6 Tdo 84/2011
Datum rozhodnutí: 22.02.2011
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoník




6 Tdo 84/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2011 dovolání, které podal obviněný M. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 To 634/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 70/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 10 T 70/2010, byl obviněný M. L. uznán vinným, že
dne 10. 1. 2010 kolem 02:00 hodin v B., okres Č. K., poblíž baru v sále kulturního domu během hasičského plesu za přítomnosti většího počtu osob napadl po předchozí slovní rozepři dvěma údery pěstí do obličeje poškozeného R.F., čímž mu způsobil dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti s posunem úlomků a kloubového výběžku dolní čelisti na levé straně, odlomení korunkové části osmého dolního levého zubu a luxační poškození třetího levého dolního zubu, tedy zranění, která si vyžádala hospitalizaci od 10. 1. do 14. 1. 2010, pracovní neschopnost do 14. 3. 2010 s vážným omezením na běžném způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců a dalšími méně závažnými omezeními, které přetrvávají do současné doby, s prognózou trvalých následků zejména v podobě omezení hybnosti dolní čelisti a narušení souměrnosti skusu,
tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 12. 1995, sp. zn. 1 T 384/94 a ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 1 T 81/96, byl odsouzen mimo jiné pro trestné činy výtržnictví a ublížení na zdraví podle § 202 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 29. 1. 1999 na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal jednak zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozenému R. F. 18.600,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku obviněný M. L. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 To 634/2010, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného M. L. při nezměněném výroku o vině zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. F., s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný M. L. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimořádný opravný prostředek směřoval do výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ohledně znaku zpětnosti, tj. vůči kvalifikované skutkové podstatě a do výroku o trestu. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že odvolací soud prakticky převzal právní názor prvostupňového soudu, že je znak zpětnosti zcela naplněn, když již rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 1 T 380/94 byl odsouzen k tehdejšímu trestnému činu výtržnictví, ačkoliv se skutku dopustil 10. 1. 2010, tedy 16 let po odsouzení zmíněným trestným činem. Navíc krajský soud převzal zcela nepřípadnou argumentaci krajského státního zástupce, že kdyby zákonodárce chtěl vyloučit zpětnost, nepochybně by tak učinil, jak to realizoval v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněného tím ukázal, že přesně neví, o co v konkrétním případě jde. Upozornil, že v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku chce zákonodárce zpětností postihnout jednání, které jinak znaky trestného činu nemá, neboť se tím postihuje i škoda na cizím majetku, která je nepatrná. Zdůraznil, že tímto nelze argumentovat u zpětnosti, kde jde o postih jednání, které mělo před 16 a více lety znaky trestného činu, a nyní má znaky přečinu. Dodal, že jestliže důvod výkonu trestu pro předchozí trestnou činnost nebyl dán v samotném trestném činu výtržnictví, ale pro jinou navíc majetkovou trestnou činnost, pak i argumentace soudu, že si nevzal ponaučení z předchozího odsouzení, je pro enormní odstup času nepřípadná.

Dále obviněný poznamenal, že to svědčí o tom, jaké nejasnosti u některých soudců způsobil přechod na bipartici trestných činů a jak je nesprávně chápán pojem společenské škodlivosti. Pokud profesor Š. na přednáškách zdůrazňuje, že společenská škodlivost posiluje hodnocení dřívější materiální stránky trestného činu, neboť na první místo klade, že čin musí být společensky škodlivý a na druhé místo klade to, zda naplňuje zákonné znaky v daném případě přečinu, pak odvolací soud zvolil postup zcela opačný. I při odhlédnutí od principu stanoveného v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze v žádném případě odhlédnout od přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu § 38 odst. 2 tr. zákoníku, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Přitom kvalifikovaná skutková podstata u daného přečinu na výměru sankce svůj vliv nepochybně má, nehledě k tomu, že škoda byla poškozenému v požadované výměře nahrazena.

V dovolání obviněný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 podle něhož: Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.) Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Namítl, že v právním státě nemůže být legitimní úsilí státu potírat závažnou, společensky škodlivou a nežádoucí kriminalitu (§ 1 odst. 1 tr. ř.) realizováno tak, že orgány činné v trestním řízení učiní k dosažení tohoto účelu cokoliv, co považují v danou chvíli z hlediska chtěného a předsevzatého cíle za vhodné. Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele , ale rovněž fair proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Podle obviněného nelze označit postup krajského soudu za jednání secundum et intra legem (constitutionem), tj. jednáním v rámci mantinelů, jímž jsou soudcovská nezávislost a její realizace imanentně podřízeny (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/04). Postup odvolacího soudu tudíž nelze označit za správný, úplný a nevzbuzující pochybnosti, čímž je v předmětné věci dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 To 634/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 10 T 70/2010, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále s odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl ve věci postup k odložení výkonu rozhodnutí a neprodlenému předložení spisu s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, že obviněný namítá nesprávnost právní kvalifikace skutku podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a tvrdí, že není dán znak zpětnosti, když od předchozího odsouzení jeho osoby pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. uplynula doba 16 roků.

Státní zástupce zdůraznil, že námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou, kterou uplatnil již v odvolání proti rozsudku okresního soudu, s níž se odvolací soud plně vypořádal. Konstatoval, že krajský soud zaujal názor, že pokud by zákonodárce zamýšlel nějakým způsobem limitovat dobu, která uplynula od spáchání předchozího stejného trestného činu, aby byl znak opětovně naplněn, výslovně by tak učinil, obdobně jako to učinil v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož tak zákonodárce neučinil, je nerozhodná doba, která od předchozího odsouzení uplynula.

Ve vyjádření se státní zástupce plně ztotožnil s názorem vysloveným odvolacím soudem a použitou právní kvalifikaci shledal za přiléhavou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným M. L.vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný M. L. v podrobnostech vytýká, že v případě právního posouzení skutku byla chybně aplikována kvalifikovaná skutková podstata u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť není dán znak zpětnosti. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je napadené rozhodnutí zatíženo tvrzenou právní vadou.

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí a uvedený čin spáchá opětovně.
Z ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými .
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .

Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud v Českém Krumlově v souladu s trestním zákoníkem, když předmětný skutek uvedený v tzv. skutkové větě rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí, posoudil též jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkového zjištění je zřejmé, že v nočních hodinách v sále kulturního domu, během plesu a za přítomnosti většího počtu osob obviněný M.L. napadl po předchozí slovní rozepři dvěma údery pěstí do obličeje poškozeného R. F. a způsobil mu zranění blíže specifikovaná ve výroku rozsudku, která si vyžádala hospitalizaci od 10. 1. do 14. 1. 2010 a pracovní neschopnost do 14. 3. 2010.

Předně je evidentní, že obviněný M. L. svým jednáním naplnil zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť se dopustil výtržnosti tím, že z malicherné příčiny napadl jiného jednak veřejně před nejméně třemi osobami současně přítomnými [§ 117 písm. b) tr. zákoníku] a jednak i na místě veřejnosti přístupném. Ke spáchání činu totiž došlo v kulturním domě během hasičského plesu, kam měl přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se zpravidla také více lidí zdržuje. Ostatně v tomto směru ani žádné výhrady nebyly v dovolání vzneseny.

Dále je v jednání obviněného naplněn i zákonný znak navazující na ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že čin spáchal ve smyslu znění § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku opětovně, neboť se ho dopustil přesto, že rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 12. 1995, sp. zn. 1 T 384/94 a ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 1 T 81/96, byl odsouzen mimo jiné pro trestné činy výtržnictví a ublížení na zdraví podle § 202 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 29. 1. 1999 na zkušební dobu v trvání čtyř let (viz část tzv. skutkové věty výroku o vině na str. 2 rozsudku soudu prvního stupně). Pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin opakuje; není třeba, aby za takový čin byl pravomocně odsouzen. Zahrnuje též případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Pod zmíněný pojem lze zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl (srov. zejména znění § 105 a násl. tr. zákoníku). Není důležité, zda některý z činů posuzovaných z hlediska opětovnosti byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění rozsudku oprávněně konstatoval: nebylo záměrem zákonodárce jakkoli vymezovat zpětnost od spáchání stejného deliktu totožným pachatelem. Správně zdůraznil: V opačném případě by postupoval obdobně jako kupř. ve vymezení trestnosti činu upraveného ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Zjevně tak bylo zákonodárcovým záměrem zpřísnit potrestání osob, které se dříve dopustily výtržnického jednání a z jeho následků, byť i v podobě odsouzení a potrestání, si nevzaly žádné ponaučení. Rovněž definice trestného činu, jak je upravena ust. § 13 odst. 1 tr. zákoníku, vycházející jen z formálního pojetí protiprávního deliktu, úvahy o absenci znaku společenské nebezpečnosti vylučuje. Odvolací soud rovněž důvodně uvedl: Hodnocení společenské škodlivosti je patřičné toliko pro posouzení, zda lze za objasněný skutek vyvodit odpovědnost podle jiného předpisu než-li trestního zákoníku. V posuzovaném případě je s ohledem na provedení činu a jeho následky vyvození pachatelovy trestněprávní odpovědnosti zcela opodstatněné (vše na str. 5 a 6 rozsudku soudu druhého stupně).

Podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (shodný názor byl již dříve vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

Soudy obou stupňů důvodně shledaly, že u obviněného M.L. je třeba uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Okolnost, že od předchozího trestného činu výtržnictví uplynula dlouhá doba, bylo tudíž potřebné zohlednit při stanovení druhu a výměry trestu. Zde je nutno konstatovat, že obviněnému byl ukládán trest za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud mu byl odvolacím soudem podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku (stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let) za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, je očividné, že naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví [§ 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku stanoví trest odnětí svobody až na tři léta] nemělo na výrok o trestu podstatnější vliv.

Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný M. L.svým jednáním naplnil (vedle zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž toto právní posouzení nebylo dovoláním napadeno) všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově i příslušná tzv. právní věta. Námitky, které byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného M. L. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k