6 Tdo 828/2003
Datum rozhodnutí: 13.08.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 828/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2003 dovolání, které podal obviněný J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 7 To 22/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 18/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 48 T 18/2001, byl obviněný J. P. uznán vinným:

1) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., protože dne 10. 1. 1998 kolem 20.40 hod. u silnice poblíž H. S. Š. v okrese Ch. společně s nezjištěným pachatelem vnikli se záměrem zmocnit se jejich peněz do prodejního stánku vietnamských obchodníků, kde nejprve v přední části stánku napadli V. X. D. pod pohrůžkou použití pistole ráže 7,65 mm jej přinutili k vydání peněz a poté jej nejméně třemi střelnými ranami z této pistole usmrtili, načež vnikli do zadních obytných prostor prodejního stánku, kde zde nacházející se vietnamskou občanku L. T. M. po zastřelení v místnosti se nacházejícího psa, pod pohrůžkou použití zbraně i vůči ní donutili k tomu, aby jim prozradila, kde jsou uschovány peníze, následně se těchto peněz zmocnili, čímž způsobili poškozeným škodu ve výši 700.000,- Kč, přičemž obžalovaný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1991, č. j. 1 T 9/91-179, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 3 To 35/91, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 písm. c), odst. 5 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 2. 1995, sp. zn. Pp 384/94, na zkušební dobu čtyř let,

2) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 2 T 91/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozeným L. T. M. ve výši 700.000,- Kč a J. Ch. ve výši 347.179,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 7 To 22/03, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 48 T 18/2001, a to ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí.

Obviněný J. P. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., protože dne 11. 3. 1998 kolem 10.05 hod. v domě v ulici F. O. v Č. B. společně s dalšími dvěma nezjištěnými pachateli za použití násilí vnikli do bytu J. Ch., jehož spoutali, stejně jako v bytě se nacházející jeho družku J. J., oba je výhrůžkami usmrcením, bitím, kopáním a prvně uvedeného poškozeného též mučením, které spočívalo především v opakovaném pálení rozpálenou žehličkou na břiše, jež vyvolalo extrémní bolest a zanechalo trvalé následky v podobě zohyzdění, se snažili přimět k vydání klíčů od trezoru, avšak neuspěli, takže v bytě odcizili částku 68.100,- Kč v hotovosti, spotřební elektroniku, hodinky a další věci v hodnotě asi 343.379,- Kč, šperky v hodnotě 18.330,- Kč a poté byt opustili, přičemž obžalovaný se tohoto jednání dopustil přesto, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1991, č. j. 1 T 9/91-179, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 3 To 35/91, mu byl za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 písm. c), odst. 5 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na zkušební dobu čtyř let usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 2. 1995, sp. zn. Pp 384/94.

Za tyto trestné činy a za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. odvoláním nedotčený byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 2 T 91/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Ch. škodu ve výši 347.179,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. T. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. P. dovolání jednak prostřednictvím obhájce JUDr. J. H., které bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem učiněno dne 24. 6. 2003, a dále prostřednictvím obhájce JUDr. M. W., jež bylo jako poštovní zásilka podáno dne 3. 7. 2003 a Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručeno dne 4. 7. 2003. Dovolání obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání vypracovaném obhájcem JUDr. J. H. obviněný napadl celý výrok o vině. Namítá, že nebyly provedeny veškeré důkazy potřebné k náležitému zjištění skutečného stavu věci a navíc některé důkazy nebyly provedeny v souladu se zákonem. Tvrdí, že soud prvního stupně nevyslechl svědky N., M., hostinského z N. V. a matku kamaráda pana J. z N. V. (poslední dvě osoby blíže nespecifikuje), přičemž jmenovaní měli potvrdit jeho alibi ohledně doby, kdy trestná činnost byla spáchána. Obviněný konstatuje, že tyto svědky soud nevyslechl s odůvodněním, že od předmětné události již uběhly téměř čtyři roky a svědci by si na ni jen těžko vzpomínali, což označuje za nepřípustnou spekulaci. Jako nepodloženou považuje úvahu soudu o tom, že pokud poškozená viděla pouze dvě osoby, neznamená to, že třetí osoba nemohla být mimo objekt poblíž. Rovněž nesouhlasí s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu provést vyšetřovací pokus (rekonstrukci), který měl potvrdit, zda k události mohlo dojít tak, jak ji poškozená L. T. M. popsala. Naproti tomu byl připuštěn důkaz fyziodetekčním vyšetřením, který ale jako důkaz použít nelze, jak uvedl odvolací soud. Nicméně výsledky vyšetření v rozsudku prezentoval a proto z tohoto důkazu vycházel. Obviněný uvádí, že poškozené L. T. M. bylo umožněno, aby jej poznala na chodbě policejní stanice, přičemž poté bylo přistoupeno k rekognici. Takto provedený důkaz označuje za nezákonný, neboť již nebylo koho poznávat. Podle názoru obviněného ustanovení § 216 odst. 1 tr. ř. sice umožňuje soudu rozhodnout, že další důkazy provádět nebude, nemůže však jít o libovůli, zejména pokud se jedná o důkazy, které mají zásadní význam.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V dovolání vypracovaném obhájcem JUDr. M. W. obviněný napadl výrok, kterým byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a výrok o trestu. Podle jeho názoru je právní závěr odvolacího soudu, že se měl dopustit vraždy V. X. D., založen výlučně na výpovědi poškozené L. T. M. Konstatuje, že jmenovaná jeho osobu při první rekognici dne 21. 5. 1998 nepoznala. V dalších výpovědích uvedla, že u pachatele, který nestřílel, jí utkvěla v paměti piha na tváři a velký hrtan. Obviněný zdůrazňuje, že z výpovědi poškozené je patrno, že pachatelům neviděla do obličeje. Osobu, kterou označila jako obviněného, viděla jen krátce, byla nucena mužem držícím pistoli nedívat se na pachatele přepadení, přičemž zadní část stánku byla slabě osvětlena. Proto o pachateli mohla mít jen zkreslený obraz. Z těchto důvodů vyvstávají pochybnosti, a to i s ohledem na první neúspěšnou rekognici, o hodnotě výpovědi jmenované poškozené. Obviněný dále uvádí, že dne 21. 5. 1998 jej poškozená viděla sedět v policejní cele, přičemž při rekognici téhož dne měl papuče, zatímco ostatní figuranti měli boty a někteří z nich měli u pasu mobilní telefony. Protože i osoba s podprůměrnou inteligencí může dovodit, že mezi figuranty je podezřelý ten, kdo se takto odlišuje, považuje tento důkaz za nepoužitelný. Zdůrazňuje, že poškozená L. T. M. jej při rekognici podle fotografií dne 15. 12. 1998 nepoznala a rovněž při hlavním líčení jej nedovedla (vyjma pihy), blíže popsat. Obviněný tvrdí, že poškozená popsala pachatele přepadení až dne 20. 7. 1998, tedy po provedení rekognice ze dne 21. 5. 1998, přičemž tento popis byl zřejmě průběhem rekognice ovlivněn. Konstatuje, že kromě výpovědi poškozené, jenž je z výše uvedených důvodů neúčinným důkazem, není žádný další důkaz, který by jej usvědčoval ze spoluúčasti na přepadení, při němž byl neznámým pachatelem zavražděn V. X. D.

Obviněný dále namítá, že i v případě, že by se z výše uvedených důkazů vycházelo, není možné dospět k závěru, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že i když na poškozeného V. X. D. nestřílel, byl srozuměn s jeho usmrcením. Pokud neznámý pachatel poškozeného několika výstřely usmrtil, nelze ze skutečnosti, že J. P. střelbě nezabránil, dovozovat jeho souhlas se střelbou. Je možné, že střelbou byl natolik překvapen, že s ní nedovedl včas vyjádřit nesouhlas. Obviněný zdůrazňuje, že podle vlastního sdělení poškozená L. T. M. neviděla v době střelby pachatelům do tváře a špatně rozumí česky; proto nemusela postřehnout případný jeho verbální nesouhlas se střelbou. Skutečnost, že po střelbě měl prohledávat stánek za účelem nalezení peněz, rovněž nesvědčí o jeho souhlasu s usmrcením poškozeného. Podle obviněného bylo možné jednání ze dne 10. 1. 1998 posoudit pouze jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák., když nebylo spolehlivě prokázáno, že škoda přesáhla 500.000,- Kč. V této souvislosti tvrdí, že poškozená L. T. M. sdělila výši uloupené částky jen obecně a nebyla schopna ji blíže specifikovat. Zůstávají proto pochybnosti, zda se pachatelé zmocnili částky 700.000,- Kč nebo částky nižší.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 7 To 22/03, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. J. H., se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním soudu. Proto nebyl materiálně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný - pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. není uveden. Státní zástupkyně konstatuje, že popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně důsledně odůvodnil, proč další navrhované důkazy nemohou přispět k objasnění věci a vypořádal se s tvrzením obviněného k okolnostem rekognice provedené v přípravném řízení. Uvádí, že námitky obviněného jsou shodné s námitkami uplatněnými v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi beze zbytku vypořádal. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Také vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V dovolání obviněný J. P. namítá, že nebyly provedeny důkazy potvrzující jeho obhajobu včetně toho, zda ke skutkovému ději mohlo dojít tak, jak ho popsala poškozená L. T. M. Rovněž tvrdí, že některé důkazy nebyly provedeny v souladu se zákonem, zejména zpochybňuje důvěryhodnost výpovědi jmenované poškozené a označuje rekognici ze dne 21. 5. 1998 za nepoužitelnou. Uvádí, že mohl být střelbou druhého pachatele natolik překvapen, že s ní nestačil vyjádřit svůj nesouhlas, přičemž poškozená L. T. M. nerozumí dobře česky, a proto nemusela zaregistrovat jeho verbální nesouhlas se střelbou. Také namítá, že nebylo prokázáno, zda výše způsobené škody přesáhla 500.000,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení výtkami obviněného ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků je až následně dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný J. P. také namítá, že jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemělo být posouzeno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., ale jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 4 písm. b) tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Pro posouzení, zda obviněný J. P. spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., či nikoli, je rozhodující skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění.

V popisu skutku výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně se k jednání obviněného a další nezjištěné osoby mimo jiné konstatuje: vnikli se záměrem zmocnit se jejich peněz do prodejního stánku vietnamských obchodníků, kde nejprve v přední části stánku napadli V. X. D., pod pohrůžkou použití pistole ráže 7,65 mm jej přinutili k vydání peněz a poté jej nejméně třemi střelnými ranami z této pistole usmrtili, načež vnikli do zadních obytných prostor prodejního stánku, kde zde nacházející se vietnamskou občanku L. T. M., po zastřelení v místnosti se nacházejícího psa, pod pohrůžkou použití zbraně i vůči ní donutili k tomu, aby jim prozradila, kde jsou uschovány peníze, následně se těchto peněz zmocnili, čímž způsobili poškozeným škodu ve výši 700.000,- Kč . Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ke skutkovým zjištěním dále uvádí: z výpovědi svědkyně L. T. M. vyplývá, že obžalovaný P. neusmrtil jejího druha, že to nebyl ten, který střílel. Na druhé straně je však z její výpovědi zřejmé, že oba pachatelé vstoupili do objektu stánku společně, po celou dobu činu zde společně setrvali, spolu se pohybovali po všech prostorách stánku, ke střelbě na poškozeného došlo krátce po vstupu obou pachatelů do prodejní místnosti, střelbě nepředcházela žádná potyčka s poškozeným, střelba byla opakovaná, přičemž poslední rána směřovala na hlavu poškozeného. Během výstřelů nedošlo k žádnému konfliktu mezi pachateli, k žádnému ani slovnímu nedorozumění, naopak, hned po usmrcení poškozeného oba pachatelé vpadli do místnosti, kde byla svědkyně, kde opět postupovali společně, společně usilovali o to, aby jim sdělila, kde jsou peníze (jeden jí držel pistoli u hlavy, druhý chtěl peníze a vyhrožoval jí) a předmětná pistole byla opatřena tlumičem . Soud prvního stupně rovněž konstatoval: Po uvážení těchto skutečností, zejména toho, že zbraň, kterou byl poškozený zastřelen, byla již při vstupu pachatelů do objektu opatřena tlumičem, že ke střelbě na poškozeného došlo, aniž by poškozený k tomu poskytl sebemenší podnět a že i nadále oba pachatelé jednali společně a usmrcení poškozeného nevyvolalo u obžalovaného žádnou reakci, dospěl soud k závěru, že již při vstupu do objektu, byl obžalovaný přinejmenším srozuměn s tím, že dojde k usmrcení poškozeného. Z chování pachatelů je nepochybné, že měli v úmyslu zmocnit se peněz poškozených, což se jim také podařilo a z objektu si odnesli částku nejméně 700.000,- Kč. (vše na str. 17-18 rozsudku).

Pokud takto zjištěný skutek byl v případě obviněného J. P. soudem prvního stupně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., který spáchal s nezjištěnou osobou ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.), nelze tomuto právnímu posouzení ani podle názoru Nejvyššího soudu vytýkat pochybení. Jeho popis obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Soud prvního stupně náležitě odůvodnil, proč dospěl k právnímu závěru, že předmětný trestný čin obviněný spáchal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., a to vzhledem k zjištěnému jednání obou pachatelů v době tragické události (ze strany druhého pachatele se nejednalo o exces z jejich společného jednání). Rovněž správně vzal v úvahu předchozí potrestání J. P. pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§ 41 odst. 2 tr. zák.), jak je popsáno ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku. Důvodně zhodnotil, že tato okolnost pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti obviněným spáchaného trestného činu pro společnost. V této souvislosti soud prvního stupně také zdůraznil: obžalovaný P. se opakovaně dopouští trestné činnosti, jejíž závažnost a brutalita se stále stupňuje. (str. 24 rozsudku). Obviněný byl oprávněně uznán vinným, že trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtil v úmyslu získat majetkový prospěch, přičemž znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Správnému posouzení skutku rovněž odpovídá ve výroku o vině konstatovaného rozsudku použitá právní věta. V uvedených směrech nelze shledat pochybení ani v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 7 To 22/03, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák