6 Tdo 823/2007
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 823/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný I. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě soudu pro mládež ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 Tmo 318/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě soudu pro mládež pod sp. zn. 7 Tm 34/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě soud pro mládež ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 7 Tm 34/2006, byl obviněný I. B. uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod podle § 261 tr. zák. [bod 1) výroku uvedeného rozsudku] a (společně s obviněným M. H.) trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. [bod 2)] a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. [bod 1, 2)]. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž

obžalovaný I. B. sám

1)

dne 16. 11. 2005 kolem 22:40 hodin zcela bezdůvodně fyzicky napadl po předchozím výkřiku Sieg Heil a zvednutím pravé paže J. P., kterého s rozběhem a výskokem kopl zezadu do zad, načež jmenovaný upadl na zem .

obžalovaní I. B. a M. H. společně

2)

dne 16. 11. 2005 kolem 22:40 hodin na zastávce MHD u restaurace B., společně s dalšími nezjištěnými osobami, bezdůvodně fyzicky napadli další tři nezjištěné osoby, které povalili na zem, kde do jedné z těchto osob kopali a další dvě osoby fyzicky napadli údery rukou, a následně fyzicky napadli kopem do zad a údery dlaní do obličeje poškozeného J. P., který opět upadl na zem, a způsobili jmenovanému pohmoždění měkkých tkání mezi lopatkami, oděrku na levém lokti s následnou dobou léčení v délce 10 dnů .

Za tyto trestné činy byl obviněný I. B. odsouzen podle § 261 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. H. Naproti tomu byli obvinění I. B., M. H., B. V., ml. V. T. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro jednání v rozsudku uvedená.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě a obvinění I. B. a M. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě soud pro mládež. Rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 Tmo 318/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b) c), e) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné I. B. a M. H. uznal vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., obviněného I. B. navíc trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod podle § 261 tr. zák., protože

dne 16. 11. 2005 kolem 22:40 hodin před domem a na zastávce MHD, zcela bezdůvodně fyzicky napadli náhodné kolemjdoucí tak, že mimo jiné

obž. I. B. vykřikl Sieg Heil a zvedl pravou paži,

- bezprostředně poté zaútočil proti Bc. Ing. J. P., tak, že se rozběhl a z výskoku kopl jmenovaného do zad, až ten upadl na zem,

- po výkřicích Antifa , Antifa strhl na zem poškozeného R. F., a klečícího bil opakovaně pěstmi do temene hlavy, čímž mu způsobil drobná poranění kolena a pohmoždění malíčku pravé ruky, s průměrnou dobou léčení do 7 dnů,

- obž. M. H. zezadu udeřil dlaní přes levé ucho a oko poškozeného J. B., a proti jeho břichu provedl výkop nohou, avšak jmenovaného nezasáhl, neboť ten se ráně vyhnul, a když poškozený naskočil do otevřených dveří trolejbusu, další pachatel jej chtěl z dopravního prostředku vytáhnout násilím, přičemž došlo k roztržení rukávu bundy J. B., který v důsledku popsaného útoku utrpěl drobná poranění v okolí levého oka, když celková doba léčení by nepřesáhla 7 dnů,

- společně napadli poškozeného Bc. Ing. J. P., kterého obž. I. B. ohrožoval pěstí a obž. M. H. jej srazil na zem a bil pěstí do žeber a obličeje, takže poškozený v důsledku shora popsaných útoků utrpěl pohmoždění měkkých tkání mezi lopatkami, oděrku kůže 2´2 cm v oblasti levého lokte a pohmoždění sliznice dutiny ústní, s dobou léčení v délce 10 dnů .

Za to odvolací soud odsoudil obviněného I. B. podle § 261 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného M. H. odsoudil podle § 221 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12. 2005, č. j. 10 T 125/2005-115, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. B. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil trestní věc obviněných I. B., M. H., B. V. a ml. V. T. v bodech 1), 2) obžaloby soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 260 tr. ř. vrátil trestní věc obviněného B. V. ohledně bodu 6) obžaloby státnímu zástupci k došetření. Odvolání obviněných I. B. a M. H. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě soudu pro mládež podal obviněný I. B. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že hmotně právní posouzení skutku jinému úmyslně ublížili na zdraví; dopustili se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadli jiného , nekoresponduje se zjištěnými skutkovými okolnostmi ve skutkové části výroku o vině formulovanými tak, že napadli poškozeného Bc. Ing. J. P., kterého obž. I. B. ohrožoval pěstí , přičemž tyto skutkové okolnosti příslušný znak trestného činu nenaplňují a tudíž pod něj neměly být podřazeny. K tomu dále uvedl, že odvolací soud popsal jeho jednání natolik široce (blíže je necharakterizoval), takže nelze určit, zda ohrožování pěstí vůbec vykazuje znaky skutkové podstaty některého trestného činu, či zda nevykazuje pouze znaky přestupku.

V návaznosti na to dovolatel zdůraznil, že nelze ani přijmout hypotézu, že se tohoto jednání měl dopustit společně s obviněným M. H., neboť podle formulace soudem zvolené měl tento obviněný poškozeného J. P. srazit na zem a bít jej pěstmi do žeber a obličeje a v důsledku takto popsaných útoků utrpěl jmenovaný poškozený pohmoždění měkkých tkání mezi lopatkami, oděrku kůže v oblasti levého lokte a pohmoždění sliznice dutiny ústní, s dobou léčení v délce 10 dnů. V této souvislosti dovolatel namítl, že odvolací soud sám připouští ztotožnění jednotlivých pachatelů výlučně podle postavy a oděvních svršků, avšak tato zjištění jsou v rozporu se spisem. Poukázal přitom na skutečnost, že podle soudu měl na sobě oblečenou bundu typu bomber, byť ihned po zadržení byl vyfotografován do vyšetřovacího spisu a na fotografii není žádná taková bunda patrná. Celé řízení tedy (při nesprávně provedených rekognicích) podle jeho názoru trpí vadou, od které se následně nesprávně odvíjejí skutková zjištění odvolacího soudu, promítnutá do hmotně právní kvalifikace skutku. Z těchto důvodů vyjádřil dovolatel názor, že v posuzované věci evidentně schází návaznost, resp. korespondence mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a hmotně právním posouzením skutku tak, jak je do svého rozsudku pojal soud druhého stupně.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě soudu pro mládež ze dne 18. 1. 2007, č. j. 4 Tmo 318/2006, ohledně jeho osoby ve výroku o vině a trestu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále by měl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout, že se dovolatel nebere do vazby.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zmínil rozhodnutí soudu druhého stupně, v krátkosti zrekapituloval uplatněné dovolací námitky a vyložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že v případě jednání dovolatele byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl i obviněný I. B., kdo se na spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě poměrně rozsáhlého dokazování. Obviněný je z útoků vůči poškozeným Ing. Bc. J. P. a R. F. spolehlivě usvědčován svědeckými výpověďmi J. K., Mgr. J. V., V. J., Ing. J. D., M. P. a ve vztahu k poškozenému R. F. též výpovědí poškozeného Ing. Bc. J. P. Svědek J. K. v hlavním líčení označil dovolatele jako toho, kdo nejprve tzv. hajloval a poté z výskoku kopl do zad poškozeného Ing. Bc. P., až upadl na zem a v druhé části incidentu po přeběhnutí vozovky přiběhl k obviněnému M. H., který poškozeného Ing. Bc. J. P. fyzicky napadl a také se snažil tohoto fyzicky napadat. V podrobnostech státní zástupce odkázal na hodnotící úvahy, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle státního zástupce nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že skutková věta neobsahuje údaje o jeho aktivním útoku vůči poškozenému Ing. Bc. J. P., když se z ní mj. podává, že dne 16. 11. 2005 kolem 22.40 hodin vykřikl Sieg Heil a zvedl pravou paži a bezprostředně poté zaútočil proti Bc. Ing. J. P., tak, že se rozběhl a z výskoku kopl jmenovaného do zad, až ten upadl na zem a dále ze skutkové věty vyplývá, že krátce poté došlo k druhému napadení poškozeného, přičemž v tomto případě vystupoval aktivněji obviněný M. H., když společně napadli poškozeného Ing. Bc. J. P., kterého obž. I. B. ohrožoval pěstí a obž. H. jej srazil na zem a bil pěstí do žeber a obličeje, takže poškozený v důsledku shora popsaných útoků utrpěl pohmoždění měkkých tkání mezi lopatkami, oděrku kůže 2´2 cm v oblasti levého lokte a pohmoždění dutiny ústní s dobou léčení v délce 10 dnů .

Soud nepochybil, pokud jednání obviněného I. B. právně kvalifikoval jako trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod podle § 261 tr. zák., trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ve vztahu k poškozenému Ing. Bc. J. P. jako dokonaný trestný čin trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., když poškozený část poranění utrpěl v důsledku úmyslného jednání dovolatele, který jej z rozběhu kopl do zad tak silně, až upadl na zem. Soud však nepochybil ani tím, že část jednání obviněného I. B. posoudil jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., a to jeho jednání vůči poškozenému R. F., když ze skutkové věty vyplývá, že strhl na zem poškozeného R. F. a klečícího bil opakovaně pěstmi do temene hlavy, čímž mu způsobil drobná poranění kolena a pohmoždění malíčku pravé ruky, s průměrnou dobou léčení do 7 dnů . Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že v případě druhého napadení poškozeného Ing. Bc. J. P. je jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. kvalifikováno pouze jednání obviněného M. H. a ve vztahu k obviněnému I. B. není to, že poškozeného ohrožoval pěstí kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. k § 221 odst. 1 tr. zák., nýbrž ohrožování poškozeného Ing. Bc. J. P. pěstí je součástí celkově výtržnického jednání obviněného I. B. a dopadá na ně právní kvalifikace podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný I. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však z podstatné části směřují uplatněné dovolací námitky do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž mimo jiné soudům vytýká vadné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy a vlastní skutkové závěry odmítá zjištění odvolacího soudu, že se dopustil násilného jednání vůči poškozenému Bc. Ing. J. P. společně s obviněným M. H. I z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozuje, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku (viz námitku, že celé řízení trpí vadou nesprávně provedené rekognice od které se následně nesprávně odvíjejí skutková zjištění odvolacího soudu promítnutá do hmotně právní kvalifikace skutku).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti z podstatné části spatřuje zejména v porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Obviněný však také namítl, že jeho jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku spočívající v ohrožování poškozeného Bc. Ing. J. P. pěstí bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podle jeho tvrzení totiž jeho jednání tak, jak je v rozsudku popsáno, není dostatečně podrobně charakterizováno, takže nelze s jistotou určit, zda ohrožování pěstí vůbec vykazuje znaky skutkové podstaty trestných činů soudem zvolených či zda nevykazuje pouze znaky přestupku. Tuto argumentaci lze sice označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za formálně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že jednání obviněného popsané ve výroku napadeného rozsudku tvoří jediný pokračující skutek (a pokračující trestné činy ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.). To je zřejmé nejen z místní a časové souvislosti, ale také ze zcela zřetelné subjektivní provázanosti jednotlivých dílčích útoků.

Je tedy nutné zdůraznit, že při právním posouzení tohoto jednání nelze z tohoto pokračujícího skutku vytrhávat dílčí skutkové okolnosti (jak činí dovolatel), nýbrž je třeba hodnotit celý skutek (všechna dílčí jednání) v jejich komplexu, tedy v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti. Z tohoto hlediska je třeba ve vzájemné souvislosti posuzovat jednání, jehož se dovolatel dopustil vůči poškozenému Bc. Ing. J. P. sám, kdy jej kopl do zad, až dotyčný upadl na zem, a jednání, jehož se dopustil společně s obviněným M. H., kdy společně napadli jmenovaného poškozeného, přičemž jej dovolatel ohrožoval pěstí a obviněný M. H. jej srazil na zem a bil do žeber a obličeje, a také jednání dovolatele vůči poškozenému R. F.

V návaznosti na to je třeba znovu připomenout skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel a obviněný M. H. dne 16. 11. 2005 kolem 22:40 hodin před domem a na zastávce MHD, zcela bezdůvodně fyzicky napadli náhodné kolemjdoucí tak, že mimo jiné

obž. I. B. vykřikl Sieg Heil a zvedl pravou paži,

- bezprostředně poté zaútočil proti Bc. Ing. J. P., tak, že se rozběhl a z výskoku kopl jmenovaného do zad, až ten upadl na zem,

- po výkřicích Antifa , Antifa strhl na zem poškozeného R. F., a klečícího bil opakovaně pěstmi do temene hlavy, čímž mu způsobil drobná poranění kolena a pohmoždění malíčku pravé ruky, s průměrnou dobou léčení do 7 dnů,

- společně napadli poškozeného Bc. Ing. J. P., kterého obž. I. B. ohrožoval pěstí a obž. M. H. jej srazil na zem a bil pěstí do žeber a obličeje, takže poškozený v důsledku shora popsaných útoků utrpěl pohmoždění měkkých tkání mezi lopatkami, oděrku kůže 2´2 cm v oblasti levého lokte a pohmoždění sliznice dutiny ústní, s dobou léčení v délce 10 dnů .



Z toho pak je zcela zjevné, že podle zjištění soudu druhého stupně poškozený Bc. Ing. J. P. utrpěl popsaná zranění nikoliv pouze v důsledku fyzického napadení ze strany obviněného M. H., nýbrž též v důsledku útoku dovolatele.

Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že z hlediska právního posouzení nebylo ve věci určující, zda v případě druhého útoku vůči tomuto poškozenému také dovolatel použil fyzického násilí. Ze skutkových zjištění učiněných soudem totiž vyplývá, že dovolatel a obviněný M. H. jednali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.

K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti. (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb.). Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb.). Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech. Přiměřeně pak na posuzovaný případ lze vztáhnout i rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb., podle něhož: Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.

Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

V předmětné věci sice nebyla prokázána výslovná dohoda dovolatele a obviněného M. H. o společném spáchání protiprávního jednání (zvláště o napadání dalších osob), z kontextu zjištěného skutkového stavu věci však je dostatečně jednoznačně zřejmé, že dovolatel jednal společně (ve shodě) s jmenovaným obviněným na základě konkludentního ujednání přinejmenším v eventuálním (nepřímém) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Se zřetelem k těmto skutkovým a teoretickým východiskům pak lze dovodit, že dovolatel se dopustil úmyslného jednání, které i vzhledem k tomu, že bylo zčásti spácháno ve spolupachatelství s obviněným M. H., zakládá jeho odpovědnost za následek (účinek) mj. v podobě újmy na zdraví dalších osob. Je proto nutno uzavřít, že také dovolatel (stejně jako obviněný M. H.) odpovídá za zranění rázu ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, které utrpěl poškozený Bc. Ing. J. P. Odpovídá rovněž za zranění dalšího poškozeného R. F. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže dovolatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. Popsané jednání dovolatele mělo navíc typické rysy výtržnictví, důvodně byl proto (za situace, kdy byl naplněn též materiální znak trestného činu - potřebný stupeň společenské nebezpečnosti) uznán vinným též trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.



V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. B. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý