6 Tdo 846/2003
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 846/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2003 dovolání, které podal obviněný E. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 61 To 388/2001, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 21/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. C. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 T 21/2000, byl obviněný E. C. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože:

pod bodem III. společně s obviněným L. Č. v přesně nezjištěné době od 17.00 hod. dne 20. 11. 1998 do 9.00 hod. dne 23. 11. 1998 v P., po přeříznutí mříže a rozbití skla okna, vnikli do prostoru prodejny E., přičemž obž. Č. poté, co se aktivovalo poplašné zařízení, utekl, obž. C. odcizil 33 ks mobilních telefonů Nokia 5110 v celkové hodnotě 243.322,22 Kč, 6 ks mobilních telefonů zn. Nokia 6110B v hodnotě 79.650,- Kč, 2 ks mobilních telefonů zn. Nokia 8810 v hodnotě 49.860,- Kč, 2 ks mobilních telefonů E 788 v hodnotě 23.980,- Kč, 2 ks mobilních telefonů E 688 v hodnotě 16.222,10 Kč, 1 ks mobilního telefonu E 768M v hodnotě 15.210,- Kč, 3 ks mobilních telefonů E 628 v hodnotě 15.480,72 Kč, 1 ks mobilního telefonu Sony 2000 v hodnotě 11.279,70 Kč, 8 ks mobilních telefonů Bosch 607 v hodnotě 49.680,- Kč, 7 ks mobilních telefonů Philips Diga v hodnotě 43.470,- Kč, 1 ks mobilního telefonu Nokia 8810 v hodnotě 24.930,- Kč, 2 ks mobilních telefonů Nokia 6110 v hodnotě 26.550,- Kč a 4 ks mobilních telefonů Nokia 5110 v hodnotě 29.493,36 Kč, poškozením způsobili další škodu ve výši 645,- Kč, přičemž obž. Č. se tohoto jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 T 3/95, pravomocně odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 3. 11. 1997.

Za tento trestný čin byl obviněný E. C. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byl pro úmyslnou trestnou činnost popsanou pod body I., II. a III. výroku o vině odsouzen obviněný L. Č. Rovněž bylo rozhodnuto ohledně uplatněných nároků poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný E. C. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 61 To 388/2001, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 T 21/2000, a to pouze ohledně obviněného E. C. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. obviněnému E. C. uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž pro výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný E. C. prostřednictvím svého obhájce dne 18. 4. 2003 dovolání, které bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručeno dne 22. 4. 2003. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na špatném hmotně právním posouzení věci.

V dovolání obviněný uvádí, že nesouhlasí se zjištěním skutkového stavu, jak ho popsal soud prvního stupně a se kterým se odvolací soud plně ztotožnil. Obviněný rekapituluje důkazy a uvádí, že jeho vina nebyla prokázána. Rovněž nebyla vyvrácena možnost, že na místě činu v době jeho spáchání vůbec nebyl. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nepostupovaly podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., zejména skutkový stav nebyl zjištěn v míře dostačující pro vydání rozhodnutí a bylo porušeno jeho právo na obhajobu. V této souvislosti zdůrazňuje, že navrhoval, aby byla provedena konfrontace mezi ním a obviněným Č. a zejména, aby byl opakován výslech jmenovaného obviněného za přítomnosti obhájce E. C. Namítá, že soud rovněž nevyslechl svědka K., s nímž měl v inkriminovanou dobu sledovat video, přičemž tento důkaz považoval za nadbytečný. Obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů braly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazy svědčící v jeho prospěch nezohlednily, popř. ani neprovedly. Podle obviněného je důkaz metodou pachové identifikace pouze podpůrný a nepřímý, neboť se zakládá na chování psa a jeho správnost nemůže být ověřena smyslovým vnímáním člověka. Tento důkaz proto nemůže potvrzovat věrohodnost výpovědi obviněného Č., jak konstatoval odvolací soud. Obviněný rovněž uvádí, že jedna osoba nemohla odnést 72 kusů mobilních telefonů, které byly v krabicích. Domněnka soudu, že vzhledem k tomu, že bydlí od místa činu 5-6 minut chůze, a proto se mohl několikrát vrátit zpět, není podpořena žádným důkazem a není odůvodněna. Obviněný konstatuje, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, neboť podle zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 61 To 388/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 T 21/2000, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný cestou zpochybnění výsledků provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů napadl skutkový stav věci. Proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn pouze formálně a nebyl věcně naplněn. Státní zástupkyně konstatuje, že obviněný neuvádí žádnou kvalifikovanou námitku nesprávného právního posouzení jemu přisouzeného skutku, a proto k jeho argumentaci nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného E. C. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným E. C. deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání popírá svoji vinu a zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů. Namítá, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, když soudy vzaly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, v čemž spatřuje porušení svého práva na obhajobu. Tato tvrzení jsou ale námitkami ohledně zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků je až následně obviněným dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V této souvislosti nutno připomenout, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný v dovolání nenamítá, že by skutek uvedený ve výroku o vině pod bodem III. v rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného E. C. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k