6 Tdo 866/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 866/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. srpna 2007 o dovolání obviněného R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2007, č. j. 8 To 64/2007-347, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 150/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2007, č. j. 8 To 64/2007-347, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2006, č. j. 4 T 150/2006-281. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podle § 235 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to nože s černou rukojetí. Podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. byla obviněnému uložena ochranná léčba protialkoholní ve formě ambulantní. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra na náhradu škody. Rozsudek obsahuje též zprošťující výrok, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 3 Zt 191/2006, jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně obviněný podal dovolání.

Obviněný opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěly k závěru, že násilím nebo pohrůžkou násilí měl bránit v užívání osobní svobody poškozené K. a její dceři a činil tak se zbraní (nožem), čímž měla být naplněna skutková podstata § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák., ačkoliv nebylo bezpečně prokázáno, že by se v rámci tohoto jednání skutečně nějaká zbraň v této souvislosti relevantně objevila. Domnívá se, že za této situace je mezi skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně, jakož i právním hodnocením skutku zásadní nesoulad, neboť právní závěry o naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nemají oporu v provedeném dokazování. Uvedl, že na základě jedné a téže výpovědi nezletilé B. K. ohledně přítomnosti zbraně (nože) na místě činu, soudy dospěly k odlišným závěrům. V jednom případě dospěly ke zprošťujícímu výroku, ve druhém byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Obviněný poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené nezl. B. K., neboť pro skutek, pro něž byl obžaloby zproštěn, byla její výpověď vyvrácena tvrzením zasahujících policistů. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 8 To 64/2007, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Uvedla, že tzv. skutková věta výroku rozsudku zcela vystihuje, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. Nelze obviněnému přisvědčit, že by mezi popisem skutku a právní větou byl rozpor. Trestný čin vydírání je ve výroku o vině spatřován v jednání, kterým obviněný jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. Nechybí rovněž ve skutkovém vyjádření znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající v tom, že takový čin spáchal se zbraní. V této části jsou podle státní zástupkyně námitky obviněného nedůvodné. Pokud obviněný namítá, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo v důsledku nesprávného zjištění, že by se nějaká zbraň v souvislosti s jeho jednáním objevila, je zjevné, že vyslovuje pochybnost o správnosti skutkových zjištění, protože zpochybňuje skutečnost, že si vynucoval plnění svých pokynů na poškozené hrozbou nožem, že jí uřízne hlavu, přitom jí nůž přikládal na odpovídající citlivá místa na krku atd. Nůž byl poškozenou popsán, na místě činu nalezen, zajištěn a ohledně něho vysloven podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Jestliže obviněný touto námitkou odůvodňuje nesprávné právní posouzení skutku, je třeba konstatovat, že dovolací důvod věcně nenaplnil, neboť primárně polemizuje se skutkovým zjištěním soudů, když provedené důkazy hodnotí se závěrem odlišným od soudů, že své výhrůžky neumocňoval použitou zbraní (nožem). Je tedy zjevné, že obviněný v dovolání neuvedl žádné jiné důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné. Navíc z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soudy pro zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a následně o ně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Na základě těchto skutečností nelze dospět k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podkladem pro učiněný výrok o vině pod bodem 1. rozsudku trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že dne 30. 3. 2006 v době kolem 15.30 hod. poté, co pod záminkou vydání osobních věcí vlákal do svého bytu v B. na ul. K. I. K., poté, kdy poškozená chtěla byt po chvíli opustit, chytil ji a hodil na postel, kde ji začal fyzicky napadat tak, že ji bil pěstmi do obličeje, škrtil ji, dále do ruky vzal kuchyňský nůž a začal jí vyhrožovat, že ji zabije, pokud odejde a nezůstane s ním, následně do bytu přišla nezletilá dcera poškozené B. K., pak poškozená řekla R. B., že musí volat svému synovi a tomuto musí sdělit, že je v pořádku, ten jí tento hovor umožnil, ale přitom přiložil uvedený nůž poškozené ostřím ke krku s tím, že nesmí říct, co se v bytě ve skutečnosti děje, dále v pokoji začal poškozené a její dceři vyhrožovat s nožem v ruce, že je zabije a potom také sebe, když se před dům dostavil syn poškozené a tento křičel na pana B. zvenčí pod oknem, ten opětovně přiložil uvedený nůž ke krku poškozené a dále její dceři zakrýval obličej, aby nemohly křičet a volat o pomoc, následně R. B. po naléhání poškozené a její dcery, aby je pustil z bytu ven, zatarasil vstupní dveře do pokoje dřevěnou deskou a přitom se kolem sebe oháněl nožem a říkal, že poškozená a její dcera jsou jeho rukojmí, a že je nikam nepustí, přičemž svého jednání zanechal až v době kolem 19.00 hod., kdy do pokoje přes otevřené okno vnikla hlídka Policie ČR a obviněného zneškodnila, přičemž svým jednáním způsobil poškozené I. K. drobné poranění rtu, které si vyžádalo lékařské ošetření.

Z kontextu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které mají výhradně skutkovou povahu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V podstatě jediná námitka, kterou obviněný v dovolání uplatnil, spočívá v tom, že na místě činu proti poškozeným nepoužil zbraň nůž. Je třeba uvést, že tato námitka nemá charakter námitky hmotně právní, neboť jí obviněný nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení. Jeho námitka je výlučně spojena s otázkou hodnocení důkazů, konkrétně s otázkou použití nože na místě činu. V rámci dovolacího řízení Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy, nicméně v předmětné věci lze konstatovat, že na použití nože na místě činu nasvědčují nejen výpovědi poškozených, nýbrž i stopy zde nalezené (např. pobodané sedačky a povlečení na ní). Ve skutkové větě se nachází rovněž podrobný popis manipulace s nožem. Zmínit lze zejména jeho přikládání poškozené I. K. pod krk doprovázené výhrůžkami, že ji zabije. Pokud obviněný v této souvislosti poukazuje na druhý skutek skutek pod bodem 2. výroku, pro který byl obžaloby zproštěn, pak lze dodat, že jestliže policisté neviděli, že by na ně obviněný měl vytáhnout nůž, nemusí to ještě zpochybnit věrohodnost výpovědi svědkyně. Jak se podává ze svědecké výpovědi nstržm. P., na existenci nože černé barvy byl upozorněn poškozenou a její dcerou. Je tedy zjevné, že pokud by před vstupem policistů do pokoje nebylo s nožem manipulováno, nebyl důvod zasahujícího policistu na tuto okolnost upozorňovat. Jinými slovy řečeno, hodnocení důkazů v případě skutku pod bodem 2. zprošťujícího výroku nemůže znamenat, že k manipulaci s nožem způsobem uvedeným v bodě 1. výroku o vině nedošlo. Naopak, každý skutek je třeba hodnotit zvlášť, což soud prvního stupně pečlivě učinil, když u skutku pod bodem 2. nenašel pro vinu obviněného usvědčující důkaz, a proto obviněného obžaloby zprostil. Naproti tomu u skutku pod bodem 1. výroku rozsudku tomu bylo jinak. V tomto případě lze dospět k závěru, že obhajoba obviněného zůstala ve světle dalších důkazů zcela osamocena, zatímco s výpověďmi obou poškozených I. K. a její nezl. dcery B. K. korespondují i výpovědi dalších svědků V. K., jakož i přivolaných policistů nstržm. A. P. a nstržm. T. L. V neposlední řadě výpovědi poškozených potvrzuje i protokol o ohledání na místě činu a pořízená fotodokumentace. Není sporu, že obviněný trestný čin spáchal tak, jak je ve výroku o vině uvedeno. Nejvyššímu soudu nezbývá, než v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na str. 32 34, stejně jako na odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 2 3. Lze tedy shrnout, že obsahem dovolání obviněného jsou námitky, které však rozhodnutí soudů nižších instancí nemohou nikterak zvrátit, neboť jejich podstatou je pouze konstrukce jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn. Jinými slovy řečeno, v dané věci není pochyb, že zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. se zbraní byl bezezbytku naplněn.

Protože námitky obviněného nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku (jak se obviněný domnívá), ani s jiným nesprávně hmotně právním posouzením, nýbrž s hodnocením důkazů, a s tím, že v dané věci soud nehodnotil některé okolnosti tak, jak obviněný požaduje, bude nutno dovolání obviněného odmítnout.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann