6 Tdo 851/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1 tr. zák., § 248 odst. 2 tr. zák.





6 Tdo 851/2011-16

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2011 o dovolání obviněného Ing. R. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 13 To 343/2010-160, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 250/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 13 To 343/2010-160, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 6. 2010, č. j. 1 T 250/2009 - 126, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák.k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V podaném dovolání, které podal obviněný prostřednictvím obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 13 To 343/2010-160, uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod podle obviněného spočívá v tom, že nesprávně soudy aplikovaly v jeho trestní věci trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. zák. ), místo aby aplikovaly trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.). Tento svůj názor obviněný odůvodňuje tím, že nelze souhlasit se závěry soudu, že použití trestního zákona je pro obviněného příznivější již z pouhého srovnání trestních sazeb, neboť soudy nebraly v úvahu mj. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., stejně jako závěry vyplývající z komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 146 147). Poukazuje na to, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Argumentuje tím, že v daném případě se jednalo o obchodně závazkový právní vztah dvou podnikatelů. Soudům v této souvislosti vytýká, že se nezabývaly občansko (obchodně) právní stránkou vytýkaného jednání, kdy podle něj postačovalo, aby celá záležitost byla řešena žalobou, navíc za situace, kdy zástupce poškozené společnosti vypověděl, že věděl, že byla sjednána výhrada vlastnictví. V kontextu svých výhrad poukazuje na judikaturu Ústavního soudu s konstatováním, že trestní právo nemůže v zásadě sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Podle obviněného byla rovněž porušena ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ) a ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy soudy rezignovaly na zjištění skutkového stavu a v extrémním rozporu hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dále poukazuje na nedostatky ve skutkových zjištěních soudů např. ohledně nekvalitního zboží, výslechu svědků apod. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, ev. sám obviněného obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že aplikace ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku by přicházela v úvahu jen v případech, kdy by společenská škodlivost jednání pachatele byla natolik nízká, že by nešlo o trestný čin. Obdobné ustanovení však obsahoval i trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 v § 3 odst. 2 tr. zákona, pouze s tím rozdílem, že pracoval s pojmem stupeň nebezpečnosti činu pro společnost . Za této situace nezbývá, než porovnávat trestní sazby odnětí svobody podle obou zmiňovaných trestních kodexů, přičemž použití trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 je pro obviněného příznivější. Právní kvalifikace skutku použitá nižšími soudy je přiléhavá. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podstata námitky obviněného spočívá v tom, že podle jeho mínění mělo být na jeho trestní věc použito ustanovení trestního zákoníku, nikoli trestního zákona. Poukazuje na to, že při důsledném respektování judikatury (Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) by rovněž musely soudy dojít k závěru, že šlo o občansko (obchodně) právní vztah a nikoli o jednání postižitelné trestněprávní normou. V neposlední řadě pak soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů extrémní rozpory, nedostatečně zjištěný skutkový stav, porušení zásady in dubio pro reo, neprovedení důkazů a porušení Listiny.

Již shora bylo Nejvyšším soudem poukázáno na to, co je podstatou dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále je potřebné uvést, a to k otázce zjišťování skutkového stavu, že tento je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný soudům vytýká neprovedení některých důkazů, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, pak nelze než konstatovat, že tyto námitky jsou skutkového charakteru a pod jím uplatněný dovolací důvod nespadají. V této souvislosti je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud obviněný používá termín extrémní rozpor s provedenými důkazy , pak nelze vyloučit, že měl na mysli tzv. extrémním nesoulad s učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu řady rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud musí poukázat na to, že taková rozhodnutí jsou mu známa. Musí však konstatovat, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. extrémního nesouladu nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. (ev. následně § 134 tr. ř.).

Pokud obviněný cituje ve svém dovolání ustanovení Listiny a Úmluvy, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí stručně vyjádřil jak základní charakteristiku znaků trestného činu, které byly jednáním obviněného naplněny, tak subjektivní stránku jeho jednání (str. 3, 4 rozsudku). S ohledem na námitky obviněného uplatněné v odvolání, které jsou obsahově shodné s námitkami uvedenými v dovolání, musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení reagoval na veškeré námitky obviněného a rozvedl hodnotící úvahy soudu prvního stupně, zejména k problematice subjektivní stránky (viz str. 3 4), znakům trestného činu zpronevěry a aplikovatelnosti příslušného zákona (viz. str. 4 5 usnesení). V tomto směru lze na správné závěry soudu prvního stupně, stejně jako soudu druhého stupně zejména pak jeho přesvědčivou argumentaci odůvodnění rozhodnutí - plně odkázat, neboť tato odpovídají ustanovení § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř.

Pokud obviněný poukazuje na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zde musí Nejvyšší soud dodat, že toto ustanovení je v trestním zákoníku výrazem formálního pojetí trestného činu a již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že se jedná o trestný čin, přičemž soudy dospěly k závěru, že v případě jednání obviněného šlo o společensky škodlivé jednání, na které dopadají ustanovení trestního zákona, oproti závěru, který obviněný prezentoval v dovolání i odvolání, že nešlo o společensky škodlivé jednání. Odvolací soud ve svém usnesení na str. 4 zmiňuje nejen rámcovou kupní smlouvu č. 3/2009, ale také rozpis plateb, které obviněný obdržel od 1. 4. do 26. 6. 2009, čímž vyvrací argumentaci obviněného o insolventnosti společnosti, čož lépe charakterizuje subjektivní stránku obviněného k předmětnému jednání, které nelze charakterizovat jako jednání v rámci občanských (obchodních) vztahů, jak se snaží navodit obviněný. Nad rámec těchto úvah je vhodné zmínit závěry plynoucí z rozhodnutí č. 55/2005 Sb. rozh. tr.

Zmiňuje-li obviněný v podaném dovolání rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., pak je potřebné uvést, že podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy. Podle trestního zákona bylo možno obviněnému podle § 248 odst. 2 tr. zák. uložit trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let, zákaz činnosti nebo peněžitý trest. Podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku by bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od jednoho roku do pěti let, a to s ohledem na zjištěnou výši škody větší škoda (škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč - § 138 tr. zákoníku). Je tedy nepochybné, že úvaha soudu o aplikovatelnosti právního předpisu byla správná.

V neposlední řadě (vzhledem k tomu, že obviněný poukazuje mj. také na porušení čl. 36 Listiny) považuje Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.


Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 26. července 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann