6 Tdo 863/2003
Datum rozhodnutí: 07.01.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 863/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2004 o dovoláních obviněných M. S., Š. S., E. S., roz. K., a B. Š., podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 35/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. S., Š. S., E. S. a B. Š. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, byli obvinění M. S., Š. S. a E. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného v době činu a byli odsouzeni podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Obviněný B. Š. byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. účinného v době spáchání činu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Všichni obvinění byli pro výkon těchto trestů zařazeni podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, k odvolání obviněných M. a Š. S., E. S. a B. Š. shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v části, která se jich týkala, zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. S., Š. S. a E. S. uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (rozsudek byl v tomto znění vyhlášen, avšak v písemném vyhotovení došlo k písařské chybě, když bylo uvedeno ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák.). Tohoto činu se dopustili tím, že ve druhé polovině roku 1993, a to nejméně v měsíci září až prosinec 1993 objednali či souhlasili s objednáním zboží od a. s. S. Č. B. jinými organizacemi s vědomím, že faktury budou zasílány společnosti S. a S., spol. s r.o. P., jejímiž byli společníky, přestože tato společnost přistoupila k neuhrazenému závazku Š. S., podnikatele s obchodním jménem S. v celkové výši 1 887 154,80 Kč, a takto odebrali zboží v celkové hodnotě nejméně 12 547 284,60 Kč s vědomím, že ve stanovených lhůtách splatnosti nebude jejich společnost schopna vystavené faktury uhradit, přestože v tomto období prvá faktura byla vystavena 20. 9. 1993 se splatností 20. 11. 1993 a poslední faktura 20. 12. 1993 se splatností 20. 1. 1994, když až v únoru 1994 došlo k účinnému sloučení společnosti S. a S. spol. s r.o. P. se společností E., spol. s r.o. se sídlem v B., až do současné doby shora uvedená částka nebyla a. s. S. Č. B. uhrazena a poškozenému tak vzhledem k započtení pohledávky ve výši 897 921,- Kč způsobili škodu ve výši 11 649 363,60 Kč.

Obviněný B. Š. byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 16.12.1993 jako jednatel a jediný společník společnosti E., spol. s r.o. se sídlem v B. uzavřel smlouvu o sloučení obchodních společností podle § 69 odst. 3 obch. zák., a to E. spol. s r.o. a S. a S., spol. s r.o. se společníky firmy S. a S. se sídlem v P. s tím, že společnost S. a S., spol. s r.o. zaniká bez likvidace sloučením do společnosti E., spol. s r.o., když účinnost této smlouvy nastala v únoru 1994, a poté, kdy 16. 12. 1993 byl seznámen s čestným prohlášením podepsaným jednatelem firmy S. a S., spol. s r.o. Š. S., že dluhy na fakturách za dodané zboží činí u firmy S. a S., spol. s r.o. 15 000 000,- Kč, přestože jako jediný jednatel a společník firmy E., spol. s r.o. převzal z prostředků firmy S. a S., spol. s r.o. peníze v pokladně a na účtech ve výši nejméně 543 205,- Kč a zboží v hodnotě 6 974 629,- Kč, souhlasil s prodejem tohoto zboží a posléze předal jako odměnu 500 000,- Kč na hotovosti R. P. za souhlas, že jmenovaný na sebe převede obchodní podíl společnosti E., spol. s r.o., ač věděl, že zboží bylo dodáváno společnosti S. a S., spol. s r.o. akciovou společností S. Č. B., aniž by peníze a zboží v celkové hodnotě 7 517 834,- Kč použil na úhradu pohledávek této akciové společnosti, které takto způsobil škodu ve výši 7 517 834,- Kč.

Za to byli obvinění M. S., Š. S. a E. S. odsouzeni podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obviněný B. Š. podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli všichni obvinění pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s dozorem.

Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali všichni jmenovaní obvinění dovolání.

Obviněný M. S. podal dne 8. 7. 2002 prostřednictvím obhájce JUDr. F. Z. dovolání, které nebylo zcela perfektní, když v něm nebyly uvedeny odkazy na konkrétní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., jak ukládá ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., a tento nedostatek byl odstraněn až na základě pokynu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu) podáním ze dne 18. 12. 2002. Splněním podmínek podle § 265h odst. 1 tr. ř. byla uvedená neúplnost odstraněna ve lhůtě dodatečně předsedou senátu soudu prvního stupně stanovenou. Nejvyšší soud dále shledal, že doplněním dovolání nebyl měněn jeho rozsah a důvody, a proto bylo možné akceptovat, že bylo soudu dodáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.).

Obviněný M. S. své dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g) tr. ř. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že v průběhu řízení před soudem prvního i druhého stupně byl on i jeho dva spoluobvinění Š. S. a E. S. zastupováni jedním obhájcem, a to JUDr. R. N. Přestože formálně měl obhájce, nebyla jím řádně zajišťována obhajovací práva obviněného, protože obhájce byl současně vázán rozdílnými zájmy svých klientů.

Za naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považuje skutečnost, že celková doba trestního řízení od podání trestního oznámení dne 9. 2. 1994 až do pravomocného rozsudku Vrchního soudu ze dne 20. 3. 2002 činí 7 roků a 3 měsíce, a od sdělení obvinění dne 27. 11. 1995 toto řízení trvalo 6 roků a 4 měsíce. Takovou délku trestního řízení nelze v žádném případě považovat za přiměřenou lhůtu k projednání záležitosti nezávislým a nestranným soudem. Na těchto průtazích neměl žádný podíl, a proto jde rozpor s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11, který spočívá v právu na spravedlivé řízení. Označený dovolací důvod, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, je podle jeho názoru v daném případě naplněn a trestní stíhání mělo být podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává v nevyřešení otázky spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., protože nebylo dostatečně v napadeném rozsudku uváženo, že trestné jednání kladené za vinu všem třem pachatelům bylo konáním právnické osoby, jejímž jednatelem byl obviněný Š. S., nikoliv dovolatel M. S., který měl postavení společníka. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že se nezabýval rozlišením, v jakém postavení každý z obviněných ve společnosti S. a S., spol. s r.o. byl, a že nepřihlédl k tomu, že to byl jedině Š. S., kdo ve smyslu § 133 obch. zák. mohl jako statutární orgán za tuto společnost nabývat konkrétních práv a povinností, a nikoliv dovolatel M. S. jako společník. Za nedostatečné považuje, že soudy obou stupňů nevymezily v jeho případě konkrétní jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Nespokojuje se se způsobem, jakým Vrchní soud v Praze své závěry odůvodnil.

V závěru svého dovolání obviněný M. S. nejprve poukázal na možnost rozhodnutí předsedou senátu Nejvyššího soudu o odložení nebo přerušení výkonu uloženého trestu ve smyslu § 265o tr. ř. (nesprávně uvedeno § 265 odst.o tr. ř.), a poté navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu a přikázal soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval, aby s ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání věc znovu projednal a rozhodl, a nebo s ohledem na tyto skutečnosti ve věci rozhodl sám rozsudkem.

Obviněný Š. S. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. M. S. z důvodů § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. a zaměřil ho proti celému výroku o vině, a tím i proti všem výrokům navazujícím. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud neakceptoval námitky ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání. Obviněný Š. S. s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, a proto zdlouhavost trestního řízení byla způsobena liknavostí těchto orgánů. Za pochybení soudů obou stupňů označil skutečnost, že trestní stíhání nebylo podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno a poukázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Délka řízení nebyla odpovídajícím způsobem posouzena ani ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že ohledně závazku společnosti S. a S., spol. s r. o. plynoucího z přistoupení k němu, lze učinit závěr, že takový závazek nebyl nikdy závazkem společnosti, nebo že tento závazek zanikl jeho splněním dříve než v září 1993. Společnost S. a S., spol. s r. o. v polovině roku 1993 poškozené a. s. S. nedlužila žádné peníze. Vychází pro tyto své úvahy z toho, že úmysl zboží v konečném důsledku nezaplatit je dovozován zejména ze skutečnosti, že společnost S. a S., spol. s r. o. neuhradila akciové společnosti S. ke konci prvního pololetí roku 1993 částku ve výši 1 887 154,80 Kč. To, že společnost S. a S., spol. s r.o. přistoupila k závazku fyzické osoby Š. S. ve výši 1 887 154,80 Kč, dovozuje z listiny s názvem Platební kalendář ze dne 4. 5. 1993, kde jsou uvedeny pouze pohledávky vzniklé ke dni 3. 5. 1993. Z listinných důkazů založených do spisu samotnou a. s. S. vyplývá, že pohledávky ohledně původního závazku Š. S. jako fyzické osoby k datu 3. 5. 1993 jsou v hodnotě 608 117,80 Kč. Dovolatel také poukazuje na skutečnost, že když dne 7. 10. 1993 akciová společnost S. odeslala společnosti S. a S., spol. s r.o. dopis, v němž poukázala na pozastavení dodávek v důsledku jejich nehrazení, obviněná E. S. dne 13. 10. 1993 reagovala tak, že sdělila, že vyčíslená částka bude uhrazena, což se také stalo, a proto poškozená začala dodávat další zboží, a to výhradně na základě objednávek společnosti O. O. T. B. Všichni společníci se tedy oprávněně domnívali, že jsou již uhrazeny závazky staršího data. Tyto skutečnosti považuje za prokázané, na což však soudy obou stupňů v rámci svých právních úvah nebraly zřetel. Zmiňuje též, že ve smyslu § 330 odst. 1 obch. zák. platí, že při plnění dlužníkem je splněn závazek nejdříve splatný, neurčí-li dlužník jinak. V daném případě je dlužníkem S. a S., spol. s r. o., který neurčil plnění závazků jinak a průběžně prováděl platby v řádech milionů Kč i po přistoupení k závazku.

Za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. označil, že v rozsudku Vrchního sudu v Praze, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. není obsažen odst. 1 tohoto zákonného ustanovení, čímž výrok rozsudku neobsahuje úplný zákonný znak tohoto trestného činu.

Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, a aby věc přikázal státnímu zastupitelství k došetření. Zcela na závěr navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis s návrhem na odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Obviněná E. S. ve svém dovolání zaměřeném do výroku o vině i o trestu, podaném prostřednictvím obhájce JUDr. V. K., napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze z důvodů § 265b odst. 1 písm c), e), g), l) tr. ř.

Ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, a odkazuje na odůvodnění svého odvolání podaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2001. Konstatuje, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, pokud není ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. řešeno, zda se jej dopustila úmyslně, a pokud jde o odstavec 4 tohoto trestného činu, zda jej naplnila ve formě úmyslné nebo nedbalostní. Vyjadřuje také pochybnosti o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož zdůvodnění v napadeném rozsudku je nedostatečně rozpracované, a pokud se jím soud nezabýval, zůstala otevřena možnost posouzení jejího trestného jednání i podle jiné formy součinnosti ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí publikovaná pod č. 15/1967 a 36/1973 Sb. rozh. tr.). Domnívá se, že soudy pochybily, pokud dostatečně neprokázaly, čeho se konkrétně dopustila a v jakém směru její jednání naplňuje znaky formální stránky trestného činu. Podle jejího názoru byla postupem Vrchního soudu v Praze porušena zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř., když soud vyjádřil stanovisko, že není třeba rozlišovat, co konkrétně který z obžalovaných dělal, jaký byl jeho zisk apod. Za nesprávné považuje, že oba soudy jednání obviněných M. S., Š. S. a E. S. kladou naroveň. Z výpisu obchodního rejstříku je patrno, že jediným jednatelem společnosti S. a S., spol. s r.o. byl Š. S., přičemž zastupování a podepisování za společnost se řídilo zásadou, že jednatel zastupuje společnost v plném rozsahu včetně samostatného podpisového práva. Jediným, kdo byl oprávněn za společnost jednat, byl obviněný Š. S. Proto postavení obviněných Š. S., M. S. a E. S. nemůže být ve vztahu k trestné činnosti jim za vinu kladené totožné, a je v jejich případě nutné zkoumat, zda jednali za společnost z jiného důvodu zákonným způsobem, nebo zda neměli oprávnění za společnost jednat. Nemohli se proto dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ani opomenutím.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poukazuje na nedostatek rozsudku, když v písemném vyhotovení není uveden 1. odstavec § 250 tr. zák.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledává v tom, že obviněný M. S., Š. S. a ona měli společného obhájce, a to JUDr. R. N., ač jejich postavení bylo různé a jejich možnosti obhajoby se výrazně lišily. Z toho dovozuje porušení svého práva na obhajobu i přesto, že formálně pro celé řízení obhájcem zastoupena byla. V tomto směru vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že je nepoučil, že by neměli být zastoupeni jedním obhájcem, a že nevolil postup podle § 37a tr. ř.

U dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítá otázku přípustnosti trestního stíhání s poukazem na skutečnost, že proti ní trestní řízení probíhalo od jara roku 1994, což je po dobu osmi let, a jde o dobu, která podle některých rozhodnutí soudů má být důvodem pro zastavení trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V této souvislosti předkládá k posouzení možnost zániku trestnosti činu pro společnost a postup podle § 65 odst. 1 tr. zák. V další části dovolání zmínila svou dosavadní bezúhonnost a řádný život, a své přesvědčení, že zanikla společenská nebezpečnost činu, který jí je kladen za vinu. Alternativně v této spojitosti nabídla možnost uvážit využití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a nebo aplikovat mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák.

V závěru takto podaného dovolání obviněná popisuje svůj nedobrý zdravotní stav a rozvádí podrobnosti svého onemocnění spočívajícího v závažné srdeční chorobě. Dovozuje z něho, že měl být zpracován jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by objasnil, zda v době činu netrpěla duševní chorobou, která měla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti, jednak znalecký posudek využitelný při řešení otázky týkající se druhu a výměry trestu se zvláštním důrazem na možnost jeho mimořádného snížení. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že v rámci posuzování okolností rozhodných pro ukládání trestu neposoudil dostatečně všechny významné okolnosti, k nimž je povinen přihlížet, a v potřebné míře se jimi v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. Zcela na závěr svého dovolání navrhla, aby z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný B. Š. opírá své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a protože proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvádí, že skutek tak, jak byl v odsuzujících rozsudcích formulován, nemůže naplňovat skutkovou podstatu žádného trestného činu a tím méně trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. S ohledem na změny, jak jsou oproti obžalobě zaznamenány ve skutkových zjištěních rozsudků soudů obou stupňů, vyjadřuje pochybnosti o tom, zda byla zachována totožnost tohoto skutku. Další pochybení shledává v tom, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., poukázal na absenci zavinění a nesprávnost závěrů o výši způsobené škody.

Ve vztahu k nedostatečně prokázanému jednání dovodil, že pokud by soud vycházel ze zjištění, že šlo o poškozování vlastního věřitele, musí se tohoto jednání dopouštět dlužník sám, když nositelem tohoto hmotně právního postavení nesporně nemusí být přímo pachatel, ale postačí, když v takovém právním postavení je právnická osoba, jejímž jménem jedná (§ 90 odst. 2 tr. zák.) Zcizením, které by z variant přicházejících v úvahu mohlo na tuto věc dopadat, se rozumí převedení vlastnického práva na jinou osobu. V této souvislosti poukázal na to, že v teorii i soudní praxi bylo konstatováno, že zcizení majetku za odpovídající protihodnotu nezakládá trestní odpovědnost podle § 256 tr. zák. Poukázal na část skutkových zjištění, kde se podle něj pouze popisuje, jakým způsobem závazek společnosti S. a S., spol. s r. o. přešel v rámci sloučení na společnost E. Jelikož se nejednalo o dluhy vůči akciové společnosti S. a protože mezi závazky byly desítky různých závazků vůči rozličným věřitelům s nestejnou dobou splatnosti, nemůže se jednat o zcizení vlastního majetku. Za klíčovou považuje tu část skutkových zjištění, v níž je uvedeno, že souhlasil s prodejem tohoto zboží a posléze předal jako odměnu za souhlas , a s poukazem na zákonnou úpravu § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. zdůraznil, že se předpokládá aktivní jednání pachatele a není možné, aby čin byl spáchán opomenutím. Podle jeho názoru vyjádřením souhlasu s prodejem zboží nemůže být tento trestný čin spáchán.

Obviněný B. Š. ohledně té části skutkových zjištění, kde soud popisuje následek v nepoužití prostředků na účtech a pokladně, poukazuje na to, že soud pominul, že takový popis skutku neobsahuje vymezení jednání, jež by bylo způsobilé naplnit objektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Za nesprávné považuje i závěry týkající se následku v podobě škody vzniklé společnosti E. Představu o povinnosti dlužníka využít finanční prostředky získané prodejem zboží od určitého dodavatele k zaplacení dluhu tomuto dodavateli shledává nesprávnou, neboť taková povinnost nevychází z žádného právního předpisu (v té souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/90 Sb. rozh. tr.). Rozsudku soudu prvního stupně též vytýká absenci úvah vztahujících se k určení výše vzniklé škody, když její zjištění v částce 6 974 629,- Kč posuzuje jako nesprávně stanovené s odkazem na ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., podle kterého by mělo být vycházeno z ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, když tato měla být zjištěna na základě znaleckého posudku a nikoliv jako účetní hodnota věcí.

Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 256 tr. zák. vyjádřil výhradu k nedostatku odůvodnění v rozhodnutích obou soudů, z nichž by bylo možné usuzovat na naplnění této základní skutečnosti významné pro posouzení znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu (z formulace samotného skutkového zjištění tato okolnost též nevyplývá). Nelze proto dovodit, zda obviněný B. Š. se tohoto činu dopustil ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého. Pokud by uhradil firmě S. soudem uvedené částky, vystavil by se nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Má za to, že k jeho odsouzení došlo bez ohledu na jeho případné zavinění. Vyjádřil názor, že jako statutární zástupce firmy E. posoudil celou situaci tak, že částka vzniklá po odepsání plnění z účtu u banky bude použita na úhradu dluhu vůči jinému věřiteli, což v konečné fázi znamenalo, že a. s. S. nezískal na úhradu své pohledávky nic. Nebylo však zjišťováno, zda dovolatel tak učinil v úmyslu uvedenou společnost poškodit. Má za to, že jeho trestní odpovědnost je dovozována na základě objektivního principu bez ohledu na zavinění, což je v rozporu se zásadami českého trestního práva. Vytýká také soudům obou stupňů, že nezjišťovaly, proč byl zaplacen dluh jinému věřiteli, zda se tak stalo v úmyslu zkrátit a. s. S., a zda měl obviněný (B. Š.) rozumný důvod předpokládat, že i tento dluh bude posléze uhrazen. Ze všech těchto důvodů je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily při právní kvalifikaci vymezeného trestného jednání, když ani jeden z nich dostatečně neodpověděl na hmotně právní otázku, co bylo předmětem celé operace a jaký podíl na ní dovolatel B. Š. měl.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tento dovolatel řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí obsáhle vytýká, že v průběhu trestního stíhání došlo k překročení přiměřené lhůty k rozhodnutí o oprávněnosti trestního obvinění, což samo o osobě zakládá nepřípustnost dalšího pokračování trestního stíhání analogicky podle § 11 odst. 1 tr. ř., protože další pokračování trestního stíhání je porušením základního lidského práva garantovaného čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Poukázal na to, že obvinění mu bylo sděleno dne 27. 11. 1995, nejednalo se o rozsáhlou trestnou činnost a přístup všech obviněných k objasňování věci byl velmi vstřícný. Počet svědků ve věci slyšených považuje za zcela běžný. Prvá z obžalob byla podána dne 23. 5. 1997 a byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Nová obžaloba napadla dne 4. 8. 2000 a Krajský soud v Českých Budějovicích o ní rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2001 pod sp. zn. 1 T 35/2000; Vrchní soud v Praze věc ukončil rozsudkem ze dne 20. 3. 2002. Celé jeho trestní stíhání trvalo sedm a půl roku, aniž by on na tom nesl jakoukoliv vinu. V další části svého dovolání poukázal na čl. 10 Ústavy České republiky účinné do 31. 5. 2002 a na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Důvodem, pro který nebyla věc v přiměřené době skončena, je zdlouhavý postup orgánů činných v trestním řízení, když od sdělení obvinění do podání první obžaloby uplynula doba téměř dvou roků, k předběžnému projednání obžaloby došlo po roce a půl, Vrchní soud o stížnosti rozhodoval až po půl roce, došetření trvalo 8 měsíců a poté, co rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, Vrchní soud v Praze své rozhodnutí vydal až po deseti měsících. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když ve věci nebylo rozhodnuto v přiměřené době.

Zcela na závěr obviněný učinil návrh, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst.1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, tak i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že B. Š. zprošťuje obžaloby, resp. ve smyslu § 223 odst. 1 tr. ř. zastavuje trestní stíhání. Z ohledem na možnost nařízení nástupu trestu před rozhodnutím dovolacího soudu, navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu trestu podle § 265o tr. ř.

Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo doručeno dovolání obviněného M. S. dne 11. 7. 2002, dovolání obviněné E. S. dne 22. 7. 2002 a dovolání obviněných Š. S. a B. Š. dne 30. 7. 2002. Do doby, kdy Nejvyšší soud o dovoláních rozhodoval, jeho případné vyjádření nebylo doručeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti všech podaných dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že všechna čtyři dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají jako rozhodnutí ve věci samé odsuzující rozsudek odvolacího soudu, který byl vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a bylo znovu v celém rozsahu rozhodnuto o vině i trestu. Všichni čtyři obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobami oprávněnými podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uvedené mimořádné opravné prostředky byly podány ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nadále nutno zkoumat, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za takové, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obviněný M. S. své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), e), g) tr. ř., obviněný Š. S. o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř., obviněná E. S. o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g), l) tr. ř. a obviněný B. Š. o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. U všech dovolatelů Nejvyšší soud shledal, jak bude podrobně rozvedeno dále, že jejich dovolání jsou alespoň zčásti opřena o důvody, které zákon v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. vymezuje. Proto podaná dovolání nemohla být odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. S námitkami dovolatelů, uplatněnými z jiných důvodů než jsou dovolací důvody zákonem taxativně vymezeny, se Nejvyšší soud vypořádal toliko tím, že na ně v tomto smyslu upozornil.

Vzhledem k tomu, že některé z důvodů, pro které obvinění svá dovolání podali, jsou shodné a i jejich argumentace je totožná, nebránilo Nejvyššímu soudu, aby se jimi zabýval souhrnně. Tak je tomu v případě dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pro který svá dovolání podali obvinění M. S. a E. S.

O zmíněný dovolací důvod jde v souladu se zákonem tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což dopadá především na situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl, anebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen.

Obvinění M. S. i E. S. naplnění tohoto dovolacího důvodu shledávají v tom, že nebyla dostatečně zajištěna jejich práva na obhajobu, pokud byli (včetně obviněného Š. S.) po celé trestní řízení před soudem prvního i druhého stupně zastoupeni jedním společným obhájcem (JUDr. R. N.), a že jejich obhajovací práva nebyla řádně zajišťována, protože tento obhájce byl vázán rozdílnými zájmy svých klientů.

Nejvyšší soud v případě tohoto dovolacího důvodu shledal, že na zákonem předpokládaná hlediska nedopadá. Jak z obsahu spisu vyplývá, obviněnému M. S. byl dne 27. 11. 1995 ustanoven soudem (č. l. 71) jako obhájce JUDr. S. F., avšak již téhož dne si tento obviněný sám jako obhájce na plnou moc zvolil právě JUDr. R. N. Obvinění Š. S. a E. S. si za obhájce na základě plné moci dne 28. 11. 1995 (č. l. 74, 75) zvolili také JUDr. R. N., který obviněné zastupoval až do rozhodnutí odvolacího soudu.

Není proto pochyb, že oba dovolatelé byli po celé řízení od jeho zahájení až do pravomocného skončení zastoupeni obhájcem, kterého si navíc sami na základě plné moci zvolili. Nenamítají, že by se tento obhájce neúčastnil některých úkonů, či jinak absentoval v průběhu trestního řízení a tak jejich obhajovací práva nezajišťoval. Jejich námitky směřují pouze proti tomu, že šlo o obhajobu společnou. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se tak stalo právě z vůle těchto obviněných, kteří po celé trestní řízení nevznášeli k takto zajišťované obhajobě žádné připomínky. Poprvé (a bez uvedení, v čem konkrétně nebyla jejich obhajoba obhájcem zajištěna) tuto námitku vznesli až v rámci svého dovolání. Nejvyšší soud proto tento dovolací důvod považuje za účelově podaný mimo zákonné podmínky dovolacího důvodu vymezeného ustanovením § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť jak tento dovolací důvod, tak ale ani žádný jiný taxativně vymezený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nezakotvuje možnost podat dovolání pro eventuální případ střetu zájmů více obviněných obhajovaných společně jedním obhájcem. Navíc argumentace obviněných k tomuto dovolacímu důvodu je prosta konkrétních skutečností, které by případnou kolizi dovozovaly.

Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněných M. S. a E. S. uplatněné z důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byly podány z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnili všichni čtyři dovolatelé a pro stručnost je vhodné shrnout, že namítají nepřiměřenou délku trestního řízení proti nim vedeného a považují ji za porušení Ústavou i mezinárodními smlouvami garantovaných práv na projednání věci bez zbytečných průtahů, v důsledku čehož mělo být trestní stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno.

Dovolání lze z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podat tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Nejvyšší soud vycházel v obecné rovině především z toho, že podle § 231 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení.

To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož, jak již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolateli citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.

Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy se rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).

Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s uvedenou judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98). Ústavní soud se uvedenou problematikou zabýval i v době nedávné při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících i proti rozhodnutím Nejvyššího soudu řešícím otázku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, ale ani v těchto případech nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).

Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo každý v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.

Nejvyšší soud připomíná i ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Zejména s ohledem na práva ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování tohoto stavu trestní stíhání zastavit, naprosto nepřijatelná. Tímto postupem by byla zcela nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, jež stanoví, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení, a zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.

Při přijetí závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něho ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, odst. 4 tr. ř. a § 231 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.).

Takovým řešením by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení. Každý konkrétní případ totiž musí být hodnocen individuálně a v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní, s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, precizně a přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím k zájmům a chování obviněného na jedné straně, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení na druhé straně.

Nejvyšší soud ve vztahu k okolnostem a argumentaci dovolatelů v nyní projednávané věci shledal, že trestní řízení trvalo dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když mezi některými konkrétními úkony uplynul větší časový interval. Takovýto poznatek však není tou okolností, o kterou by mohlo být opřeno odůvodnění zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v tomto případě není dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem, zajišťujícím řádný průběh trestního řízení.

Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. jeho rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V nyní projednávané věci nejsou dovolateli tvrzeny žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily pro použití výše uvedeného důvodu pro zastavení trestního stíhání v intencích shora popsaného výjimečného postupu.

Na podkladě všech shora rozvedených úvah Nejvyšší soud považuje dovolání obviněných M. S., Š. S., E. S. a B. Š. v té části, v níž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., za zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1písm. l) tr. ř. obvinění Š. S. a E. S. namítají a opírají o stejnou skutečnost, totiž že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, je v paragrafovém znění použité právní kvalifikace v rozporu s právní větou uveden u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. pouze odst. 4 a chybí zde uvedení též odstavce 1.

Z vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyplývá, že ho lze uplatnit v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tyto nepřesnosti mezi paragrafovým označením dovolacího důvodu a vyjádřením obsahu jeho zákonného vymezení jsou odstranitelné s přihlédnutím k § 59 odst. 1 tr. ř., podle něhož je třeba podání posuzovat vždy podle jeho obsahu. Nejvyšší soud právě podle obsahu podaného dovolání usoudil, že obvinění se dožadují dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který lze aplikovat, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (v této souvislosti je vhodné zmínit novelu trestního řádu provedenou zák. č. 200/2002 Sb., která s účinností od 24. 5. 2002 tyto dva důvody změnila; zřejmě proto dovolatel použil označení dovolacího důvodu podle znění před touto novelou).

Ve vztahu k vznesené námitce je nutné poukázat na okolnost již výše zmíněnou, ohledně níž se výhrady dovolatelů shodují. Není sporu o tom, že Vrchní soud v Praze v písemném vyhotovení rozsudku ve výroku o vině uvedl u zákonného označení trestného činu podvodu pouze § 250 odst. 4 tr. zák., ačkoliv správně měl citovat i odstavec 1 tohoto zákonného ustanovení. Nejedná se však o chybějící výrok ve smyslu shora citovaného dovolacího důvodu, nýbrž jen o nesoulad mezi vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením (z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem totiž jednoznačně vyplývá, že odsuzující výrok o vině byl vyhlášen správně a v protokole je přesně citováno ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák.). Jde o písařskou chybu nebo jinou zřejmou nesprávnost, kterou předseda senátu může na základě ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř. kdykoli opravit zvláštním usnesením tak, aby vyhotovení rozhodnutí bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně (proto Nejvyšší soud současně Vrchnímu soudu zvláštním přípisem ukládá, aby toto formální pochybení napravil).

Všichni dovolatelé svá dovolání opírají rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., každý však poukazuje na jiné skutečnosti, jimiž dokládá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Nejprve je nutné ke všem dovoláním z tohoto důvodu podaným uvést, že podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení, což dopadá na vady v právní kvalifikaci skutku zjištěného na základě provedeného dokazování a vymezeného v napadeném rozsudku, pokud zvolená právní kvalifikace není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dalším okruhem právních nedostatků jsou vady jiného hmotně právního posouzení, které se netýkají přímo právní kvalifikace, ale dopadají na jiná ustanovení řešící otázky hmotného práva nejen trestního, ale může se jednat i o problémy upravené hmotně právními normami spadajícími do jiných právních odvětví.

Z tohoto vymezení je patrné, že důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani z žádného jiného odvolacího důvodu vymezeného dle § 265b tr. ř.) nemohou být podávány námitky směřující proti skutkovým zjištěním nebo způsobu, jakým byly důkazy hodnoceny. Pochybení mající povahu skutkových nejasností, nesrovnalostí nebo výhrady proti hodnocení provedených důkazů, nebo námitky, že rozsah provedeného dokazování nebyl úplný, nemohou být řešeny v rámci dovolání, neboť tento institut mimořádného opravného prostředku s jejich nápravou nepočítá. Zákon pro ně vymezuje jiné z mimořádných opravných prostředků, jimiž jsou buď obnova řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Nejvyšší soud v souladu s tímto zákonným hlediskem v rámci nyní probíraného dovolacího důvodu neakceptoval ty z výhrad jednotlivých dovolatelů, které směřují proti skutkovým zjištěním, a svou pozornost věnoval pouze těm, které obsahově odpovídají právnímu vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V souladu s tímto dovolacím důvodem obviněný M. S. vytýká napadenému rozhodnutí, že soudy dostatečně neuvážily, že ve společnosti S. a S. spol. s r. o. vystupoval jako společník, když jednatelem byl pouze obviněný Š. S., a proto podle jeho názoru mu není možné klást za vinu trestné jednání, jak je ve skutku v bodě 1) vymezeno, a také otázku spolupachatelství nepovažuje soudy obou stupňů za dostatečně vyřešenu.

Obviněný Š. S. vychází také z argumentace vyjadřující nesprávnost závěru o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a vytýká odvolacímu soudu, že jednání všech tří obviněných v rámci jim za vinu kladeného skutku postavil naroveň, aniž by mezi nimi činil rozdíly ve vztahu k jejich různému postavení ve společnosti.

Obviněná E. S. vyjádřila nespokojenost především se způsobem, jakým vyřešil odvolací soud otázku spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a setrvala na svém přesvědčení, že v případě stíhání většího počtu osob je třeba vždy prokazovat, co konkrétně která z osob učinila a co z tohoto jednání může či nemůže být součástí trestného činu .

Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na to, že Vrchní soud, který sám rozhodl o vině těchto obviněných, v popisu skutku vyjádřil, že čin spáchali společným jednáním. Při tomto skutkovém závěru vycházel z toho, že všichni obvinění byli zasvěceni do obchodních záležitostí a ekonomické situace ve společnosti. Toto zjištění rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, kde na straně 9 mimo jiné uvedl, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný obviněnými jako spolupachateli podle § 9 odst. 2 tr. zák. je ve shodě se zásadami, jimiž je ovládán institut spolupachatelství, kdy každý ze spolupachatelů odpovídá za trestný čin v plném rozsahu, tj. jako by jej spáchal sám .

Tyto skutečnosti plně korespondují s obsahem spisu, především s výpověďmi samotných obviněných (např. obviněného M. S., že měl na starosti účetnictví a osobně se účastnil podpisu smluv se společností S., nebo ve výpovědi obviněného Š. S., že obviněná E. S. byla osobně přítomna u sepsání kupní smlouvy z prosince 1992) nebo listinných důkazů (obviněná E. S. je uvedena jako zástupce společnosti S. a S. spol. s r. o. na kupní smlouvě ze dne 9. 7. 1993).

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve vztahu k namítanému problému spolupachatelství je plně v souladu s ustanovením § 9 odst. 2 tr. zák., které zakotvuje, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). V daném případě je nutné vycházet ze skutkového stavu, který nelze na základě žádného z dovolacích důvodu měnit, jak již bylo výše vysvětleno. Nejvyšší soud je naopak vázán tím, jak byl skutek soudy ve věci dříve rozhodujícími zjištěn. Pokud je v rozsudku soudu druhého stupně skutek popsán tak, že všichni tři obvinění se činu dopustili společným (a stejným) jednáním, pak je tuto skutečnost nutné považovat za prokázanou.

Subjektivní stránka trestného činu, jímž byli obvinění M. S., Š. S. a E. S. uznáni vinnými, nevyvolává na základě těchto poznatků žádné pochybnosti ani vzhledem k ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., podle nějž v případě, že zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Jde o úpravu vycházející z novely trestního zákona č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Toto ustanovení v době, kdy byl čin obviněným spáchán,v trestním zákoně uvedeno nebylo, ale s ohledem na to, že byl na základě ustanovení § 16 tr. zák. soudy užit jako příznivější trestní zákon účinný od 1. 1. 2002 (novela č. 265/2001 Sb.), lze vycházet i pro posouzení otázek spojených s aplikací ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. z tohoto pozdějšího znění, a to na základě pravidla, že ve smyslu využití zásady zakotvené v § 16 tr. zák. je použití nového práva třeba posuzovat jako celek (srov. rozhodnutí č. 11/91 Sb. rozh. tr.).

Pokud obviněný M. S. byl zasvěcen do chodu společnosti a věděl o všech jejích aktivitách, navíc sám měl na starosti vedení účetnictví společnosti, byl informovanou osobou a byl seznámen i s finanční situací společnosti, mohl odpovědně posoudit, zda společnost disponuje s dostatečnými finančními prostředky, aby bylo možné včas uhradit v souladu se splatností faktur u jednotlivých dodávek cenu zboží. V případě obviněné E. S. lze ve vztahu k jednání, které jí bylo kladeno za vinu, a k subjektivní stránce jejího jednání uvést, že i ona byla osobou o činnosti a chodu společnosti S. a S. spol. s r. o. zcela informovanou, a věděla také o závazcích, které tato společnost ve vztahu k poškozené společnost a. s. S. měla.

Obviněný Š. S. měl ve společnosti S. a S. spol. s r. o. od doby, kdy byla takto v obchodním rejstříku zapsána, postavení jednatele. V souladu s ustanovením § 133 obch. zák. je jednatel oprávněn jednat jménem společnosti a podle § 20 odst. 1 obč. zák. je statutární orgán oprávněn činit právní úkony ve všech věcech, z čehož vyplývá, že jednání statutárního orgánu je vlastním jednáním právnické osoby samé. Obviněný Š. S. jako jednatel společnosti S. a S. spol. s r. o. byl oprávněn ke všem úkonům za tuto společnost a také za ni přebíral veškerou odpovědnost. Osobně se účastnil jednání za tuto společnost, uzavíral smlouvy a znal finanční situaci této společnosti. Nemohou z tohoto důvodu obstát jím namítané pochybnosti o tom, že by nevěděl o výši závazků, které měla ve vztahu k akciové společnosti S. společnost S. a S. spol. s r. o.

Namítl-li obviněný Š. S. ve svém dovolání, že závazek, který na sebe společnost S. a S. spol. s r. o. převzala, zanikl dříve než v září 1993, a proto tato společnost již v polovině roku 1993 poškozené společnosti a. s. S. žádné peníze nedlužila, jde o stejné námitky, jaké tento obviněný vznesl již ve svém odvolání a s nimiž se dostatečně vypořádal Vrchní soud v Praze na str. 7 svého rozhodnutí. Tam podrobně vysvětlil vztah obviněného Š. S. podnikajícího jako fyzická osoba pod jménem S. a společnosti S. a S. spol. s r. o., která přistoupila podle § 533 obč. zák. k závazku Š. S., vzniklému již v prosinci roku 1992 na základě kupní smlouvy se společností a. s. S.

K dovolání obviněného B. Š. z důvodů § 265b odst. 1písm. g) tr. ř. je potřeba uvést, že námitky řešící otázku zachování totožnosti skutku nespadají do oblasti hmotně právní problematiky, ale jedná se o okruh problémů procesní povahy, neboť ji zakotvuje ustanovení § 220 tr. ř., podle něhož může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nenaplňující uplatněný dovolací důvod nezabýval.

Pokud obviněný B. Š. vznesl výhrady proti způsobené škodě a způsobu jejího vyčíslení, namítal tím skutkové okolnosti, s nimiž se Nejvyšší soud také nezabýval, neboť takové námitky nemohou být účinně uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem. Stejný postoj Nejvyšší soud zaujal i ve vztahu k dalším výhradám skutkové povahy, jimiž tento obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování, a jimiž vyjádřil svůj nesouhlas s učiněným skutkovým zjištěním vrchního soudu. Jestliže tento obviněný zmínil nejasnosti ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. v tom směru, že tato otázka není v napadeném rozhodnutí vrchního soudu dostatečně odůvodněna, poukazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Nejvyšší soud se dovoláním podaným obviněným B. Š. mohl z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně zabývat toliko v té části, kde poukazuje na nesprávnost použité právní kvalifikace.

Tento obviněný byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu bylo soudem spatřováno v tom, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stran této právní kvalifikace pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se v této části ztotožnil. Sám se nově zabýval otázkou účinnosti nového zákona ve smyslu § 16 tr. zák., jehož odlišné použití však vysvětlil. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku zcizení spočívající v tom, že pachatel převede část svého majetku na jinou osobou, shledal v posuzovaném případě naplněným, a přiléhavě vyjádřil, že obviněný B. Š. jako jednatel a jediný společník firmy E., přestože věděl, že převzal od společnosti S. a S. spol. s r. o. (v rámci sloučení obchodních společností podle § 69 odst. 3 obch. zák.) dluhy činící téměř 15.000.000,- Kč, a převzal i seznam nezaplacených faktur společnosti a. s. S., nečinil žádné kroky k tomu, aby tyto pohledávky vůči tomuto dlužníkovi byly uhrazeny. Ve smyslu citovaného ustanovení považoval Krajský soud v Českých Budějovicích tento znak skutkové podstaty za naplněný i tím, že obviněný B. Š. souhlasil s prodejem zboží, které v hodnotě 6.974.629,- Kč bylo prodáno, aniž by peníze za toto zboží získané v celkové výši 7.517.834,- Kč použil na úhradu pohledávek a. s. S. Takto získanými finančními prostředky uhradil jiné dluhy, které společnosti E. vznikly ještě před tím, než došlo ke sloučení se společností S. a S. spol. s r. o.

Jednání, které je zakotveno pod písm. a) v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. trestného činu poškozování věřitele, představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Ve smyslu zákona jde o snížení skutečné hodnoty majetku, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. V tomto konkrétním případě, pokud obviněný B. Š., který jako jediný jednatel a společník společnosti E. věděl o výši pohledávky ve vztahu k akciové společnosti S., měl jí poskytnout takové plnění, které by bylo obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem. Tuto povinnost však obviněný nesplnil a jednal vědomě v rozporu s ní. Jeho povinnosti jediného společníka a jednatele vyplývaly z ustanovení § 132 obch. zák., podle něhož má-li společnost jediného společníka, vykonává tento společník působnost valné hromady (viz § 125 obch. zák). Základními povinnostmi jednatelů podle § 135 obch. zák. je zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Podle § 134 obch. zák. spadá obchodní vedení společnosti též do působnosti jednatele. Jako fyzická osoba, která je nositelem uvedených povinností, obviněný jednal jménem právnické osoby, z čehož lze usuzovat v souvislosti s ustanovením § 90 odst. 2 tr. zák. (zavedený do trestního zákona až jeho novelou č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998) na jeho trestní odpovědnost za uvedený trestný čin.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. je soudní praxí řazen mezi tzv. úpadkové delikty, u nichž zákon vyžaduje konkrétní subjekt ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. I v této spojitosti je nutné poznamenat, že Vrchní soud v Praze trestné jednání obviněného B. Š.jako celek posoudil v souladu s ustanovením § 16 tr. zák. podle právní úpravy účinné v době rozhodování tohoto soudu, tedy ve znění zákona č. 265/2001 Sb., která již obsahovala i ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., a proto není v rozporu se všemi zjištěnými skutečnostmi, že tento obviněný je jako jednatel společnosti a její jediný společník trestně odpovědný i za trestný čin, jímž byl napadeným rozhodnutím uznán vinným.

Vrchní soud v Praze (a předtím ani Krajský soud v Českých Budějovicích) z těchto důvodů nepochybily, pokud skutek, jak byl oběma soudy zjištěn, posoudily jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť správně shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Nejvyšší soud po uvážení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vadami vytýkanými obviněnými M. S., Š. S., E. S. a B. Š. Pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů nebo doplňovat řízení důkazy podle § 265r odst. 7 tr. ř., dovolací soud učinil závěr, že námitky rozvedené v dovoláních těchto obviněných jsou jen formálně tvrzené a ve většině z nich jde jen o opakování již dříve uplatněné obhajoby. V potřebné a dostačující míře se s nimi vypořádaly již soudy prvního i druhého stupně. Nejvyšší soud proto všechna podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí nebo správnost řízení jim předcházejícího.

Nejvyšší soud nerozhodoval o návrzích obviněných M. S., Š. S. a B. Š. na odklad výkonu rozhodnutí, které uplatnili v rámci svých mimořádných opravných prostředků. Podle § 265h odst. 3 tr. řádu je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Toto právo nepřísluší dovolateli. O odkladu výkonu trestu by sice mohl rozhodnout podle § 265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné důvody k takovému postupu neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a



Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová