6 Tdo 815/2007
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 815/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 To 275/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 105/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 88 T 105/2005, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

ačkoli mu byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 T 109/2003, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2003, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků, přesto dne 20. 2. 2004 v době kolem 14:00 hodin v B., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Nissan Primera, kdy při jízdě křižovatkou nedal přednost služebnímu motorovému vozidlu Policie ČR v civilním provedení, a poté co vozidlo zastavilo na upozornění příslušníka Policie ČR za spáchaný přestupek se na tohoto ohradil a z místa odejel, kdy následnou lustrací v evidenci PČR bylo policejním komisařem PČR MŘ B. mjr. ing. M. S. zjištěno, že majitelem uvedeného vozidla je J. Č. a šetřením v evidencích EMMD dle předložené fotografie řidiče vozidla bezpečně poznal a identifikoval .

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 To 275/2006, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněného zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v přípravném řízení vedeném Městským ředitelstvím Policie ČR Brno služba kriminální policie a vyšetřování OOP Brno střed, nebylo postupováno v souladu s trestním řádem. V návaznosti na to konkretizoval, že poškozený policista Ing. M. S. provedl s ohledem na možnosti přístupu k informacím v příslušných evidencích pro vlastní potřebu lustraci SPZ vozidla a podle osoby zapsané v evidenčním listě vozidla včetně fotografie přiložené na kartě řidiče provedl identifikaci ve formě rekognice in foto s předložením jediné fotografie, tj. jím již dříve vytypovaným J. Č. a následně rekognici in originál , kdy k rekognici nebyla přizvána osoba, která v dané době předmětné vozidlo užívala, tj. P. V., t. č. ve výkonu trestu ve věznici K. .

Z výše uvedeného obviněný dovodil, že vada spočívající v nedůslednosti přípravného řízení ze strany policejních orgánů následně vedla k vydání vadného rozsudku soudem prvního stupně, neboť kdyby rekognice byla provedena řádně, tj. za účasti P. V., musel by soud dospět k jinému závěru. K tomu dodal, že tvrzené justiční pochybení se promítlo i do trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kdy rozsudek ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 2 T 7/2005, kterým mu byl odkazem na rozhodnutí dovoláním napadené uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, vychází ze stejně nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V samotném závěru odůvodnění dovolání zopakoval, že v průběhu přípravného řízení došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k chybné identifikaci pachatele a nebyla ztotožněna osoba, která se předmětného skutku dopustila, což vyústilo v justiční omyl spočívající v omylu v subjektu trestného činu.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) po přezkoumání spisové materie citované v tomto dovolání napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět do přípravného řízení, tedy cestou soudu I. stupně za účelem objektivního zjištění skutkového stavu věci .

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně zrekapituloval dovolací námitky obviněného, se v obecné rovině vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedl, že jej lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale ani žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. V daném případě dovolatel žádný relevantní důvod nepřípustnosti trestního stíhání vymezený v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. neuvedl, přičemž ani na žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání není možno z obsahu předmětného dovolání - byť jen zdánlivě - usuzovat.

V další části svého vyjádření se státní zástupce zaměřil na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. připomněl, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. V souvislosti s tím konstatoval, že obviněný ve své podstatě uplatnil pouze námitky týkající se vadné aplikace procesních zásad, zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jelikož polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje. Výše citované námitky pak nelze podřadit ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř.

Státní zástupce pak shrnul, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Upozornil přitom na skutečnost, že toto rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). V kontextu uvedeného je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky ve skutečnosti tento dovolací důvod nenaplňují. Obviněný totiž neuvedl žádné skutečnosti, jež by zakládaly některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (ostatně sám de facto ani nepřípustnost trestního stíhání nenamítá, nýbrž tvrdí, že řízení je zatíženo vadou v podobě nesprávně provedené rekognice, jež vyústila ve vadné meritorní rozhodnutí z důvodu omylu v subjektu trestného činu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti důkazního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž vytýká orgánům činným v trestním řízení podstatnou vadu v procesu dokazování a jmenovitě soudům pak i nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že skutku, pro který byl odsouzen, se nedopustil). Pouze z uvedených výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný tak ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 104b tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Lze pak ještě uvést, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. srpna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý