6 Tdo 868/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 868/2011-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání, které podal obviněný M. Š . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 14 To 343/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 159/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 2 T 159/2010, byl obviněný M.Š. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu ve V. M., okres Ú. n. O., dne 28. 12. 2007 v podvodném úmyslu prostřednictvím provozovny Forum Car spol. s.r.o. uzavřel se spol. Santander Consumer Finance, a.s. P. úvěrovou smlouvu na nákup osobního vozidla zn. Škoda Octavia Combi 1,9 D, v nákupní hodnotě 215.000,- Kč, kdy při uzavření úvěrové smlouvy uvedl jako zaměstnavatele firmu J. B. T., s pracovním poměrem od října 2005, pracovního zařazení číšník s průměrným čistým příjmem za 3 měsíce ve výši 27.000,- ­Kč, ačkoliv u uvedeného podnikatelského subjektu nebyl nikdy zaměstnán, při podpisu úvěrové smlouvy mu byl poskytnut úvěr ve výši 150.000,- Kč, který se zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami v počtu 48 ve výši 5.486,- Kč, kdy do současné doby uhradil pouze prvním osm splátek, další splátky neuhradil a způsobil tak společnosti Santander Consumer Finance, a.s. P. škodu ve výši 106.112,- Kč . Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 314e odst. 2 tr. ř. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škodě poškozené společnosti Santander Consumer Finance a.s. částku 106.112,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne
20. 1. 2011, sp. zn. 14 To 343/2010, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav měl soud prvního stupně právně posoudit z hlediska § 4 a § 5 tr. zák. jako negativní skutkový omyl jeho osoby vylučující úmyslné zavinění. Prohlásil, že neměl dostatek informací nutných k tomu, aby mohl dobře posoudit, kam až transakce sjednávané dne 28. 12. 2007 dosahují. Podle svých slov byl odkázán na informace od svědků R. Č., M. D. a R.K., které byly vesměs neúplné a nepravdivé. Neuvědomoval si proto zcela, že tím, že podepisuje předkládané listiny, sjednává také úvěrovou smlouvu. Čestné prohlášení o svém zaměstnání a výši mzdy podepsal, aniž by ho četl, přičemž nevěděl, že jde o jeden z nejdůležitějších dokladů pro poskytnutí úvěru. Všechny listiny dne 28. 12. 2007 podepisoval, aniž by věděl, že naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Jinými slovy, neměl v úmyslu vylákat od banky úvěrové prostředky. Navíc tyto prostředky sám nedostal, resp. je jinak nevyužil a nedostal za ně ani žádnou protihodnotu. Vyjádřil přesvědčení, že úmysl vylákat od společnosti Santander úvěrové prostředky nelze dovozovat pouze z toho, že podepsal čestné prohlášení o své mzdě. Shledal, že z hodnocení skutkového stavu věci vyplývá, že jednání především M.D. ho přivedlo do situace, kdy podepsal řadu předem připravených listin, přičemž se domníval, že pomáhá R. K.tím, že nechá na sebe napsat automobil na několik dnů. Zdůraznil, že jednal v omylu o podmínkách trestní odpovědnosti a že byl do celé situace vmanipulován třetími osobami. Dále argumentoval, že z evidenční karty vozidla, z listinných důkazů ze dne 28. 12. 2007 (z kupních smluv, z čestného prohlášení, ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva, z úvěrové smlouvy a z předávacího protokolu), z všeobecných smluvních podmínek k úvěrové smlouvě, z výpovědi R. Č. v přípravném řízení a z další výpovědi svědka M. D. v přípravném řízení měl nalézací soud zjistit skutkový stav poněkud složitější, než jak vyplývá z jeho rozsudku. Následně podrobně rozvedl skutkové závěry, které podle jeho přesvědčení vyplývají z těchto důkazů. Zejména konstatoval, že je zřejmé, že mezi R. Č. a M. D. existovala dohoda o tom, že M.D.předmětný automobil prodá nějakému zájemci za úvěrové prostředky, které se podaří získat. K této dohodě je pak nutno přiřadit činnost R.K., neboť právě on vhodného zájemce o koupi automobilu přivedl. Obviněný vyslovil názor, že z listinných důkazů je patrná existence dohody mezi všemi třemi uvedenými svědky. Opakoval pak, že nevěděl, že sjednává úvěrovou smlouvu, jednal při podpisu listin, které nečetl, lehkomyslně, avšak nikoli v úmyslu vylákat z banky úvěrové prostředky. Zrekapituloval, že předmětný automobil zůstal patrně v dispozici K. Č., avšak v evidenci motorových vozidel byl zapsán na držitele společnost Pospíšil Holding s.r.o., že úvěrové prostředky se dostaly nejprve do dispozice společnosti Forum Cars spol. s r.o., později podstatná část z nich (120.000,- Kč) přešla do dispozice R.Č. s tím, že 30.000,- Kč patrně zbylo společnosti Forum Cars spol. s r. o. Žádné zápisy v evidenci motorových vozidel podle uvedených smluv provedeny nebyly. On podle svých slov nezískal z předmětných smluv naprosto žádná aktiva, naopak mu zůstal dluh vůči společnosti Santander. Uzavřel, že soud prvního stupně pochybil při právní kvalifikaci jeho jednání, když nevzal v úvahu vše, co zcela zřejmě nasvědčuje jeho skutkovému omylu, který vylučuje jeho úmyslné zavinění. Tím nepřípustně rozšířil podmínky trestní odpovědnosti.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 14 To 343/2010, zrušil a věc se vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě jej změnil tak, že ho obžaloby zprostí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 14 To 343/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že byl do předmětné transakce vmanipulován třetími osobami, které ho uvedly v omyl, že nevěděl, jaké listiny podepisuje a už vůbec neměl povědomí o tom, že sjednává uvěrovou smlouvu). Až a pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (vyjadřuje přesvědčení o absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn.
III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý