6 Tdo 836/2007
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 836/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 To 50/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 278/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 4 T 278/2003, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že jako zaměstnanec společnosti G. a.s., převzal postupně ve dnech 5. 9. a 6. 9. 2002 z pokladny společnosti G. a.s. na pracovišti Z., finanční prostředky v celkové výši 95.000,- Kč za účelem sjednání leasingu na služební vozidlo pro společnost G. a.s., přičemž dne 7. 9. 2002 uzavřel v B. leasingovou smlouvu se společností G. a.s. on line leasing P., na osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, kde jako nájemce tohoto vozidla neuvedl svého zaměstnavatele, ale svoji osobu, z částky mu svěřené zaměstnavatelem použil 83.065,- Kč na úhradu akontace na toto vozidlo a zbytek použil na zakoupení vybavení vozidla, vozidlo následně v průběhu 14 dnů poté, kdy s ním byl ve společnosti G. a.s., rozvázán pracovní poměr ve zkušební době, z areálu firmy bez souhlasu společnosti odvezl, a tímto jednáním způsobil společnosti G. a.s., škodu ve výši 95.000,- Kč, kterou doposud společnosti neuhradil .

Za tento trestný čin, za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 7 T 59/2005, za sbíhající se trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl obviněný uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2005, sp. zn. 92 T 63/2005 a za sbíhající se trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterými byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 95 T 79/2005, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 7 T 59/2005, z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2005, sp. zn. 92 T 63/2005, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 95 T 79/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit společnosti G., a.s., škodu ve výši 95.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 To 50/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, ačkoliv podle jeho názoru je rozsudek soudu prvního stupně vadný, a to zejména pro podstatné vady v řízení jeho vydání předcházející. V návaznosti na to uvedl, že byla zkrácena jeho práva na řádné objasnění věci. Soud se podle jeho slov dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a jsou zde pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. V důsledku toho, že se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, spočívá podle obviněného napadené usnesení na nesprávném právním posouzení.

V další části svého dovolání obviněný připomněl svou dosavadní obhajobu ohledně koupě předmětného firemního vozidla. Ta byla podle jeho slov poněkud komplikovanější . Jelikož firma G. měla v úmyslu privatizovat podnik v M., chtěla využít služeb pana Ing. K., jenž měl kontakty na odpovědné osoby v M. Ing. K. vymezil své požadavky na materiální zabezpečení, mimo jiné požadoval poskytnutí osobního vozidla Škoda Octavia. Protože však činnost Ing. K. měla být vyvíjena ve prospěch firmy G., bylo podle obviněného nemyslitelné, aby dotyčný užíval vozidlo spojené s touto firmou. Obviněný proto podle svých slov dostal, vzhledem k tomu, že kontakt s Ing. K. a celou možnost obchodu zprostředkoval, příkaz pořídit vozidlo na svou osobu s tím, že akontaci a leasingové splátky mu firma proplatí. Vzhledem k tomu, že pan Ing. K. měl v M. vyvíjet činnost na hranici se zákonem, je přirozené, že se od těchto jednání zástupci firmy G. distancují. Právě z toho důvodu obviněný navrhl výslech Ing. K. a bratrů B., kteří byli přímými účastníky výše uvedených obchodních jednání. Uvedl přitom, že pokud soudy obou stupňů tato jednání hodnotí jako bezvýznamná, nelze s tím souhlasit, protože právě okolnosti, kvůli kterým bylo rozhodnuto o nákupu předmětného vozidla, jsou pro celý vývoj kauzy nejdůležitější. Připomněl ještě, že firma G. disponovala s celou řadou služebních vozidel a pokud by ke své práci nějaké vozidlo potřeboval, mohlo mu být některé přiděleno. Pro soukromé účely žádné vozidlo nepotřeboval, jelikož sám vlastnil dva luxusní vozy.

Dále se obviněný vyjádřil k samotnému sjednání leasingové smlouvy. K závěru soudů o tom, že pokud by měl kupovat vozidlo na sebe, tak by měl doklad o příjmu již s sebou, uvedl, že stejně nelogické by bylo, kdyby obžalovaný uzavíral leasingovou smlouvu na firmu G., pak tato firma, respektive její statutární zástupci, by obžalovanému udělili plnou moc . V této souvislosti dále zmínil, že svědek C. sice udělení plné moci považoval za samozřejmé, ovšem žádný ze svědků nepotvrdil, že by mu (obviněnému) byla plná moc skutečně udělena, když se ani neví, kdo by ji podepisoval. Naopak, když chtěl za účelem sjednání leasingu na svou osobu promptně zaslat potvrzení o svých příjmech, faxovalo se toto potvrzení přímo do autobazaru, a tudíž ten, kdo potvrzení vystavil a faxoval, musel již předem vědět, za jakým účelem bylo vystaveno.

Obviněný rovněž uvedl, že převzetí dvou částek v celkové hodnotě 95.000,- Kč z firemní pokladny nepopíral a jejich použití řádně zdokladoval. Shodou okolností však v důsledku nezdařeného obchodu v M., jakož i z osobních důvodů došlo k rozvázání jeho pracovního poměru s firmou G. Jelikož však na něm leželo břímě nevypořádaného leasingu, chtěl vzniklou situaci s panem C. řešit, avšak tento nic řešit nehodlal. Nezbylo mu proto nic jiného, než si vozidlo odvézt a celý leasing řešit sám. V této souvislosti zdůraznil, že firma G. jej nikdy nevyzvala k úhradě předmětné částky 95.000,- Kč, naopak to byl on, kdo se celou věc snažil aktivně řešit. Následně ovšem nešťastnou shodou došlo k odcizení předmětného vozidla, v důsledku čehož byla ukončena leasingová smlouva.

V návaznosti na uvedené obviněný dovodil, že je stíhán za spáchání trestného činu zpronevěry, kterému však předcházel trestný čin krádeže, přičemž firma G. na něj přenáší svoji škodu. S tímto však vyjádřil nesouhlas, když zdůraznil, že v daném případě jen plnil pokyny svého nadřízeného, vzal na svoji osobu leasing vozidla, které bylo následně ukradeno a tudíž neměl žádný majetkový prospěch. Pokud by i chtěl vozidlo na firmu G. přepsat, nebyl tento postup možný. Stejně tak nebylo možné, aby firmě G. vrátil částku ve výši 95.000,- Kč, když z pojistného plnění nic neobdržel a z vlastních prostředků toto učinit nehodlal, jednak proto, že takové prostředky neměl, ale hlavně proto, že vozidlo na sebe nechal napsat jen na pokyn svého nadřízeného a pro firemní účely, takže to nemělo nic společného s jeho osobou a jeho majetkem. V jeho jednání tudíž nelze podle jeho názoru spatřovat žádný úmysl páchat trestnou činnost a obohatit se (absentuje subjektivní stránka trestného činu). Opětovně pak zmínil, že po celou dobu trestního řízení navrhoval provedení řady důkazů, aniž by k tomu soud přistoupil, přičemž k tomu podle jeho názoru neměl dostatek argumentů v tom smyslu, že by pouze z provedených důkazů zjistil skutkový stav věci bez sebemenších pochybností. Zdůraznil přitom, že právě absence plné moci k uzavření leasingové smlouvy, stejně jako neposkytnutí dalších firemních dokumentů potřebných k uzavření leasingové smlouvy na právnickou osobu, by měla pochybnosti vyvolávat, protože na druhou stranu firma G. na jeho žádost faxovala potvrzení o jeho příjmech přímo na fax autobazaru. Tyto skutečnosti jsou ovšem podle jeho slov v přímém rozporu a soudy obou stupňů se proto měly zabývat otázkou, která verze je pravděpodobnější a nemohly se spokojit pouze s tvrzením, že jeho výpověď je méně důvěryhodná. Pokud popíral svůj podpis na manažerské smlouvě a k jeho prokázání navrhoval grafologický posudek, bylo by zajímavé aplikovat výsledek znaleckého zkoumání na výpovědi svědka C. . Kdyby se totiž ukázalo, že jeho podpis na smlouvě je skutečně zfalšovaný, měl by se soud zabývat otázkou, proč tomu tak je a z jakého důvodu, a možná by dospěl k jinému závěru o důvěryhodnosti výpovědi svědka C. a P. Dále označil za nepřípustnou argumentaci soudu, že pro zpochybnění podpisu na manažerské smlouvě měl dodat jinou smlouvu se svým pravým podpisem. V samotném závěru ještě zdůraznil, že soudy se měly řídit zásadou in dubio pro reo a zprostit jej podané obžaloby.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a zrušil též vadné řízení jemu předcházející, tj. včetně rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2006 č.j. 4T 278/2003-173, a věc vrátil k novému projednání včetně provedení navržených důkazů a rozhodnutí .

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a v krátkosti zrekapitulovala dovolací důvody obviněného, konstatovala, že takto argumentačně podloženým dovoláním dal obviněný zcela jednoznačně najevo, že námitku nesprávného právního posouzení skutku jen formálně deklaroval, neboť prosazuje možnost odlišného způsobu hodnocení provedeného dokazování a tím i dosažení jiného, než přisouzeného skutkového stavu věci, který by právní závěr o jeho vině v uvedeném směru již nepotvrzoval. Způsob odůvodnění jeho dovolání tudíž věcně neodpovídá použité námitce nesprávného právního posouzení skutku, neboť se opírá o nezbytný zásah do skutkových zjištění takové kvality, že rozhodné skutkové okolnosti případu zcela popírá. Námitka nesprávného právního posouzení skutku nebyla podle státní zástupkyně věcně naplněna ani v další části odůvodnění dovolání, ve které obviněný polemizuje se skutkovou verzí, podle které mu bylo uloženo uzavírat předmětnou leasingovou smlouvu na firmu G. Veškeré uplatněné námitky tak jsou jen skutkové povahy, a proto za daného stavu věci nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání, přičemž mimořádný opravný prostředek obviněného není přezkoumatelný jak z hlediska uplatněného, tak ani některého jiného ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Nad rámec výše uvedených závěrů pak k otázce kvalifikovanosti podaného dovolání státní zástupkyně uvedla, že výhrady obviněného nejsou takové povahy, aby odůvodňovaly judikovanou výjimečnost zásahu do skutkového stavu věci, podmíněnou extrémním nesouladem opatřených skutkových zjištění a právními závěry na jejich podkladě přijatými. Ani taková případná námitka by však neměla naději na úspěch.

Podle rozhodných skutkových zjištění předmětného případu dovolatel disponoval s finanční hotovostí ve výši 95.000,- Kč, která mu byla svěřena za účelem sjednání leasingové smlouvy na osobní vozidlo, které měl v rámci svého pracovního postavení, a tedy k plnění svých služebních povinností používat. Pokud uvedenou finanční částku určenou na akontaci leasingového pronájmu služebního vozidla, použil na jiný účel, když nechal leasingovou smlouvu vystavit na svoji osobu, ačkoliv v postavení leasingového nájemce měla vystupovat jeho zaměstnavatelská obchodní společnost, pak je zřejmé, že svěřené peníze neoprávněně použil pro svůj soukromý účel, a tedy s nimi nakládal jako by byly jeho vlastní. Proto za daného stavu věci není pochyb o tom, že si přisvojil cizí svěřenou věc v hodnotě nikoli malé ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Přitom okolnost, že zaměstnavatel obviněnému ve faxové zprávě pro potřeby leasingové společnosti potvrdil výši jeho příjmů, nelze vykládat jako důkaz o tom, že přisouzeným způsobem obviněný jednal s vědomím své zaměstnavatelské společnosti. Taková okolnost svědčí spíše o tom, že se rozhodl k použití svěřených finančních prostředků pro svůj soukromý účel až při návštěvě leasingové společnosti. Nelze přisvědčit ani tomu, že by důvodem vystavení leasingové smlouvy na jeho osobu byla skutečnost, že nebyl vybaven písemnou plnou mocí za účelem jednání jménem svého zaměstnavatele, která byla pro jednání takové povahy naprostou samozřejmostí. I když se v průběhu dokazování nepodařilo tuto otázku postavit zcela najisto, je podle státní zástupkyně zřejmé, že pokud by obviněný byl uvedenou okolností donucen jednat pouze za svoji osobu, pak by bezprostředně po opatření pronájmu vozidla vyvinul patřičnou aktivitu tak, aby se leasingovým nájemcem vozidla stala právnická osoba, od které převzal peníze na akontaci leasingu. Takto však nepostupoval, svěřené peníze nevyúčtoval a pronajaté vozidlo si po ukončení pracovního poměru odvezl. Popsané okolnosti jeho jednání tedy plně podporují závěr, že se přisouzeného trestného činu dopustil v předepsané formě zavinění.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, vadné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní skutková tvrzení a hodnotící úvahy a z toho vyplývající odlišnou verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se nedopustil skutku v podobě zjištěné soudy obou stupňů). Teprve sekundárně z uvedených skutkových výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, což platí i o jeho námitce stran nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Obviněný tak ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad rámec těchto závěrů lze (ve shodě se státní zástupkyní) konstatovat, že právní závěry soudů vyjádřené v jejich rozhodnutích nejsou v rozporu (extrémním nesouladu) se skutkovými zjištěními, která po zhodnocení důkazů učinily. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání pro provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz shora).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý