6 Tdo 79/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku



6 Tdo 79/2017-52

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 44 To 241/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 154/2015, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 44 To 241/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 33 T 154/2015. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

1) Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 33 T 154/2015, podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a článku 4. protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a lidských svobod publikované pod č. 200/1992 Sb. (dále jen Úmluvy ) rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného J. L. pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 Zt 211/2015.

2) Proti usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 44 To 241/2016, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

3) Proti výše zmíněnému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť se domnívá, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení, kterým soud prvního stupně zastavil trestní stíhání obviněného, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce v reakci na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016, uvedl, že i pokud by Nejvyšší soud nerespektoval své dřívější rozhodnutí senátu č. 5 s ohledem na nové pojetí penále jako trestní sankce podle rozsudku ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/2010, ze dne 27. 11. 2014, zastává Nejvyšší státní zastupitelství stanovisko, že nelze toto rozhodnutí ani rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, plně použít i na danou situaci. Závěry rozhodnutí ESLP nelze mechanicky aplikovat, když úprava daňových sankcí v zahraničních právních řádech může být konstruována jiným způsobem, bližším trestněprávnímu pojetí. Proto se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje ani se závěry Nejvyššího správního soudu, podle kterých je daňové penále trestněprávní sankcí sui generis . I v případě, že by však Nejvyšší státní zastupitelství přistoupilo na toto tvrzení, z hlediska rozboru tří základních kritérií dovozovaných mimo jiné judikaturou ESLP pro posouzení, zda se uplatní zásada ne bis in idem , je kromě posouzení trestní povahy obou sankcí (sankce daňové a trestní) nutné zohlednit i to, zda byla naplněna podmínka totožnosti skutku (podmínka idem ) a podmínka dvojího řízení (podmínka bis ).

4) Nejvyšší státní zástupce upozornil, že české právo neobsahuje legální definici pojmu totožnost skutku, nicméně vychází se z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a následkem. Podle ustálené rozhodovací praxe českých soudů je totožnost skutku zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Částečná shoda přichází v úvahu pouze za situace, kdy jde o shodu v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. Podstatné nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, ze dne 10. 2. 2009, vyplývá, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento založen na totožném (postačí i v podstatných rysech) skutku. Totožnost skutku je pak dána, pokud se konkrétní skutkové okolnosti týkají stejného obviněného, jsou neoddělitelně spojeny v místě a v čase. Tomuto pojetí totožnosti skutku v judikatuře ESLP odpovídá i pojetí české právní doktríny.

5) Na základě těchto teoretických východisek nejvyšší státní zástupce rozporoval, že by v daném případě byla naplněna podmínka totožnosti skutku, a proto nelze uvažovat o porušení zásady ne bis in idem . Skutek, pro který byl obviněný stíhán v trestním řízení, spočíval v tom, že jako poplatník daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2009 nezahrnul do daňových přiznání k dani z příjmu fyzických osob a daně z přidané hodnoty do přijatých zdanitelných plnění faktury vystavené pro své odběratele, přičemž byl veden úmyslem snížit svoji daňovou povinnost jak na dani z příjmů fyzických osob, tak na dani z přidané hodnoty. Předmětné penále v rámci daňového řízení bylo vyměřeno za nesprávné tvrzení výše daňové povinnosti, aniž by bylo jakkoli vymezeno konkrétní jednání daňového subjektu. V platebních výměrech totiž není žádným způsobem postižen následek spočívající ve zkrácení daně, když doměření daně je zde formulováno jako výsledek působení kontrolních mechanismů daňového orgánu, nikoli jako následek nastalý v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného. Okolnosti takto vymezených skutků v platebních výměrech, kterými bylo vyměřeno penále, a v odsuzujícím trestním rozsudku nelze považovat za skutky totožné. Pro aplikaci zásady ne bis in idem tak nebyla splněna podmínka spočívající přinejmenším v totožnosti skutku.

6) Stejně tak nejvyšší státní zástupce polemizoval i s naplněním třetí podmínky pro uplatnění zásady ne bis in idem , tj. podmínky dvojího řízení. Ta je sice z formálního pohledu splněna v dané věci proběhlo daňové řízení, jehož součástí bylo vyměření penále, a rovněž trestní řízení. Z materiálního hlediska však tato podmínka naplněna nebyla, a to především pro výrazná specifika řízení před správcem daně. Toto řízení primárně nesměřuje k sankcionování subjektu daně, ale k doměření daně, přičemž povinnost uhradit penále nastává ze zákona a jeho uložení záleží v pouhé matematické operaci spočívající ve výpočtu penále podle výše doměřené daně. V žádném případě nelze konstatovat, že by pachatel byl nadměrně zatěžován povinností strpět tytéž procedury typické pro trestní řízení dvakrát.

7) Z výše uvedeného je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku byly v daném případě splněny, aniž by trestnímu stíhání a odsouzení obviněného bránila jím namítaná překážka spočívající v nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 44 To 241/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 33 T 154/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší státní zástupce dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

8) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání vyhovuje i obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

9) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

10) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., lze užít na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky. V předmětné věci zaujal nejvyšší státní zástupce názor, že odvolací soud neměl rozhodnout o zastavení trestního stíhání, nýbrž měl vyslovit vinu obviněného v souladu s obžalobou a uložit mu trest.

11) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil nejvyšší státní zástupce v jeho druhé variantě, která směřuje proti rozhodnutím o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Za takový důvod dovolání pak nejvyšší státní zástupce označil výše uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

12) Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly uplatněny relevantně.

13) V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 33 T 154/2015, jímž podle § 188 odst. 1 písm. c), za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro popsaný skutek zastavil, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Vycházel z názoru, že jím posuzovaný skutek je totožný s tím, pro nějž byl obviněný postižen již v daňovém řízení, v němž mu bylo vyměřeno daňové penále, což brání trestnímu postihu za totéž jednání z důvodu překážky věci rozsouzené (viz. odůvodnění). Soud druhého stupně se s názorem vysloveným v předmětném rozhodnutí soudu prvního stupně ztotožnil a usnesením ze dne ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 44 To 241/2016, stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

14) Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. Škodou značného rozsahu se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Zkrácením daně se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1972, sp. zn. 4 To 54/71, publikované pod č. 5/1973 Sb. rozh. tr.). Daň z příjmů, jakož i daň z přidané hodnoty lze zkrátit i tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ a tím zaplatil nižší daň.

15) Podle § 37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinném do 31. 12. 2010 daňovému subjektu vznikla povinnost uhradit penále z částky dodatečně vyměřené daně nebo z částky dodatečně snížené daňové ztráty tak, jak byla stanovena oproti poslední známé daňové povinnosti, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován odpočet daně nebo nárok na vrácení daně, nebo c) 5 %, je-li snižována daňová ztráta. Podle § 251 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.

16) Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 154/2015 se podává, že dne 10. 4. 2014 bylo Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 doručeno Oznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Praha-západ, ze dne 8. 4. 2014, č. j. 1478727/14/2102-20300-208962 (č. l. 1 - 43 spisu). Tímto podáním příslušný finanční úřad v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 tr. ř. plnil svoji povinnost a informoval státního zástupce o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. V podrobnostech pak byla rozepsána konkrétní zjištění a poznatky, k nimž finanční úřad dospěl při daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty za rok 2009. Jako přílohu k oznámení připojil zprávu o daňové kontrole, dodatečné platební výměry za rok 2009, faktury vystavené odběratelům obviněného z roku 2009 a daňová přiznání za rok 2009 (č. l. 3 až 43 spisu). Na základě oznámení od Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Praha-západ byly dne 26. 5. 2014 podle § 158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení ve věci obviněného, neboť na podkladě zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr, že v době od 1. 1. 2009 mohl být spáchán trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku tím, že obviněný nezahrnul do zdanitelných příjmů za zdaňovací období roku 2009 k dani z příjmů fyzických osob faktury vystavěné pro konkrétního odběratele, a celkem tak zkrátil svou daňovou povinnost o částku nejméně 558 390 Kč (č. l. 44 spisu). Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství pro Prahu 4, Služba kriminální policice a vyšetřování, 2. oddělením hospodářské kriminality, ze dne 19. 6. 2015, č. j. KRPA-153322-106/TČ-2014-001492 (č. l. 45 - 48 spisu), pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, který měl obviněný spáchat tím, že ve svých daňových přiznáních za rok 2009 vědomě neuvedl všechny své příjmy a výdaje plynoucí mu z jeho podnikatelské činnosti, přičemž konkrétně v daňovém přiznání k dani z příjmu za rok 2009 podaném Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Praha-západ dne 2. 4. 2010 neuvedl celkem 19 příjmů, jež jsou popsány ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně. V návaznosti na žádost o doplnění trestního oznámení bylo finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracovištěm Praha-západ dne 17. 7. 2015 poskytnuto Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství pro Prahu 4, Službě kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality doplnění informací k daňovým přiznáním k dani z přidané hodnoty obviněného za zdaňovací období 1., 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 i s rozsáhlým objemem příloh sestávajících např. z protokolů o daňové kontrole, dodatečných platebních výměrů za příslušná zdaňovací období, faktur vystavených odběratelům obviněného z roku 2009 a daňových přiznání za příslušná zdaňovací období. Dne 21. 9. 2015 bylo usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství pro Prahu 4, Služba kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělením hospodářské kriminality č. j. KRPA-153322-106/TČ-2014-001492 (č. l. 49 - 56 spisu) podle § 160 odst. 1, 5. tr. ř. zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, který měl obviněný spáchat tím, že ve svých daňových přiznáních podaných Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Praha-západ k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. - 4. čvrtletí roku 2009 vědomě neuvedl všechny své příjmy a výdaje plynoucí mu z jeho podnikatelské činnosti, a to celkem ve 100 případech, jež jsou popsány ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně.

17) Obžaloba byla na obviněného podána dne 5. 11. 2015 pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy předmětný skutek byl rozdělen do dvou dílčích útoků pod body I. a II. podle daně, která byla zkrácena. O této obžalobě bylo příslušnými soudy rozhodnuto shora popsaným způsobem.

18) Pro výše uvedené zjištěné nedostatky byl finančním úřadem dne 14. 8. 2013 a 22. 12. 2014 vydán dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty (v právní moci dne 28. 9. 2013 a 23. 1. 2015) a za zdaňovací období (kalendářní rok, popř. 1. - 4. čtvrtletí) 2009, kdy mu bylo vedle doměřené daně, o niž svou daňovou povinnost v uvedených zdaňovacích obdobích zkrátil, uloženo penále podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 a ve spojení s § 264 odst. 13 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to z doměřené daně z příjmu za rok 2009 (558 390 Kč) ve výši 111 678 Kč, jakož i z doměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2009 (11 851 Kč) ve výši 2 370 Kč, za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2009 (260 121 Kč) ve výši 52 024 Kč, za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2009 (432 582 Kč) ve výši 84 716 Kč a za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 (417 899 Kč) ve výši 83 579 Kč. Obviněný daňovou povinnost ani penále neuhradil ani nepožádal o jejich prominutí. Z údajů shora uvedených je mj. patrno, že řízení před finančním úřadem probíhalo v době, kdy na obviněného bylo podáno trestní oznámení, přičemž úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. byly zahájeny 26. 5. 2014, doplnění oznámení finančního úřadu bylo dodáno 17. 7. 2015, dodatečný platební výměr v právní moci dne 23. 1. 2015).

19) Otázka, zda penále uložené finančním úřadem osobě, která přiznala daň v nižší částce, než jaká pak byla správně vyměřena rozhodnutím finančního úřadu, má povahu trestu a zda brání trestnímu stíhání této osoby pro zkrácení daně přiznané v nesprávné výši, byla řešena velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu (§ 19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016.

20) Z odůvodnění citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je patrno, že penále má za zmíněných okolností povahu trestu za totožný skutek (viz závěry uvedené v bodech 56-61 odůvodnění), avšak z této skutečnosti samotné ještě nevyplývá, že trestní stíhání a odsouzení osoby, které bylo uloženo penále, je v rozporu s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V bodě 62 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vyložil, že Úmluva nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a aby v jejich rámci byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání trestně právní povahy. Tato část odůvodnění citovaného usnesení zdůrazňuje význam otázky, zda specifická národní opatření ve své podstatě nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor dotčeného jednotlivce, nebo zda naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Důraz je kladen na to, že smyslem ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což ale neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou takové právní systémy, které jsou založeny na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány a pro různé účely. V bodě 63 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vysvětlil, že pro posuzování případů, v nichž vyvstává otázka dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady ne bis in idem, má stěžejní význam tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase. Nemá-li totiž dojít ke dvojímu řízení nebo trestu ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, musí být zjištěno, že obě řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří jeden koherentní celek, což znamená, že sledovaný účel a použité prostředky se musejí vzájemně doplňovat a být spojeny v čase a že možné důsledky právní reakce na protiprávní jednání, která je organizována formou paralelních řízení, musejí být ve vztahu k dotčené osobě přiměřené a předvídatelné. V bodě 64 odůvodnění citovaného usnesení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva vytyčil okruh konkrétních dílčích hledisek podstatných pro posouzení, zda mezi oběma řízeními existuje natolik úzká spojitost, že je možné pokládat je za jeden celek neporušující zásadu ne bis in idem [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1068/2016].

21) Napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 nemohou obstát, protože se v nich soudy otázkou porušení zásady ne bis in idem zabývaly pouze omezeně, a to jen z hlediska otázky, zda penále má povahu trestu. Konstatování soudů, byť jinak správné, totiž, že penále má povahu trestu, však samo o sobě bez zhodnocení věci podle hledisek vymezených nad tento rámec v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu nemůže přesvědčivě odůvodnit závěr o porušení zásady ne bis in idem, tím pádem ani závěr o nepřípustnosti trestního stíhání obviněných a na tom založený výrok o zastavení trestního stíhání. Soudy neučinily žádná zjištění, na jejichž podkladě by bylo možné posoudit otázku případného porušení zásady ne bis in idem podle kritérií vytýčených v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Nedostatek těchto zjištění staví rozhodnutí obou soudů do pozice, v které je nelze akceptovat. 22) Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 44 To 241/2016, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 33 T 154/2015. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

23) Na soudu prvního stupně bude, aby svou pozornost zaměřil na skutečnosti zmíněné shora, které vyplývají a jsou rozvedeny v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, které mají vliv na závěr o (ne)možnosti trestního stíhání obviněného v případě trestného činu zkrácení daně, pojistného či podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v souvislosti s možnou překážkou ne bis in idem.

24) Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. února 2017 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu