6 Tdo 80/2007
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 80/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2007 dovolání, které podal obviněný P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 To 60/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 9/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 8 T 9/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 221 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním jednak obviněný P. S. a jednak v jeho neprospěch krajský státní zástupce v Hradci Králové.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 To 39/2005, byl z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. c), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného P. S. uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. S. zamítnuto.



Vůči tomuto rozhodnutí podal obviněný P. S. dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1066/2005, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Proti všem konstatovaným soudním rozhodnutím podal obviněný P. S. ústavní stížnost.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05, bylo rozhodnuto, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1066/2005, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 To 39/2005, bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto byla tato rozhodnutí zrušena. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 To 60/2006, byl z podnětu odvolání obviněného a krajského státního zástupce v Hradci Králové podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, č. j. 8 T 9/2004 - 489. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného P. S. uznal vinným, že

dne 2. ledna 2004 v době kolem 12.00 hod. v prostoru nádražní haly, před místní pivnicí po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl R. Š., a to tak, že ho chytil rukama pod krkem, krk mu silou střední intenzity zmáčknul, čímž ho donutil vstát z lavičky, poté ho pustil a poškozený si opět sedl na lavičku, na to ho začal bít spodní hranou dlaní více údery do oblasti hlavy, zejména oblasti spánkové a temenní, čímž mu způsobil tupý úraz hlavy nezjištěného rozsahu, a dále krevní výrony v měkkých tkáních v okolí hrtanových chrupavek, jazylky a obvodu jícnu ve výši hrtanu, přičemž poškozený, z přesně neidentifikovaných příčin, na následky zhmoždění mozku dne 5. ledna 2004 v časných ranních hodinách zemřel.

Takto ve skutku popsané jednání obviněného odvolací soud kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Naposledy citované rozhodnutí výroky o vině a trestu napadl obviněný P. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého podání obviněný připomněl skutková zjištění odvolacího soudu popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž popřel, že by se dne 2. 1. 2004 dopustil jakéhokoliv útoku proti poškozenému R. Š. V tomto ohledu došlo ze strany vrchního a krajského soudu k chybným skutkovým zjištěním, které zčásti přenesl do svého nálezu i Ústavní soud. Dále obviněný vznesl výhrady týkající se posouzení provedených důkazů, zejména závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, doc. MUDr. P. H., CSc. a MUDr. M. Š. V této spojitosti namítl, že ze skutkové věty napadeného rozsudku vyplývá naprostá neurčitost rozsahu poranění hlavy R. Š., jež mělo vzniknout v příčinné souvislosti s napadením poškozeného jeho osobou. Zmíněná zjištění uvedl i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Ten navíc k otázce vzniku pitvou zjištěných poranění hlavy poškozeného konstatoval: lze si těžko představit, jak by znalci mohli odlišit, jaká zranění způsobil poškozenému obžalovaný, a jaká si mohl způsobit sám, např. pády, či jaká mu mohl případně v mezidobí způsobit někdo jiný . Podle obviněného je zřejmé, že jeho osobě nebylo prokázáno, v jaké míře se měl podílet na vzniku poranění hlavy poškozeného, která ve svém konečném důsledku vedla ke smrtelným následkům, jež nastaly až tři dny po údajném incidentu. Znalci jednoznačně připustili, že tato zranění mohla vzniknout např. pádem poškozeného na tvrdou podložku. Stejně tak nelze vyloučit ani útok ze strany třetí osoby vůči poškozenému, ke kterému mohlo dojít v mezidobí od 2. 1. 2004 do 5. 1. 2004. Druhou z variant nemohl vyloučit ani znalec z oboru kriminalistiky, specializace - forenzní biomechanika prof. PhDr. J. S., DrSc.

Podle názoru obviněného lze za nadále relevantní označit pouze poranění měkkých tkání zjištěná na krku poškozeného, která znalci z oboru zdravotnictví ve znaleckém posudku hodnotí jako poranění neohrožující poškozeného na životě či běžných tělesných aktivitách . V návaznosti na to připomněl, že podle ustálené soudní judikatury lze za ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. označit pouze takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoliv jen po krátkou, zcela přechodnou dobu . Zdůraznil, že v daném případě nebylo žádným důkazem potvrzeno, že by popsaná zranění měla takovýto charakter. Jediným přímým důkazem, kterým bylo alespoň zčásti zjištěno chování poškozeného po údajném incidentu s obviněným ze dne 2. 1. 2004, je svědecká výpověď J. B. Tento svědek však popsal pouze stížnosti poškozeného na bolesti v oblasti hrudníku, o bolestech hlavy či krku se poškozený nezmiňoval. Lze tedy důvodně předpokládat, že zranění, která měl P. S. v oblasti krku poškozenému způsobit, jej nijak neomezovala v obvyklém způsobu života. Obviněný konstatoval, že z tohoto důvodu zpochybňuje i vyjádření MUDr. Š. u hlavního líčení před krajským soudem, jímž poranění krku poškozeného hodnotil jako prosté ublížení na zdraví. Poukázal na obecnost tohoto názoru, který nezohledňuje ostatní ve věci provedené důkazy, především citované vyjádření svědka B. Úvahy znalce o možných těžších následcích útoku na krk poškozeného mají tudíž povahu ryzí spekulace. Pokud vrchní soud při hodnocení povahy porušení zdraví poškozeného vyšel z vyjádření znalce a toto kriticky nekonfrontoval s ostatními ve věci provedenými důkazy, tak dospěl k chybnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., které se muselo výrazně negativně odrazit i ve výroku o trestu.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních a obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba plně odkázat na argumentaci uvedenou v rozhodnutí soudu druhého stupně, který se zabýval totožnými argumenty obviněného uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku - odvolání. Dospěl na základě nálezu Ústavního soudu k závěru, že obviněný napadl prakticky bezbranného poškozeného způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí krajského soudu s tím, že ze svého jednání je jednoznačně usvědčován zejména svědky J. a R. nepřímo i B. Jednoznačné je, že obviněný svým jednáním spáchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť se na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného. Ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu je i zvolená právní kvalifikace podle ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák., když v pochybnostech ve prospěch obviněného bylo třeba posoudit, že nebylo možno odlišit jaká zranění si poškozený způsobil sám a jaká mu napadením způsobil obviněný. S ohledem na tyto skutečnosti i dostupný spisový materiál je možno podle státní zástupkyně konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněného. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného spočívající jednak v tom, že se dne 2. 1. 2004 vůči poškozenému R. Š. žádného útoku nedopustil a jednak zpochybňující závěry znaleckého posouzení vztahující se těm poraněním poškozeného, jež mu měl podle tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu způsobit. Nutno zdůraznit, že všechny tyto vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení skutku. Jak již bylo řečeno, tak v uvedeném směru nelze napadené rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat.

Lze připomenout, že již Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 8 T 9/2004, podrobně uvedl, o jaké skutečnosti opřel své zjištění, že obviněný P. S. kritického dne poškozeného R. Š. skutečně fyzicky napadl a jakým způsobem. Z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, na podkladě jakých důkazů tento závěr prvostupňový soud učinil, proč tyto důkazy vyhodnotil jako věrohodné a naopak z jakých důvodů neakceptoval obhajobu obviněného (srov. zejména str. 18 a 19 rozsudku krajského soudu). S těmito skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se plně ztotožnil v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze, jenž v odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 To 60/2006, mimo jiné konstatoval: Z konkrétního útoku v konkrétní době je obžalovaný jednoznačně usvědčován zejména svědky J. a R., nepřímo i B. . Rovněž připomněl i závěr Ústavního soudu, že Není pochyb o tom, že stěžovatel prakticky bezbranného poškozeného napadl způsobem popsaným ve výroku krajského soudu (vše na str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

Pokud by obviněný uplatnil pouze dosud zmíněné výtky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž obviněný P. S. zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl v napadeném rozsudku zjištěn, vykazuje i znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a to vedle trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ohledně něhož nebyly v mimořádném opravném prostředku vzneseny žádné námitky.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Ve stručnosti lze připomenout, že trestní zákon nedefinuje pojem ublížení na zdraví, a to na rozdíl od těžké újmy na zdraví vymezené v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. Za ublížení na zdraví můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevovala, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžadovala a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu trvala, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. Musí jít však o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 2/1966). Po subjektivní stránce se u obviněné osoby vyžaduje úmyslné zavinění [§ 4 písm. a), b) tr. zák.].

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, vyplývají ohledně jednání obviněného P. S. skutečnosti, jež byly výše citovány. Z tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku je zřejmé, že odvolací soud považoval znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví.

Ze skutkových zjištění je zřejmé, že v průběhu fyzického napadení obviněný P. S. nejen chytil rukama pod krkem poškozeného R. Š., který mu zmáčknul silou střední intenzity, čímž ho donutil vstát z lavičky a když ho pustil a jmenovaný si sedl na lavičku, tak ho začal bít spodní hranou dlaní více údery do oblasti hlavy, zejména oblasti spánkové a temenní, čímž mu způsobil tupý úraz hlavy nezjištěného rozsahu, a dále krevní výrony v měkkých tkáních v okolí hrtanových chrupavek, jazylky a obvodu jícnu ve výši hrtanu . Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se ve vypracovaném znaleckém posudku podrobně zabývali poraněními, která byla u poškozeného při pitvě jeho osoby zjištěna. Z jejich závěrů, jenž byly ztvrzeny u hlavního líčení, plyne, že všechna poranění hlavy poškozeného mohla vzniknout mechanismem uváděným a popisovaným svědky, stejně tak mohla vzniknout až při uvažovaném pádu či pádech poškozeného na pevnou podložku s nárazem hlavy, a to buď všechna poranění nebo pouze některá z nich. Útok vedený proti krku poškozeného rovněž mohl při vyšší intenzitě působícího násilí či déle trvajícím násilí výrazně a bezprostředně ohrozit poškozeného na životě (vše v podrobnostech na str. 11 až 14 rozsudku prvostupňového soudu). Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. M. Š. při výslechu u hlavního líčení mimo jiné vypověděl, že poranění krčních orgánů R. Š. vznikla působením tupého násilí střední intenzity s největší pravděpodobností mechanismem stisku či sevření předních partií krku poškozeného v oblasti ohryzku zepředu mezi dva pevné či mírně poddajné oblé předměty. Rovněž uvedl, že tato poranění poškozeného mohla vzniknout velmi dobře tak, jak vyplývá z výpovědí svědků, tedy stiskem krku poškozeného v oblasti ohryzku zepředu prsty druhé osoby. Též konstatoval: Poranění krčních orgánů nevedla ke smrti poškozeného ani k ní žádným způsobem nepřispěla a podobně jako krevní výrony do podkoží v jiných partiích těla je lze považovat za ublížení na zdraví prosté (vše v protokolu o hlavním líčení na č. l. 420 a 423 spisu). Ve věci byl vypracován i znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechanika, z jehož závěrů včetně výpovědi znalce u hlavního líčení mimo jiné vyplývá, že z biomechanického hlediska byl útok, který popisují někteří ze svědků, způsobilý zapříčinit zjištěná poranění (vše v podrobnostech na str. 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když při respektování nálezu Ústavního soudu v této věci kvalifikoval jednání obviněného P. S. jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť předmětný skutek s takovým právním posouzením koresponduje. S tvrzením obviněného, že jeho jednáním nevznikly u poškozeného R. Š. škodlivé následky na zdraví, jenž by znaky zmíněného trestného činu naplnily, se nelze ztotožnit. Dovolatel zcela pomíjí nejen výše citované vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ohledně poranění poškozeného v oblasti krku, ale též jakým prokázaným způsobem a na jaké části těla, a to vůči osobě, která se vůbec nebránila, fyzicky útočil. Naposledy zmíněné skutečnosti prokazují z hlediska zavinění v jednání obviněného úmysl nepřímý [§ 4 písm. b) tr. zák.], neboť nepochybně věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k