6 Tdo 794/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 794/2011-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání, které podal obviněný L. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 14/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 72/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 4 T 72/2010, byl obviněný L. M. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 00:30 hod. do 01:20 hod. dne 29. 8. 2010 v bytě v ulici U s. v M. B., po předchozím požití alkoholických nápojů a hádce se svojí družkou M. B., a další následné hádce a fyzické potyčce s poškozeným A. D., v úmyslu usmrtit, kuchyňským nožem o délce čepele cca 19 cm, zaútočil na poškozeného a velkou silou ho bodl do levé poloviny hrudníku a způsobil mu tak bodnořezné poranění levé hrudní stěny s průbodem levé plíce, osrdečníku a přední stěny pravé komory srdeční, přičemž poškozený v důsledku tamponády srdce při bodném poranění pravé komory srdeční na místě zemřel . Za tento zločin byl obviněný podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené V. D. na náhradě škody částku 30.748,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 14/2011, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že od počátku trestního řízení nepopíral, že dne 29. 8. 2010 způsobil poškozenému A. D. zranění, které způsobilo jeho smrt. Současně ovšem zdůraznil, že jeho jednání bylo vyvoláno tím, že byl ve svém vlastním bytě poškozeným nejprve slovně a poté i fyzicky napaden, a to v souvislosti s předchozím osobním konfliktem mezi ním (obviněným) a jeho družkou M. B. Následně připomněl, že soudy dříve ve věci činné dovodily, že jeho jednání je nutné kvalifikovat jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že podle jejich závěru nedošlo při inkriminované události u jeho osoby k tak silnému rozrušení ze strachu či úleku, aby bylo jeho jednání možné posoudit jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Prohlásil, že v tomto závěru soudů spatřuje nesprávné právní posouzení jeho jednání.

Zrekapituloval, že především uvedl, že družku pouze uhodil do tváře, přičemž toto jeho jednání bylo zcela výjimečné a bylo vyvoláno jednáním družky, která mu oznámila, že žádá o svěření dětí do své péče a přiznání výživného, přičemž na jeho žádost, aby se spolu s ním podílela na úhradě společných dluhů, jakoukoli součinnost odmítla. Konfrontaci s družkou předcházela návštěva poškozeného v bytě jeho a jeho družky, kdy se tento zde pohyboval jako ve známém prostředí, což pochopil tak, že poškozený a M. B. spolu mají poměr. Namítl, že fakt, že se poškozený objevil v jeho bytě, způsob jeho příchodu - přišel okolo půlnoci a měl klíče od vchodových dveří, ale především způsob jeho chování k jeho osobě, kdy jej jako cizího člověka začal napadat (mj. ho držel rukou pod bradou a znemožnil mu tak aktivní obranu, neboť poškozený byl vyšší postavy než on), v něm vyvolal silnou obavu o život a zdraví. Zdůraznil, že je osobou introvertní, bez jakékoli zkušenosti s fyzickým konfliktem (viz svědecké výpovědi) a že jeho jednání bylo zcela jednoznačně jednáním v situaci, která pro něho byla značně vyhrocená a působila na něj silně stresově. Dodal, že o jeho stavu v okamžiku vzniku incidentu s poškozeným svědčí i odborné vyjádření psychologa ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle něhož u něho v inkriminovaný okamžik šlo o jednání v afektu strachu, kdy tento může zkreslit vnímání dané situace a případného ohrožení a učiní jej z pohledu dané osoby hrozivější, než ve skutečnosti je. Podle znalce PhDr. Netíka se jednoznačně jednalo o čin nepřipravený, neprogramovaný, podmíněný zejména situačně. Konstatoval, že tento důkaz byl soudy obou stupňů podhodnocen, ačkoli s ohledem na jeho osobnostní charakteristiku mu měl být přiznán větší význam, neboť právě jeho osobnostní charakteristika, včetně jeho praktických zkušeností s podobně vyhrocenými situacemi se zásadní měrou podílela na způsobu, jakým byla vyhodnocena nastalá situace a jaké byly zvoleny obranné mechanismy. Podotkl, že rozhodnutí o právní kvalifikaci jeho jednání za situace, která byla popsána výše, mělo být rozhodováním podle zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, neboť je zřejmé, že nelze jednoznačně rekonstruovat skutkový děj, jeho průběh a stav obou účastníků a mělo by tak být vycházeno z předpokladu, že vnímal situaci jako natolik nebezpečnou, že jednal v obavě o své zdraví a život. Uzavřel, že při správném posouzení by jeho jednání muselo být kvalifikováno jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn.. 7 To 14/2011, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, resp. aby v souladu s § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 14/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stran intenzity jeho rozrušení a strachu o život a zdraví předcházejících způsobení smrtelného zranění poškozenému). Až sekundárně výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), k) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti.

Trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Z hlediska jeho trvání půjde zpravidla o krátce trvající stav, ale zejména u afektivních reakcí se může jednat i o stav déle trvající (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Pojem omluvitelné hnutí mysli vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné usmrcení člověka.

Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Naproti tomu pod takové silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku nelze zařadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu ze zákonem.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný : v přesně nezjištěné době od 00:30 hod. do 01:20 hod. v bytě po předchozím požití alkoholických nápojů a hádce se svojí družkou M. B. a další následné hádce a fyzické potyčce s poškozeným A. D. v úmyslu usmrtit, kuchyňským nožem o délce čepele cca 19 cm, zaútočil na poškozeného a velkou silou ho bodl do levé poloviny hrudníku a způsobil mu tak bodnořezné poranění levé hrudní stěny s průbodem levé plíce, osrdečníku a přední stěny pravé komory srdeční, přičemž poškozený v důsledku tamponády srdce při bodném poranění pravé komory srdeční na místě zemřel .

K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. poznamenal, že : Lze tedy konstatovat, že obžalovaný v kritickou dobu nebyl poškozeným fyzicky napadán, ani nebyl významně ohrožován, aby mohl obžalovaný nabýt subjektivně dojmu, že je ohrožen na životě či zdraví. Podle znalce psychologa sice ke gradaci situace přispěl určitým dílem afekt strachu na straně obžalovaného. V žádném případě se však u něho nejednalo o nějaké silné rozrušení, neboť sám obžalovaný takto svůj psychický stav ani nepopisoval, strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli však musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Podle názoru soudu k takové mimořádné intenzitě a závažnosti zde nedošlo, neboť poškozený obžalovaného ani jedinkrát před smrtelným útokem ze strany obžalovaného nenapadl, nijak mu nevyhrožoval smrtí či ublížením na zdraví, poškozený neměl v ruce žádnou zbraň a jediné co tedy obžalovaného mohlo případně vylekat, byla ruka poškozeného sevřená v pěst. Vzhledem k tomu, že však předchozí incident nebyl nijak dramatický, jednalo se o drobné slovní útoky a strkání břichem, nebyly zde tedy podněty žádné mimořádné intenzity a závažnosti, které by byly způsobilé u obžalovaného vyvolat silné rozrušení. V žádném případě zde nebyla situace tak vyhrocená, že by obžalovaný měl důvodnou obavu o svůj život.

Odvolací soud následně právním závěrům soudu první instance přisvědčil, když ve svém usnesení mj. konstatoval, že : pokud obžalovaný jednal v afektu strachu, pak se muselo jednat o strach nikoli vystupňovaný, a nikoli enormní intenzity. Vrchní soud by v tomto případě byl nakloněn hluboké diskusi o neexistenci afektu strachu vůbec, nicméně Krajský soud jej připouští, avšak vcelku s odpovídajícími argumenty stran jeho intenzity. Na základě toho také zcela správně vylučuje možnost posoudit jednání obžalovaného jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Na jeho odůvodnění stran této právní kvalifikace na č. l. 14 napadeného rozsudku odvolací soud odkazuje a zcela se s ním ztotožňuje. U obžalovaného nešlo o silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, neboť tato hnutí mysli musí navazovat dle stávající soudní praxe na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, což v daném případě vůbec nepřichází do úvahy. Při úvahách o původu strachu je třeba mít na zřeteli zejména objekt trestného činu zabití. Pachatel tohoto zločinu by tudíž měl být veden alespoň částečně opodstatněným strachem o život svůj nebo jiných osob, strachem z vážné újmy na zdraví nebo jiné bezprostředně hrozící těžké újmy. Jednání obžalovaného jistě nebylo připravované, jednalo se o situačně podmíněnou záležitost, což ovšem naprosto nevylučuje úvahy o zločinu vraždy.

V návaznosti na to Nejvyšší soud v první řadě opětovně upozorňuje, že privilegovaná skutková podstata trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve své první alternativě, jejíž aplikace se obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku, ovšem na základě odlišného skutkového základu, než jaký byl učiněn soudy nižších stupňů, domáhá, dopadá na případy úmyslného usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. K jejímu naplnění tedy nepostačuje pouhá existence rozrušení pachatele z příčin (pohnutek) zde taxativně stanovených, ale je nezbytné, aby takové rozrušení současně dosahovalo určitého vyššího stupně síly aby se jednalo rozrušení silné. Jak již shora uvedeno, silné rozrušení pachatele lze chápat jako duševní stav, při němž pachatel vnitřně a zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Soudy dříve ve věci činné v odůvodnění svých rozhodnutí též správně zdůraznily, že omluvitelná hnutí mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti. Pokud jde konkrétně o případy silného rozrušení ze strachu, je zde namístě uvažovat především o vystupňované obavě o vlastní život nebo o život osob blízkých, popř. o vážnou újmu na zdraví.

Ze skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně se ale podává, že u obviněného nešlo o silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Z těchto důvodů lze označit za správný závěr nalézacího i odvolacího soudu, že obviněným namítané rozrušení, v němž úmyslně usmrtil poškozeného, nemohlo dosahovat intenzity potřebné k naplnění skutkové podstaty trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost lze konstatovat, že skutková zjištění soudů neumožňují činit ani závěr o tom, že obviněný úmyslně usmrtil poškozeného v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. června 2011

Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý