6 Tdo 821/2011
Datum rozhodnutí: 28.07.2011
Dotčené předpisy: § 116 tr. zákoník, § 265p odst. 1 tr. ř.



6 Tdo 821/2011-56

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 o dovolání, které podal obviněný M. H . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 12 To 5/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 10 T 16/2008, byl obviněný M. H. uznán vinným v bodech I. 1. až 4., II. 1. až 13., III. 1. až 4. a IV. 1. až 7. pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem samostatně. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný M.H. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného S. K. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti zaplatit na náhradě škodě v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vypočtené částky, přičemž někteří z těchto poškozených byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 226 písm. a), resp. b), resp. c) tr. ř. byl obviněný M. H. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 KZV 317/2005, pro skutky v rozsudku popsané, jimiž měl spáchat dílčí útoky zvlášť závažného pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli v rozsudku uvedení poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. H. a S. K. a poškozený F. R., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 12 To 5/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. H. a S. K. a podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného F.R.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. H. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v bodech I. 1. 4., II. 1. 13., III. l. 4. a IV. 1. 7. a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou soudů, nevykazuje zákonné znaky pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku ani znak způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. K tomu podotkl, že namítaná pochybení jsou mj. důsledkem zcela nedostatečných a pochybných skutkových zjištění obou soudů.

Následně konkretizoval, že z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá blízká časová souvislost mezi jednotlivými útoky. Připomněl, že jednání popsaného v bodech I. 1.- 4., II. 1. - 7., 9., 12. a IV. 4., 7. výroku rozsudku nalézacího soudu (pracovně skupina A ) se měl dopustit v období od konce roku 2003, po blíže nezjištěnou dobu roku 2004, květen 2004, do konce roku 2004. Jednání pod body I. 1. - 4., II. 2., 3., 6., 8. - 13, III. 1. - 4. a VI. l. - 3., 5., 6., 7. výroku rozsudku soudu prvního stupně (pracovně skupina B ) měl spáchat v období od dubna roku 2005, po blíže nezjištěné období roku 2005, květen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec roku 2005, do konce roku 2005. Jednání pod body I. 1. - 4., II. 2., 3., 6., 9., 12. a IV. 4., 7. (pracovně skupina AB ) potom jednak spadá do přesně nezjištěné doby roků 2003/4, jednak do doby nejdříve od července roku 2005. Upozornil, že mezi jednotlivými útoky skupiny A a skupiny B je dána nepřetržitá doba nejméně 4 měsíců, po kterou se nedopouštěl žádného jednání, které by mělo znaky trestného činu podvodu, resp. že v jednáních podle skutkových vět skupiny AB následuje časové období výrazně delší, více jak 10 měsíců až rok. Útoky skupiny A měl přitom převážně s dalšími osobami vylákat zpravidla částky ve výši škody většího rozsahu (cca 50.000,- Kč). Konstatoval, že při zvážení všech konkrétních okolností případu, zejména s ohledem na časového období jednotlivých útoků, délku doby uplynulé mezi nimi, počet skutků, nedostatečně zjištěnou výši škody na majetku jednotlivých poškozených a okolnosti, že jednotlivé finanční prostředky měly být vylákány v součinnosti s dalšími osobami (tedy nesloužily by toliko k jeho obohacení) má za to, že nejméně mezi jednotlivými útoky (skutky) skupiny A a skupiny B není dán znak blízké časové souvislosti jednání.

Dále namítl absenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. znaku způsobení škody značného rozsahu s tím, že výše škody, kterou měl způsobit útoky popsanými pod body I. 2., 4., II. 1., 2., 4., 6., 7., 8., 9., 11., 13. a IV. 1., 3., 7. výroku rozsudku soudu první instance nebyla náležitě zjištěna, když soudy vzaly její výši za prokázanou toliko na základě tvrzení poškozených a údajů jimi poskytnutých. Podotkl, že právní vadu spočívající v absenci zákonného znaku škody velkého rozsahu není možné uplatnit, aniž by byla zároveň uplatněna pochybná, resp. nedostatečná skutková zjištění. Proto mu nezbývá, než zpochybnit i skutková zjištění soudů obou stupňů učiněná při stanovení výše škody (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, publikovaný pod č. 215/2005 USn.). Rovněž poukázal na argumentaci rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 171/2001, podle níž je pro stanovení výše škody, která je zákonným znakem trestných činů proti majetku, třeba opatřit dostatečné podklady v provedeném dokazování a nelze vycházet jen z údajů poskytnutých poškozenou osobou. Vyjádřil přesvědčení, že celková výše škody nedosahuje částky 16,750.070,- Kč, jak vzaly za prokázané soudy obou stupňů, ale je nejméně o částku 11,465.000,- Kč nižší, že jde nejvýše o částku 4.632.270,- Kč, která nedosahuje hranice škody velkého rozsahu ve smyslu § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

V neposlední řadě prohlásil, že podle skutkových zjištění měl způsobit škodu v úhrnné výši 16,750.070,- Kč, ačkoliv úhrnná výše škody podle jednotlivých skutkových vět je o nezanedbatelnou částku 652.800,- Kč nižší (tj. 16,097.270,- Kč). Podotkl, že tato skutková okolnost sice nemá sama o sobě za následek změnu právní kvalifikace, snižuje však společenskou nebezpečnost, popř. škodlivost činu pro společnost a má tak vliv na stanovení druhu a výměry trestu a stupně společenské nebezpečnosti (společenské škodlivosti) činu. Nedostatečná zjištění k výši způsobené škody nemohou být podkladem pro výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž mu byla uložena povinnost zaplatit spolu se spoluobviněným S. K. jednotlivým poškozeným v rozsudku uvedené finanční částky. Stejně tak pro vytýkané právní vady nemůže obstát výrok o trestu.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 12 To 5/2011, a dále zrušil případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.) a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a že nevykazuje znak způsobení škody velkého rozsahu. Přitom vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.

Následně státní zástupce shledal, že pokud tudíž obviněný v části svých námitek tvrdí, že výše způsobené škody byla prokázána nedostatečně či že k jejímu prokázání měly být užity jiné důkazy, než jaké zohlednily soudy činné dříve ve věci, nelze k tomu přihlížet, ale je namístě vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, na jejich základě byla potom dovozena výše škody 16.750.070,- Kč.

Poté konstatoval, že za námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak možné považovat pouze tvrzení, že všechny dílčí útoky, jejichž spáchání je obviněnému kladeno za vinu, nejsou součástí jednoho pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to s ohledem na absenci vztahu blízké časové souvislosti. K tomu poznamenal, že pokud by tato námitka byla akceptována a byla by změněna učiněná rozhodnutí, vzhledem k výši způsobené škody by to značilo, že obviněný by musel být (podle jím naznačeného rozdělení dílčích útoků do skupin) uznán vinným ze spáchání dvou či tří trestných činů podvodu podle § 209 tr. zákoníku, z nichž by alespoň jeden musel být opět zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolání si ovšem podal pouze obviněný, je taková změna při respektování zásady zákazu reformationis in peius nepřípustná (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Doplnil, že podle učiněných skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopouštěl v podstatě kontinuálně od roku 2003 do konce roku 2005, a to dílčími útoky, kterými způsoboval poměrně vysokou škodu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.) a kterými si zjevně pravidelně opatřoval prostředky k obživě, takže o naplnění všech znaků pokračování není pochyb.

Státní zástupce dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo hmotně právně posouzeno správně a bez vad. Podané dovolání tudíž navrhl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 12 To 5/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména stran výše způsobené škody). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru tudíž nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že tvrzení obviněného v tom smyslu, že součet částek stanovených jako výše jím způsobené škody u jednotlivých dílčích útoků je o 652.800,- Kč nižší než soudy nižších stupňů zjištěná úhrnná výše jím způsobené škody, se nezakládá na pravdě.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech je na místě k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný však také namítl, že předmětný skutek nelze kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, neboť zde není dána blízká souvislost časová mezi jednotlivými dílčími útoky. Takové námitky lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za formálně právně relevantní.

K této dovolací argumentaci Nejvyšší soud v první řadě poznamenává, že při rozhodování v dovolacím řízení je nutno mít na zřeteli tzv. zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny v neprospěch obviněného, neboť pouze on podal dovolání. Podle § 265p odst. 1 tr. ř. totiž může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že pokud by byla formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného akceptována, pak by tento (vzhledem k výši škody způsobené jednotlivými dílčími útoky pokračujícího trestného činu) měl být podle jím naznačeného rozdělení dílčích útoků do skupin uznán vinným ze spáchání dvou (či dokonce tří) trestných činů podvodu podle § 209 tr. zákoníku, z nichž by alespoň jeden opět musel být kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Jelikož dovolání v předložené trestní věci podal pouze obviněný, je změna právního posouzení, jíž se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku domáhá, při respektování zásady zákazu reformationis in peius nepřípustná (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Obiter dictum ovšem Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit následující.

Podle § 116 tr. zákoníku se pod pojmem pokračování v trestném činu rozumí takové jednání pachatele, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi znaky:
a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislosti).

Z hlediska naplnění formálního znaku blízká časová souvislost pokračování v trestném činu je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněného v tom smyslu, že v jeho případě nebyla mezi jednotlivými dílčími útoky dána blízká souvislost časová ve smyslu § 116 tr. zákoníku, když se po dobu nejméně čtyř měsíců, resp. více jak deseti měsíců nedopouštěl žádného jednání, jež by vykazovalo znaky trestného činu podvodu, není důvodná. S poukazem na shora předestřené judikatorní závěry je totiž zřejmé, že právě s ohledem na celkovou dobu páchání pokračující trestné činnosti obviněného, počet dílčích útoků, jakož i výši způsobené škody byl v předmětné trestní věci znak pokračování v trestném činu blízká souvislost časová naplněn. V tomto ohledu je třeba v shodě se státním zástupcem zdůraznit, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl v podstatě kontinuálně od roku 2003 do konce roku 2005, a to dvaceti osmi dílčími útoky, kterými ve vztahu k jednotlivým poškozeným způsobil vysokou škodu a jimiž si zjevně pravidelně opatřoval prostředky ke své obživě.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že soudy dříve ve věci činné nepochybily, pokud jednání obviněného právně posoudily jako jeden pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý