6 Tdo 87/2011
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 162 tr. zák.



6 Tdo 87/2011-48 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. února 2011 o dovolání obviněného Ing. V. D ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
44 T 71/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, byl z podnětu obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2010, č.j. 44 T 71/2006-1274, kterým byl obviněný Ing. V. D. uznán vinným trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 162 odst. 1 tr. zák. za použití
§ 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč, když podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak , že obviněný byl uznán vinným trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 162 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.
6 To 183/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. V úvodní části dovolání popisuje obviněný dosavadní chronologii jeho trestního stíhání (třikrát byl v uvedené věci zproštěn a vždy odvolací soud věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí; po třetím zrušení již věc přikázal k projednání jinému senátu soudu prvního stupně). V další části dovolání (od str. 5) opětovně rozebírá projednávání trestní věci před soudy. Poukazuje na to, že jeho jednání bylo v obžalobě kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
k § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. Hlavní pachatel a spoluobviněný byl však posléze obžaloby pravomocně zproštěn, a proto se on, dovolatel, nemohl dopustit žádného jednání ve formě účastenství na trestném činu, vzhledem k absenci hlavního pachatele. Soudům v návaznosti na skutkový děj popsaný v podané obžalobě vytýká, že skutkový děj, pro který byla obžaloba podána, se nepodařilo prokázat a soudy si jej nahradily vlastním dějem, který však vychází pouze z úvah soudu a nikoli z provedených důkazů. V návaznosti na uvedené tvrzení velmi podrobně rozebírá skutek popsaný v obžalobě
a skutek zjištěný soudem druhého stupně. Poukazuje na to, že ze žádného skutkového zjištění nevyplývá, že by měl komukoliv přislíbit, že s využitím svých kontaktů
a pozice poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dosáhne změny negativního postoje zástupců Úřadu MČ P. ohledně dané problematiky, a to za úplatu. V další části svého dovolání vznáší výhrady k úplatě, jako znaku trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž poukazuje na rozpor mezi právní větou a skutkovým zjištěním soudu druhého stupně (přičemž tomuto soudu vytýká, že své závěry vybudoval na skutečnostech, které nebyly projednány v hlavním líčení, opírá se o důkazy, které odvolací soud sám neprovedl a nebyly provedeny ani v rámci trestního řízení). Soud druhého stupně podle obviněného fakticky zamítl jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takovéto rozhodnutí odvolacího soudu
a v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V další části svého dovolání (od str. 9) poukazuje na to, že trestný čin nepřímého úplatkářství spočívá v tom, že žádá úplatek ve svůj prospěch . V jeho případě byl však uznán vinným pro skutek spočívající v tom, že zprostředkoval úplatek třetí osobě za to, že tato osoba odpovídajícím způsobem rozhodne . V návaznosti na tyto nedostatky vytýká soudu, že neoznačil subjekt, který měl být adresátem údajného úplatku. Vzhledem k tomu, že si odporuje popis skutkových zjištění s použitou právní kvalifikací , nelze podle obviněného takový rozsudek hodnotit jinak než jako nepřezkoumatelný a zmatečný, proto je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Dále odvolacímu soudu vytýká, že byl odňat zákonnému soudci, trestní řízení proti němu nebylo vedeno v souladu se zásadami trestního řízení (porušení zásady in dubio pro reo). Podle obviněného rozhodnutí soudů neodpovídají ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a jsou nepřezkoumatelná. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného mj. uvedla, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. V předmětné trestní věci však byl obviněný odsouzen proto, že přislíbil M. D., že zjistí výši úplatku, který bude požadován zástupci Městské části P. za změnu negativního postoje k dalšímu provozování autobazaru. Takové jednání však podle státní zástupkyně nevykazuje znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, ale pouze účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1 tr. zák. k § 160 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., popř. k § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. V další části svého vyjádření se zabývá problematikou principu akcesority účastenství a zdůrazňuje zproštění původně obviněného T. H. Další část vyjádření k dovolání věnuje státní zástupkyně problematice zachování totožnosti skutku, kdy konstatuje, že pokud by nově zjištěná skutková zjištění dovolovala závěr o vině obviněného trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 tr. zák., pak je třeba konstatovat, že totožnost skutku by byla zachována. Námitku obviněného, že bylo porušeno ustanovení § 262 tr. ř., považuje státní zástupkyně za procesní námitku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen a věc přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]
a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.

Podle skutkového zjištění obviněný v přesně nezjištěné době přede dnem
5. 11. 2004 prostřednictvím Z. K., přislíbil M. D. provozovateli autobazaru Autorecar, s.r.o., ve věci správního řízení týkajícího se prodloužení činnosti autobazaru Autorecar, s.r.o., na pozemku v k.ú. V., P. tak, že s využitím svých kontaktů a pozice poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dosáhne změny negativního postoje zástupců Úřadu Městské části P., k dalšímu prodloužení užívání tohoto pozemku ve prospěch autobazaru Autorecar, s.r.o., jehož jednatelem byl právě M. D., a to za úplatu, v té době ještě v nespecifikované výši, poté dne 5. 11. 2004 sdělil Z.K., že existuje naděje na vydání kladného rozhodnutí v předmětné záležitosti, stále podmíněna zaplacením dosud nekonkretizované finanční částky, následně na den 23. 11. 2004 zprostředkoval konání schůzky za jeho účasti a účasti M. D. a Z. K., jíž se původně měl zúčastnit starosta Městské části P., Ing. M. R., který za sebe na tuto schůzku vyslal T.H., radního Městské části P. a předsedu komise územního rozvoje Městské části P., tato schůzka se uskutečnila mezi 19.00 20.15 hodin v P., V. v restauraci T. M., na níž T.H. přislíbil, že učiní kroky ke změně dosavadního negativního stanoviska Městské části P. ve prospěch M. D., provozovatele autobazaru, případně i K. Š., provozovatele tržiště, ve věci správního řízení, za předpokladu, že nájemci budou souhlasit se zkrácenou dobou pronájmu tak, aby v roce 2007 mohla být zahájena výstavba účelového sportovního zařízení na tomto pozemku a po této schůzce, na níž obžalovaný Ing. V. D. přislíbil M. D., že zjistí výši úplatku, který bude požadován zástupci Městské části P. za změnu negativního postoje k dalšímu provozování autobazaru na tomto pozemku, dne 24. 11. 2004 Z. K. SMS zprávou sdělil M. D., že výše požadovaného úplatku bude činit 800.000,- Kč, kterou měl obžalovaný Ing. V. D. dle svého potvrzení předat blíže neztotožněné osobě z vedení Úřadu Městské části P. za změnu postoje Úřadu Městské části P. .

Toto jednání soud druhého stupně kvalifikoval jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný žádal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Z odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 8) vyplývá, že dospěl ke skutkovému zjištění, že M. D. bude muset k tomu, aby dosáhnul změny postoje zástupců Úřadu Městské části P., zaplatit úplatek prostřednictvím Ing. V.D., zástupcům Úřadu Městské části P., kteří měli příslušnou pravomoc dosáhnout změny stanoviska tohoto úřadu k dalšímu působení autobazaru v této lokalitě . Přehlédnout nelze ani další úvahy soudu druhého stupně, které tento vyjádřil ve svém rozsudku na str. 9.

Trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo za to, že tak již učinil. V souvislosti s touto právní kvalifikací je vhodné odkázat na rozh. č. 16/1981 Sb. rozh. tr., ve kterém se mj. uvádí, že tento trestný čin je dokonán již tím, že pachatel žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit Městský soud ve svém rozsudku však výslovně uvádí, že M.D., aby dosáhnul požadované změny, měl zaplatit úplatek prostřednictvím obviněného, zástupcům Úřadu Městské části P. V této souvislosti bylo pak patrně přehlédnuto rozh. č. 32/1987-II (či rozh. č. 16/1988), která mj. konstatují, jestliže pachatel přijímá nebo žádá úplatek v součinnosti s veřejným činitelem a pro něj, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1, § 160 odst. 1, 3 tr. zák., popř. § 160 odst. 2, 3 tr. zák. Z popisu skutku a odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je patrno, že podle něj byl obviněný prostředníkem . Na straně 10 svého rozsudku pak městský soud konstatuje, že úplatek částku měl obviněný požadovat, ať již pro sebe či jinou osobu. V daném případě dle skutkových zjištění měla být částka předána blíže nezjištěné osobě, veřejnému činiteli, pracovníku či funkcionáři Městské části P., a to právě obviněným, přičemž za tuto částku mělo dojít ke změně stanoviska Úřadu Městské části P. k žádosti svědka D. Ze shora uvedených skutečností je patrno, že samotné skutkové zjištění není v souladu s právní větou a tato není ani v souladu s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, resp. jeho úvahami. Soud druhého stupně ve skutkovém zjištění staví obviněného do role zprostředkovatele (konání schůzky) a do stejné pozice ho staví také v případě úplatku. Ze zvoleného slovního spojení zjistí výši úplatku, který bude zástupci Městské části P. požadován (resp. spojení úplatku ve výši 800.000,- Kč, kterou měl obviněný Ing. V. D. předat blíže neztotožněné osobě z vedení Úřadu Městské části P. za změnu postoje ), lze dovozovat, že podle skutkového zjištění soudu obviněný nežádal úplatek pro sebe a nebyl ani osobou, která sama úplatek nabízela. Byl osobou, prostřednictvím které mělo dojít k setkání a osobou prostřednictvím, které měl být patrně úplatek částka předána. Oproti tomuto skutkovému zjištění však právní věta konstatuje, že žádal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Skutková věta neposkytuje žádné zjištění v tomto směru, tj. že by úplatek žádal pro sebe. Z dikce ustanovení § 160 tr. zák. a § 162 odst. 1 tr. zák. vyplývá mj. rozdíl v tom, že zatímco v případě § 160 tr. zák. pachatel přijme nebo si dá slíbit úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, v případě § 162 odst. 1 tr. zák. úplatek žádá nikoli osoba v postavení veřejného činitele, ale pachatel, který svým vlivem bude působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Tak, jak je skutek popsán v rozsudku městského soudu, nevykazuje znaky trestného činu nepřímého úplatkářství, neboť v popisu není vyjádřeno, že by obviněný sám pro sebe žádal nebo přijal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Nelze rovněž přehlížet ani v odvoláních státní zástupkyně neustále opakující se tvrzení, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podle § 160 odst. 2
tr. zák. (viz. např. str. 2, 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 6 To 42/2009), přičemž obviněný T. H., obžalobou stíhaný pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., byl pravomocně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán (stručný popis - v restauraci T. M. na schůzce za přítomnosti obviněného Ing. D., M. D. a Z. K. měl přislíbit jako člen rady Městské části P. a předseda komise územního rozvoje této městské části, že zařídí změnu negativního stanoviska ve prospěch M. D., případně i K. Š., za částku 800.000,- Kč, kterou upřesnil obviněnému Ing. D. dne 24. 11. 2004 na nezjištěném místě). Za této situace odvolací soud ve svém rozsudku, který je napaden dovoláním, při uznání obviněného Ing. D. vinným poukazuje na to, že sama skutečnost, že se nepodařilo zjistit konkrétní osobu, jíž měl být úplatek určen, resp. o tom, kdo je touto osobou, jsou jisté pochybnosti, které brání její jednoznačné identifikaci , konstatuje, že tato okolnost nemůže zpochybnit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 162 odst. 1 tr. zák. nepřímého úplatkářství. Uvedený závěr by bylo možno akceptovat za situace, že skutkové zjištění by obsahovalo zjištění řádně důkazně podložené, že obviněný žádal či přijal úplatek, že bude působit svým vlivem na výkon pravomoci veřejného činitele. Jestliže spoluobviněný T. H. byl obžaloby pravomocně zproštěn a skutkové zjištění soudu druhého stupně
i odůvodnění jeho rozsudku vycházejí z premise, že jednání obviněného bylo vedeno snahou svým vlivem (poslance) působit na blíže neztotožněné osoby z vedení Úřadu Městské části P. a dosáhnout změny jejich postoje za úplatu, kterou by poskytla jiná osoba než obviněný, pouze prostřednictvím obviněného, pak za této situace (blíže neztotožněné osoby) není ani vyloučena možnost, že obviněný mohl předstírat, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Závěrem lze shrnout, že popsaný skutek nevykazuje znaky trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák., neboť jak v jeho popisu, tak
i odůvodnění není žádným důkazem podloženo a nevyplývá ani z úvah soudu ve smyslu § 125 tr. ř. (při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.), že by obviněný přijal či žádal úplatek pro sebe za to, že svým vlivem bude působit na výkon pravomoci veřejného činitele. O takto zvolené právní kvalifikaci by mohl soud uvažovat za situace, kdy na základě provedeného dokazování bude moci ve skutkovém zjištění vyjádřit všechny zákonem vyžadované formální znaky tohoto trestného činu. V případě úvah soudu
o možném postihu obviněného jako účastníka na trestném činu podle § 160 tr. zák. pak nelze přehlédnout, že za skutkového stavu, který je popsaný v dovoláním napadeném rozhodnutí, by jednání obviněného mohlo odpovídat formě účastenství, avšak tomuto závěru by také mělo odpovídat skutkové zjištění ohledně znaku skutkové podstaty
odst. 3 písm. b) veřejný činitel, neboť pojem zvolený soudem z vedení Úřadu Městské části P. může vzbuzovat pochybnosti ohledně okruhu osob, které mohly změnit negativní postoj k žádosti M. D. Dále by rovněž bylo nezbytné, aby se soud také podrobně zabýval otázkou akcesority účastenství a analýzou formálních znaků případně zvolené právní kvalifikace.

Vzhledem k tomu, že trestní věc obviněného byla třikrát zrušena odvolacím soudem a vrácena soudu prvního stupně a v posledním případě přikázána jinému senátu, kdy soud druhého stupně poukazoval na nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně a sám konstruoval za správné skutkové zjištění, které postrádalo zjištění ohledně formálního znaku skutkové podstaty trestného činu nepřímého úplatkářství (žádá nebo příjme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele), považoval skutkový stav za správně zjištěný a důkazy za hodnocené v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než věc zrušit a přikázat Městskému soudu v Praze, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, přičemž Nejvyšší soud poukazuje na úvahu Městského soudu v Praze, kterou vyjádřil ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2007, sp. zn.
6 To 295/2007 (viz blíže roz. 16/1981 Sb. rozh. tr., rozh. 32/1987-II Sb. rozh. tr., roz. 16/1988 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o námitku obviněného k § 262 tr. ř., pak musí Nejvyšší soud uvést následující skutečnosti. Dovolací důvod - § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pod který by ev. přicházelo v úvahu podřadit námitky obviněného ve vztahu k § 262 tr. ř., spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Této námitce, tj. porušení ustanovení § 262 tr. ř., nelze k uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani teoreticky zmíněnému § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. přiznat právní relevanci. Ustanovení § 262 tr. ř. jednoznačně určuje, že odvolací soud může v případě, že věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (srovnej roz. Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 754/2008, rozh. Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 311/09).

Závěrem lze rovněž upozornit na formální nedostatek rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 183/2010, který neodpovídá § 120 odst. 1 tr. ř., neboť neobsahuje jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili. Dále Nejvyšší soud poukazuje na nezbytnost respektování ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2011

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann