6 Tdo 795/2003
Datum rozhodnutí: 24.09.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 795/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2003 dovolání obviněného Ing. I. K. které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 8 To 179/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 267/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. I. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. I. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 6 T 267/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od července 1998 do června 1999 v B., odebral od P., a. s., postupně na základě objednávek s daty 9. 7. 1998, 21. 10. 1998, 21. 1. 1999, 15. 2. 1999 a 28. 5. 1999 polygrafické zboží v ceně 302.969,30 Kč s úmyslem za zboží nezaplatit, kdy zboží obratem prodal přes společnost I., spol. s r. o., se sídlem K., jejímž byl rozhodujícím vlastníkem a současně jednatelem, konečným odběratelům, a takto získanou hotovost si ponechal pro svoji potřebu, aniž by dodávku polygrafického zboží zaplatil v uvedené výši dodavateli, čímž způsobil P., a. s., se sídlem B., škodu ve výši 302.969,30 Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. I. K. podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Proti shora citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný Ing. I. K. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 8 To 179/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 7. 10. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v Brně, dne 9. 10. 2002 obhájci obviněného, JUDr. P. P. a dne 22. 10. 2002 obviněnému Ing. I. K.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. I. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. P. u Městského soudu v Brně dne 9. 12. 2002 dovolání. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 11. 7. 2003.

Pro úplnost je nutno zmínit, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 4 To 22/2003, došlo podle § 35 odst. 2 tr. zák. ke zrušení výroku o trestu ze shora citovaného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 6 T 267/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 8 To 179/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a obviněný Ing. I. K. byl za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterým byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 4 To 22/2003, a za sbíhající trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 6 T 267/2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 8 To 179/2002, odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled.

Obviněný Ing. I. K. výslovně opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná, avšak nesouhlasí s jejich právním posouzením. Domnívá se, že jednání popsané ve výroku o vině nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a v této souvislosti má za to, že se jedná o klasický obchodně právní spor o nezaplacenou kupní cenu, který se poškozená společnost P., a. s. rozhodla řešit vymáháním pohledávky v rámci trestního adhezního řízení, což je pro ni levnější a výhodnější. Provedeným dokazováním bylo podle názoru dovolatele pouze zjišťováno, kolik obviněný ze svého závazku poškozenému uhradil a zda byl schopen svůj závazek v dodatečné lhůtě uhradit či nikoliv, avšak nebylo náležitě objasněno, jakým jednáním uvedl poškozeného v omyl, když jednání obviněného bylo popsáno pouze tak, že poškozený dodal obviněnému zboží, vyfakturoval kupní cenu, avšak obviněný kupní cenu v plné výši neuhradil a poskytl mu pouze částečné plnění; z popisu skutku tedy nevyplynulo, v čem protiprávní jednání obviněného v rozhodné době spočívalo a z jakého důvodu lze toto jednání považovat za protiprávní. Obviněný rovněž zpochybnil, zda společnosti P., a. s. vůbec vznikla škoda, když poškozený se k trestnímu řízení nepřipojil, navíc definuje svou pohledávku vůči němu jako nezaplacenou kupní cenu za dodané polygrafické zboží, nikoliv jako škodu způsobenou trestným činem. Otázkou podle dovolatele zůstává, jakou škodu chtěl obviněný svým jednáním způsobit, když odebral zboží v hodnotě přibližně 600.000,- Kč a z této částky zaplatil asi 400.000,- Kč. Co se týče vyčíslení škody, obviněný upozornil, že v době vydání rozhodnutí již dlužil pouze asi 200.000,- Kč.

Dovolatel dále zaměřil své výhrady proti tomu, že v jeho případě nebyl prokázán přímý úmysl odebrat zboží a nezaplatit ho nebo zaplatit pouze část zboží. Podle názoru obviněného se soud dostatečně nevypořádal s otázkou, proč se měl dopustit podvodu pouze ohledně částky 302.969,30 Kč, když i část pohledávky zaplacené před podáním trestního oznámení zaplatil se zpožděním až po výzvě věřitele. Podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., když si musel být vědom, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že takové porušení trestního zákona způsobí, byl s tím srozuměn. Touto argumentací tedy podle mínění obviněného soud v podstatě konstatoval, že obviněný sice hodlal zboží odebrané od společnosti P., a. s. zaplatit, avšak v případě, že by měl finanční problémy, byl srozuměn, že toto zboží nezaplatí. S tímto stanoviskem soudu však obviněný nesouhlasí a je přesvědčen, že za této situace by byl potenciálním pachatelem trestného činu podvodu každý podnikatel, který nevykazuje značný zisk v obchodních sporech o zaplacení vyfakturované kupní ceny.

Dovolatel dále namítl, že důvodem neplacení závazku obviněného byla jeho druhotná platební neschopnost, přičemž tato skutečnost je zcela v souladu se znaleckým posudkem znalce M. F. a nezpochybnil ji ani soud. Vzhledem k tomu, že největším dlužníkem obviněného, který způsobil jeho druhotnou platební neschopnost, byla jím vlastněná společnost I., spol. s r. o. s dluhem k 31. 12. 1999 ve výši 669.363,30 Kč, soud měl podrobit znaleckému posudku taktéž účetnictví společnosti I., spol. s r. o., avšak takový obviněným navrhovaný důkaz soud nepřipustil. Obviněný v této souvislosti poukázal na své pohledávky vůči třetím osobám ve výši 900.000,- Kč s tím, že kdyby mu tito dlužníci uhradili dluhy, byl by schopen svůj dluh vůči společnosti P., a. s. uhradit. Soud prvního stupně vinu obviněného dovodil tím, že poukazoval na změny v jeho výpovědích, avšak podle mínění dovolatele se rozhodně nejednalo o podstatné rozpory ve výpovědích, šlo pouze o jejich doplnění.

Subjektivní stránku jednání pak soud dovodil z toho, že společnost I., spol. s r. o., na kterou obviněný veškeré dodávky přefakturoval, dostala zboží uhrazeno v plné výši, avšak zaplacená částka byla použita k úhradě jiných závazků. Podle názoru soudu však tyto prostředky neměly být použity k úhradě závazků vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní správě sociálního zabezpečení a Finančního úřadu, ale dřívějších dodavatelem vystavených faktur. Soud tak pominul podle názoru obviněného skutečnost, že platby VZP, OSSZ a FÚ jsou právním řádem považovány za přednostní platby a jejich neuhrazení může být kvalifikováno jako trestný čin. Obviněný považuje za správné, že upřednostnil plnění státním institucím před společností P., a. s. Navíc v případě, že by zboží od poškozené společnosti odebrala a neuhradila společnost I., spol. s r. o., za trestný čin podvodu by odsouzen nebyl.

V závěru dovolatel vyslovil přesvědčení, že se v jeho případě jedná o občanskoprávní závazkový vztah obdobného typu, jakými jsou civilní soudy zahlceny, přičemž v případě řešení podobných sporů v rámci trestního adhezního řízení by institut občanskoprávních žalob týkajících se obchodních vztahů ztratil význam. V této souvislosti rovněž upozornil, že soudci civilních soudů projednávající obdobné obchodní spory porušují ustanovení § 8 odst. 1 tr. řádu, neboť na dlužníky nepodávají trestní oznámení. Obviněný taktéž poukázal na zásadu subsidiarity trestního práva, podle které je trest nejzazší prostředek k ochraně právního řádu, k němuž je možno sáhnout až tehdy, když prostředky ostatních právních odvětví nepostačují.

V petitu svého dovolání obviněný Ing. I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve smyslu § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 20. 12. 2002 opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V písemném vyjádření ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 1 NZo 1011/2002, jež bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 28. 2. 2003, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že jestliže dovolatel namítá civilněprávní povahu svého vztahu s poškozenou společností a řešení celé záležitosti trestněprávní cestou spatřuje za aktuální až po vyčerpání prostředků nápravy z oblasti práva obchodního, nelze mu přisvědčit. Nelze akceptovat ani jím namítaný rozpor výroku o vině mezi skutkovou a právní větou, při kterém postrádá přesný popis jeho protiprávního jednání ve smyslu přisouzené skutkové podstaty trestného činu a důvod takového ohodnocení. Postupný odběr polygrafického zboží od poškozené společnosti celkem v pěti případech s úmyslem je nezaplatit a okamžitý prodej takto odebraného zboží přes dovolatelem vlastněnou společnost s následným použitím takto získaných prostředků pro svou potřebu, je podvodným jednáním spojeným se vznikem škodlivého následku.

Dovolatelův podvodný úmysl plynoucí z jeho platební neschopnosti v době podpisu objednávek se podle názoru státní zástupkyně správně opíral o znalost jeho aktuální finanční situace v rozhodné době. Ta byla objektivně posouzena znalcem, přičemž v uvedeném směru nelze považovat za rozhodné, že největším dovolatelovým dlužníkem byla společnost I., která se jím stala až v důsledku jeho vlastního jednání. Podstatným zůstává, že na sebe v souvislosti s odběrem zboží převzal závazky, na jejichž uspokojení neměl k dispozici dostatek finančních prostředků a tedy ve vztahu k poškozenému dodavateli jednal podvodně, uváděl-li jej v omyl v otázce své solventnosti. Způsob, jakým použil peníze utržené za následný prodej takto odebraného zboží, pak svědčí pro závěr, že jednal zcela účelově, tedy s úmyslem odebrané zboží neuhradit. Ani plnění zákonné povinnosti vůči státu pod hrozbou vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu § 147 tr. zák. nemohlo obviněného zbavit odpovědnosti hradit v prvé řadě dodavateli z peněz, získaných od konečných odběratelů za prodej jeho zboží. Druhotná platební neschopnost, kterou se dovolatel od počátku trestního řízení hájil, nevznikla rozhodně v době, kdy na sebe platební závazky přebíral. Soudy zcela správně vycházely z dovolatelova postavení věřitele vůči jiným obchodním subjektům s tím, že mu tato pozice umožňovala vystupovat kvalitativně jinak a za daného stavu nebylo možno dovodit, že by nehodlal odebrané zboží zaplatit vůbec. Musel být srozuměn s tím, že tak nebude moci učinit do té doby, dokud se jeho finanční situace v důsledku budoucí nejisté události nezmění; proto jeho jednání bylo správně posouzeno podle § 4 písm. b) tr. zák.

Dovolatelova námitka k rozsahu jeho podvodného úmyslu vzhledem k přisouzené výši způsobené škody není z hlediska subjektivní stránky jeho jednání významná, neboť k dovození úmyslu postačovalo jeho srozumění, že s ohledem na svoji situaci nebude moci ve lhůtě splatnosti faktury zaplatit v celém rozsahu. V otázce škody je pak nutno odkázat na údaje o době splatnosti všech vystavených faktur, kdy dovolatel až na základě dohody o splátkovém kalendáři uhradil část vzniklého dluhu a poškozený ve svém trestním oznámení částečnou úhradu celkového dluhu zohlednil. Ani námitka dovolatele k výši způsobené škody nemá na právní kvalifikaci vytýkaného jednání vliv, neboť škodu nebylo možno s ohledem na celkové snížení dluhu před vydáním odsuzujícího rozsudku v popisu skutku zohlednit.

Státní zástupkyně má tedy za to, že právní kvalifikace jednání dovolatele byla naplněna jak po stránce objektivní, tak i subjektivní a s námitkami dovolatele se soudy obou stupňů již vypořádaly, a tudíž navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného Ing. I. K. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 9. 9. 2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obhájci obviněného, JUDr. P. P.dne 9. 10. 2002 a obviněnému Ing. I. K. dne 22. 10. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Městského soudu v Brně dne 9. 12. 2002, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla u dovolatele ve smyslu § 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možno namítat, že v předcházejícím řízení zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako nějaký trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin. Nejvyšší soud přitom není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení.

Dovolatel uplatnil námitky vztahující se jednak k vadám skutkovým, jejichž existenci spatřuje především v neúplném dokazování stran znaleckého posudku v oboru ekonomika k výši jednotlivých pohledávek vůči třetím subjektům a v nesprávném hodnocení soudem provedených důkazů, jež dovolací soud s ohledem na shora rozvedené důvody není oprávněn posoudit, a dále své výhrady zaměřil na nesprávné právní posouzení skutku, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V tomto ohledu lze dovolací námitky obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud ztotožnil.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění Městského soudu v Brně, popsané ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje.

Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud spatřoval podvodné jednání obviněného v tom, že v době od července 1998 do června 1999 v B., odebral od P., a. s., postupně na základě objednávek s daty 9. 7. 1998, 21. 10. 1998, 21. 1. 1999, 15. 2. 1999 a 28. 5. 1999 polygrafické zboží v ceně 302.969,30 Kč s úmyslem za zboží nezaplatit, kdy zboží obratem prodal přes společnost I., spol. s r. o., se sídlem K., jejímž byl rozhodujícím vlastníkem a současně jednatelem, konečným odběratelům, a takto získanou hotovost si ponechal pro svoji potřebu, aniž by dodávku polygrafického zboží zaplatil v uvedené výši dodavateli, čímž způsobil P., a. s., se sídlem B., škodu ve výši 302.969,30 Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je patrno, že Městský soud v Brně považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá, že stěžejním pro závěr soudu o zavinění obviněného bylo prokázání skutečnosti, zda obviněný již v době, kdy činil objednávky na zboží, měl v úmyslu dodané zboží buď vůbec neuhradit, případně jednal alespoň s vědomím, že nebude moci uhradit dodávky zboží ve lhůtě splatnosti a že tím uvádí druhou stranu smluvního vztahu v omyl. Soud k tomu uvedl, že o omyl jde i tehdy, když jedna ze stran smluvního vztahu dodává zboží v důvěře, že druhý subjekt je dostatečně solventní a schopný zboží uhradit a její důvěra je založena na předchozích podnikatelských vztazích mezi oběma subjekty. V tomto ohledu obviněný využil předchozích podnikatelských vztahů se společností P., a. s., s níž před datem zmíněných objednávek dlouhodobě spolupracoval, přičemž zboží dále objednával v druhé polovině roku 1998 až do května 1999 i nadále za situace, kdy dodavateli již cenu zboží nehradil a veškeré dodávky současně přefakturoval na jím vlastněnou společnost I. spol. s r. o., která dostala všechny dodávky zboží uhrazeny v plné výši.

Subjektivní stránku tak soud prvního stupně vyvodil ze shora zmíněných skutečností objektivní povahy. V uvedeném ohledu si obviněný musel být vědom toho, že pokud jím vlastněná společnost dostane dodávku zboží uhrazenou od konečného odběratele v plné výši, nemůže bez dalšího získané prostředky použít na jiné výdaje, nýbrž musí je směřovat na úhradu dřívějších dodavatelem vystavených faktur za totéž zboží. Pokud jde o vyčíslení obviněným způsobené škody, částka 302.969,30 Kč představuje součet obviněným neuhrazených, případně částečně uhrazených faktur.

Odvolací soud se pak v odůvodnění svého usnesení ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že nelze přijmout obhajobu obviněného, že v době uzavírání jednotlivých objednávek neměl v úmyslu faktury řádně a včas zaplatit a neučinil tak z objektivních důvodů, konkrétně z důvodů druhotné platební neschopnosti, když právě tato skutečnost, spočívající v nedostatku finančních prostředků obviněného v době uzavření jednotlivých objednávek, svědčí pro závěr o úmyslu obviněného spočívající v tom, že využil dobrých obchodních vztahů se společností P., a. s., od které odebíral opakovaně zboží a pokračoval v tom i v době, kdy již peníze na zaplacení neměl.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku takovým činem škodu nikoli malou. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen). Podvodné jednání spočívá v uvedení nebo využití omylu, přičemž při uvedení v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, využitím omylu jiného pak pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil.

Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Zamlčení podstatné skutečnosti je tedy zvláštním případem uvedení v omyl o objektivním stavu a musí být prokázáno, že pachatel již v době uzavření jednotlivých objednávek zboží, resp. odběru zboží, jednal v úmyslu svůj závazek uhradit kupní cenu vůbec nesplnit nebo nesplnit jej ve smluvené lhůtě, popř. ve smluvené výši anebo jednal alespoň s vědomím, že závazek ve smluvené lhůtě nebude moci splnit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.

Samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k zaplacení kupní ceny ve smluvené lhůtě, ač tak mohl učinit, však ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. např. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 21/2001). Pokud by totiž překážky bránící dlužníkovi splnit závazek, které nemohl v době uzavření závazku ani předvídat, vznikly až po uzavření smlouvy, když jinak byl schopen dlužník tehdy závazek splnit nebo byl sice schopen kupní cenu zaplatit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů zaplacení odkládal nebo dodatečně pojal úmysl kupní cenu vůbec neuhradit, jeho jednání nelze považovat samo o sobě za podvodné. V této souvislosti je pak nutno připomenout, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu podvodu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Konečně po stránce subjektivní musí být rovněž zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání, resp. zda tato škoda byla obviněným zamýšlena již v době, kdy činil jednotlivé objednávky zboží. Při stanovení výše způsobené škody je nutno vycházet z toho, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dochází v okamžiku, kdy pachatel uskutečnil svůj podvodný úmysl, v daném případě kdy uvedl jiného v omyl v otázce své solventnosti. K případné pozdější úhradě kupní ceny pak nelze z hlediska zavinění přihlížet vůbec, neboť pro naplnění škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je nerozhodné, zda pachatel poškozenému uhradil později určitou výši dlužné částky; pozdější zaplacení kupní ceny by bylo možno hodnotit jen jako snahu o částečnou náhradu škody a tato skutečnost by tak byla podstatná zejména pro stanovení rozsahu náhrady škody v rámci adhezního řízení.

Pokud jde o jednotlivé námitky dovolatele, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i soud odvolací, v zásadě odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž skutková zjištění a právní závěry nalézací soud dostatečně rozvedl v odůvodnění rozsudku, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci obhajoby. Podvodný úmysl dovolatele, plynoucí z jeho druhotné platební neschopnosti v době podpisu jednotlivých objednávek, kterou se dovolatel od počátku řízení hájil a byla též objektivně zjištěna znalcem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, rozpočetnictví, operativní evidence, kalkulace, soudy obou stupňů vyvodily z jeho znalosti o aktuální finanční situaci v rozhodné době. Jeho podstata spočívá v tom, že ačkoliv obviněný neměl dostatek finančních prostředků na uhrazení předmětných pohledávek, převzal na sebe závazky spočívající v úhradě kupní ceny dodavateli, přičemž ve vztahu k dodavateli jednal podvodně v tom smyslu, že ho uvedl v omyl v otázce své solventnosti.

Subjektivní stránka jednání obviněného je naplněna i z hlediska délky neplnění jednotlivých závazků, přičemž obviněný si musel být s ohledem na shora uvedené okolnosti vědom, že nebude schopen uhradit kupní cenu zboží ve sjednané lhůtě v plné výši, resp. musel si být přinejmenším vědom následku svého jednání spočívajícím ve zmaření uspokojení pohledávky dodavatele a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. V tomto ohledu nemohl spoléhat na budoucí nejistou událost spočívající např. v případné úhradě jeho pohledávek ze strany třetích osob a měl být taktéž srozuměn, že s ohledem na svoji nepříznivou finanční situaci nebude schopen ve lhůtě splatnosti faktur uhradit závazek v celém rozsahu.

V souvislosti s námitkou dovolatele, týkající se způsobu použití získaných finančních prostředků za prodej odebraného zboží na plnění zákonné povinnosti státním institucím pod hrozbou vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu § 147 tr. zák., je pak nutno uvést, že ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se tato výhrada jeví zcela bezpředmětnou. Trestní odpovědnost podle § 147 tr. zák. lze totiž vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě jen tehdy, jestliže jako plátce daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nesplní ve větším rozsahu svoji zákonnou povinnost odvést zákonem požadované platby, přičemž plátcem se rozumí zaměstnavatel. Jedná se tedy o situace, kdy zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy sice srazí příslušné částky zálohy na daň z příjmů a jiné povinné platby, avšak neodvede je.

Nemá-li však zaměstnavatel jako plátce dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, je povinen uspokojit všechny své závazky poměrně a rovnoměrně, včetně výplaty mezd svých zaměstnanců a úhrady plateb svým obchodním partnerům. V případě své insolventnosti nebo předlužení by pak měl přiměřeně snížit vyplacené mzdy, odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb a částečně uhradit závazky svým obchodním partnerům. Úplným vyplacením čistých mezd na úkor ostatních závazků nebo upřednostněním závazků některého z věřitelů, ať už státu či smluvního partnera, by totiž zaměstnavatel mohl úmyslně, byť i v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., zmařit uspokojení pohledávek příjemců uvedených plateb a tím se dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák.

Nutno dodat, že stát má možnost neodvedené nebo nezaplacené pohledávky předepsaným způsobem, zejména v exekučním řízení, vymáhat. Z tohoto pohledu námitku obviněného, že zmíněné platby státním institucím je nutno považovat za platby přednostní a z jejich neuhrazení může být vyvozena trestní odpovědnost, je nutno považovat ve vztahu k posuzovanému jednání za neopodstatněnou.

Nejvyšší soud však shledal, že soudy prvního i druhého stupně se dopustily pochybení stran stanovení výše škody způsobené podvodným jednáním obviněného. Obviněným způsobená škoda jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. představuje hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen v době dokonání trestného činu, tedy v okamžiku obohacení obviněného (v době převzetí zboží na základě jednotlivých objednávek). Při určování výše škody je totiž nutno zohlednit obviněným uhrazené zálohy (v případě faktury č. 9010699 zálohu ve výši 50.000,- Kč a faktury č. 9020999 zálohu ve výši 6.690,- Kč), nikoliv však dodatečné platby, neboť k jejich uhrazení došlo až poté, co byl trestný čin dokonán. Jak bylo výše uvedeno, později uhrazenou dlužnou částku, popřípadě její část, je možno hodnotit pouze jako snahu o částečnou náhradu škody, avšak pro určení výše trestným činem způsobené škody jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. jsou tyto dodatečné úhrady kupní ceny bezpředmětné.

Dovolací soud však s ohledem na zákaz reformatio in peius nemůže při absenci dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného tuto vadu napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení odstranit, resp. změnit rozhodnutí k tíži obviněného. Nutno navíc konstatovat, že i při odstranění této vady by právní kvalifikace jednání obviněného z hlediska naplnění znaku škody nikoli malé podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nedosáhla s ohledem na § 89 odst. 11 tr. zák. odlišného právního posouzení.

Třeba ovšem přisvědčit dovolateli v tom, že pokud jde o zákonný znak uvedení v omyl ve skutkové části výroku o vině, nalézací soud ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala. Z odůvodnění rozsudku je však jasné, že soud považoval tento znak za naplněný zjištěním, že obviněný i přes svou druhotnou platební neschopnost objednával v rozhodné době u společnosti P., a. s. zboží, které neuhradil, ačkoliv věděl nebo alespoň měl být srozuměn s tím, že s ohledem na svou nepříznivou aktuální finanční situaci, do níž se dostal převážně svou vlastní vinou, nebude schopen vzniklé závazky uhradit ve lhůtách splatnosti, přesto však objednávky učinil a svým jednáním tak uvedl společnost P., a. s. v omyl v otázce své solventnosti.

Pokud tato skutečnost nebyla výslovně uvedena ve skutkové větě výroku o vině, jde pouze o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a nikoli o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by postrádal konkrétní zjištění skutkových okolností odpovídající zákonnému znaku uvede v omyl .

Nejde tedy o situaci, že by nalézacím soudem zjištěný skutek nenaplňoval zákonný znak uvede v omyl a že by proto byl nesprávně hmotněprávně posouzen jako trestný čin podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ale pouze o to, že soud skutek nedokonale popsal ve výroku o vině a porušil tak ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Zjevnou neopodstatněnost této námitky obviněného lze tedy spatřovat především v tom, že uvedená vada výroku o vině nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, že soud zjistil skutek v rozsahu, jež pokrývá znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. I. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k