6 Tdo 831/2015
Datum rozhodnutí: 16.07.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 209 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 179a odst. 1 písm. a, b) tr. ř.





6 Tdo 831/2015-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015 o dovolání obviněného A. K . proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 6 To 464/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 80/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 5 T 80/2014 byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem 1 tak, že dne 14. 1. 2014 okolo 10:00 hodiny ve S. navštívil bydliště poškozeného R. H., kterého si vytipoval jako jednoho z vlastníků pozemků okolí řeky Odry s úmyslem se na jeho úkor obohatit, když nejprve jeho otci J. H., kterému se představil jako zaměstnanec Povodí Odry s. p. sdělil vymyšlenou informaci, že je jeho syn povinen vykácet část dřevin na svém pozemku, jinak se vystaví sankci až 50.000,- Kč, a přitom se nabídl, že potřebné práce provede sám prostřednictvím firmy K. H. a s cílem ho přesvědčit mu řekl, že cenu, kterou za kácení dřevin zaplatí, mu následně proplatí Městský úřad Studénka a Povodí Odry s. p. z dotací na to určených. Na základě těchto argumentů přesvědčil J. a později i R. H., který dne 21. 1. 2014 uzavřel s firmou K. H. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl průřez a kácení dřevin na předmětném pozemku, na základě které R. H. obviněnému postupně zaplatil částky 25.720 Kč, 2.000 Kč, 17.000 Kč. Dále (v bodě 2) se trestné činnosti obviněný dopustil tak, že dopoledne dne 3. 2. 2014 ve S. navštívil bydliště M. H., kterou si vytipoval jako jednu z vlastníků pozemků v okolí řeky Odry, zde zastihl jejího manžela K. H. a tomuto sdělil vymyšlenou informaci, že má zakázku od Povodí Odry s. p. na provedení prořezávky stromů na pozemku jeho manželky, přitom mu nabídl, že potřebné práce provede za odměnu sám a současně se pokusil od poškozeného vylákat částku 2.500,- Kč na zakoupení mapy z katastrálního úřadu, na základě které by přesně určil pozemek poškozené a mohl tak započít s pracemi, avšak poté, co mu K. H. sdělil, že nikomu za práci platit nebude a že si zmiňované provede sám, upustil obviněný od dalšího jednání. Obviněný se výše uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2009 č. j. 3 T 14/2009-105 uznán vinným mimo jiné trestným činem podvodu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Za toto jednání byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného následně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 6 To 464/2014-275, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný A. K. napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a zároveň že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti prvostupňovému rozsudku, aniž pro to byly splněny procesní podmínky, neboť předchozí řízení trpí vadou. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku popsaného pod bodem 2. Obviněný se domnívá, že s poškozeným K. H. pouze hovořil o možnosti kácení dřevin na předmětném pozemku a nabídl mu, že může opatřit mapu, dle které by zjistil, které stromy bude třeba kácet. Dle jeho úvah se jednalo pouze o nezávaznou debatu, která nevyústila v jakoukoli domluvu na konkrétních bodech plánovaných prací, natož v uzavření smlouvy o dílo. Obviněný má za to, že výše popsané jednání nenaplnilo znaky vývojového stádia trestného činu podvodu ve stádiu pokusu, neboť toto jeho jednání nesměřovalo bezprostředně ke spáchání přečinu podvodu. Své tvrzení dokládá skutečnostmi, že nedošlo k žádné dohodě, složení zálohy apod. Obviněný rovněž poukazuje na to, že jednal s K. H., který není vlastníkem předmětného pozemku a zpochybňuje tak právní účinky jeho případného jednání vůči obviněnému. Ve svém dovolání dále uplatňuje námitku směřující k vadě řízení, která dle mínění obviněného v řízení vznikla. Vytýká, že zkrácené přípravné řízení nesmí být konáno v případě osob, které se nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody. Své tvrzení opřel o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1007/2014. Stejnou námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení, kdy soud druhého stupně dovodil, že k vadě řízení skutečně došlo, avšak neměla za následek zkrácení práv obviněného. Toto tvrzení odvolacího soudu považuje obviněný za bagatelizaci porušení procesních předpisů a předkládá bohatou argumentaci, ve které poukazuje na práva, na kterých byl, vlivem pokračování ve zkráceném přípravném řízení, zkrácen. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl zrušení rozhodnutí jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího a vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil následujícím způsobem. Poukázal na to, že námitka obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 2 ve výroku o vině prvostupňového rozhodnutí nebylo možné posoudit jako pokus přečinu podvodu je neopodstatněná. Domnívá se, že pojmový znak, který odlišuje přípravu od pokusu trestného činu, tedy bezprostřednost směřování jednání k objektu trestného činu, zde byl dán. Konstatoval, že obviněný začal naplňovat znaky uvedené ve skutkové podstatě trestného činu podvodu, když započal s uskutečňováním podvodného jednání. V tomto smyslu již K. H. uváděl v omyl, když se pokusil z něj vylákat finanční částku. Co se týče námitky obviněného, zda byl K. H. oprávněn projednávat probírku dřevin, zdůrazňuje, že podvodné jednání pachatele může směřovat nejen vůči poškozenému v užším smyslu, ale rovněž proti jiné osobě (manželu vlastníka pozemku). Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dále namítá zmatečnost podaného dovolání, a to v části, která je činěna z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dle jeho názoru obviněný formuloval předmětný dovolací důvod nedostatečně, neboť nelze seznat, zda obviněný poukazoval na nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, anebo zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v předchozím řízení byl dán jiný dovolací důvod. V případě posledně zmiňované situace obviněný neuvedl spojení dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l ) s některým z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V návaznosti na výše uvedené dále uvádí, že námitky obviněného musí být podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů, a na ten musí obviněný ve svém dovolání odkázat. Námitky obviněného týkající se procesních vad v řízení tedy považuje za nerelevantní, neboť stojí buď zcela mimo rámec katalogu dovolacích důvodů, nebo by mohly být pod některý důvod podřaditelné, ovšem pod jiný, než na který obviněný odkázal. Z těchto důvodů pak navrhl dovolacímu soudu odmítnout předmětné dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obě zainteresované procesní strany pak v rámci svých podání vyjádřily souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje obsahové náležitosti, ať již obecné (§ 53 odst. 3 tr. ř.), tak specificky vyžadované pro tento mimořádný opravný prostředek (§ 265f odst.1 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Jak již bylo konstatováno, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, jehož stěžejní část spadá do kompetencí činnosti nalézacího soudu a v jeho průběhu je třeba nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je následné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání, je nutno konstatovat, že se jedná o výtky obsahově shodné s těmi, které již učinil v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž tyto se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jedná se o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na takovou situaci přiléhavě dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).

Nad rámec tohoto Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o námitky stran komunikace s K. H., tyto jsou plně zodpovězeny již v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu, které staví právě na výpovědi posledně jmenovaného o aktivitě obviněného směrem k vylákání finanční částky. Ostatně zcela shodný modus operandi byl obviněným zvolen také v případě R. a J. H. (bod 1 rozsudku). Pokud se namítané kvalifikace jednání coby pokusu trestného činu, pak za tento je třeba považovat dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedochází jen pro určitou překážku nebo jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání zpravidla nezávisle na jeho vůli. Dopustí-li se pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. R 33/1965). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze dokonce posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákoníku, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu. V daném případě bylo soudy prokázáno, že obviněný sdělil K. H., že má zakázku na provedení prořezávky dřevin na pozemku jeho manželky, současně se pokoušel vylákat z něj finanční částku na zakoupení katastrální mapy, z důvodu přesného označení předmětného pozemku, rovněž uváděl smyšlené částky, kterými by byla M. H., jakožto vlastník předmětného pozemku, v případě neprovedení prací pokutována. Obviněný dále uváděl K. H. v omyl i tím, že mu přislíbil proplacení částky za provedenou probírku dřevin z dotací. Na základě výpovědí svědků a listinných důkazů nemůže Nejvyšší soud konstatovat jinak, než že nižší soudy posoudily danou situaci zcela správně tak, že obviněný výše popsaným jednáním bezprostředně směřoval k dokonání trestného činu podvodu, stejně, jako to činil v již předchozím případě pod bodem 1 rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně. Plně se tak ztotožňuje s právní kvalifikací daného jednání jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v napadaném skutku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Co se týče námitky, že obviněný nikdy nikoho nenutil nebo nepřemlouval k žádnému konání a že to byl právě on, kdo upustil od dalšího jednání s K. H. a nemůže mu tak být toto jednání přičítáno k tíži, Nejvyšší soud podotýká, že pokud pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, nebo pachateli zabránila třetí osoba v rozvíjení trestné činnosti, popř. se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch (srov. R 5/1951, R 88/1951), nejde o dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu. V daném případě má Nejvyšší soud za to, že v situaci, kdy K. H. odmítl nabídku obviněného na provedení prací se slovy, že nikomu nic platit nebude a práce si případně provede sám, obviněný vycítil, že jeho další podvodné jednání by nevedlo k zamýšlenému cíli, a proto od dalšího jednání upustil.

Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani výtce obviněného uvedené dále v jeho dovolání, týkající se vlastnických poměrů předmětného pozemku paní M. H. Fakt, že obviněný jednal o údajné povinnosti provést probírku dřevin s K. H., který není vlastníkem dotčené nemovitosti, nemění nic na situaci, že se dopustil svým jednáním trestného činu podvodu ve stádiu pokusu. K tomuto lze dále uvést, že podvod je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním jinou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu. Z hlediska skutkové podstaty podvodu je proto lhostejné, zda protiprávní aktivita obviněného směřovala vůči vlastníku pozemku, či jeho manželu.

Pokud obviněný ve svém dovolání dále vytýká, že soudy pochybily, pokud pokračovaly v řízení, přestože se konalo zkrácené přípravné řízení, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky, Nejvyšší soud podotýká, že dle dikce § 179b odst. 2 tr. ř. má podezřelý ve zkráceném přípravném řízení stejná práva jako obviněný (viz § 33 odst. 1, 2 tr. ř.). Podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení jsou stanoveny v § 179a tr. ř., které jsou naplněny v případě trestných činů, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Dalšími předpoklady konání zkráceného přípravného řízení jsou skutečnosti, že podezřelý byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté nebo v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě dvou týdnů uvedené v § 179b odst. 4 postavit před soud. Úvaha obviněného, že nemělo být pokračováno ve zkráceném přípravném řízení proto, že se v tu dobu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, jsou výsledkem nesprávné interpretace jím zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 1007/2014, neboť jeho právní věta zní provedení zkráceného přípravného řízení ve smyslu § 179f odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam zásadně brání, je-li obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci a nemá obhájce. Výkon trestu odnětí svobody omezuje práva obviněného na obhajobu, zejména při jeho výslechu jako podezřelého podle § 179b odst. 3 tr. ř. po sdělení podezření, obdobně jako jeho vzetí do vazby. Obviněný v daném případě obhájce měl, (ustanoven 20. 6. 2014) a v daném případě nelze aplikaci zmíněného usnesení analogicky rozšiřovat i na jiné situace. V tomto směru je vhodné odkázat na str. 4 5 rozhodnutí odvolacího soudu.

S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění kteréhokoliv z uvedených dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2015


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.