6 Tdo 794/2005
Datum rozhodnutí: 30.06.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 794/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. června 2005 o dovolání obviněného A. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, č. j. 7 To 242/2004-408, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 471/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 4. 2004, č. j. 12 T 471/2003-318, byl ve výroku o vině pod bodem 2. obviněný A. H. (společně s obviněným J. H.) uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému A. H. uložen podle § 235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. H. za tento trestný čin a za trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. byl uložen podle § 235 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov podali oba obvinění odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, č. j. 7 To 242/2004-408, byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Toto rozhodnutí napadl A. H. dovoláním.

V podaném dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Domnívá se, že rozsudek soudu I. stupně spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení věci a soud II. stupně zamítl řádný opravný prostředek proti tomuto rozsudku, aniž pochybení soudu I. stupně napravil. Má za to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyly shromážděny a provedeny takové důkazy, které by jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázaly, že to byl on, kdo svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Namítl, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o vině nepřezkoumatelný, protože tak, jak je popsán, není určitý a nezaměnitelný s jiným skutkem. Rovněž není podle něj zřejmé, jakého konkrétního jednání se měl dopustit on a v čem spočívalo jednání jeho bratra (spoluobviněného) J. H. Další pochybení spatřuje v tom, že v řízení po zrušení rozsudku soud prvního stupně nerespektoval tento soud pokyny odvolacího soudu uvedené v usnesení ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 7 To 550/2003, a jestliže odvolací soud vadný postup soudu prvního stupně neodstranil, je pak jeho rozhodnutí nezákonné. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 7 To 242/2004, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 12 T 471/2003, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu, jestliže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá na zpochybnění rozhodných skutkových okolností a na tomto základě si klade otázku, zda vůbec bylo prokázáno, že obviněný skutek spáchal. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však odpovídá námitka, že skutek popsaný ve výroku o vině není způsobilý naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Nicméně v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rozvedeno skutkové zjištění, že oba obvinění vyhrožovali matce a nutili ji vzít zpět souhlas s jejich trestním stíháním. Podle názoru státní zástupkyně skutek, tak jak je popsán, naplňuje zákonné znaky trestného činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Při takto pojaté koncepci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. je zřejmé, že námitky, které nemají hmotně právní povahu, nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit. Sem spadají námitky obviněného ohledně provedeného dokazování, totiž že se nedopustil trestného činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Podřadit pod daný dovolací důvod nelze ani tu část dovolání obviněného, v níž vytýká, že byla porušena procesní ustanovení v řízení před soudem prvního stupně. Pokud by bylo dovolání podáno pouze s uvedenou argumentací, Nejvyšší soud by je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Jestliže ale obviněný v podaném dovolání tvrdí, že z popisu skutku není zřejmé, jakého jednání se dopustil on sám a v čem lze spatřovat jednání jeho bratra (spoluobviněného) J. H., potom jde o námitku právně relevantní povahy, neboť se v širším slova smyslu týká trestné součinnosti obou pachatelů, konkrétně spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podkladem pro výrok o vině pod bodem 2. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obvinění J. a A. H. společně v době od 22. 4. 2003 do 15. 5. 2003 v T. v místě svého trvalého bydliště opakovaně vyhrožovali svojí matce D. H. zabitím a zmrzačením v případě, že nevezme zpět souhlas s trestním stíháním obou obviněných pro jednání, jímž se vůči ní měli dopustit trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., pro které byli oba nepravomocně odsouzeni rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 1 T 99/2003 .

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy řečeno, skutková věta výrokové části rozsudku musí mít určité náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu. Lze v ní přitom uvést jen skutečnosti, které mají oporu v provedeném dokazování. Popis skutku má vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Znakem spolupachatelství je spáchání trestného činu společným jednáním (tzv. objektivní podmínka) a úmysl k tomu směřující (tzv. subjektivní podmínka). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. č. 57/1970 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že oba obvinění jednáním v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. porušili zájem na ochraně svobodného rozhodování člověka a naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že výrok o vině napadeného rozsudku trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. odpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. zák. a není pochyb o tom, že se obvinění trestného činu dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného považuje za nezbytné uvést, že již shora bylo poukázáno mj. také na to, že u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. V této souvislosti nelze přehlédnout samotné usnesení, kterým bylo proti oběma obviněným zahájeno trestní stíhání a z něhož vyplývá, že dne 15. 5. 2003 se dostavila poškozená na policii, kde oznámila, že jí je vyhrožováno zabitím a zmrzačením v případě, že nevezme zpět souhlas s trestním stíháním obou obviněných. Nejvyšší soud musí v tomto směru poukázat na to, že jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud se podrobněji s námitkou obviněného uplatněnou v řádném opravném prostředku (předtím v průběhu hlavního líčení) příliš nezabývaly, což by mohlo vzbuzovat jisté pochybnosti o odůvodněnosti rozhodnutí. Je však potřebné uvést, že k rozhodnutím jako věcně správným je třeba nad rámec stručných úvah uvést, že z výpovědi nejen poškozené (dále syna poškozené, její matky a policistů) vyplývá, že k napadání poškozené obviněnými docházelo opakovaně a není pochyb ani o tom, že jí obvinění vyhrožovali zabitím a zmrzačením v případě, že nevezme zpět souhlas s jejich trestním stíháním. Zde došlo pouze k tomu, že soudy podle názoru obviněného nečinily rozdílu mezi tím, kterého jednání se měl dopustit J. H. a kterého dovolatel A. H. Jestliže soudy uzavřely svá skutková zjištění konstatováním, že obvinění v místě svého trvalého bydliště opakovaně vyhrožovali svojí matce zabitím a zmrzačením v případě, že nevezme zpět souhlas s trestním stíhání, které bylo proti nim vedeno , vyjádřily dle názoru Nejvyššího soudu dostatečným způsobem aktivitu jednotlivých obviněných, byť se např. dovolatel hájil tím, že matce nevyhrožoval zabitím. Z výpovědi poškozené matky obviněných vyplynulo, že jí bylo vyhrožováno zabitím a zmrzačením a tuto skutečnost potvrdili také policisté v domě zasahující dne 23. 4. 2003.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby svědek, znalec nebo tlumočník v souvislosti s výkonem jeho povinností něco konal. Ze spisového materiálu, skutkových zjištění soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že obviněný A. H. se takového jednání dopustil /podle některých výpovědí tím, že poškozené vyhrožoval zmrzačením, podle některých výpověď poškozené (kterou později v průběhu trestního řízení korigovala ve prospěch obviněných) tím, že jí vyhrožoval zabitím a zmrzačením, což bylo také potvrzeno výpověďmi policistů/. Za jednoznačně prokázané vzaly soudy rovněž to, že útoky obviněných vůči poškozené byly opakované, těchto útoků tedy přinejmenším dne 23. 4. 2003 a 15. 5. 2003 se dopustili vůči poškozené oba obvinění, což bylo prokázáno výpověďmi svědků (zasahujících policistů) a částečně rovněž zbývajícími členy domácnosti, kdy byl popsán podíl každého z obviněných. Také sama poškozená, byť později se svojí výpovědí snažila jednání obviněných bagatelizovat (po dotazu soudu však správnost původní výpovědi potvrdila), popsala ve své výpovědi souběžný útok obou obviněných s cílem uvedeným ve skutkovém zjištění soudu. Z uvedeného tedy vyplývá, že obvinění společně pohrůžkou těžké újmy na zdraví nutili poškozenou k tomu, aby vzala zpět souhlas s jejich trestním stíháním, vzájemně takto na poškozenou útočili, čímž vzrůstala jejich agresivita, přičemž snahou jejich jednání bylo docílit zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, které se proti obviněným společně vedlo.

Vzhledem ke shora uvedenému nevznikají tedy pochybnosti o tom, zda obvinění spáchali trestný čin podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. ve formě spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Doba spáchání trestného činu je vymezena v rozpětí zhruba jednoho měsíce. V této době měli tedy obvinění vyhrožovat opakovaně svojí matce zabitím a zmrzačením v případě, že nevezme zpět souhlas s trestním stíháním, které proti nim bylo vedeno pro jednání kvalifikované jako trestný čin násilí pro skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 99/2003).

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak k tomuto je potřebné uvést, že jeho prostřednictvím byl uplatněn již zmíněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z podstaty samotného dovolání, kdy dovolatel uvádí, že odvolací soud pak pochybení soudu I. stupně nenapravil a jeho řádný opravný prostředek zamítl, aniž by se vypořádal s námitkami v odvolání uplatněnými, výše uvedený závěr vyplývá.

Zcela závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, ve kterém tento konstatoval, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel Nejvyšší soud dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann