6 Tdo 860/2005
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 860/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2005 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 468/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 50/2004, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 88 T 50/2004, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 468/2004 z r u š u j í.

Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 88 T 50/2004, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v době mezi červnem 2002 a srpnem 2002 v B., na ulici B., přemístil do garáže svého známého v B. M. barevný TV zn. Orava Color 486, obývací stěnu, 20 ks videokazet, lednici s mrazákem, historické mince, šicí stroj Bobin a automatickou pračku AEG, a to v úmyslu znemožnit řádný výkon soudního rozhodnutí vedeného na tyto movité věci, kdy tento výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 40/2002 ze dne 21. 1. 2002 a který prováděl exekutorský úřad Mgr. Ing. J. C., který uvedené věci dne 28. 2. 2002 zahrnul do soupisu movitých věcí, řádně tyto věci označil a J. V. upozornil, že se sepsanými věcmi nesmí nakládat. Za to byl odsouzen podle § 171 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 468/2004, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. V. uložil podle § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 88 T 50/2004) podal obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů přecenily formálně právní stránku věci na úkor materiální stránky, dostatečně se nevypořádaly s jeho obhajobou a zejména pak s naplněním subjektivní stránky, v důsledku čehož jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že nikdy nepopíral, že movité věci, které byly zahrnuty do seznamu věcí určených k exekuci, skutečně odvezl z bytu, kde se nacházely v době, kdy byl prováděn soupis věcí. Zdůraznil však, že tak nečinil proto, aby zmařil exekuci, ale z toho důvodu, že ani jedna věc ze seznamu věcí není jeho majetkem a tyto věci se tudíž vůbec neměly stát předmětem exekuce. Dále uvedl, že byt, ve kterém byl soupis věcí proveden, patřil jeho matce, stejně tak jako veškerý majetek, který se zde nacházel, přičemž on (dovolatel) v tomto bytě pouze bydlel. V této souvislosti dodal, že jeho matka, byť se značnou časovou prodlevou, podala vylučovací žalobu, o které však soud zatím nerozhodl. Vyjádřil přesvědčení, že kdyby věci pojaté do soupisu věcí v bytě zanechal, pravděpodobně by se z pohledu zákona ničeho nedopustil, avšak jeho matka by se se svým majetkem již nesetkala, a proto věci odvezl do garáže jeho známého pana Š. Podle svých slov tuto skutečnost nikdy netajil, exekutora o místě uložení informoval a s věcmi nijak nenakládal. V návaznosti na názor odvolacího soudu, že měl věci exekutorovi odevzdat, uvedl, že věci jsou exekutorovi k dispozici, neboť jsou na místě, které exekutor zná a může je odtud kdykoliv (resp. poté, co soud rozhodne o vylučovací žalobě) odvézt. Soudům obou stupňů dovolatel také vytknul, že se nezabývaly zásadní otázkou, která má vliv i na materiální stránku trestného činu, a sice, že je po něm vymáhán neexistující dluh. Připomněl, že oba soudy se omezily na konstatování, že je nepochybné, že se stal obětí vydírání, kdy podpis na směnce byl na něm vynucen ze strany osob, které byly následně odsouzeny v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 74/99, avšak svých práv se měl domáhat soudní cestou. K tomu poznamenal, že je pro něj nepochopitelné, jak mohl nabýt právní moci titul, na základě kterého exekuce probíhá, když žádné rozhodnutí neobdržel. Zdůraznil pak, že kromě toho, že věci převezl z matčina bytu, který následně prodala, do garáže pana Š., neudělal nic, co by směřovalo ke zmaření exekuce. Věci neprodal, ani je nikde nezašantročil , přičemž ani neměl důvod něco takového dělat, neboť předmětné věci nejsou jeho, ale jeho matky, což se v řízení o vylučovací žalobě jistě prokáže. Bylo by nespravedlivé, kdyby byl odsouzen za maření exekuce, vedené proti jeho osobě na základě neexistujícího dluhu ze směnky, kterou byl přinucen podepsat pod vlivem násilného jednání osob, které za toto jednání byly odsouzeny a které by navíc v rámci exekuce měly být uspokojeny z majetku jeho matky, což je nezákonné. Dále namítl, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jeho námitkami opírajícími se o konstantní judikaturu, zejména o rozhodnutí č. 9/69 Sb. rozh. tr., podle kterého v ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. není zahrnuto takové jednání, když někdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí státního orgánu tím, že neodstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Proto, když výkon rozhodnutí záleží v tom, že konkrétní věc je odstraněna, není jednáním naplňujícím znaky trestného činu podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. to, že někdo tuto věc uvede do původního stavu, jaký tu byl před výkonem rozhodnutí, přičemž podle dovolatele toto rozhodnutí lze vztáhnout i na jeho situaci. Dále poukázal na rozhodnutí č. 40/86 Sb. rozh. tr., podle kterého při posuzování materiální podmínky tohoto trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.) je třeba vzít v úvahu, zda v době odstranění uvedené věci nebo věcí, nebyly již dány zákonné důvody ke zrušení tohoto zajištění (§ 48 odst. 1 tr. ř.). Pokud by tomu tak bylo, zpravidla nebude možné uzavřít, že je naplněna i materiální stránka tohoto trestného činu. Podotkl, že i když se jedná o jinou situaci zajištění majetku prokurátorem, nyní státním zástupcem, lze i toto rozhodnutí na jeho případ analogicky vztáhnout. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že kdyby soud prvého stupně vyřešil jako předběžnou otázku oprávněnost vylučovací žaloby podané jeho matkou, dospěl by k jednoznačnému závěru o vlastnictví sporných věcí a tudíž i jejich exekuovatelnosti, přičemž tato otázka by měla zcela zásadní vliv i na rozhodnutí o vině. V teoretické rovině pak nastínil situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí by zůstalo pravomocné, avšak jeho matka by ve věci vylučovací žaloby uspěla, v důsledku čehož by nastal zcela absurdní stav, kdy by byl odsouzen za maření výkonu rozhodnutí týkajícího se majetku, který exekuci nepodléhá.

V návaznosti na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 468/2004, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 88 T 50/2004, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, příp. aby sám dovolatele podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Zejména podrobně vyložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že s poukazem na tento dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu nebo prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. V návaznosti na to konstatoval, že povahu skutkové námitky, kterou nelze subsumovat pod citovaný dovolací důvod má výhrada dovolatele, že všechny věci, které se staly předmětem výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 64 Nc 40/2002 nebyly jeho majetkem, nýbrž vlastnictvím jeho matky a tudíž neměly být předmětem exekuce. Pokud by obviněný uplatnil ve svém dovolání pouze uvedenou námitku, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za právně relevantní označil státní zástupce dovolání v těch částech, v nichž dovolatel v souvislosti s výrokem o vině zdůraznil, že odvolací soud nepovažoval za důležité, že podstatný vliv na materiální stránku trestného činu má skutečnost, že byl po něm exekučně vymáhán neexistující dluh (stal se obětí vydírání ze strany osob, které byly za to odsouzeny v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 74/99), dále s odvoláním na rozhodnutí č. 9/99 Sb. rozh. tr. uvedl, že v jeho případě nelze dospět k závěru, že by odstranil věci, jichž se týká výkon rozhodnutí soudu, a naplnil tak znaky objektivní stránky předmětného trestného činu, protože věci, které byly předmětem nařízeného výkonu rozhodnutí neodstranil, nýbrž je převezl do garáže svého známého pana Š., exekutora o místě uložení věcí informoval a nijak s nimi nenakládal, a konečně s poukazem na rozhodnutí č. 40/86 Sb. rozh. tr. namítl, že bylo-li exekuční řízení vedeno ohledně věcí, u kterých již vzniklo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, jde o takovou okolnost, která snižuje stupeň nebezpečnosti jeho činu do takové míry, že nelze dovodit naplnění materiální stránky trestného činu.

Státní zástupce však zdůraznil, že se s těmito námitkami nelze ztotožnit. Poté, co vyložil skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., konstatoval, že pokud jde o dovolatelem tvrzenou absenci znaku odstranění věci , je třeba zjevnou neopodstatněnost tohoto argumentu dovodit ze skutečnosti, že o odstranění věci ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se jedná tehdy, jestliže pachatel tuto věc převede nebo přenese jinam, přičemž si uchová možnost s ní disponovat. Přemístil-li obviněný věci, které byly předmětem výkonu rozhodnutí do garáže svého známého a přitom věděl, kde se takto odstraněné věci nachází, měl možnost s nimi později znovu disponovat, takže podmínky pro odstranění věci byly nade vší pochybnost splněny. Na tom nic nemůže změnit tvrzení obviněného, že umístění předmětných věcí mělo být exekutorům známo, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že na odvezení věcí obviněný upozornil exekutory až potom, kdy na něho bylo podáno trestní oznámení. Navíc rozhodnutí č. 9/69 Sb. rozh. tr. řešilo naprosto jinou situaci, než jaká je v posuzované věci. Státní zástupce pak ještě k otázce objektivní stránky předmětného trestného činu podotkl, že obviněný odstraněním věcí, kterých se týkal výkon rozhodnutí, podstatně ztížil, nikoliv zmařil, výkon takového rozhodnutí. Tuto výhradu však dovolatel neuplatnil, přičemž i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný svým jednáním hrubě ztížil nebo dokonce znemožnil výkon rozhodnutí soudu, z čehož je evidentní, že se jedná toliko o nepřesné vyjádření tzv. právní věty ve výroku o vině, které samo o sobě není porušením hmotného práva, ale procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.

Ve vztahu k dalším námitkám dovolatele (tvrzením o absenci materiální podmínky trestnosti předmětného skutku) státní zástupce vyložil ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák., přičemž připomněl rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. k výkladu materiální stránky trestného činu. Uvedl pak, že pokud obviněný svůj právní názor o nedostatku splnění materiální stránky trestného činu odvozoval od toho, že na něm byl exekučně vymáhán neexistující dluh, neboť se předtím stal obětí vydírání, je tato skutečnost pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost významným, ne však jediným a rozhodujícím kriteriem, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, že za dané situace nebylo možno postupovat způsobem, který zvolil obviněný, nýbrž bylo nutné zvolit právní cestu a právní prostředky. Soud druhého stupně přitom správně hodnotil skutečnost, že dluh obviněného, na který byla exekuce vedena, měl původ ve vydírání jeho osoby, jako polehčující okolnost při rozhodování o výměře trestu. Jestliže obviněný opřel své tvrzení o nedostatku materiální stránky předmětného trestného činu o rozhodnutí č. 40/1986 Sb. rozh. tr., pak je zřejmé, že odkaz na toto rozhodnutí je zcela neadekvátní, protože ze žádných skutkových okolností zjištěných soudy nevyplývalo, že by ohledně věcí, jichž se týkal výkon rozhodnutí, existovalo v době jejich odstranění právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů a proto se na daný případ nevztahuje ta část uvedeného zákonného ustanovení, která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo o odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo v části směřující proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod k dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však, jak je odůvodněno výše, není dán. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné i v té části, ve které uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na uvedenou argumentaci pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Upozornil přitom, že podle § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i tr. ř.), resp. o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k tr. ř.), a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 odst. 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci část uplatněné dovolací argumentace směřuje do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž mimo jiné soudům de facto vytýká nesprávná a neúplná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní skutkové závěry. Tvrdí, že sice věci odvezl z bytu, kde se nacházely v době, kdy byl prováděn soupis věcí, avšak nečinil tak proto, aby zmařil exekuci, ale z toho důvodu, že ani jedna věc ze seznamu věcí není jeho majetkem a tyto věci se tudíž vůbec neměly stát předmětem exekuce, a tuto skutečnost nikdy netajil, exekutora o místě uložení informoval.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem spatřován částečně v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. V tomto smyslu uplatnil dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětnou argumentaci proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci se však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jednat, neboť Krajský soud v Brně, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání pro provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba (opětovně) konstatovat, že část námitek, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil (viz výše), nelze vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Pokud by bylo dovolání podáno pouze s těmito námitkami, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Ve zbývající části odůvodnění dovolání však dovolatel uplatnil námitky, jež lze označit z hlediska uplatněných dovolacích důvodů za právně relevantní.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a učinil tyto závěry:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Znak zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí nelze vykonat vůbec nebo jen za podstatně ztížených podmínek. Zničením se rozumí úplná destrukce věci, poškozením je částečná destrukce znemožňující použití věci k účelu, pro který je určena nebo výrazně omezující použitelnost věci. Zcizením je převod věci na jinou osobu, věc odstraní ten, kdo ji převede nebo přenese jinam, ale uchová si možnost s ní disponovat.

Vzhledem ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím je zřejmá neopodstatněnost námitky dovolatele spočívající v tom, že nebyl naplněn pojmový znak odstraní věc . Podle popisu skutku totiž obviněný přemístil do garáže svého známého v B. M., konkrétně uvedené věci, a to v úmyslu znemožnit řádný výkon soudního rozhodnutí vedeného na tyto movité věci, který byl nařízen usnesením Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 40/2002 ze dne 21. 1. 2002.

Je tudíž zřejmé, že dovolatel vyňal (s uvedeným úmyslem) tyto věci z možnosti dispozice soudního exekutora, přenesl je na jiné místo, přičemž si uchoval možnost s nimi později dále disponovat. O této skutečnosti exekutora, jak zjistil a jednoznačně vyjádřil soud prvního stupně, nevyrozuměl (z obsahu spisu lze usuzovat, že tak učinil až poté, co na něho bylo pro toto jednání podáno trestní oznámení).

Skutková zjištění nalézacího soudu je proto třeba z formálního hlediska právně charakterizovat tak, že obviněný úmyslně podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, že odstranil věc (věci), které (kterých) se takové rozhodnutí týkalo. Pokud soud prvního stupně v tzv. právní větě výroku o vině svého rozsudku uvedl, že obviněný zmařil výkon rozhodnutí soudu, jde toliko (jak přiléhavě poznamenal státní zástupce) o nepřesné vyjádření, které samo o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku. Lze tak konstatovat, že popsaný skutek vykazuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.

V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že pro naplnění formálních znaků tohoto trestného činu není významné, zda byl výkon rozhodnutí soudem nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoliv (pokud např. existovaly důvody, pro které měl být podle zákona zastaven). Zmařit výkon rozhodnutí lze proto i zcizením movité věci, ohledně které byl nařízen výkon rozhodnutí, ač taková věc předmětem výkonu rozhodnutí být neměla. Tuto okolnost lze vzít v úvahu jen při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Trestněprávní ochrana je poskytována řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí a nelze připustit, aby účastníci řízení o výkonu rozhodnutí sami hodnotili, zda je výkon rozhodnutí nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 574/2003).

Námitky obviněného směřující proti naplnění formálních znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí proto nemohly obstát.

Totéž platí o argumentaci dovolatele rozhodnutím č. 9/1969 Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí není v ustanovení § 171 odst. 1 [nyní odst. 2] písm. a) tr. zák. zahrnuto takové jednání, kdy někdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí státního orgánu tím, že neodstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Jestliže tedy výkon úředního rozhodnutí spočívá v tom, že konkrétní věc je odstraněná, není jednáním naplňujícím znaky uvedeného trestného činu, když někdo tuto odstraněnou věc uvede do původního stavu, jaký byl před výkonem rozhodnutí. Posuzovaný případ je totiž naprosto odlišný, neboť na rozdíl od citovaného rozhodnutí zde nešlo o výkon rozhodnutí, který by měl spočívat v odstranění konkrétní věci. Obviněný věci, které byly v rámci výkonu rozhodnutí sepsány a ponechány na konkrétním místě a ohledně nichž mu byla zakázána jakákoliv dispozice, přemístil, a to bez vědomí exekutora na jiné místo. V tomto smyslu tedy, jak již uvedeno, naplnil vedle dalších znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu též znak odstraní věc , zatímco v citovaném rozhodnutí šlo naopak o neodstranění věci (resp. uvedení věci do stavu před provedeným výkonem rozhodnutí).

Dovolateli však je třeba přisvědčit, že nebyly náležitě vyhodnoceny všechny okolnosti podmiňující stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání a tím i otázku, zda byl naplněn materiální znak (stránka) zmíněného trestného činu.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96).

Soudy obou stupňů se však náležitě - ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. (a z pohledu citované judikatury) - materiální stránkou trestného činu nezabývaly. Konkrétně z materiálního hlediska nehodnotily při právní kvalifikaci shora popsaného skutku nalézacím soudem zjištěnou a v jeho rozsudku uvedenou okolnost, že dluh, který obžalovanému vznikl a který byl touto exekucí hojen, měl původ ve vydírání vůči jeho osobě . Jde přitom o okolnost, která vzhledem ke své závažnosti musí být pečlivě (pochopitelně v kontextu s dalšími okolnostmi) zvážena při stanovení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného, neboť nasvědčuje závěru, že posuzovaný případ není namístě podřadit pod pojem běžně se vyskytující případ trestného činu maření výkonu rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., a nelze ji odmítat de facto formálně, jak učinil soud prvního stupně (argumentace, kterou ve vztahu k této okolnosti zvolil, měla význam z hlediska formálních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu), či jí přisoudit význam až při úvahách o trestu, jak učinil odvolací soud.

Za tohoto stavu a v uvedeném směru bylo nutno označit podané dovolání za důvodné.

V návaznosti na to je pak nutno konstatovat, že nalézací soud ani odvolací soud se při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného nevypořádaly ani s posouzením otázky, zda věci sepsané v rámci exekuce mohly vůbec být jejím předmětem (tedy zda byly majetkem obviněného nebo zda byly vlastnictvím jeho matky). Tuto skutečnost, tj. otázku vlastnictví obviněný namítal nejen v rámci trestního řízení, ale již předtím, při jejich soupisu, jak tomu nasvědčuje výpověď svědka Mgr. J. V., exekutorského koncipienta, a proto ji měl soud prvého stupně řešit jako předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. Přitom je na místě uvést, že v případě, kdy by soud dospěl k závěru, že zajištěné věci nebyly (a nejsou) nejsou ve vlastnictví obviněného, musel by i tuto skutečnost výrazně promítnout do úvah o materiální stránce trestného činu a velmi pečlivě vážit, zda i vzhledem k této skutečnosti není společenská nebezpečnost jednání obviněného nepatrná.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 88 T 50/2004, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 468/2004, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předmětná trestní věc se tedy dostala do procesního stadia po podání obžaloby. Úkolem Městského soudu v Brně bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu znovu rozhodnout o shora popsaném skutku z pohledu rozvedených skutečností.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2005



Předseda senátu :



JUDr. Vladimír Veselý