6 Tdo 856/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 856/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 o dovolání, které podali obvinění M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. a M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 6 To 98/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 3/04, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a M. P. o d m í t a j í.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 10 T 3/04, byl obviněný M. P. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. [bod I. 2 výroku rozsudku] a obviněný M. M. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. [bod I. 3 výroku rozsudku]. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu stran obviněného P. B.

Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se obviněný M. P. dopustil uvedené trestné činnosti tím, že spolu s obžalovaným P. B. dne 27. 2. 2002 podali k zaregistrování na K. ú. P. m. smyšlenou kupní smlouvu ze dne 30. 1. 2002 opatřenou padělanými podpisy V. P., ing. R. P., D. P., V. L. a podpisem M. P., kterou obžalovaný P. B. opatřil ještě padělaným razítkem notáře JUDr. H. v úmyslu navodit dojem, že smlouva byla podepsána formou notářského zápisu a docílit tak, aby K. ú. P. m. zapsal M. P. jako jediného majitele této nemovitosti, když z kupní smlouvy vyplývalo, že obž. P. zakoupil od výše uvedených osob nemovitost č. p. se stavební parcelou a zahradou v KÚ V., vše zapsané na LV č. na K. ú. P. m., jejíž hodnota je 26,000.000,- Kč, k zaregistrování však nedošlo, neboť K. ú. bylo zjištěno, že nemovitost byla již 19. 11. 2001 prodána společnosti H-M. s. r. o. se sídlem v P., Ř. č., přičemž obž. B. vyhotovil následně padělané zpětvzetí návrhu na vklad, datované rovněž dnem 27. 2. 2002, které obsahovalo opět padělané podpisy V. P., ing. R. P., D. P., V. L., padělaný otisk razítka notářky JUDr. F. a podpis obv. P. a tuto listinu zaslali na K. ú. P. m.

Obviněný M. M. se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil uvedené trestné činnosti tím, že spolu s obžalovaným P. B. dne 4. 3. 2002 doručili k zaregistrování spolu s návrhem na vklad do katastru nemovitostí na K. ú. P. m. smyšlenou kupní smlouvu ze dne 7. 2. 2002, opatřenou padělanými podpisy poškozených E. J., V. H. a podpisem M. M., kterou obž. P. B. opatřil padělaným razítkem notářky JUDr. F., v úmyslu navodit dojem, že smlouva byla sepsána formou notářského zápisu, a docílit tak, aby K. ú. P. m. zapsal M. M. jako jediného majitele této nemovitosti, když z uvedené smlouvy bylo patrno, že M. M. zakoupil od poškozených dům č. p. s parcelami a zahradami v hodnotě 16,000.000,- Kč zapsaný na LV Č. pro katastrální území K., K. ú. P. m. skutečně v rámci řízení čj. zapsal M. M. jako jediného vlastníka s právními účinky ke dni 4. 3. 2002 a poté obž. B. prostřednictvím obž. M., který se vydával za řádného majitele nemovitosti, sepsali s osobami F. K. a B. G., zástavní smlouvu k této nemovitosti, oproti půjčce od F. K. ve výši 12,000.000,- Kč, která byla obž. M. vyplacena dne 30. 4. 2002 v M., přičemž v důsledku nesplacení této půjčky v dohodnutém termínu byla předmětná zástavní smlouva zaslána na K. ú. P. m., kde se stala předmětem vkladového řízení čj.

Za to byl obviněný M. P. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. M. byl § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla tomuto obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému F. K. na náhradě škody částku 12.000.000,- Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a obvinění M. P. a M. M. (a také obviněný P. B.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 6 To 98/2004, z podnětu uvedených odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl. Obviněného M. P. uznal vinným přípravou k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití § 88 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [bod I. 2 výroku rozsudku].

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu totiž obviněný M. P. spolu s obžalovaným P. B. dne 27. 2. 2002 podali k zaregistrování na K. ú. P. m. smyšlenou kupní smlouvu ze dne 30. 1. 2002 opatřenou padělanými podpisy V. P., ing. R. P., D. P., V. L. a podpisem M. P., kterou obžalovaný P. B. opatřil ještě padělaným razítkem notáře JUDr. E. H. a docílit tak, aby K. ú. P. m. zapsal M. P. jako jediného majitele této nemovitosti, když z kupní smlouvy vyplývalo, že M. P. zakoupil od výše uvedených osob nemovitost č. p. se stavební parcelou a zahradou v KÚ V., vše zapsané na LV č. na K. ú. P. m., jejíž hodnota je 26,000.000,- Kč se záměrem využít takto opatřených dokladů o vlastnictví nemovitostí k následnému nezjištěnému podvodnému jednání za účelem obohatit sebe nebo jiného a způsobit tak škodu na cizím majetku ve výši nejméně 5,000.000,- Kč. K zaregistrování však nedošlo, neboť K. ú. bylo zjištěno, že nemovitost byla již 19. 11. 2001 prodána společnosti H-M. s. r. o. se sídlem v P., Ř. ul. č., přičemž P. B. vyhotovil následně padělané zpětvzetí návrhu na vklad, datované rovněž dnem 27. 2. 2002, které obsahovalo opět padělané podpisy V. P., ing. R. P., D. P., V. L., padělaný otisk razítka notářky JUDr. J. F. a podpis M. P. a tuto listinu zaslali na K. ú. P. m.

Obviněného M. M. odvolací soud uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [ad. I. 3 výroku rozsudku].

Podle jeho skutkových zjištění totiž obviněný M. M. spolu s obžalovaným P. B. se záměrem vylákat na poškozeném F. K., částku 12.000.000,- Kč bez následného vrácení dne 4. března 2002 doručili k zaregistrování spolu s návrhem na vklad do katastru nemovitostí na K. ú. P. m. smyšlenou kupní smlouvu ze dne 7. února 2002, opatřenou padělanými podpisy poškozených E. J., V. H. a podpisem M. M., kterou P. B. opatřil padělaným razítkem notářky JUDr. J. F. a docílit tak, aby K. ú. P. m. zapsal M. M. jako jediného majitele této nemovitosti, když z uvedené smlouvy bylo patrno, že M. M. zakoupil od poškozených dům č. p. s parcelami a zahradami v hodnotě16,000.000,- Kč zapsaný na LV Č. pro katastrální území K., K. ú. P. m. v rámci řízení čj. zapsal M. M. jako jediného vlastníka s právními účinky ke dni 4. března 2002 a poté P. B. prostřednictvím M. M., který se vydával za řádného majitele nemovitosti, sepsali s F. K. a B. G. zástavní smlouvu k této nemovitosti oproti půjčce od F. K. ve výši 12,000.000,- Kč, která byla M. M. vyplacena dne 30. dubna 2002 v M., přičemž v důsledku nesplacení této půjčky v dohodnutém termínu byla předmětná zástavní smlouva zaslána na K. ú. P. m., kde se stala předmětem vkladového řízení čj.

Za uvedené trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného M. P. podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného M. M. odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. za výše uvedené trestné činy a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 17. 4. 2003, č. j. 9 T 122/2002-318, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2004, č. j. 8 To 693/2003-374, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2, věty druhé tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 17. 4. 2003, č. j. 9 T 122/2002-318, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2004, č. j. 8 To 693/2003-374, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. M. povinnost nahradit poškozenému F. K. škodu ve výši 12.000.000,- Kč. Odvolací soud rozhodl o vině a trestu rovněž stran obviněného P. B.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. P. a M. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný M. P. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy a na základě toho pak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, totiž že zjištěný skutkový stav neumožňuje závěr, že popsaný skutek je trestným činem. Konkrétně pak dovolatel uvedl, že jeho známý pan H., kterému důvěřoval, mu učinil nabídku na koupi nemovitosti. Odjel s ním do Prahy, kde mu jmenovaný předložil smlouvu, kterou označil za předběžnou a s tím ji také dovolatel podepsal. Smlouvu si ponechal pan H. u sebe a dovolatel očekával, že jím bude kontaktován ohledně dalšího postupu. Dotyčný se s ním spojil asi po měsíci s tím, že prodávající od úmyslu prodat nemovitost odstoupili a tudíž je nutné podepsat zpětvzetí návrhu na vklad do katastru nemovitostí. U notáře pak dovolatel zjistil, že ověření podpisu, které již na listině bylo, je padělané, což posléze sdělil i panu H. V návaznosti na výše uvedené připomněl, že spoluobviněný B., jehož nezná, ve věci odmítl vypovídat. Dále zdůraznil, že v projednávané věci neexistují žádné přímé důkazy, ale pouze důkazy nepřímé, které však o podvodném úmyslu jeho jednání nevypovídají. Nebylo tedy podle jeho slov nijak prokázáno, že by o padělaných ověřených podpisech prodávajících na smlouvě věděl, ani že by mu bylo známo, kdy a jakým způsobem se tam dostaly. Zdůraznil též, že nevěděl o tom, že nemovitost nepatřila osobám, které byly uvedeny ve smlouvě. Skutečnost, že věc není zcela v pořádku, pochopil podle svého tvrzení až při návštěvě u JUDr. F., která jej upozornila na nesrovnalosti u ověření podpisů. V návaznosti na výše uvedené zmínil, že soud v jeho neprospěch vyhodnotil okolnost, že podepsal smlouvu, aniž by se sešel s prodávajícími a nemovitost viděl. K tomu opětovně uvedl, že jednal s panem H. a celou věc včetně smlouvy považoval za předběžnou záležitost, která měla sloužit jako podklad k dalšímu jednání. Dále soudu vytknul, že jeho vědomost o tom, že se jedná o podvod, dovodil z vyjádření notářky, podle které se neobrátil na policii, ale na pana H. Tento postup naopak označil za logický, neboť s panem H. ve věci jednal, a proto chtěl znát nejprve jeho stanovisko. Nakonec uvedl, že posuzované předmětné jednání by pro něj nemělo žádný efekt, neboť by se stal vlastníkem nemovitosti, kterou užívá její dosavadní vlastník, v důsledku čehož by byla tato nemovitost reálně neprodejná (nemohl by ji ani užívat) a není tedy zřejmé, v čem mělo podvodné jednání spočívat. V souvislosti s trestným činem podle § 176 tr. zák. namítl, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o jakékoli jeho aktivní činnosti směřující k padělání či pozměnění listiny, přičemž jeho podpisy na smlouvě byly pravé a o původu ostatních podpisů nic nevěděl. Uzavřel pak, že v případě trestného činu podle § 250 tr. zák. nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a u trestného činu podle § 176 tr. zák. jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu vůbec.

V závěru svého dovolání proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. M. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především namítl, že skutek uvedený v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 1.3 je popsán jinak, než jak jej za prokázaný shledal soud prvního stupně. Podstata věci spočívá podle jeho názoru v tom, zda shromážděné důkazy prokazují jednoznačně, že dovolatel spolu s P. B. vytvořili smyšlenou kupní smlouvu ze dne 7. 2. 2002, kterou doručili s návrhem na vklad do katastru nemovitostí na K. ú. P. m. a poté se dovolatel vydával za řádného majitele nemovitosti a tuto nemovitost zastavil oproti půjčce od F. K. právě F. K. a B. G. Odvolací soud totiž na základě uzavřeného dokazování, které proti jeho (dovolatelově) návrhu nepřipustil doplnit, shledal za prokázaný skutek tak, jak je popsán v bodě ad. 1. 3 napadeného rozsudku. Podle dovolatele však takto odlišně zjištěný skutkový stav svědčí o tom, že důkazní řízení bylo nezbytně nutné doplnit o další důkazy, které však soud nepřipustil, čímž bylo výrazně zkráceno jeho právo na obhajobu. Soudům obou stupňů dovolatel vytknul, že vzaly za prokázané, že od F. K. převzal částku 12.000.000,- Kč, aniž by jmenovaný doložil, že tuto finanční hotovost měl ke dni 30. 4. 2002 k dispozici. V této souvislosti se pozastavil nad tím, že soudy uvěřily F. K. jako osobě vícekrát soudně trestané a v současnosti stíhané pro majetkové podvody, když dotyčný nevlastní žádný majetek, nemá na území ČR žádný zdroj příjmů a pouze tvrdí, že mu známí investoři poskytli 12.000.000,- Kč proti podpisu směnky, kterou však jako důkaz nepředložil.

Uzavřel pak, že na základě provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav v rozsahu, který sám popsal následovně: M. M. podepsal kupní smlouvu na straně kupujícího s vědomím, že kupní cena bude vyplacena jinou osobou, která nemůže z blíže neuvedených důvodů být zapsána jako vlastník nemovitosti. Kupní smlouva ze dne 7. 2. 2002 byla na straně prodávajícího opatřena padělanými podpisy a podána s návrhem na vklad do katastru nemovitostí. Později, když katastrální úřad P. m. zapsal M. M. jako jediného majitele této nemovitosti, byl vyzván M. F. K., aby se s ním sešel dne 30. 4. 2002 v M., kde mu F. K. předložil listiny, aby je M. ověřeně podepsal. Jednalo se o zástavní smlouvu, kupní smlouvu a prohlášení o převzetí částky 12,000.000,- Kč. Dne 22. 5. 2002 se odsouzený M. sešel s F. K., se kterým přišel neznámý muž, v P., v předmětné nemovitosti. Při jednání o prodeji této nemovitosti tomuto neznámému muži bylo zjištěno, že nemovitost ve skutečnosti nebyla prodána pravými vlastníky a F. K. s neznámým mužem z objektu nemovitosti utekli a M. zde vyčkal příjezd skutečných vlastníků. Následně dal M. souhlas k převodu vlastnických práv zpět na skutečné vlastníky.

Tento skutkový stav nelze podle vyjádření dovolatele právně posoudit jako trestné činy podvodu podle § 250 tr. zák. a padělání veřejné listiny podle § 176 tr. zák. Z hlediska subjektivní stránky by však toto jednání mohlo naplnit zákonné znaky jiného trestného činu, např. podle § 252a tr. zák.

V závěru dovolání proto obviněný M. M. navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se jeho osoby a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že doplní dokazování podle návrhu dovolatele.

K dovolání obviněných M. P. a M. M. se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zrekapituloval závěry napadeného rozhodnutí, jakož i argumentaci dovolatelů, vyložil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), přičemž zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze v případě extrémního rozporu skutkových zjištění s právním posouzením věci. V mezích tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat ani porušení jiných procesních ustanovení. K dovolací argumentaci obou obviněných pak státní zástupce uvedl, že dovolatelé neuplatňují prakticky jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestných činů podvodu podle § 250 tr. zák. a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Zdůraznil, že obviněný M. P. v úvodu svého dovolání výslovně poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatňovanou v původním řízení, kterou odvolací soud hodnotil a zaujal k ní stanovisko. Rovněž další námitky jsou opakováním skutkových námitek uplatněných již v odvolání obviněného M. P. proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž dovolatel ani nereaguje na úpravy skutkových zjištění provedené odvolacím soudem. K dovolací argumentaci obviněného M. M., podle které odvolací soud vybočil z rámce svého oprávnění činit vlastní skutková zjištění odchylná od zjištění soudu prvého stupně, státní zástupce uvedl, že tuto otázku neupravují předpisy hmotného práva, ale procesní ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. Další námitky pak směřují výlučně proti hodnocení důkazů soudy, když dovolatel popisuje vlastní skutkovou verzi celé události, z níž pak vychází jeho formální úvaha o možnosti právní kvalifikace podle § 252a tr. zák. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce shrnul, že námitky obou dovolatelů se týkají výhradně správnosti a úplnosti skutkových zjištění, popř. údajného porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., a formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nad rámec tohoto závěru státní zástupce vyjádřil pochybnosti o správnosti právní kvalifikace podle § 176 tr. zák. u skutků popsaných pod body I. 2 a I. 3 z důvodu nesplnění formy veřejné listiny a dodal, že v případě skutku v bodě I. 2 není z hlediska ustanovení § 7 odst. 1 tr. zák. dostatečný popis budoucího podvodného jednání. Zdůraznil však současně, že dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud tak může napadené rozhodnutí přezkoumat pouze z důvodů v dovolání uvedených. V této souvislosti poukázal na význam ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., ve kterém zákonodárce stanovil, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Ačkoliv obě dovolání splňují podmínku uvedenou v citovaném ustanovení, soustředila se zejména na polemiku s hodnocením důkazů soudy a na naznačené vady ani okrajově nepoukázala, a proto k nim nelze v dovolacím řízení přihlížet. Poznamenal ještě, že u skutku popsaného pod bodem I. 2 by považoval za přiléhavější právní kvalifikaci podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. původně užitou nalézacím soudem, avšak s odkazem na to, že dovolání podali pouze obvinění a v dovolacím řízení platí zákaz reformace in peius, se touto problematikou podrobněji nezabýval. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ přijetí jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání jsou z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Obvinění M. P. a M. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda oběma dovolateli uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Oba dovolatelé v prvé řadě soudům (zvláště soudu odvolacímu) vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů (obviněný M. M. též neúplnost dokazování) a vadné skutkové závěry, přičemž prosazují vlastní skutkové verze odlišné od skutkových zjištění učiněných soudem. Teprve sekundárně, v návaznosti na zmíněné skutkové výhrady a na základě vlastních verzí skutkového stavu věci dovozují nesprávné právní posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatelé se v rámci svých mimořádných opravných prostředků domáhají revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a posléze upravených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pod citovaný (ani jiný) dovolací důvod nelze subsumovat ani výhradu obviněného M. M., že skutek uvedený v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 1. 3 je popsán jinak, než jak jej za prokázaný shledal soud prvního stupně. V tomto směru je na místě ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že tuto otázku neupravují předpisy hmotného práva, ale procesní ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). V těchto souvislostech je pak třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (námitkami) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy či z podnětu vyjádření oprávněného subjektu k podanému dovolání.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného M. P. a M. M. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý