6 Tdo 823/2015
Datum rozhodnutí: 12.11.2015
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 219 odst. 1,2 písm. h) tr. zák.



6 Tdo 823/2015-119

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2015 o dovolání obviněného S. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 To 46/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 11/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 50 T 11/2011, uznal obviněného S. L. spolu s obviněnými V. P. a O. K. vinnými, že
dne 12. září 2003 kolem 21. hodiny obžalovaný K. v L. v ulici J. z P. u garáží opakovaně v úmyslu ho usmrtit vystřelil z krátké vzdálenosti ze samopalu vzor 61, ráže 7,65 mm, výrobního čísla , opatřeného tlumičem hluku na poškozeného S. K., ukrajinského podnikatele, a způsobil mu mnohočetná střelná poranění zejména hlavy a hrudních orgánů vedoucí k jeho smrti, přičemž tomuto útoku předcházelo zjednání obž. K. k usmrcení poškozeného za příslib umoření dluhů, které měl na Ukrajině, od neustanoveného muže jménem I., jehož objednal pro K. získání k popsanému jednání obžalovaný P., který prostřednictvím zejména M. M. zajistil ubytování obž. K. v P. v době předcházející činu a jeho vycestování z území ČR bezprostředně po něm a rovněž jeho opakovanou dopravu na místo činu a také k jeho obhlídce a ke zjištění zvyklostí poškozeného a k předání obálky s identifikačními údaji poškozeného, již předtím obdržel v P. od obžalovaného L. spolu s 10 000 USD určenými jako odměna za usmrcení poškozeného, kteroužto sumu obž. P. opět prostřednictvím M. M. odeslal na Ukrajinu, když důvodem k usmrcení poškozeného, které inicioval u obž. P. obž. L., byly neshody poškozeného s orgány Cizinecké policie v L., o kterých byl obž. L. informován, jež mohly vést k narušení či ohrožení podnikatelských aktivit obž. L. a také obavy tohoto obžalovaného, že poškozený oznámí nekalé praktiky cizinecké policie příslušným policejním orgánům, jakož i neochota poškozeného podrobit se obž. P. jako vůdčí autoritě v kriminálním prostředí v ukrajinské komunitě na území ČR. (bod 1. výroku daného rozsudku).
Takto popsané jednání obviněného S. L. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako účastenství ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ). Uložil mu za to podle § 219 odst. 2 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 roků. Podle § 39a odst. 1 písm. d) tr. zák. ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Pro úplnost se uvádí, že soud prvního stupně dále kvalifikoval uvedené jednání spoluobviněného

- V. P. jako účastenství ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a uložil mu za to podle § 35 odst. 2 a § 219 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 1 písm. d) tr. zák. ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to krátké střelné zbraně zn. ČZ vzor 27, výr. číslo , ráže 7,65 mm s jedním kusem zásobníku a 9 ks nábojů ráže 7,65 mm. Současně zrušil výrok o trestu odnětí svobody za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 3T 150/2010, který byl obžalovanému doručen 14. 12. 2010 a jenž nabyl právní moci dne 23. 12. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

- O. K. jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a uložil mu za to (a za další skutek uvedený v daném rozsudku pod bodem 2. a kvalifikovaný jako nedovolené ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku) podle § 35 odst. 1 a § 219 odst. 2 tr. zák. nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 roků. Podle § 39a odst. 1 písm. d) tr. zák. ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a sice výbušniny trinitrotoluen o celkové hmotnosti 194 gramů, elektrické rozbušky a dvou modulů alarmů vozidla M - 300 Alligator.

Proti citovanému rozsudku ze dne 21. 8. 2012 podali státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a všichni tři obvinění odvolání , o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu stran obviněného O. K., a to z podnětu jeho odvolání a odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu stran obviněného V. P., a to z podnětu jeho odvolání. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného O. K. uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a uložil mu za tento trestný čin a za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 2. výroku napadeného rozsudku, podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu dále vyslovil zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to samopalu vzor 61, ráže 7,65 mm, výrobního čísla s jedním kusem zásobníku a tlumičem hluku, zajištěným na místě činu. Dále soud druhého stupně podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému V. P. uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to krátké střelné zbraně zn. ČZ vzor 27, výr. č. , ráže 7,65 mm s jedním kusem zásobníku a 9 ks nábojů ráže 7,65 mm. Současně zrušil výrok o trestu propadnutí věci uložený obviněnému V. P. za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 3 T 150/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného S. L. stejně jako odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v části podané v neprospěch obviněných V. P. a S. L.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, podali obvinění V. P. a S. L. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 731/2014. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného V. P. odmítl. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, v celé části týkající se obviněného S. L., současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze následně rozhodl usnesením ze dne 21. 1. 2015, č. j. 8 To 46/2013-2526, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného S. L. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítl.

Obviněný S. L. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 8 To 46/2013-2526, neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Riedlové podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l ) tr. ř.

Dovolatel nejprve zopakoval, za co byl odsouzen, a poté v podrobnostech rozvedl, jak krajský soud hleděl na jednotlivé důkazy, co vzal za prokázané a co nikoli a o co opíral své úvahy. Dále stejně rozsáhle rekapituloval průběh řízení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že nesprávné obsazení soud spatřuje v tom, že členkou senátu nebyla JUDr. Alexandra Nováková. Senát odvolacího soudu rozhodoval ve složení JUDr. Jiří Lněnička, JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Petr Smrž, přestože soudci přidělenými k senátu č. 8 jsou JUDr. Lněnička, JUDr. Smrž a JUDr. Nováková. Očekával, že předsedkyní senátu bude JUDr. Nováková, protože byla uvedena ve vyrozumění o veřejném zasedání. Avšak veřejné zasedání se konalo za předsednictví JUDr. Jiřího Lněničky a účasti JUDr. Petra Smrže a JUDr. Martina Zelenky. Skutečnost, že JUDr. Alexandra Nováková nebyla členkou senátu, považoval dovolatel za porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tím i práva na spravedlivý proces. Rozvrh práce odvolacího soudu sice obsahoval údaj, že senát č. 8 je zastupován senáty č. 3 a 7 a členem senátu č. 7 je i JUDr. Martin Zelenka, to však považoval dovolatel za příliš obecné a kolidující se zásadou zákonného soudce, neboť tak podle něj nestanovil pravidla pro přidělení konkrétního soudce, který by měl zastupovat v předem stanoveném pořadí nepřítomného soudce. Změna senátu nebyla obviněnému nijak avizována a ani protokol o veřejném zasedání důvody změny nesignalizuje. Dále hovořil o principu zákonného soudce. Poukazoval na zákon o soudech a soudcích. Zopakoval, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec uvedeného sděloval, že postup soudce JUDr. Jiřího Lněničky u něj vzbuzoval pochybnost, zda pro poměr k věci a jeho osobě mohl nestranně (spravedlivě a nezaujatě) rozhodovat. K tomuto závěru jej podle jeho slov vedl jednak způsob, jakým bagatelizoval jeho zdravotní komplikace, které jej přiměly k adresování žádosti o odročení veřejného zasedání, jednak dotyčným soudcem vyřčená hrozba vydání příkazu k zadržení a dodání do vazby. Takový postup se obviněnému jevil jako odplata za uplatňování jeho základních práv. Pochybnosti o objektivním přístupu JUDr. Jiřího Lněničky pak měl za umocněné úvahami ohledně důvodů o eventuálním uložení přísnějšího trestu vyjádřenými v odůvodnění napadeného usnesení, jež nekorespondují zásadě zákazu reformationis in peius . Obviněný pak ještě dodal, že vzhledem k tomu, že v původním veřejném zasedání odvolacího soudu bylo doplněno dokazování podle § 263 odst. 6 tr. ř., měl být obsah protokolu o tomto veřejném zasedání včetně provedených důkazů přečten.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [spojenému s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] obviněný v prvé řadě namítl porušení práva na spravedlivý proces v podobě nesprávné realizace důkazního řízení, a to konkrétně z důvodu existence tzv. opomenutých důkazů. O tuto situaci se podle něho jednalo v případě navrhovaných svědků I. B., M. V. a P. V., neboť návrhy na jejich vyslechnutí byly zamítnuty bez náležitého odůvodnění. Byl odsouzen na základě výpovědi obviněného V. P., který ji v průběhu řízení mnohokrát měnil. Za této situace nepovažoval dovolatel tuto výpověď za spolehlivý podklad pro své odsouzení. Soudy podle obviněného rezignovaly na doplnění dokazování jak k okolnostem, za nichž byl obviněný zavražděn, tak ve vztahu k motivaci V. P. ke změně výpovědi. Hovořil o údajném napojení tohoto svědka na Policii ČR a zpravodajské služby, což soudy řádně neobjasnily. V případě navrhovaného svědka I. B. se nejednalo ani o jednu ze situací, pro které je možno neakceptovat důkazní návrh. Neakceptaci tohoto důkazního návrhu považoval dovolatel za projev libovůle, přičemž podle něj nebyl ani návrh na doplnění dokazování řádně zaprotokolován, a uváděl opětně místo trvalého pobytu svědka v ČR. Relevantní souvislost i vypovídací potenci měly podle něj i navrhovaná svědectví M. V. a P. V., neboť V. P. spolupracoval s různými utajenými složkami a svědci mohli rozkrýt nepřehledné pozadí změn klíčové usvědčující výpovědi, a jejich účast ve věci nebyla náležitě objasněna. Dále dovolatel namítl, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je obecné a strohé a logiku postrádající, a proto v následujícím textu opakoval některé námitky, které již vznášel dříve v rámci opravných prostředků. Pokud by soudy postupovaly řádně a vypořádaly se s jeho obhajobou, nemohly dospět k závěru, že svým jednáním naplnil účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu vraždy. V daných souvislostech akcentoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i s jejich následným právním posouzením. Podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů nerespektovaly ústavní princip presumpce neviny, zakotvený v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a od něj se odvíjející subprincip in dubio pro reo. Následně podrobně rozebíral osobu spoluobviněného V. P. a jeho výpovědi. Meritorně uvedl, že spoluobviněný byl policisty instruován, že se jednalo o nájemnou vraždu, která musela mít objednatele, organizátora a vykonavatele, kdy V. P. převzal úlohu organizátora. Motiv V. P. byl ve věci klíčový pro zodpovězení věrohodnosti jeho výpovědi. Obviněný kategoricky popřel, že by dotyčného spoluobviněného oslovil v souvislosti s žádostí o fyzickou likvidaci poškozeného K., s tím, že vylučuje, že by činil jakékoli kroky, které by měly souvislost s jeho násilnou smrtí, a zdůraznil, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil, když s poškozeným neměl žádné konflikty, byli přátelé a nevnímal jej ani jako konkurenta, který by mohl ohrozit jeho podnikání. V řízení vyšly najevo významné skutečnosti o pohnutce V. P. jiného křivě obvinit, které měly vést soudy obou stupňů k pečlivému prověření jeho tvrzení a závěry měly vyústit ve zprošťující výrok. Podobně podrobně obviněný rozebíral výpověď svědka M. a dále pak uváděl informace z výpovědí dalších svědků. Shrnul, že shromážděné důkazy netvořily ucelený řetězec, který by skýtal spolehlivou oporu pro závěr o jeho vině zločinem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.

V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 To 46/2013, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 50 T 11/2011, v části týkající se jeho osoby, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl rovněž, aby Nejvyšší soud odložil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že pokud nebyla předsedkyní senátu projednávajícího odvolání obviněného S. L. JUDr. Alexandra Nováková, nejednalo se o vadu, kterou by bylo možné podřadit pod daný dovolací důvod, neboť se nejednalo o nedostatek, který by sám o sobě svědčil o nenáležitém obsazení senátu. Senát č. 8 byl zastupován senáty č. 3 a 7, přičemž členem senátu č. 7 je JUDr. Martin Zelenka. Námitky obviněného, že přístup JUDr. Jiřího Lněničky vzbuzoval pochybnost, zda může nestranně rozhodovat, nebyly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že opodstatněnost výjimečného zásahu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání v dané věci nenastala. Dovolatel uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu, avšak podle státního zástupce rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu druhého stupně touto vadou netrpělo. Krajský soud v Ústí nad Labem se provedenými důkazy detailně zabýval a jeho skutkové závěry byly s jejich obsahem souladné. Hodnocení zjištěných skutečností bylo logické a přesvědčivé. Jednoznačně bylo dovozeno zapojení dovolatele včetně motivace k likvidaci poškozeného. Nalézací soud dostál zvýšeným nárokům na hodnocení provedených důkazů. Námitky obviněného nevykročily z rámce prosté polemiky s hodnocením provedených důkazů, kdy obviněný opakovaně poukazoval na jím tvrzené, avšak soudy dostatečně objasněné rozpory v provedených důkazech. Za nepřípadnou považoval státní zástupce také námitku tzv. opomenutých důkazů, neboť o takovou situaci se nejednalo. Soudy odůvodnění neprovedení důkazů věnovaly odpovídající pozornost. Případné zapojení jiných osob by nemělo bezprostřední vliv na trestní odpovědnost obviněného. Soudy se dostatečně zabývaly nadbytečností dalších důkazů k zapojení V. P. do činnosti Policie ČR, resp. zpravodajských služeb.

Následně, stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce s ohledem na skutečnost, že dovolatel jej uplatnil v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s dovolacím důvodem podle písm. g) tr. ř., odkázal na příslušnou část svého vyjádření.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

K tomuto dovolacímu důvodu připojil dovolatel námitku spočívající stručně řečeno v tom, že v senátu č. 8 při veřejném zasedání konaném o jeho dovolání nebyla přítomna JUDr. Alexandra Nováková, nýbrž JUDr. Martin Zelenka, čímž mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tím i práva na spravedlivý proces.

V dané věci skutečně byl namísto JUDr. Alexandry Novákové přítomen JUDr. Martin Zelenka. Nejvyšší soud si vyžádal stanovisko předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Lněničky, z něhož vyplynulo, že důvod, proč namísto JUDr. Alexandry Novákové byl přítomen JUDr. Martin Zelenka, spočíval v nemoci dané soudkyně. Uvedená soudkyně se v předmětné době nacházela v dlouhodobé pracovní neschopnosti. V období Vánočních svátků se sice vrátila krátkodobě do práce, avšak její zdravotní stav se po příchodu do zaměstnání zhoršil. V krátkém intervalu pracovní schopnosti nařídila veřejné zasedání na den 21. 1. 2015, avšak k danému dni byla opět v pracovní neschopnosti. Podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze platného k danému dni jsou JUDr. Jiří Lněnička a JUDr. Alexandra Nováková pověřeni vedením senátu č. 8 a JUDr. Petr Smrž je členem tohoto senátu. Soudci senátu č. 8 jsou zastupováni senátem č. 7 a č. 3. Vedením senátu č. 7 jsou pověřeni (v pořadí) JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Jaroslava Maternová, dalším členem tohoto senátu je JUDr. Michal Hodoušek.

Jestliže tedy nemohla vést jednání senátu č. 8 JUDr. Alexandra Nováková, v souladu s rozvrhem práce předsedal dne 21. 1. 2015 veřejnému zasedání JUDr. Jiří Lněnička. Dále se jednání účastnil JUDr. Petr Smrž. Zastupující senáty jsou v rozvrhu práce uvedeny v pořadí senát č. 7 a senát č. 3. Zastupující soudce tak byl do senátu č. 8 přibrán ze senátu č. 7 a prvým soudcem uvedeným v rozvrhu práce v senátu č. 7 je právě JUDr. Martin Zelenka. Z uvedeného je zřejmé, že určení JUDr. Martina Zelenky jakožto zastupujícího soudce odpovídá logickému posloupnému pořadí uvedenému v rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze. To bylo podstatné (určující) pro posouzení otázky zákonného soudce v dané věci. Tato zjištění vedou dovolací soud k závěru, že výběr zastupujícího soudce nebyl ovlivněn jinými hledisky (např. zohledněním časových a pracovních možností, jak odeznělo ze sdělení JUDr. Jiřího Lněničky). Dovolatel se zde odvolával na § 44 odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, podle kterého n emůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce [§ 42 odst. 1 písm. a) a d)], předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne . Tento jeho odkaz je však v dané věci nepřípadným. V dané věci byl zastupující soudce určen v souladu s rozvrhem práce a nebylo tak důvodu, pro který by měl zastupujícího soudce stanovit předseda soudu. Nelze tak přitakat tvrzení dovolatele, že by došlo k porušení principu zákonného soudce.

Na okraj možno poznamenat, že předsedající JUDr. Jiří Lněnička mohl na počátku zasedání v krátkosti sdělit přítomným rozhodné skutečnosti, zejména, že JUDr. Alexandra Nováková se nemůže účastnit z důvodu nemoci a je zastupována podle rozvrhu práce JUDr. Martinem Zelenkou, čímž by předešel nejasnostem. Tuto skutečnost lze označit za určitou nedůslednost. Nicméně tím, že tak neučinil, nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pokud dovolatel poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05, reflektoval Nejvyšší soud dané rozhodnutí, avšak shledal, že zde posuzované situaci neodpovídá. Všem osobám přítomným u předmětného veřejného zasedání odvolacího soudu muselo být zřejmé, že mezi soudci přítomnými u daného veřejného zasedání není účastna JUDr. Alexandra Nováková, neboť soudní senát byl tvořen třemi muži. V dané věci nebylo možno jakkoli, natož pak důvodně, předpokládat, že soudní senát jedná ve složení původně určeném, když na prvý pohled bylo zřejmé, že v senátu není přítomna JUDr. Alexandra Nováková. Za dané situace obhajobě nebránila žádná překážka, aby vznesla dotaz na obsazení senátu či případně námitku proti jeho obsazení, a potenciální právo na vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci z důvodu podjatosti jako jeden z komponentů ústavně zaručeného práva na zákonného soudce nebylo nijak dotčeno. Lze zde naopak připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, podle něhož za podstatnou vadu řízení nelze považovat takový postup soudu, kterým v souladu s podmínkami vymezenými v § 41 a násl. zákona č. 6/2002., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, došlo ke změně ve složení senátu rozhodujícího v konkrétní věci, aniž by byla tato změna obviněnému včas oznámena. Přitom se zde nejedná ani o situaci, že by soud nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Dovolatel k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. připojil i námitky vůči osobě JUDr. Jiřího Lněničky, v nichž vyslovoval pochybnosti o jeho nestrannosti. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nejsou pod předmětný dovolací důvod podřaditelné.

Přesto se k nim Nejvyšší soud vyslovil, neboť by dané námitky mohly formálně spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , který je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato skutečnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně zamítnuta. Vyloučený orgán rozhodl tehdy, jestliže předmětné rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž by bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 3157s.).

Dovolatel se domníval, že soudce JUDr. Jiří Lněnička nemohl v dané věci nestranně (spravedlivě a nezaujatě) rozhodovat. Podle obsahu jeho námitek je zřejmé, že uplatnil důvod vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř.

Podle tohoto zákonného ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Příkladmo lze uvést, že pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti JUDr. Jiřího Lněničky. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u dotyčného soudce byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli citované zákonné ustanovení. Jeho činnost nelze chápat jinak než jako projev jeho snahy důsledně a současně v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení postupovat soustředěně k náležitému rozhodnutí věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému.

Ani z formulace použité soudem druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, hovořící o tom, že trest se jevil tomuto soudu poněkud mírným, nicméně vzhledem k tomu, jaká uplynula doba od spáchání trestné činnosti a k tomu, že veškeré průtahy v řízení nebylo možno přičítat k tíži obviněného, měl soud za to, že trest nebyl nepřiměřeně mírným, nelze vyvozovat jakoukoli pochybnost o nestrannosti soudu, resp. soudce.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.

Dále se Nejvyšší soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .

V posuzované věci daný dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu jako dovolání rozsáhlé podání, v němž uvedl řadu skutkových (výše popsaných) okolností s tím, že v něm tvrdil, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přičemž dovolatel své podání opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se o takovou situaci nejednalo. O ten by se jednalo tehdy, když by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Jde tedy o situace objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Úvodem možno říci, že je zjevnou okolností, že významným důkazem v dané věci byla výpověď spoluobviněného V. P. Ten nejprve obviněného S. L. usvědčoval a následně v pozdější době uváděl, že se sice na trestné činnosti S. L. podílel, avšak jednalo se o jiného jinou osobu jménem S. L. odlišnou od obviněného. Na tuto okolnost dovolatel poukazoval a zejména na ní pak postavil své tvrzení o tzv. extrémním nesouladu . Významnou a obsáhlou částí jeho podání tedy bylo zpochybňování věrohodnosti usvědčující výpovědi V. P. Soud prvého stupně tuto výpověď nijak neopomenul, nýbrž se jí pečlivě zabýval a skutečnosti uváděné V. P. v jednotlivých jejích verzích pečlivě porovnával s dalšími důkazy, zejména s výpověďmi dalších svědků, přičemž shledal i ve vztahu k obviněnému S. L. za správnou usvědčující verzi, neboť ta odpovídala dalším ve věci provedeným důkazům. Soud logicky neuvěřil výpovědi V. P., že na trestné činnosti participoval S. L., avšak jednalo se o jiného S. L. (tj. jinou osobu stejného jména a příjmení). Jiná osoba jménem S. L. (s výjimkou syna obviněného, který však nepřicházel v úvahu) se v ČR v kritické době nezdržovala. S ostatními ve věci zjištěnými důkazy korespondovala právě usvědčující výpověď V. P., přičemž se nejednalo o důkaz osamocený. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů bylo logické a přesvědčivé. Není úlohou Nejvyššího soudu, aby v dovolacím řízení opětně podrobně presentoval jednotlivé důkazy a jejich hodnocení, tak jak je provedly soudy nižších stupňů v předchozím řízení, proto dovolatele odkazuje zpětně na obsah odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména na str. 49 57).

Možno tak shrnout, že dovolatelem tvrzené skutečnosti existenci tzv. extrémního nesouladu nezakládaly. V posuzované věci si soudy obou stupňů byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly byla zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování) a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jim nebylo lze vytýkat svévoli.

Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud akcentuje, že za situace, kdy neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu, byl oprávněn činit přezkum rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval námitky, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykresloval skutkové okolností případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, byly takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V dalším dovolatel namítal, že ve věci nastala situace tzv. opomenutých důkazů, čímž mínil odmítnuté návrhy na provedení důkazu výpověďmi jím uváděných svědků.

Ani vadu opomenutých důkazů však Nejvyšší soud ve věci neshledal. Za opomenutý důkaz totiž nelze považovat jakýkoli některou ze stran trestního řízení navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Opomenutým důkazem není ani takový důkaz, který byl sice relevantně navržen, ale jeho provedení není možné z důvodu jeho nedosažitelnosti (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2453/13). Soudy neakceptovaly důkazní návrhy obviněného, přičemž zdůvodnily, proč tak učinily. Zejména přitom vyložily, že v řízení již shromáždily dostatek důkazů o trestné činnosti obviněného a navrhované výslechy by nemohly přinést nové zásadní skutečnosti mimo dosavadní skutková zjištění. Jednalo se tak o kategorii nadbytečných důkazů, tedy situaci, kdy tvrzení, k jejichž ověření nebo vyvrácení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřena nebo vyvrácena. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil, že rozsah provedeného dokazování pokládá za dostatečný a rozhodně nemá za potřebné jeho doplnění ve smyslu návrhu obhajoby. Nebylo totiž sporu o tom, že obviněný V. P. s policií spolupracoval a doplňovat dokazování v tomto směru bylo nadbytečné, stejně tak jako vést dokazování k osobě poškozeného. I v tomto směru byl shromážděn dostatek důkazů k tomu, aby si soud o poškozeném vytvořil potřebný obraz. Odvolací soud se nedomníval, že by soud prvého stupně byl v důkazní nouzi. O tom, že byl poškozený usmrcen, kde, kdy a jakým způsobem, existuje ve spise dostatek důkazů a soud prvního stupně je řádně provedl. Tyto důkazy pak plně korespondovaly s doznáními obviněných V. P. a O. K. Nejvyšší soud konstatuje, že v postupu soudů nižších stupňů v namítaném směru neshledal vady, které by měly znamenat porušení pravidel spravedlivého procesu. Upozorňuje přitom, že soud není povinen akceptovat jakýkoliv navržený důkaz, nýbrž že v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. postupuje tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Navíc, i pokud by soudy nižších stupňů zjistily, že na posuzovaném trestném činu se podílela ještě nějaká další osoba, nemělo by to vliv na trestní odpovědnost obviněného S. L. [srov. § 9 odst.2 tr. zákona - byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)].

Nejvyšší soud pouze na okraj dodává, že neobstojí ani tvrzení dovolatele o dostupnosti svědka I. B., neboť podle jeho zjištění je jmenovaný svědek sice formálně hlášen k pobytu v České republice, avšak orgánům činným v trestním řízení není reálně k dispozici. V souvislosti s jeho trestním stíháním po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání, to však dosud nebylo úspěšné.

V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že námitky, jež obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. se s těmito dovolacími důvody i s dalšími důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. míjejí.

V daných souvislostech připomíná, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný S. L. požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 12. listopadu 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu