6 Tdo 799/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:






6 Tdo 799/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 dovolání obviněného A. V., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 6 To 580/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 160/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 2 T 160/2004, byl obviněný A. V. uznán vinným trestný činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že

dne 22. 10. 2002 kolem 18.10 hod v P. na ulici P., po slovní potyčce fyzicky napadl poškozeného J. H., a to tak, že ho opakovaně udeřil sevřenou pěstí zejména do oblasti temene a obličejové části hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, tržně zhmožděnou ránu na bradě, pohmoždění levého oka, kožní oděrky a podkožní krevní výrony (podlitiny) na temenu hlavy a na čele, přičemž uvedená poranění znesnadňovala po dobu hojení poškozenému obvyklý způsob života, zpětně mu byla dne 31. 10. 2002 vystavena pracovní neschopnost od 22. 10. 2002, setrval v ní do 18. 11. 2002.

Za uvedený trestný čin byl obviněný A. V. odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozenému J. H., trvale bytem P., N. Z., na náhradě škody částku 5.090,- Kč.

Vůči konstatovaném rozsudku podal obviněný A. V. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 6 To 580/2004, byl z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2004, č. j. 2 T 160/2004-126, obviněného A. V. odsoudil podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok o náhradě škody).

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že v posuzovaném případě existuje pouze jediný přímý důkaz, a to svědectví P. T., jehož výpověď však obvodní soud z neznámého důvodu prohlásil za nevěrohodnou a odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil, aniž by jmenovaného svědka vyslechl. Všechny ostatní důkazy jsou pouze nepřímé a nelze z nich dovodit, zda se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví či zda se u něj jednalo o nutnou obranu. Podle názoru obviněného se nelze ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, že jeho výpověď je vyvrácena výpověďmi svědků P. D. a J. Č., neboť ani jeden z nich nebyl přítomen konfliktu mezi obviněným a poškozeným. Uvedení svědci sice viděli zranění J. H., jenž je vyhledal, avšak neviděli zranění obviněného. Tato zranění však viděl policista, který s obviněným sepisoval na místním oddělení Policie ČR v den předmětného konfliktu protokol o podání vysvětlení, neboť ho obviněný na zranění výslovně upozornil a v protokolu jsou zaznamenána. Svědkem zranění byla také manželka obviněného. Naopak svědkyně MUDr. O. pouze potvrdila, že poškozený J. H. měl hematomy v obličeji, ale nemohla posoudit, zda k nim došlo v důsledku napadení obviněným či pouze jeho obranou před útokem poškozeného; zejména při škrcení poškozeným se obviněný snažil za pomocí úderů uvolnit. Dovolatel považuje za zcela nepochopitelné jednání poškozeného, který se za ním rozjel a zabraňoval mu v odjezdu. Podle názoru obviněného v tomto směru poškozený zjevně porušil pravidla silničního provozu, z čehož lze dovodit, že porušil i jiné normy, napadl obviněného a ten byl donucen se útoku poškozeného bránit. Soudy obou stupňů proto odsoudily obviněného nikoliv na základě důkazů, které by svědčily v jeho neprospěch, ale pouze na základě domněnek. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolatel uplatnil výlučně výhrady vůči skutkovým závěrům soudů prvého i druhého stupně, resp. hodnotícím úvahám rozvedeným v rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle jejího názoru zjištěný skutek odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Státní zástupkyně poukázala na drobnou nepřesnost popisu skutku, kdy soud blíže časově nespecifikoval období a způsob ztížení obvyklého způsobu života poškozeného a pokud jde o časové okolnosti zmínil délku trvání pracovní neschopnosti, která pro určení následku není v daném případě směrodatná. Z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že následek na zdraví poškozeného byl zjištěn v rozsahu, který dovoluje učinit závěr, že jednání obviněného naplnilo i po této stránce předmětný znak skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným A. V. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný uvádí, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť při vzniklém konfliktu se bránil útoku ze strany poškozeného, který ho mimo jiné škrtil. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že jeho výpověď je vyvrácena svědeckými výpověďmi v dovolání jmenovaných osob. Tvrdí, že v posuzovaném případě existuje pouze jediný přímý důkaz, a to svědectví P. T., jehož výpověď však prvostupňový soud prohlásil z neznámých důvodů za nevěrohodnou a odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. Rovněž poukazuje na policistou zdokumentovaná zranění své osoby. Těmito ale i dalšími v dovolání podrobněji rozvedenými výhradami obviněný primárně namítá správnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně spatřuje vady v právním posouzení skutku. Jak již bylo výše konstatováno samotná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný A. V. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (viz jeho citace v úvodu tohoto usnesení) a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzovaném případě jde ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v § 265b tr. ř.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného A. V. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k