6 Tdo 813/2015
Datum rozhodnutí: 16.07.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 178 odst. 1 tr. zákoník, § 205 odst. 2, 3 tr. zákoník



6 Tdo 813/2015-18
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015 o dovolání, které podala obviněná J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 5/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 128/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 2 T 128/2014, byla obviněná J. P. (dále jen obviněná , případně dovolatelka ) uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že

1) dne 26. 7. 2013 v době kolem 09:30 hod. poté, co prostrčila ruku mezerou mezi rámem kovové brány a pletivem vyplňujícím tuto bránu vedoucí na dvůr rodinného domu č. 348/21 na ulici Ú. v obci L., odemkla za pomoci klíče, který byl zasunut v zámku ze strany ze dvora, uzamčený dozický zámek této brány vysoké 175 cm, otevřela bránu, vešla na dvůr, kterým prošla k neuzamčeným vchodovým dveřím do domu, tyto dveře otevřela a, aniž by do domu vstoupila, zavolala "haló", načež byla spatřena obyvatelkou domu poškozenou Z. L., a z domu vykázána, přičemž obžalovaná uváděla, že zde chce vykoupit železo, a poté z domu a ze dvora odešla, aniž by cokoliv odcizila,

2) dne 26. 7. 2013 v době kolem 09:35 hod. společným jednáním se dvěma dosud neustanovenými spolupachatelkami otevřely neuzamčená vrata vedoucí do vrátnice rodinného domu na ulici R. v obci L., vstoupily do vrátnice a poté i do obytných prostor rodinného domu, kde dosud přesně nezjištěným způsobem jedna z nich zabavila majitelku domu poškozenou L. B., poté prohledaly dům a nábytek, kde v zásuvce nočního stolku nalezly 2 kusy papírových obálek s finanční hotovostí v celkové výši 65 000 Kč, kdy tyto obálky i s finanční hotovostí odcizily a při odchodu z domu byly ve vrátnici přistiženy sousedem poškozené J. K., a sousedkou Z. M., následně se daly na útěk ven z domu na ulici, kde byla J. K. zadržena obžalovaná J. P. a zbylým dvěma spolupachatelkám se podařilo uprchnout i s odcizenou finanční hotovostí, čímž poškozené L. B. způsobily škodu ve výši 65 000 Kč, a takto jednala přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 T 56/2011, pravomocným dnem 17. 4. 2012, byla shledána vinnou mj. přečinem krádeže dle § 205 odstavec 1 písm. b), odstavec 3 trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku do věznice s ostrahou . Za tyto přečiny byla odsouzena podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 5/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že rozhodnutí tak jak bylo učiněno, spočívá na nesprávném právním posouzení jejího skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Podle jejího názoru se odvolací soud řádně nevypořádal s její odvolací argumentací, zejména s tím, že skutek, pro který byla uznána vinnou, v němž byl spatřován přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, byl nesprávně kvalifikován, neboť nejde o trestný čin a její jednání by mohlo být posouzeno pouze jako jednání přestupkové. V souvislosti s tím uvedla, že doznala, že v předmětný den a dobu v obci L. vešla do dvora rodinného domu na ulici Ú. a na ulici R., ovšem bylo to v dobrém úmyslu získat zde staré železo. Takto byla informována i svými spolucestujícími A. B., Z. B. a řidičem K. B. V tomto kontextu vyjádřila domněnku, že byla těmito osobami zneužita, neboť ona sama je zbavena svéprávnosti, neumí psát a číst, je důvěřivá a snadno manipulovatelná. Podle jejího přesvědčení byla vzhledem k tomu opomenuta otázka subjektivní stránky, když se na odcizení finanční částky nijak nepodílela a ani v době svého zadržení sousedy poškozené paní B. neměla povědomí, že došlo k odcizení peněz. To, že s poškozenou hovořila na dvoře jejího domu, nelze považovat za podíl na krádeži, když uvnitř domu vůbec nebyla a od samého počátku takové jednání odmítala a stále odmítá, že by se dopustila přečinu krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku.

S ohledem na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 5/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněná sice formálně namítá, že skutek, pro který byla uznána vinnou, nelze posoudit jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a mohlo by jít pouze o přestupek, příp. odmítá, že by se dopustila přečinu krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, de facto však tak činí bez adekvátní hmotně právní argumentace a především bez respektu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podrobněji rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí, aprobovaným rozhodnutím odvolacího soudu. Vychází totiž z vlastní, odlišné, resp. podstatně modifikované, verze skutkového stavu věci. Uplatněnou argumentací tak soudům nižších stupňů vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry, nikoli rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec lze pouze stručně konstatovat, že mezi provedenými důkazy, soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jimi přijatými právními závěry není nesoulad, natož pak nesoulad extrémní. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily ani potud, pokud zjištěný skutek právně kvalifikovaly jako pokračující přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené soudem odvolacím.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu