obhajobě obviněného. Z rozsudku je zřejmé, že jednotlivé důkazy byly soudem hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a soud prvního stupně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku jednotlivé důkazy, nikoli však pouze v intencích, které obviněného usvědčují, jak nepřímo vyznívá z dovolání obviněného, ale z odůvodnění je patrno, jak se soud vypořádal s důkazy ve vztahu k uplatněné obhajobě obviněného, proč neuvěřil obhajobě obviněného apod. Z těchto důkazů mj. vyplývá, že svědek I. N. nebyl agresivní, ale uklidňován musel být naopak obviněný (viz svědek N., P. S. str. 5 rozsudku, svědek N. se nechoval agresivně viz str. 6 rozsudku). Rovněž jsou soudem prvního stupně rozvedeny jeho úvahy k důvodům, pro které se mohl obviněný trestného činu dopustit a zvažováno, proč by se měl jednání dopustit svědek N. (v tomto směru nebyl soudem shledán důvod, pro který by měl svědek N. napadnout poškozenou). Krajský soud v Plzni se rovněž zabýval okolnostmi zpracování jednotlivých posudků a závěry, které z nich pro rozhodnutí soudu vyplynuly. Vzhledem k okruhu námitek, které obviněný uplatnil v dovolání, a které se kryly (shodně i v odvolání) s námitkami uplatněnými obviněným již v řízení před soudem prvního stupně, nezbylo soudu odvolacímu než na správné a vyčerpávající závěry soudu prvního stupně odkázat. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně, když jejich odůvodnění jsou plně v souladu s ustanoveními § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Jistou nelogičnost v podaném dovolání lze spatřovat v tom, že pokud obviněný argumentuje tím, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil, pozbývá významu jeho další zmínka, že soud nebral v úvahu, že v době činu byl blízký věku mladistvému . Pokud tato část dovolání měla směřovat k tomu, že i při stavu, kdy se trestného činu nedopustil a byl přesto odsouzen, měly soudy brát obviněným zmíněnou skutečnost při ukládání trestu v úvahu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že výrok o trestu lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K osobě obviněného je však třeba uvést, že tento se činu dopustil ve věku téměř 24 let. Dále pak je vhodné zmínit, že za jednání, pro které byl uznán vinným, mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby § 140 odst. 2 tr. zákoníku od dvanácti do dvaceti let. Tudíž v daném případě by ani uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohlo vést k závěru o nutnosti aplikovat toto ustanovení, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští (podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku) a tento druh trestu byl uložen v rámci trestní sazby.

S ohledem na argumentaci obviněného, že se trestného činu, pro který byl uznán vinným nedopustil a obsahu jím zmíněných námitek, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

V reakci na shora pouze formalistické uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a nedostatcích v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann