6 Tdo 839/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 839/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 o dovolání, které podal obviněný P. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici N. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1187/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 Tm 7/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 7 Tm 7/2004, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž on a obviněný ml. R. T. (který byl v souvislosti s tím uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a proviněním výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.) dne 25. 5. 2003 kolem 2.30 hod. v O. v baru-herně D. napadli údery pěstí do obličeje poškozeného M. M., kterému tím způsobili krvácející zhmoždění obličeje, a nadále se společně s nezl. H. K., , chovali hlučně a působili rozruch, a poté, když poškozený opustil bar, se za ním vydali, kolem 4.00 hod. ho doběhli na třídě S. a znovu ho před domem č. bili pěstmi a kopali po celém těle, shodili ho nedostatečně zajištěným oknem z ulice do sklepa tohoto domu, tam za ním skočili a dále ho bili a kopali a obžalovaný ml. R. T. ho 2x bodl nožem do zadní strany levého stehna, čímž mu způsobili bodné rány na levé straně stehna, kompresivní zlomeninu 7. hrudního obratle, zlomeniny 5. a 6. žebra vlevo, zlomeniny 2. až 4. zanártní kůstky vpravo, otřes mozku, mnohočetné tržné rány hlavy, pohmoždění obou očních bulbů a mnohočetné pohmožděniny hrudníku, horních a dolních končetin, přičemž pro tato zranění byl poškozený 20 dnů hospitalizován a výrazně omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců. Za to byl obviněný P. F. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. p. m. v. ČR, pobočka O., a M. M. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1187/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 12. 2004 [§ 139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, podal obviněný P. F. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku podaného prostřednictvím ustanovené obhájkyně Mgr. M. V., v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zmínil závěry odvolacího soudu, který nezjistil závažná pochybení při postupu podle právních ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a konstatoval, že rozsah dokazování i způsob hodnocení provedených důkazů byly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nalézací soud tak podle odvolacího soudu dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která správně posoudil i po právní stránce jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž těchto trestných činů se dovolatel dopustil ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., byť to není ve výroku o vině uvedeno, a to zejména s obviněným R. T. Odvolací soud pak uzavřel, že nalézací soud své rozhodnutí, které učinil v rovině trestní odpovědnosti dovolatele, odůvodnil způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a v podrobnostech na tuto část odůvodnění odkázal. Vadným neshledal ani výrok o trestu týkající se dovolatele. S těmito závěry odvolacího soudu dovolatel vyjádřil nesouhlas, neboť podle jeho názoru v daném případě nešlo o společné jednání dvou a více osob ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž takto jednání obviněných nekvalifikoval ani nalézací soud. V návaznosti na to namítl, že nebylo prokázáno, že každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že každý ze spolupachatelů vykonal jen jedno ze dvou jednání popsaných ve zvláštní části trestního zákona a jiný vykonal druhé popsané jednání, že jednání spolupachatelů ve svém souhrnu představuje (jedno) ve zvláštní části trestního zákona popsané jednání a všechny složky jednání působí současně. Pokud nebylo podle slov dovolatele - prokázáno spolupachatelství, nemohlo být ani prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu a nelze mu tudíž přičítat ani odpovědnost za těžší následek, navíc způsobený úmyslně. Konstatoval pak, že z výroku rozsudku vyplývá, že zbraň vůči poškozenému nepoužil on (dovolatel), přičemž právě použití zbraně mělo být podle znaleckého posudku příčinou možnosti vzniku závažného zranění. Podle jeho názoru nebylo prokázáno a navíc ze skutkových zjištění soudu nevyplývá jednání, jehož by se měl (dovolatel) dopustit sám a které by mělo směřovat vůči poškozenému v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví. V této souvislosti připomněl závěry znaleckého posudku, ve kterém nebyl vyloučen ani jiný způsob vzniku těžké újmy na zdraví u poškozeného. V návaznosti na výše uvedené pak dovolatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud u jeho osoby podle § 265 tr. řádu z důvodu § 265 odst. 1 písm. g) trest. řádu napadené rozhodnutí Krajského soudu Ostrava pobočka v Olomouci 2 To 1187/2004-162 ze dne 13. 12. 2004 zrušil a zrušil také rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci č.j. 7 Tm 7/2004-136 ze dne 2. 9. 2004 a podle § 265k trest. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Současně dovolatel navrhl, aby bylo postupováno v souladu s ustanovením § 265k odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně předložil spisy Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) s návrhem na přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a aby Nejvyšší soud tomuto návrhu vyhověl.

V odůvodnění dovolání podaného prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Č. V. dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť právní posouzení skutku, který je mu kladen za vinu, jako trestného čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví § 202 odst. 1 tr. zák. nemá oporu v platném hmotném právu, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které tento dovolací důvod naplňují.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že od počátku trestního stíhání popírá, že by se jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně dopustil. Zdůraznil přitom, že neexistuje žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, nikdo ze svědků nepotvrdil, že by se i on zúčastnil incidentu ještě v baru herně. Mladistvý T. i nezletilá K. s ním v tomto baru sice byli, tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k závěru, že by měl být spolupachatelem trestného jednání, kterého se oba jmenovaní vůči poškozenému měli dopustit. Dodal, že mu není nic známo o tom, že jeho společníci měli mít s poškozeným nějaký konflikt mimo zmiňovaný bar. Dále namítl, že vůči němu bylo použito a zneužito ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., byť není v rozsudku nalézacího soudu uvedeno, ovšem odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že toto zákonné ustanovení bylo nutno aplikovat. V souvislosti s tím poznamenal, že z tohoto ustanovení vyplývá, že spolupachatel odpovídá jakoby trestný čin spáchal sám v situaci, kdy je trestný čin spáchán společným jednáním, přičemž znovu zdůraznil, že se vůči poškozenému žádného útoku nedopustil, v souvislosti s jeho napadením se se svými společníky na ničem nedomlouval, a v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz. Podle dovolatele tedy došlo k porušení trestního práva hmotného v jeho neprospěch nesprávnou aplikací ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. v souvislosti s trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Dále dovolatel uvedl, že vzhledem k tomu, že řízení předcházející napadenému zamítavému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, je zatíženo vadami (nesprávně zjištěný skutkový stav, nesprávná aplikace citovaných ustanovení trestního zákona), které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je současně dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť předmětným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Navrhl proto, aby dovolací soud:

1) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 12. 2004 sp. zn. 2 To 1187/2004 162, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2004, č. j. 7 Tm 7/2004-136.

2) Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3) Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný P. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž, byť v dovolání používá hmotně právní argumentaci, v prvé řadě namítá de facto, dokazování nezpůsobilé k prokázání jeho viny, nesprávné hodnocení provedených důkazů soudy a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěry viz zejména tvrzení, že v řízení nebylo prokázáno spolupachatelství, nemohlo proto být ani prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu a nelze mu tudíž přičítat ani odpovědnost za těžší následek, že neexistuje žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, že se vůči poškozenému žádného útoku nedopustil, v souvislosti s jeho napadením se se svými společníky na ničem nedomlouval, a v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz. Teprve sekundárně, v návaznosti na tyto skutkové (procesní) námitky činí závěr, že nebyly splněny podmínky pro právní závěr, že se jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, nelze vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí, je nutno konstatovat, že tento podnět předsedkyně senátu soudu prvého stupně neakceptovala (uvedený návrh nepodala). Nejvyšší soud tudíž neměl podklad pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. K tomu je třeba dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Nad rámec uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit ještě skutečnosti následující:

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

V posuzovaném případě nelze dovodit, že by právní závěry soudů týkající se dovolatele byly v nesouladu (natož pak nesouladu extrémním) se soudy vykonanými skutkovými zjištěními. Soud prvého stupně zjistil a ve výroku svého rozsudku výslovně vyjádřil (jak shora uvedeno), že dovolatel a obviněný ml. R. T. dne 25. 5. 2003 kolem 2.30 hod. v O. v baru-herně D. napadli údery pěstí do obličeje poškozeného M. M., kterému tím způsobili krvácející zhmoždění obličeje, a nadále se společně s nezl. H. K., chovali hlučně a působili rozruch, a poté, když poškozený opustil bar, se za ním vydali, kolem 4.00 hod. ho doběhli na třídě S. a znovu ho před domem č. bili pěstmi a kopali po celém těle, shodili ho nedostatečně zajištěným oknem z ulice do sklepa tohoto domu, tam za ním skočili a dále ho bili a kopali a obžalovaný ml. R. T. ho 2x bodl nožem do zadní strany levého stehna, čímž mu způsobili bodné rány na levé straně stehna, kompresivní zlomeninu 7. hrudního obratle, zlomeniny 5. a 6. žebra vlevo, zlomeniny 2. až 4. zánartní kůstky vpravo, otřes mozku, mnohočetné tržné rány hlavy, pohmoždění obou očních bulbů a mnohočetné pohmožděniny hrudníku, horních a dolních končetin, přičemž pro tato zranění byl poškozený 20 dnů hospitalizován a výrazně omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců.

Jde o taková skutková zjištění, která (aniž by to bylo zapotřebí podrobněji rozvádět) vyjadřují z hledisek výše rozvedených nejen znak společného jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř., ale také společný úmysl dovolatele a obviněného ml. R. T. zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Je proto zřejmé, že oba jednali jako spolupachatelé ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Přitom je třeba dále uvést, to i se zřetelem ke znaleckému posudku znalce MUDr. Z. Z., CSc., že zranění, jež poškozený M. M. utrpěl v důsledku popsaného společného jednání obou pachatelů (v příčinné souvislosti s ním), jsou těžkou újmou na zdraví minimálně podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (poškozený byl pro tato zranění výrazně omezen v běžném způsobu života nejméně po dobu dvou měsíců). Od věci přitom není zmínit, že těžkou újmou na zdraví byl nejen komplex všech zranění poškozeného, ale (opět vzhledem k závěrům znalce) již samotná zlomenina obratle, kterou dovolatel ve svém dovolání, pokud namítl, že zbraň vůči poškozenému nepoužil on, přičemž právě použití zbraně mělo být podle znaleckého posudku příčinou možnosti vzniku závažného zranění, zcela pominul. Nalézacímu soudu (potažmo odvolacímu soudu) pak nelze vytýkat, jestliže vzhledem ke způsobu provedení činu, jeho razanci a zaměření dovodil, že též dovolatel jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. způsobit těžkou újmu na zdraví poškozenému. Za situace, kdy popsané jednání bylo typickou výtržností spáchanou na místě veřejnosti přístupném, obstojí právní závěr soudů obou stupňů o vině dovolatele trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchanými, jak správně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý