6 Tdo 827/2003
Datum rozhodnutí: 13.08.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 827/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2003 dovolání obviněného V. Z., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 4 To 210/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 13/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2002, sp. zn. 30 T 13/99, uznán vinným:

1/ trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 1. 1997 uzavřel smlouvu o převodu obchodního podílu obchodní společnosti R., obchodní spol. s r. o., jejímž byl v té době jediným společníkem, na nového nabyvatele pana V. M., od kterého si zprostředkovaně nechal potvrdit za úplatu 5.000,- Kč přijetí veškeré účetní dokumentace a dokladů společnosti R. a pokladní hotovosti ve výši 4.900.000,- Kč, kterou mu však ve skutečnosti nepředal, obviněný i po převodu obchodního podílu bez oprávnění nadále čerpal a nakládal s účty společnosti R., obchodní spol. s r. o., vedenými u U. banky, a. s. O., a u ČSOB, a. s., hlavní pobočka O., čímž ke dni 29. 1. 1997 zmařil uspokojení nároků věřitelů, a to :

- S. s. s. O., a. s., ve výši 3.342.436,20 Kč, vyplývající z uzavřené kupní smlouvy K 335/11/95 ze dne 10. 11. 1995 mezi smluvními stranami R., obchodní spol. s r. o. O., zastoupenou V. Z. jako kupujícím a S. s. s., a. s., zastoupené Ing. J. S.,

- B. s. s., a. s. O., v likvidaci, ve výši 1.010.371,- Kč, vyplývající z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky č. K 66/02/96 ze dne 29. 2. 1996 mezi smluvními stranami R., obchodní spol. s r. o. O., zastoupenou V. Z. jako postupníkem a B. s. s., a. s. O., v likvidaci, zastoupenou Ing. P. P. jako postupitelem,

- VSŽ O., s. r. o. K., (dnes U. S. S. K., s. r. o.), ve výši nejméně 1.057.889,30 Kč (1.226.481,50 Sk), vyplývající z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek č. K 360/11/95 ze dne 21. 11. 1995 mezi smluvními stranami R., obchodní spol. s r. o. O., zastoupenou V. Z. jako postupníkem a VSŽ O., spol. s r. o. K., zastoupenou Ing. V. K. jako postupitelem a splátkového kalendáře, tvořícího přílohu č. 1, čímž uvedené subjekty poškodil o tyto částky a

2/ pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že jako jediný jednatel společnosti V., s. r. o., se sídlem S., M. O., v úmyslu vylákat nadměrný odpočet DPH uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 1997, podaném dne 25. 8. 1997 u Finančního úřadu O., nadměrný odpočet DPH v celkové částce 3.951.790,- Kč, z níž částku 3.229.600,- Kč neoprávněně uplatňoval za nákup zboží strojů a zařízení na základě:

- kupní smlouvy č. K 207/06/97 ze dne 29. 5. 1997, uzavřenou s obchodní spol. s r. o. R., zastoupenou panem V. M., se sídlem O. V., dodaného na základě:

- dodacího listu ze dne 12. 6. 1997, zaúčtovaného pod pořadovým číslem 120225, na kterém byla jako dodavatel uvedena společnost R., obchodní spol. s r. o., se sídlem N., O., zastoupena panem V. M., a faktury č. 744014 ze dne 12. 6. 1997, vystavené na částku 17.909.600,- Kč,

ačkoliv si byl vědom toho, že nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění - dodání zboží společnosti R. pro společnost V., vzhledem k tomu, že pracovníci Finančního úřadu O., zjistili, že nedošlo k dodání zboží, resp. k uskutečnění zdanitelného plnění, nadměrný odpočet DPH v částce 3.229.600,- Kč ke škodě Českého státu obviněnému V. Z. vyplacen nebyl.

Za uvedené trestné činy byl obviněný V. Z. podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by v určené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému V. Z. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti VSŽ O., spol. s r. o., K., Slovenská republika, resp. jejímu právnímu zástupci U. S. S. K., s. r. o., V. a. U. S. S., K., Slovenská republika, škodu ve výši 1.057.889,30 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená společnost U. S. S. K., s. r. o., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost B. s. s., a. s., v likvidaci, G., M. O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného V. Z. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 4 To 210/2002, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněného V. Z. vinným:

1/ trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 1. 1997 uzavřel jakožto jediný společník a jednatel smlouvu o převodu obchodního podílu obchodní společnosti R., obchodní spol. s r. o., se sídlem N., O. (dále jen společnost), na nového nabyvatele pana V. M., od kterého si současně k tomuto dni v souvislosti s tímto převodem nechal zprostředkovaně potvrdit převzetí veškeré účetní dokumentace, aktiv a pasiv společnosti, včetně pokladní hotovosti ve výši 4.900.000,- Kč, ač tuto hotovost ani žádná jiná aktiva mu ve skutečnosti nepředal, a to včetně částek na účtech společnosti, konkrétně 77.818,38 Kč na účtu u a. s. ČSOB, pobočka O. a 117.333,16 Kč na účtu u a. s. U. B. O., v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení splatných pohledávek věřitelů společnosti:

a) a. s. S. s. s. O., ve výši 3.342.436,20 Kč, vyplývající z kupní smlouvy K 335/11/95 ze dne 10. 11. 1995,

b) a. s. B. s. s. O., v likvidaci, ve výši 1.010.371,- Kč, vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky č. K 66/02/96 ze dne 29. 2. 1996,

c) s. r. o. VSŽ O. K. (dnes s. r. o. U. S. S. K.), ve výši nejméně 1.057.889,30 Kč (1.226.481,50 Sk), vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek č. K 360/11/95 ze dne 21. 11. 1995,

čímž uvedeným subjektům způsobil škodu 5.095.151,54 Kč, tj. v celkové výši nepředaných aktiv, neboť do této výše nemohly být jejich pohledávky uspokojeny v důsledku jednání obviněného,

2/ pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 25. 8. 1997 u Finančního úřadu O., jako jednatel s. r. o. V., se sídlem S., M. O., v úmyslu vylákat neoprávněné vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 3.229.600,- Kč, uplatnil tento v uvedené výši v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 1997 na základě fingovaných dokladů o koupi zboží od společnosti R., obchodní spol. s r. o., se sídlem N., O., konkrétně kupní smlouvy č. K 207/06/97 ze dne 29. 5. 1997, dodacího listu č. 120225 ze dne 12. 6. 1997 a faktury č. 744014 ze dne 12. 6. 1997, ač věděl, že ke zdanitelnému plnění nedošlo, přičemž vzhledem k odhalení těchto skutečností v rámci daňového řízení nedošlo k vyplacení shora uvedené částky.

Za tuto trestnou činnost odvolací soud uložil obviněnému podle § 256 odst. 4, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na tři léta, jehož výkon podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a zároveň nad ním vyslovil dohled. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a dále podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na pět let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené s. r. o. U. S. S. K., V. a. U. S. S., K., Slovenská republika, škodu ve výši 1.057.889,30 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená a. s. B. s. s. v likvidaci, G., M. O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 27. 3. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě (viz číslo listu 1424 spisu), téhož dne obhájcům obviněného, Mgr. V. E. a JUDr. M. L. a dne 28. 3. 2003 obviněnému V. Z. (číslo listu 1379 spisu).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Z. prostřednictvím svých obhájců Mgr. V. E. a JUDr. M. L. dne 28. 5. 2003 u Krajského soudu v Ostravě dovolání. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 17. 7. 2003.

Obviněný V. Z. zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání obviněný stran bodu 1/ napadeného rozsudku uvedl, že pokud soud vyhodnotil uvedenou smlouvu o převodu obchodního podílu jako simulovaný, tedy absolutně neplatný právní úkon, k převodu obchodního podílu na pana V. M. nedošlo, stejně jako rozhodnutí valné hromady nemohlo způsobit právní následek, a tudíž pan V. M. nemohl být platně jmenován jednatelem obchodní společnosti. Za této situace je tedy obviněný nadále jednatelem a jediným společníkem společnosti, a tudíž nelze uzavřít, že by neoprávněně nepředal nabyvateli obchodního podílu V. M. pokladní hotovost společnosti ve výši 4.900.000,- Kč, neoprávněně čerpal a nakládal s účty společnosti či neoprávněně nepředal V. M. účetnictví společnosti. Pokud by však soud usoudil, že předmětná smlouva o převodu obchodního podílu byla platná, což by však ze strany soudu předpokládalo tuto záležitost posoudit jako předběžnou otázku, jednání obviněného by znaky trestného činu nevykazovalo vůbec.

Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu nesprávné hodnocení výše jednotlivých pohledávek ve vztahu k výši skutečně způsobené škody, zejména pokud jde o hodnocení jednotlivých obchodních závazkových právních vztahů ke dni 29. 1. 1997, nikoliv ke dni rozhodnutí soudu ve věci. Rovněž závěr soudu o tom, že pohledávky, které měli věřitelé za společností R., se dnem 29. 1. 1997 změnily k tomuto dni na škodu v jejich nominální výši, nelze podle názoru obviněného akceptovat, neboť tito věřitelé s pohledávkami nakládali i po dni 29. 1. 1997 jako se svým aktivním majetkem, především je dále postupovali a započítávali. Odvolací soud se navíc nevypořádal podle mínění dovolatele s tím, že subjektem trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zák. může být pouze dlužník, tedy společnost R., resp. ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák. i osoba, která jejím jménem jedná, což je počínaje dnem 29. 1. 1997 podle stavu zápisu v obchodním rejstříku V. M., a tudíž se obviněný domnívá, že není způsobilým subjektem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. Navíc v době rozhodování soudu společnost B. ani S. s. O. už nebyly věřitelem společnosti R., a tudíž ani po objektivní stránce nemohl obviněný zmařit uspokojení těchto svých věřitelů tím, že by zdánlivě zmenšoval svůj majetek. Odvolací soud pochybil i v právním hodnocení jednání dovolatele ve vztahu k účtům společnosti R., jelikož zůstatek na účtech považoval rovněž za škodu, kterou měl způsobit věřitelům společnosti. Obviněný se konečně domnívá, že jeho jednání nelze podřadit pod § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nepředstíral, že došlo k úbytku majetkových hodnot této společnosti.

V souvislosti s bodem 2/ výroku o vině napadeného rozsudku dovolatel namítl, že odvolací soud neakceptoval jeho námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení. Opětovně poukázal na to, že ve skutečnosti došlo k faktickému dodání zboží a datum tohoto dodání je nutno považovat za datum uskutečnění zdanitelného plnění. Odvolací soud nezohlednil, že ve smyslu § 412 obchodního zákoníku dochází k dodání zboží také tehdy, jestliže prodávající umožní kupujícímu nakládat se zbožím v dohodnutém místě, přičemž společnost V. s. r. o. měla fakticky možnost se zbožím nakládat podle vlastního uvážení, což se projevilo mimo jiné tím, že následně uzavřela několik dalších smluv o prodeji části zboží třetím osobám a z těchto prodejů došlo ze strany uvedené společnosti k odvedení daně z přidané hodnoty. Navíc pak obviněný upozornil na to, že jakmile mu finanční úřad sdělil, že společnost R. není vlastníkem zboží, na vyplacení odpočtu netrval a vyměřenou DPH doplatil. Podmínkou pro uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb., je navíc pouze to, že došlo k dodání zboží, a proto i kdyby prodávající nebyl vlastníkem zboží, dobrá víra kupujícího se presumuje, tedy kupující je vlastníkem koupeného zboží až do okamžiku, kdy je mu případně prokázáno, že v době koupě věděl, že prodávající nebyl vlastníkem prodávaného zboží; proto podal daňové přiznání správně a oprávněně.

Pokud jde o výrok o náhradě škody, dovolatel namítl, že z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, jak dospěl k výši škody, kterou sice vztahuje jednoznačně ke dni 29. 1. 1997, avšak při stanovení výše nároku poškozeného přihlížel k dílčí úhradě v průběhu trestního řízení, aniž by přihlížel k případným možnostem jejího promlčení. Navíc pak má obviněný za to, že povinnost k náhradě škody, jež byla uložena vedle peněžitého trestu, působí kontraproduktivně.

V petitu svého dovolání obviněný V. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pozbývají podkladu, a ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby v plném rozsahu.

Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 3. 6. 2003 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V písemném vyjádření ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 1 NZo 512/2003, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 24. 6. 2003, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že dovolatel uplatnil vesměs námitky vůči skutkovým zjištěním soudu druhého stupně, neboť svoje výtky právní povahy staví na odlišných skutkových základech, než ze kterých vycházel při svém rozhodování soud; většina uplatněných námitek byla navíc obsažena již v odvolání obviněného a odvolací soud se jimi důkladně zabýval a s jeho závěry lze souhlasit. Proto nelze přisvědčit dovolateli, že pokud byl převod obchodního podílu ve společnosti R., spol. s r. o., na pana V. M. neplatný, nemohl se obviněný dopustit skutku popsaného v bodě 1/ výroku o vině, neboť uvedený delikt spáchal právě formálním předáním předlužené společnosti osobě, která ji fakticky nepřevzala, žádné právní úkony jako její jednatel nečinila, neměla k dispozici žádné podklady pro reálnou činnost společnosti a nebyla schopna ani reagovat na požadavky věřitelů, tímto způsobem tedy obviněný zčásti zmařil reálné uspokojení svých věřitelů. S tím pak souvisí podle názoru státního zástupce též dovolatelem zpochybňovaný závěr soudu o tom, že on je subjektem předmětného deliktu, neboť ten byl dokonán dne 29. 1. 1997, kdy pan V. M. nemohl za firmu R., spol. s r. o., ještě činit žádné úkony.

Ohledně skutku pod bodem 2/ výroku o vině ve vztahu k namítané správnosti a oprávněnosti podaného daňového přiznání a k reálnosti dodání zboží soud druhého stupně správně vyložil, proč se jednalo o fingované zdanitelné plnění a vyrovnal se i s dalšími skutkovými a právními otázkami spojenými s tímto trestným činem. Pokud jde o výrok o náhradě škody státní zástupce vyslovil přesvědčení, že obviněný nesprávně spojuje stanovení výše škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák., které je nutno vztáhnout ke dni 29. 1. 1997 s rozhodnutím o náhradě škody v adhezním řízení, kdy je třeba stanovit výši nároku poškozeného k okamžiku rozhodnutí soudu. Nesprávnou se jeví i námitka stran možnosti promlčení pohledávky, neboť aby tak soud mohl učinit, musel by dlužník promlčení namítnout. Státní zástupce dospěl k závěru, že většina obviněným uplatněných argumentů směřuje proti správnosti skutkových zjištění soudu, a tudíž nepokrývá uvedený důvod dovolání, část námitek obviněného je pak sice možno podřadit pod jím deklarovaný důvod dovolání, avšak jeho výhrady vůči napadenému rozhodnutí jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání, konaném podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se dovolací soud mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 18. 2. 2003, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému V. Z. doručen dne 28. 3. 2003 a jeho obhájcům, Mgr. V. E. a JUDr. M. L., shodně dne 27. 3. 2003. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obou svých obhájců u Krajského soudu v Ostravě dne 28. 5. 2003, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla u dovolatele ve smyslu § 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného V. Z. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není totiž další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.

Dovolatel uplatnil námitky vztahující se jednak k vadám skutkovým, jejichž existenci spatřuje především v nesprávném hodnocení soudem provedených důkazů, jež není dovolací soud s ohledem na shora rozvedené důvody oprávněn posoudit, a dále své výhrady zaměřil na nesprávné právní posouzení skutku, resp. na jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k právní kvalifikaci skutků uvedených pod body 1/ a 2/ výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Právní vady spatřuje jednak v přijatém právním závěru o subjektu a objektu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák., v právním posouzení platnosti předmětné smlouvy o převodu obchodního podílu, dále pak v právním hodnocení oprávněnosti podaného daňového přiznání a otázky dodání zboží ve smyslu norem obchodního práva a konečně v přijatém závěru o výši škody. V tomto ohledu lze tedy dovolací námitky obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě pod bodem 1/ a 2/ výroku o vině rozsudku odvolacího soudu.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění odvolacího soudu, vyjádřené ve skutkové větě pod bodem 1/ výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a pod bodem 2/ výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., rozsudku odvolacího soudu.

Ze skutkové věty uvedené pod bodem 1/ výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že soud druhého stupně spatřoval trestnost jednání obviněného v tom, že obviněný v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení splatných pohledávek věřitelů společnosti převedl svůj obchodní podíl ve společnosti R., obchodní spol. s r. o., ve které byl jediným společníkem a jednatelem, na nového nabyvatele V. M., přičemž si nechal zprostředkovaně potvrdit od tohoto nového nabyvatele převzetí veškeré účetní dokumentace, aktiv a pasiv společnosti, včetně pokladní hotovosti, ačkoliv mu ve skutečnosti tuto hotovost ani žádná jiná aktiva včetně částek na účtech společnosti nepředal, čímž způsobil ke dni uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu škodu v celkové výši nepředaných aktiv, jelikož v důsledku jeho jednání nemohly být pohledávky věřitelů společnosti do této výše uspokojeny. Z tzv. právní věty bodu 1/ výroku o vině předmětného rozsudku pak vyplývá, že odvolací soud považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zdánlivě zmenšoval svůj majetek a způsobil tak škodu velkého rozsahu.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že soud druhého stupně ve smyslu § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu upřesnil skutková zjištění nalézacího soudu a v této souvislosti uvedl, že v souladu se zásadou in dubio pro reo postavil dílčí skutkové závěry týkající se nepředaných prostředků na účtech na zjištěních stavu těchto účtů ke dni 29. 1. 1997. Ohledně výše škody pak soud považoval za škodu pouze částku, do jejíž výše trestným jednáním obviněného nebyly pohledávky věřitelů uspokojeny, v daném případě tedy částku 5.095.151,54 Kč, o kterou obviněný zmenšil majetek společnosti a do jejíž výše zmařil uspokojení svých věřitelů. Odvolací soud v uvedeném směru poznamenal, že v případě mnohosti věřitelů je nutno posuzovat součet jejich pohledávek tak, jakoby se jednalo o pohledávku jednu, a to ve výši dané jejich prostým součtem, přičemž pokud dlužník nezmaří uspokojení těchto pohledávek v celém rozsahu jejich souhrnu, resp. do celé výše součtu pohledávek, jedná se toliko o částečné zmaření. Stran námitek obviněného týkajících se nedostatku vypořádání se s problematikou občanskoprávní i obchodněprávní povahy jednání obviněného a nevyjádření právního charakteru převodu obchodního podílu společnosti v popisu skutku, odvolací soud považoval závěry nalézacího soudu pro účely trestněprávního posouzení věci za dostatečné, přičemž závěry soudu prvního stupně upřesnil konstatováním, že pokud obviněný na jiného formálně převedl 100 % obchodní podíl ve společnosti, ve které byl jediným společníkem včetně veškerých aktiv, pasiv a jejich evidence v podobě účetnictví, ačkoliv ve skutečnosti oproti obsahu listin provázejících tento převod fakticky tomuto nepředal pokladní hotovost, prostředky na účtech a evidenci majetku, tak navenek vyjádřil v listinách vůli realizovat převod společnosti, fakticky však realizoval jednání ve své podstatě jiné, a tím se dopustil simulovaného právního úkonu, který má navenek znaky právního úkonu, avšak není u něj dán soulad vůle osoby, která jej činí, s jeho podstatou. Podstatu zdánlivého zmenšování majetku pak soud spatřuje v tom, že obviněný navenek ve vztahu ke třetím osobám včetně svých věřitelů a též obchodnímu rejstříku dosáhl protiprávně stavu, který svědčil o legálním převodu společnosti na V. M., ve skutečnosti však v rozporu se zákonem a tímto stavem navenek si ponechal částku přesahující 5 milionů Kč z aktiv společnosti a zmenšil tak její majetek, čímž současně zmařil uspokojení věřitelů společnosti do výše, o kterou aktiva snížil. Pojem zdánlivě tedy odráží stav, kdy ve skutečnosti nejde o zákonu odpovídající dispozice se společnostmi, jak se tyto transakce jeví navenek. Výhradu obviněného ohledně nedostatečného zjištění soudu o případných dalších aktivech společnosti odvolací soud vyvrátil jednak tím, že podle výpovědi obviněného byl převod společnosti realizován pro její druhotnou platební neschopnost, z majetku společnosti byly tedy pohledávky neuspokojitelné, a dále že novému nabyvateli nepředal žádné podklady, na základě kterých by věřitelé mohli směřovat uspokojení svých pohledávek. Konečně k postavení obviněného jako dlužníka jakožto podmínky trestní odpovědnosti podle § 256 odst. 1, odst. 4 tr. zák. soud poukázal na to, že postavení obviněného jako dlužníka a poškozených jako věřitelů je z hlediska trestní odpovědnosti podstatné k okamžiku spáchání trestného činu, tedy k 29. 1. 1997, přičemž k tomuto dni není o postavení těchto subjektů sporu. Postavení obviněného a poškozených v době rozhodování soudu pak není pro rozhodnutí o vině podstatné. Trestněprávní odpovědnost obviněného jako fyzické osoby, která jednala za právnickou osobu v postavení dlužníka, je dána, jakoby šlo o samotného obviněného v postavení dlužníka.

Závěr odvolacího soudu, že ve zjištěném jednání obviněného V. Z. je nutno spatřovat trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., nemá Nejvyšší soud České republiky důvod zpochybňovat. Ke správným úvahám odvolacího soudu dovolací soud jen pro úplnost dodává, že trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že svůj majetek zdánlivě zmenšuje. Podstatou tohoto trestného činu je poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitele (věřitelů); objektivní stránka tedy zahrnuje poškozování věřitele, který má vůči pachateli právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 256 odst. 1 tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky, přičemž uspokojení je zmařeno jen částečně, pokud dlužník takovým jednáním tuto možnost omezí a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Uspokojení věřitele je tedy alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. K trestní odpovědnosti však nestačí, je-li dlužníkem oddáleno, popř. ztíženo uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Podmínkou vzniku trestní odpovědnosti podle § 256 odst. 1 tr. zák. není vznik škody v určité výši; ta má význam až podle § 256 odst. 3, odst. 4 tr. zák., popř. pro hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.). Pod pojmem majetek, kterého se týkají dispozice dlužníka, se rozumí souhrn všech majetkových hodnot, z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, přičemž jde o majetek patřící pachateli, který je vlastníkem věcí náležejících do tohoto majetku, resp. oprávněným z pohledávek, jiných práv a penězi ocenitelných hodnot. Z tohoto pohledu pak mohou být hodnoceny dispozice člena statutárního orgánu s majetkem společnosti navenek tak, jako by šlo o jeho vlastní majetek ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák., přestože ve vnitřním vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní společností jde o cizí majetek. Poškozování vlastního věřitele pak může mít čtyři základní formy uvedené pod písm. a) až d) citovaného ustanovení, přičemž všechny tyto podoby jsou stanoveny alternativně a k trestní odpovědnosti postačí naplnění kterékoli z nich. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, přitom nemusí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle § 256 tr. zák. se stávají až vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Rovněž je nutno podotknout, že formy uvedené pod písm. a) až c) se do jisté míry prolínají a jedno jednání může odpovídat i více znakům; může být tudíž sporné, zda byl majetek zmenšen skutečně nebo jen zdánlivě, jestliže právní úkony, které k tomu vedly, jsou neplatné, např. proto, že se jedná o simulované právní úkony.

Pokud jde o zdánlivé zmenšování majetku ve smyslu § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák., jedná se zejména o případy, kdy dlužník předstírá v rozporu se skutečností, že došlo k úbytku jeho majetkových hodnot, a to i za součinnosti třetích osob, s nimiž dlužník uzavře fingované smlouvy o převodu majetku. Spadají sem pak všechny ostatní machinace pachatele, jež nelze zařadit pod jednání uvedená v § 256 odst. 1 písm. a) až b) tr. zák. Subjektem trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zák. může být jen dlužník, kdy se jedná o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Pokud je dlužníkem právnická osoba, pachatelem může být fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo jiná osoba oprávněná činit právní úkony za právnickou osobu, neboť ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák. pro trestní odpovědnost pachatele, který je nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Z hlediska subjektivní stránky se pak vyžaduje úmyslné zavinění; dlužník tedy činí skutečné nebo fiktivní dispozice se svým majetkem v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, ačkoliv si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. S ohledem na shora rozvedenou argumentaci lze tedy uzavřít, že se soud druhého stupně již v rámci odvolacího řízení dostatečně a přesvědčivě vypořádal s dovolatelem uplatněnými výhradami, a tudíž lze jeho námitky považovat za zjevně neopodstatněné.

K námitce dovolatele stran nesprávného stanovení výše škody pak dovolací soud dodává, že odvolací soud stanovil výši škody jako znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 256 odst. 4 tr. zák. správně ke dni spáchání trestného činu, tj. k 29. 1. 1997, kdy tato škoda odpovídala nominální hodnotě jednotlivých pohledávek poškozených věřitelů. Výše nároku poškozených věřitelů na náhradu škody pak byla stanovena v rámci rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení k okamžiku rozhodnutí soudu, přičemž odvolací soud zohlednil výši způsobené škody v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu § 228 tr. řádu. V tomto ohledu neobstojí ani námitka dovolatele, že soud nepřihlížel k možnosti případného promlčení pohledávek, neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že námitka promlčení nebyla ze strany dlužníka ve smyslu § 100 odst. 1 občanského zákoníku, § 388 odst. 1 obchodního zákoníku v rámci adhezního řízení uplatněna.

Pokud jde o skutkovou větu pod bodem 2/ výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., odvolací soud spatřoval trestnost jednání obviněného v tom, že se pokusil vylákat neoprávněné vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty tím, že uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 1997 na základě fingovaných dokladů o koupi zboží od společnosti R., obchodní spol. s r. o. , ač věděl, že ke zdanitelnému plnění nedošlo. V odůvodnění rozsudku pak soud druhého stupně uvedl, že oba případy trestného jednání obviněného nelze od sebe při hodnocení důkazů izolovat, nýbrž je nutno je hodnotit v jejich vzájemných souvislostech. V uvedeném ohledu neobstojí tvrzení obviněného, že hodlal koupit jako jediný společník s. r. o. V., zboží za téměř 18 mil. Kč od společnosti, o jejímž stavu financí i majetku měl dostatečné informace, neboť několik měsíců předtím ji v druhotné platební neschopnosti převedl na jinou osobu a musel tedy vědět, že tato společnost nemůže mít dostatek prostředků k zakoupení tohoto zboží, stejně jako nelze pominout dřívější napojení obviněného do vrcholných funkcí ve společnosti U., jíž zboží patřilo, proto je nelogické, aby předmětné zboží obviněný kupoval od společnosti, kterou krátce předtím převedl na jiného, když mu nic nebránilo zakoupit je přímo od společnosti U. Vzhledem k tomu, že se obviněný pokusil vylákat výhodu na dani a způsobit tak značnou škodu, k čemuž nakonec díky kontrolní činnosti správce daně nedošlo, odvolací soud kvalifikoval jednání tak, jak bylo výše uvedeno.

Dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu stran jednání obviněného pod bodem 2/ výroku o vině správnými a pouze dodává, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Za vylákání daňové výhody ve smyslu tohoto ustanovení lze přitom považovat fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo je (ale nemusí být) plátcem daně. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty se jedná zejména o ustanovení § 19 a násl. a § 37a zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle nichž je možno uplatnit nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu tehdy, pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu a stát je pak povinen bez žádosti vrátit plátci daně vratitelný přeplatek do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Pokud tedy pachatel uplatní na základě falešných a nepravdivých údajů nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty s úmyslem vylákat daňovou výhodu spočívající v povinnosti státu (správce daně) takový nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku, přičemž po novele provedené zák. č. 253/1997 Sb., již není podstatné, zda došlo k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění či nikoliv, resp. zda vůbec existuje právní důvod k zahájení daňového řízení. V daném ohledu je nutno též připomenout, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, resp. pro vrácení nadměrného odpočtu daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Uskutečněním zdanitelného plnění se tak rozumí stav faktický, nikoli stav formálně vykázaný. Bylo-li proto uzavření smlouvy předstíráno za účelem jakékoliv formy daňového zvýhodnění, případně daňového úniku, smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem a pro správce daně nemůže být rozhodující, že daňový subjekt uplatněný nárok na odpočet daně doložil po formální stránce perfektním daňovým dokladem; naopak rozhodující je ta skutečnost, že uplatněný nárok nebyl stvrzen po stránce faktické. Stav skutkový má tak v uvedených případech přednost před stavem formálně právním a tato zásada tudíž umožňuje nepřihlížet k simulovaným právním úkonům, které jsou formálně upraveny tak, že fakta představují odlišně od skutečnosti, a to za účelem snížení daňové povinnosti, popř. vylákání daňové výhody.

Dovolací soud nikterak nezpochybňuje námitku obviněného, že podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při prodeji zboží podle kupní smlouvy dnem dodání, přičemž ve smyslu obchodního zákoníku je kupující vlastníkem koupeného zboží s ohledem na presumpci dobré víry kupujícího až do okamžiku, kdy je mu případně prokázáno, že v době uzavření kupní smlouvy věděl, že prodávající nebyl vlastníkem prodávaného zboží, nicméně s ohledem na shora rozvedenou argumentaci a zejména vzhledem k výsledkům dokazování před soudem prvního i druhého stupně je nutno námitky obviněného považovat za zjevně neopodstatněné.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutků uvedených pod bodem 1/ a 2/ výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 4 To 210/2002, odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž skutková zjištění a právní závěry odvolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Nejvyšší soud rovněž přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu a výroku o náhradě škody napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je dostatečně patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím.

Většina dovolacích námitek byla součástí obhajoby obviněného již v řízení před soudem prvního i druhého stupně, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek obviněného vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného V. Z. podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. srpna 2003

Předseda senátu :

JUDr. Zdeněk S o v á k