6 Tdo 813/2010
Datum rozhodnutí: 29.09.2010
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 813/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovoláních, která podali obvinění D. Č . , a D. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 58/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. Č. a D. Š. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 T 58/2009, byl obviněný D. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 2. prosince 2008 v době od 05:00 hod. do 05:30 hod. v parčíku u muzea v K. ulici v H. K. D. Č. přistoupil k M. K.,a opakovaně ho udeřil otevřenou dlaní ruky do obličeje, nato D. Š. stáhl M. K. zezadu na zem a když se M. K. postavil, nejméně dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, poté ho znovu udeřil pěstí do obličeje D. Č., až M. K. spadl na zem, poté, co se znovu postavil, ho oba přitiskli obličejem na strom, D.Č. mu začal prohledávat kapsy u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné mince, společně mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč, osobní doklady a klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850, přičemž napadením mu způsobili zhmoždění měkkých tkání levé tváře a v okolí levé očnice, otřes mozku lehkého stupně, lehké zhmoždění levého ušního bubínku a otřes levého labyrintu s dobou léčení v trvání nejméně 1 měsíce,
a obž. D. Š. se tohoto jednání dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 165/2004 ze dne 27. 1. 2005 byl odsouzen pro trestný čin loupež podle § 234 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 17. 6. 2008, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 6 let s dohledem .

Obviněný D. Č. byl za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 20 T 31/2009, odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 20 T 31/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný D. Š.byl za shora uvedený trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění D. Č. a D. Š., rozhodl Krajský soud Hradci Králové usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění D. Č. a D. Š.dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný D. Č. v odůvodnění svého dovolání namítl, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Prohlásil, že nikdy neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, nemohlo proto dojít k úmyslnému jednání s cílem přisvojit si cizí věc. Podle jeho názoru soudy nesprávně interpretovaly výsledky dokazování a nesprávně posoudily skutek jako trestný čin loupeže, když jeho jednání mělo být kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jelikož svědka K. napadl jen v důsledku předchozího incidentu. Vyjádřil domněnku, že právě v důsledku předcházejícího konfliktu mu svědek K. chtěl svou výpovědí přitížit a pomstít se. Přitom shledal, že je zřejmé, že výpovědi jmenovaného svědka postupně gradují z hlediska závažnosti popisovaného jednání a jeho popis události je méně a méně příznivý pro jeho osobu. Konstatoval, že z tohoto důvodu se nemůže ztotožnit s názorem soudů, že jednotlivé výpovědi svědka K. se odlišují jen v drobných nesrovnalostech, neboť je velmi nepravděpodobné, že si svědek bude vybavovat s odstupem času stále více podrobností a naopak je logické, že s nově prožitými událostmi starší ustupují do pozadí. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že nenechaly vypracovat toxikologický znalecký posudek na svědka K., ze kterého by byla zřejmá míra jeho opilosti v době posuzovaného jednání. Podotkl, že ve věci byl vyhotoven pouze posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyní MUDr. Vostatkovou, která se však při vypracování znaleckého posudku neobrátila na žádného znalce z oboru toxikologie, proto v posudku nebyly zohledněny účinky prokázaného užívání alkoholu, konkrétně důsledky působení toxinů na schopnost poškozeného reprodukovat prožité události. Podle jeho slov také soud náležitě nezjistil důvod, proč svědek K. ohlásil celou záležitost policii až po několika dnech po napadení, kdy měl dostatek času svou výpověď promyslet a poradit se, jak prezentovat svou verzi co nejpřijatelnějším způsobem. Zdůvodnění, že se obával mužské ostudy není přesvědčivé. Argumentoval rovněž, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s námitkou, proč svědek K. i po údajné loupeži dál trávil s jeho osobou ještě několik hodin. Bylo by totiž logické, kdyby se chtěl po údajné loupeži dostat co nejdříve z jeho blízkosti. Uzavřel, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a že s ohledem na dosavadní důkazní situaci mělo být jeho jednání hodnoceno podle zásady in dubio pro reo a kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a pokud soudy čin nekvalifikovaly výše uvedeným způsobem, lze mít za to, že jejich rozhodnutí bylo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu založeno na nesprávném právním posouzení skutku.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný D. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

Obviněný D. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí o vině v napadeném rozsudku, a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným trestným činem loupeže spáchaným ve spolupachatelství.

Upozornil, že z ustálené judikatury týkající se náležitostí rozsudku vyplývá, že skutková věta musí obsahovat slovní vyjádření stíhaného skutku včetně všech relevantních trestně právních znaků, odůvodňujících použitou právní kvalifikaci a trestní sazbu, přičemž obsah skutkové věty musí být výrazem skutkového zjištění v řízení před soudem. Je tedy nezbytné, aby skutek byl v dostatečném rozsahu ve výroku popsán tak, aby nemusel být v odůvodnění rozsudku nahrazován či doplňován. V této souvislosti odkázal na č. 43/1999-I Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 426/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1383/2005. Následně konstatoval, že v daném případě skutková věta není výrazem skutkového stavu věci zjištěného v rámci provedeného dokazování, přičemž zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, zejména objektivní a subjektivní stránky trestného činu, byly doplněny odvolacím soudem až na podkladě jeho odvolání, a to pouze v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle něho nelze ze skutkové věty, ani z odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě dovodit naplnění obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu (tj. jednání, příčinný vztah mezi jednáním a následkem a následek) ani subjektivní stránku trestného činu (zavinění). Skutková věta napadeného rozsudku totiž pouze obecně dovozuje napadení poškozeného M. K. Připomněl, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže se vyžaduje použití bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1970, sp. zn. 7 Tz 31/70) a v této souvislosti podotkl, že konstantní judikatura zde pod pojmem násilí rozumí především útok proti tělu napadené osoby za použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, a to zpravidla proti tomu kdo má věc u sebe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 320/2004). Následně vyjádřil přesvědčení, že z věty právní ve vztahu k popisu skutku nelze dovodit, že by popsané napadení bylo možné právně podřadit pod právní pojem násilí, neboť ze skutkové věty nelze dovodit, že by toto násilí bylo prostředkem k překonání odporu poškozeného za účelem zmocnění se cizí věci, zejména však, že by jednání bylo vedeno v úmyslu (společném) zmocnit se věcí. Podle jeho slov z popisu skutku vyplývá, že došlo (pouze) k postupnému, na sobě nezávislému napadení poškozeného K. ze strany obou spoluobviněných (viz též výpověď poškozeného K. ze dne 7. 1. 2009) a absentuje zde důvod napadení poškozeného z jeho strany (viz výslech jeho osoby ze dne 8. 12. 2008 a 11. 2. 2009). Akcentoval, že jeho jednání nebylo vedeno s cílem zmocnit se cizí věci, ale cílem chránit spoluobviněného. Odkázal přitom též na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1367/2004.

Dále obviněný D. Š. argumentoval, že z popisu skutku nelze dovodit naplnění všech zákonných znaků spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz blíže rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a Rt 2180/1925 Sb. rozh. NS). Prohlásil, že v odůvodnění napadeného rozsudku není naplnění znaku spolupachatelství náležitě odůvodněno, resp. že odvolací soud posléze v odůvodnění svého usnesení doplnil skutkovou větu tím, že v daném případě byly naplněny oba znaky spolupachatelství - společné jednání i úmysl k tomu směřující, neboť Oba odsouzení byli na trestné činnosti rámcově domluveni, fakticky si rozdělili při útoku na poškozeného úlohy, navzájem se doplňovali podporovali , aniž by tato skutečnost měla náležitý podklad ve skutkové větě a zjištěném skutkovém stavu věci. Opětovně přitom poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005. Zhodnotil, že v daném případě ze skutkové věty vyplývá, že bez jakéhokoliv dorozumění (dohody) se spoluobviněným pouze využil stávající situaci a mezi jednotlivými útoky spoluobviněného fyzicky napadl poškozeného K., přičemž jeho motivem nebylo překonání odporu poškozeného za účelem zmocnění se cizí věci. Uzavřel, že souběžně napadal poškozeného, obdobně jako spoluobviněný, avšak každý z nich jednal s jiným záměrem (k tomu viz č. 57/1970 Sb. rozh. tr.), resp. že k napadení poškozeného došlo postupně, jak z jeho strany, tak i ze strany spoluobviněného, přičemž následné jednání spočívající ve zmocnění se věci bylo provedeno bez prokazatelné účasti jeho osoby, jednalo se o tzv. exces ze strany spoluobviněného, který jednal zcela samostatně, bez jakéhokoliv souhlasu a pomoci jeho osoby. Proto byl za toto skutkové jednání trestně odpovědný spoluobviněný jako samostatný pachatel.

Podle názoru obviněného D. Š. z popisu skutku nevyplývá ani naplnění příčinného vztahu mezi napadením poškozeného z jeho strany a zmocněním se popsaných věcí. Namítl, že pokud skutková věta uvádí oba ho přitiskli obličejem na strom , pak tuto část skutkové věty navíc v souladu s principem in dubio pro reo zpochybňuje poškozený ve svých výpovědích ze dne 7. 1. 2009 a 22. 4. 2009 v tom smyslu, že si není jeho (obviněného) jednáním spočívající v přitisknutí na strom jistý. Dodal, že ze zjištěného skutkového stavu věci (viz výpověď svědkyně B. ze dne 22. 4. 2009) se podává, že se na místě činu nezdržel dlouho, neboť se po krátké době vrátil nazpět do restaurace B., což opět není součástí skutkové věty, ačkoliv to má nutně vliv na právní posouzení skutku. V další části popisu skutku je pak uvedeno že D. Č. mu začal prohledávat kapsy u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné mince, společně mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč, osobní doklady, klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850 , což podle něho zpochybňuje jeho jednání spočívající ve společném úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť spoluobviněný počal sám bez jakékoliv jeho účasti prohledávat kapsy (viz též shora zmíněné výpovědi poškozeného a svědkyně B.), přičemž předchozí napadení poškozeného jeho osobou nebylo vedeno s cílem překonat odpor poškozeného. Namítl, že konstatování ,,společně mu vzali vyjmenované věci, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, neboť poškozený ve svědecké výpovědi ze dne 7. 1. 2009 a 22. 4. 2009 uvádí, že poté, co mu věci vyndal z kapes spoluobviněný, prohlédl si je a ponechal si je u sebe spoluobviněný, nikoliv on (obviněný), jak vyplývá z popisu skutku. Zdůraznil, že daném případě však s předmětnými věcmi nejenže nepřišel do styku, ale ani si je nepřivlastnil pro vlastní potřebu, nezmocnil se jich.

V neposlední řadě shledal, že ze skutkové věty nelze dovodit ani naplnění subjektivní stránky trestného činu - úmyslné zavinění, resp. že soud prvního stupně nepostupoval zcela podle § 120 odst. 3 tr. ř., když neuvedl, v čem spočívá objektivní stránka trestného činu (viz výše), ani nepopsal subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. V odůvodnění napadeného rozsudku nebyla otázka zavinění náležitým způsobem vyložena. Tento právní nedostatek se snažil napravit odvolací soud, když v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť společným jednáním proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, zákonné znaky byly naplněny jak po stránce objektivní tak i subjektivní [jednání v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.], formální i materiální, aniž by ze skutkové věty vyplynulo, že chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Ke zhojení nedostatku skutkové věty odůvodněním viz výše.

Z těchto důvodů obviněný D. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 T 58/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Připomněla, že předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Jestliže obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozují z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybňují postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytýkají soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů, které ale také nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zmíněné dovolací námitky obviněných, které se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Další námitky však obvinění D. Č. a D. Š. zaměřili především proti správnosti závěru soudů obou stupňů, že svým jednáním naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s tím státní zástupkyně připomněla a podrobně vyložila skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a dále spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Poté shledala, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku okresního soudu, naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že oba obvinění, tedy jak obviněný D. Č., tak obviněný D. Š., přitiskli poškozeného M. K. obličejem na strom, přičemž takové jednání lze bez pochyby nazvat násilím a D. Č. mu začal prohledávat kapsy u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze a když našel pouze drobné mince, společně mu vzali mobilní telefon, osobní doklady a klíče od motorového vozidla. Z uvedeného popisu jednoznačně vyplývá, že obviněný D. Š. byl srozuměn s jednáním spoluobviněného D. Č. i násilím, kterým na poškozeného působil i v době, kdy mu tento odnímal za použití násilí věci, které měl poškozený u sebe. Námitkám obviněného D. Š. lze přisvědčit v tom, že z hlediska právního posouzení jako trestného činu loupeže není zavazující popis předchozího napadání poškozeného M. K. postupně ze strany obviněných, neboť ve skutkové větě není vyjádřeno, že toto napadání bylo projevem snahy obou obviněných zmocnit se věcí poškozeného M. K., byť z provedeného dokazování tato okolnost zřetelně vyplynula, neboť obviněný D. Č. se na poškozeném domáhal soustavně zaplacení částky 1.500,- Kč v souvislosti s předcházejícím konfliktem, kdy poškozený měl odcizit z jiného restauračního zařízení, v němž pracoval, vidličku. Pro posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je však naprosto dostačující popis jednání obviněných, kdy poškozeného přitiskli obličejem na strom a obviněný D. Č. mu sebral za přispění spoluobviněného D. Š. v rozsudku označené věci. V posuzovaném případě šlo bezesporu o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť obvinění se vůči poškozenému dopouštěli násilného jednání oba a není rozhodné, že výzvy k vydání peněž pronášel a kapsy poškozeného prohledával a jeho věcí se posléze zmocnil pouze obviněný D. Č. Obviněný D. Š. jednal zcela zřejmě v konkludentní shodě s obviněným D. Č., neboť se od jeho jednání nijak nedistancoval, poškozeného držel a bránil mu jakkoli zasáhnout vůči útočnému jednání ze strany spoluobviněného D. Č.

S ohledem na skutečnost, že jednání obviněných bylo správně právně kvalifikováno, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných D. Č. a D. Š. směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům vytýkají rovněž nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění a obviněný D. Č. pak ještě neúplné důkazní řízení, přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména pokud jde o motivaci jejich fyzického útoku na poškozeného). Rovněž z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. obviněný D. Š. též o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy oběma obviněnými ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a které také nespočívají ve vadách při provádění nebo hodnocení důkazů a ve vadách skutkových zjištění (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pokud by byla dovolání podána jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Oba obvinění však uplatnili i další námitky, v nichž, stručně shrnuto, vyjádřili výhrady vůči právnímu posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Takové námitky lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. formálně subsumovat. Současně je ovšem nutno uvést, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS ).

Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že: v době od 05:00 hod. do 05:30 hod. v parčíku u muzea v K. ulici v H. K. D. Č. přistoupil k M. K., a opakovaně ho udeřil otevřenou dlaní ruky do obličeje, nato D. Š. stáhl M. K. zezadu na zem a když se M. K. postavil, nejméně dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, poté ho znovu udeřil pěstí do obličeje D. Č., až M. K. spadl na zem, poté, co se znovu postavil, ho oba přitiskli obličejem na strom, D. Č. mu začal prohledávat kapsy u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné mince, společně mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč, osobní doklady a klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850, .

Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, pokud jednání obviněných D. Č. a obviněného D. Š. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Z těchto skutkových zjištění jednoznačně plyne, že oba obvinění proti jinému (proti poškozenému M. K.) společným jednáním užili násilí (oba jej přitiskli obličejem na strom), a to zcela zjevně v úmyslu zmocnit se cizí věci (v bezprostřední návaznosti na shora popsané násilné jednání D. Č. začal poškozenému prohledávat kapsy u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné mince, společně mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč, osobní doklady a klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850). Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je rovněž zřejmé, že při tomto jednání si fakticky rozdělili úlohy, navzájem se doplňovali a podporovali. Vůči poškozenému se přitom dopouštěli násilného jednání oba a není rozhodné, že výzvy k vydání peněz pronášel a kapsy poškozeného prohledával pouze obviněný D. Č. Obviněný D. Š. jednal zcela zjevně v konkludentní shodě s obviněným D. Č., což vyplývá již z toho, že se od jeho jednání nijak nedistancoval a poškozenému zamezil jakkoli se bránit vůči tomuto jednání ze strany spoluobviněného D. Č.

V daných souvislostech není od věci připomenout i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu . Také podle rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.

Pokud je ve skutkové větě v bezprostřední návaznosti na použité násilí uvedeno, že obvinění společně poškozenému vzali konkrétně uvedené věci, pak tato formulace (množné číslo) společně s předešle uvedenými pojmy popisujícími skutkový děj vyjadřuje jak skutečnost, že v daném případě šlo nikoli o souběžné, odlišným motivem vedené konání dvou pachatelů, jak namítá obviněný D. Š., nýbrž o společné jednání obou obviněných, tak skutečnost, že toto násilné jednání bylo provázáno společným úmyslem, který zahrnoval i loupežnou podstatu tohoto jednání, tj. společné použití násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věci. Pro úplnost lze v daných souvislostech konstatovat, že trestný čin loupeže je dokonán již použitím pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dojde-li v důsledku pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí již přímo ke zmocnění se cizí věci, pak tím je předmětný trestný čin dokončen. Z těchto hledisek tedy byl trestný čin loupeže dokonán již tím, že oba obvinění společně v úmyslu zmocnit se věci poškozeného, tedy cizí věci, vůči poškozenému užili násilí.

Z popsaných okolností je tedy zřejmá také subjektivní stránka trestného činu zavinění obou obviněných ve formě společného úmyslu, zahrnující společné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jak již řečeno, obvinění se společně dopustili na poškozeném násilí způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vědomě právě proto, aby se zmocnili jeho věcí. Nejvyšší soud k tomu dodává, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Tak tomu bylo v posuzované trestní věci (nešlo o exces obviněného D. Č., jak namítá obviněný D. Š.).

Obvinění tak jednali jako spolupachatelé, neboť jejich jednání bylo součástí ve společném úmyslu učiněného společného celkového jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného D. Š. v tom smyslu, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě neobsahuje zákonné znaky trestného činu loupeže spáchaného ve spolupachatelství, resp. že tyto nepřípustně doplnil až odvolací soud toliko v odůvodnění svého unesení o odvolání obviněných. Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud shledal, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou i ve vztahu k tomuto obviněnému popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu, a zvláště odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tyto skutečnosti významné pro právní kvalifikaci jednání obou obviněných pouze blíže rozvedl.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněných D. Č. a D. Š. žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných D. Č. a D. Š. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. září 2010

Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý