6 Tdo 848/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 257a odst. 1 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 848/2015-54
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015
o dovolání, které podal obviněný Mgr. M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 55 To 203/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 85/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný por. Mgr. M. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 T 85/2013 uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 1), trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2), pokračujícím trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. a pokračujícím trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 3 a 4), kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb., za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve státní správě a bezpečnostních sborech na dva roky.

Týmž rozsudkem byl dále zproštěn obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§ 226 písm. b) tr. ř.].

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný odvolání,
o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 55 To 203/2014, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1 zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V bodech 2, 3 a 4 zůstal výrok o vině nezměněn. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. dále napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že za trestné činy, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněnému uložen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Obviněný por. Mgr. M. D. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci, konkrétně proti výroku o vině pod body 2, 3 a 4 a proti té části výroku o trestu, jímž byl uložen trest podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jakož i proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů což se týká zejména jednání popsaných pod body 2. a 4. rozsudku okresního soudu. ( ) Co se jednání popsaného pod bodem 3. rozsudku okresního soudu týče, pak ( ) uplatňuje týž dovolací důvod, nicméně především z důvodů, které budou rozvedeny níže . Obviněný do svého dovolání kompletně převzal odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, jakož i doslovný text obviněným v této věci dříve podaného odvolání.

Lze tedy shrnout, že ve vztahu k bodu 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (dále jen výrok o vině ) obviněný zpochybňuje předání předmětných informací svědku M. S., lustraci osoby se jménem V. O., jakož i protiprávnost svého jednání spočívající v lustraci osoby se jménem V. W. Obviněný má za to, že byl soudy obou stupňů odsouzen zcela v rozporu s provedenými důkazy, kdy jejich skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, a jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Dalšími námitkami vztahujícími se k tomuto bodu výroku o vině jsou odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř., ignorace obviněným vznesených argumentů soudy obou stupňů, skutečnost, že jednání obviněného nebylo v rozporu s § 13 odst. 1 a § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně osobních údajů ) a ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ).

Ve vztahu k bodu 3 výroku o vině obviněný opět argumentuje zákonností provedené lustrace osoby D. V., vyplývající z náplně práce obviněného, a přestože připouští poskytnutí určitých informací získaných lustrací výše zmíněné osoby svědku M. S., domnívá se, že vzhledem k absenci úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch a neexistenci systému ETŘ v příloze k závaznému pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, že takovéto jeho jednání není možno posuzovat jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. Rovněž jeho jednání soudy posouzené jako trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku považovat za trestné.

K bodu 4 výroku o vině obviněný uvádí, s ohledem na konkréta předmětného jednání, námitky téměř totožné s námitkami uvedenými k bodu 2 výroku o vině. Argumentaci o absenci svého úmyslu podporuje také zjištěním nabytým až po vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně, a sice že svědek J. D. lustroval osobu pod jménem J. V., a to v nejrůznějších systémech Policie České republiky, a nikoliv pouze v systému KSU, jak učinil obviněný, což mimo jiné odůvodňuje také položku ve vyúčtování svědka M. S. pojmenovanou jako Lustrace V. 1.500,- Kč . Opětovně také namítá, že systém KSU navíc není v příloze závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 uveden.

Obecně pak obviněný upozorňuje, že argumentací soudů obou stupňů došlo k popření platnosti a závaznosti vybraných ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Policii České republiky ).

Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud s ohledem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ve výroku o trestu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci v bodech 2, 3 a 4 výroku o vině a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve upozorňuje na úmysl obviněného patrně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Následně shrnuje obsah obviněným podaného dovolání, kdy poukazuje především na totožnost převážné části argumentace s argumentací obsaženou v odvolání obviněného. Státní zástupce dále uvádí podmínky, za jakých je Nejvyšší soud oprávněn vyhovět námitce extrémního rozporu, a to včetně relevantní judikatury, přičemž vyjadřuje své přesvědčení o tom, že takovéto podmínky v konkrétním případě nenastaly. Navíc vyjadřuje přesvědčení, že obviněný neuvedl konkrétní argumenty odůvodňující v dovolání tvrzené závěry. Na závěr vyslovuje státní zástupce souhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, jakož i s jeho odůvodněním. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítnul. Zároveň vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že z uvedeného důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká procesní pochybení stran nedodržení vybraných základních zásad trestního řízení, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že obviněný neměl zájem opatřit jinému neoprávněný prospěch, že předmětné informace lustroval pouze za účelem plnění pracovních povinností, a tedy, že nedošlo ke spáchání trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje obviněným a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

Vzhledem k tomu, že se jedná o výše zmíněné námitky, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s popsanými skutečnostmi Nejvyšší soud konečně podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhání se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.

Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, zejména námitku extrémního rozporu, Nejvyšší soud nad rámec připomíná, že podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb., se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu .

Výkonem pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu se v projednávaném případě rozumí jednání v rozporu s § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, dle kterého v konkrétním případě příslušník Policie České republiky z titulu výkonu svého povolání je povinen zachovávat mlčenlivost o osobních údajích, do styku s nimiž v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přichází, přičemž tato povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání a zároveň jí není dotčena povinnost zachovávat mlčenlivost podle zvláštních zákonů (která bude dále popsána) a konečně též v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého je příslušník bezpečnostních sborů povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody a taktéž, že je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby; to neplatí, jestliže byl příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (přičemž tato povinnost mlčenlivosti trvá také po skončení služebního poměru srov. § 214 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).

Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.

Trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací .

Neoprávněným užitím dat se rozumí jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, vyjma § 230 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Neoprávněné bude tedy především takové užití, které je v rozporu s právní normou (např. zákonem o ochraně osobních údajů) nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby.

V souvislosti s obecným konstatování shora Nejvyšší soud uvádí, že v konkrétní věci bylo prokázáno, že celkem ve třech případech byly obviněným předány, popř. jinak zneužity osobní informace týkající se konkrétních osob, které se obviněný dozvěděl z jím provedených lustrací nejrůznějších policejních systémů v rámci výkonu svého povolání coby příslušníka Policie České republiky. Rovněž byla prokázána skutečnost, že svědek M. S., v jehož prospěch byly poskytnuty, popř. jinak zneužity výše uvedené osobní informace, působil jako soukromý detektiv a měl tedy eminentní zájem na zjištění konkrétních informací, vedený výkonem své podnikatelské činnosti. Ze skutkového zjištění, konkrétně z emailů, odposlechů, ale i s ohledem na fakt dlouhodobého přátelského vztahu a spolupráce mezi obviněným a svědkem M. S. je zřejmé, že všechny tyto skutečnosti byly obviněnému velmi dobře známé, což také obviněný ve svém dovolání připouští, a nelze tedy uvěřit tvrzení obviněného o absenci jeho úmyslu, kterým bylo vedeno jeho jednání poskytnout neoprávněné zvýhodnění svědku M. S., jež je obviněnému kladeno za vinu.

Zpochybňuje-li obviněný samotné předávání informací, jakož i skutečnost, že předmětné informace nelze považovat za osobní údaje, je Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že osobním údajem se ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, tedy ve smyslu zákona stanovícího povinnosti, jejichž porušení se obviněný dopustil, se rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu . Subjektem údajů je podle § 4 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů fyzická osoba, k níž se osobní údaje vztahují . Je tedy zřejmé, že předávané či jinak zneužité údaje, které jsou podrobněji rozvedeny níže, mají povahu údajů osobních ve smyslu v tomto odstavci uvedených zákonných ustanovení.

Soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že v případě jednání uvedeného pod bodem
2 výroku o vině byly obviněným vylustrovány a předány informace týkající se jednak automobilu hledaného svědkem M. S., který měla údajně užívat osoba se jménem V. W. (rodným příjmením O.), a to zejména že k autonehodě, při které tato osoba zemřela, došlo v jiném než hledaném automobilu, jednak totožnost a adresa otce V. W. Důkazem na č. l. 255 pak bylo prokázáno, že dalším lustrovaným jménem v uvedeném případě bylo jméno V. O. Obdobné zjištění o zneužití informací, tentokráte ve vztahu k osobě jménem J. V. bylo soudy nižších stupňů učiněno i ohledně jednání uvedeného v bodě 4 výroku o vině. V konkrétním případě obviněný lustroval osobu, pátráním po níž byl, opět v rámci své podnikatelské činnosti, pověřen svědek M. S. Na kvalifikaci tohoto jednání popsaného ve výroku o vině uvedených trestných činů nemění ničeho ani fakt, že jméno, pod kterým obviněný tuto osobu lustroval, bylo ve špatném tvaru, a tak výsledky provedené lustrace neodpovídaly profilu osoby hledané svědkem M. S. V obou případech je taktéž zcela bezpředmětné, že nebyl přesně zjištěn způsob předání informací, zejména s ohledem na osobní schůzky obviněného a svědka M. S., když uvedený skutkový děj je, jak již bylo řečeno, zcela zřejmý z emailů, SMS zpráv a odposlechů komunikace mezi obviněným, svědkem M. S. a dalšími osobami.

Rovněž argumentace obviněného, že lustrace byly prováděny pouze za účelem řádného výkonu jeho povolání, polemika o vhodnosti či nevhodnosti policejních systému využitých k lustraci, jakož i námitka lustrování stejných osobních údajů také jiným příslušníkem Policie České republiky, se jeví jako zcela účelové. Stěžejním je v konkrétním případě fakt získání a předání osobních informací neoprávněné osobě, popř. jejich jiné zneužití, a to za účelem opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, přičemž výše uvedené námitky vznášené obviněným svědčí naopak a především o vědomí nezákonnosti vlastního jednání, a to již v době jeho konání, kdy měl obviněný snahu o vytvoření zdání legitimity svého postupu, a to zejména podanými trestními oznámeními, hledáním jen v určitých systémech, atd.

Pokud se týče jednání obviněného pod bodem 3 výroku o vině, ohledně kterého obviněný sice připouští předání informací, z čehož jej usvědčuje odposlech telefonního hovoru, pak v tomto případě se obviněný mimo jiné domnívá, že předmětné jednání, s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nemělo být posouzeno jako trestný čin podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .

Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni .

Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).

V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti uvedl:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snaha nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku). VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Z dovolání obviněného vyplynulo, že jednání uvedené v bodě 3 výroku o vině s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe stanovenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nedosahuje potřebné společenské škodlivosti, což, krom jiného, podporuje také tvrzením že ( ) musí existovat data, jejichž neoprávněné užití trestnost činu nezakládá .

Argumenty obviněného, které jsou jen rekapitulací v průběhu celého řízení opakované obhajoby, jakož i skutečnost, že ohledně ostatních bodů výroku o vině, kdy se jedná prakticky o totožné zneužití osobních údajů a kde není pochyb o jejich trestnosti, ani sám obviněný aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nevznáší, vedou Nejvyšší soud k závěru o neaplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe v projednávaném případě.

V neposlední řadě Nejvyšší soud sice připouští, že z § 69 zákona o Policii České republiky vyplývá povinnost dokumentovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, pouze je-li to třeba, stejně jako připouští absenci systému KSU a ETŘ v příloze závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009. K uvedené problematice se podrobně vyjádřil soud druhého stupně na straně 19 odůvodnění svého rozhodnutí.

K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud taktéž nad rámec podotýká, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

V předmětné trestní věci byly uplatněny shodné námitky s námitkami, se kterými se musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat již soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. srpna 2015

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu