6 Tdo 791/2011
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 145 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 791/2011-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. června 2011 o dovolání obviněného V. K . proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 To 7/2011-449, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 7/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 To 7/2011-449, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2010, č. j. 31 T 7/2010-403, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 To 7/2011-449, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu shledává obviněný v tom, že soudy nižších stupňů nebylo aplikováno ustanovení trestního zákoníku zakotveného v § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, které upravuje trestní odpovědnost za pokus trestného činu . V návaznosti na tuto námitku poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 12 rozsudku) a odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 7 odůvodnění), se kterými vyjadřuje svůj nesouhlas, neboť podle jeho názoru ta skutečnost, že telefonoval na linku 150, přičemž je obecně známo, že takový hovor je uskutečněn na společné dispečerské pracoviště integrovaného systému, který zahrnuje i policejní orgán, měla být vyhodnocena jako kdyby volal přímo na policii. Dále zásadně nesouhlasí s úvahami soudů, že jeho telefonáty nenaplňovaly elementární požadavky oznámení, jaké ze zákona má na mysli . V tomto směru zdůraznil, že uskutečnil dva hovory na linku 150 a poukazuje dále na časový sled předmětné události, kdy je jednoznačně zadokumentován jeho vstup do předmětného domu, přibližná doba založení požáru (viz závěr znaleckého posudku), doba, kdy mohlo dojít k prohoření dveří, doba jeho telefonátů a doba, kdy mohl být hasební zásah zahájen a z těchto skutečností dovozuje, že v obou případech (po každém z jeho telefonátů na linku 150) učinil oznámení dostatečně dlouho před prohořením dveří do prostoru, v němž byli poškození. Takto bylo podle obviněného možno zabránit jakékoliv újmě na zdraví obou poškozených. Je přesvědčen, že si počínal aktivně ve smyslu § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a soudy v této souvislosti nesprávně vyhodnotily otázku subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasí se závěry soudů, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 tr. zákoníku , neboť nebyl srozuměn se způsobením těžké újmy na zdraví. Podle obviněného nelze se závěry soudu k této otázce souhlasit, a to jednak s ohledem na jeho výpověď, kdy jednak po celou dobu poukazoval na to, že dvakrát volal na linku 150 a že teprve až po založení požáru si uvědomil, jak moc se může oheň rozhořet a co může způsobit, a proto požár okamžitě nahlásil. Další okolností, která vystupuje proti závěrům soudů je i to, že nepoužil žádné akcelerátory, které by hoření urychlily. V neposlední řadě vznáší obviněný také výhrady proti znaleckému posudku a vyjádření znalkyně, kdy podle jeho názoru se znalkyně k případnému vzniku těžké újmy na zdraví některého z poškozených vyjadřovala pouze v obecné rovině, přičemž nepřednesla žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily pro vznik těžké újmy některému z poškozených. S ohledem na tyto skutečnosti pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s podaným dovoláním je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že obviněný se dovolává celé řady hmotně právních ustanovení, mohl by vzniknout dojem, že veškeré jím uplatněné námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně relevantního charakteru, což však neodpovídá realitě.

Pokud jde o námitku, že nebylo aplikováno ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tak již z tohoto podání vyplývá, že se zde obviněný domáhá aplikace ustanovení, které nebylo soudem použito, neboť soudy dospěly k závěru, že obviněný učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání uvedeného zločinu. Obviněný oproti tomu argumentuje tím, že naopak učinil vše proto, aby bylo možno použít ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily jím uskutečněné telefonáty na linku 150, ze kterých on dovozuje řádné oznámení ve smyslu § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, oproti soudům, které tento jeho závěr nesdílejí. Zde je potřebné zmínit úvahy, které vyjádřil soud prvního stupně na str. 11-13 svého rozsudku, a to jak k otázce okolností, které jej vedly k závěru, že nebylo snahou obviněného poškozené pouze vylekat, ale také o jeho vědomosti, že svým jednáním může poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví (již dospělý člověk se životními zkušenostmi; věděl, že ve sklepním prostoru spí dvě osoby; požár založil před dveřmi - jedinou únikovou cestou; poškození obsadili jím užívanou kóji apod.). Obsahově shodnými námitkami, které se staly předmětem dovolání, se zabýval také soud druhého stupně na základě odvolání obviněného. Tento ve svém usnesení na str.
6-7 rozvedl své úvahy k těmto námitkám. Za velmi podstatnou skutečnost, kterou soud druhého stupně zdůraznil ve svém rozhodnutí, je odkaz na to, že obviněný neodstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z pokusu trestného činu . Zde je vhodné uvést, že obviněný založil požár, přičemž si počínal promyšleně (za dveře, které byly jedinou únikovou cestou, přikoulel starou pneumatiku, do které vložil papírovou bednu, teprve poté zapálil papír a tento do bedny vhodil, což vedlo k založení relativně silného ohniska požáru. Právě skutečnost založení relativně silného ohniska požáru zmiňuje Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že přestože tak učinil u jediné únikové cesty, neučinil dále nic, co by vedlo k utlumení či uhašení požáru. Obviněný nevyvinul žádné aktivní jednání v tomto smyslu. V případě takto ukončeného pokusu trestného činu se k případné aplikaci § 21 odst. 3 tr. zákoníku vyžaduje mj. také aktivní jednání. Obviněný sice nepokračoval v dalším jednání např. tím, že by použil akcelerátory, které by hoření urychlily (čehož se nejen v tomto mimořádném opravném prostředku dovolává), ale sám pozoroval jak se to tam rozhořelo (viz výpověď svědkyně Domkářové), tudíž i výpověď obviněného k okamžiku, kdy si uvědomil, co udělal (jak uvádí v dovolání), je v tomto směru pouze snahou o přehodnocení skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně a se kterými se odvolací soud ztotožnil. Vzhledem k charakteru ukončeného pokusu založeného požáru a odchodu obviněného od jeho ohniska, při vědomí, že za dveřmi, kde byl oheň založen, spí poškození a přitom se jedná o jedinou únikovou cestu; nelze jeho odkaz na to, že telefonoval na linku 150, považovat pouze za okolnost, která by umožňovala použití ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozh. č. 7/2007 Sb. rozh. tr.).

Obviněný se tedy uplatněnou námitkou přes ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve své podstatě domáhá primárně změny hodnocení důkazů a skutkových závěrů, které učinily soudy. Takové námitky je však třeba z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za právně irelevantní, dovolací důvod nenaplňující. Pokud jde o výhrady obviněného ke zpracovanému znaleckému posudku a vyjádření znalkyně u hlavního líčení, tak i zde jde o námitky skutkové (v tomto směru lze odkázat na skutečnosti vyplývající z č.l. 116-127, 388-391, charakteru zranění poškozených viz. např. str. 7-8 rozsudku) a to i s ohledem na okolnosti, které charakterizují osobu obviněného, jak vyplývá ze str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně.

K otázce skutkového zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je vhodné uvést, že tento je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V dané trestní věci se Nejvyšší soud s výše uvedenými závěry ztotožnil a vzhledem k tomu, že odpovídají ustanovení § 125 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud pro stručnost na ně odkazuje.

V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k otázce zjištěného skutkového stavu a předkládání vlastní verze skutkového děje tvrzenou obviněným a formalistickým odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje Nejvyšší soud na níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann