6 Tdo 79/2009
Datum rozhodnutí: 29.01.2009
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 79/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2009 o dovolání, které podala obviněná Ing. S. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 53/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 12 T 53/2004, byla obviněná Ing. S. R. (dále jen obviněná ) uznána vinnou trestným činem útisku podle § 237 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že v období nejméně od konce roku 1997 až do srpna 1998 jako spolumajitelka a generální ředitelka družstva S., se sídlem B., M. H., Ú., na stavební akci tohoto družstva v K., v městě A., po obstarání registrace cestovních dokladů v systému O. a v případě Ing. V., poté, co obdržela náhradní doklad za jeho odcizený cestovní pas, úmyslně neoprávněně zadržovala cestovní doklady osobám vykonávajícím pro uvedené družstvo na území K. práce, přičemž ing. F. V., L. S., J. L., M. H. a J. J. bránila ve vycestování z K. zpět do ČR s odůvodněním, že cestovní doklady obdrží zpět až poté, co si odpracují své závazky vůči družstvu, a to i přes jejich četné žádosti o vydání cestovních dokladů zpět za účelem návratu do ČR, a tak je proti jejich vůli donutila zůstat na území K. tím, že jim neoprávněně zadržovala cestovní doklady, bez kterých nebylo možno vycestovat a tím jim znemožnila vycestovat zpět do ČR . Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, přičemž byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo v rámci prováděného řízení postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bylo vydáno na základě nesprávného právního zhodnocení, kdy došlo k absenci faktické skutečnosti, na jejímž základě byl nesprávně zjištěn skutkový stav. Namítla, že soudy nesprávně zhodnotily celý případ a že došlo k porušení zásad platných pro trestní řízení výrazně v její neprospěch a k nesprávnému hmotně právnímu posouzení celého případu. Přitom zdůraznila, že z její strany vůbec nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. Následně rozvedla, o jaké skutečnosti opíral nalézací soud své rozhodnutí, a vyjádřila názor, že odvolací soud se nevypořádal s podaným odvoláním, resp. že se jím vůbec nezabýval. Podle ní soud opomněl objektivně a komplexně zhodnotit veškeré okolnosti ve všech souvislostech s přihlédnutím k jednotlivým svědkům i osobě obžalované, a konkrétně odvolací soud se vůbec nezabýval argumenty jejího právního zástupce, resp. hodnotil je nesprávným způsobem v její neprospěch. Vzápětí v řadě jednotlivých bodů zrekapitulovala obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž upozornila na skutečnosti, které podle ní vyplývají z důkazů provedených v posuzované trestní věci (zejména z její výpovědi, z výpovědí jednotlivých svědků, a to Ing. L. F., F. V., J. S., M. N., J. K., M. P., J. Š., M. B., V. K., J. V., B. L., Ing. D. R., I. Š. a M. H.), zejména argumentovala, že útisk tvrdí pouze F. V., který je však svědkem nevěrohodným, neboť má vůči ní nepřátelský vztah, akcentovala, že naopak z výpovědi svědků V. K., M. B. či J. K. vyplývá, že žádné problémy s pasem u nikoho nebyly, popř. že L. S., J. L. ani J. J. nebyli vyslechnuti, dále zmínila, že soudy opomenuly skutečnost, že v inkriminované době se vůbec nenacházela na území K. či že řada svědků, z jejichž výpovědí soud první instance vycházel, vedla s její firmou většinou neúspěšné soudní spory a že se z jejich strany jednalo o akt odvety, rovněž vyjádřila přesvědčení, že zde byly výpovědi ostatních svědků, které nebyly zohledněny a z nichž jednoznačně vyplývalo, že k trestné činnosti nedocházelo. Dospěla k závěru, že soud svá tvrzení o tom, že by zadržovala cestovní doklady uvedeným osobám neprokázal, že jejich cestovní doklady nemohla úmyslně ani neoprávněně zadržovat, protože neměla nic společného s pasy F. V., L. S., J. L., M. H. a J. J., nikdy jim nezajišťovala registraci O., neměla ani klíče od sejfu, pasy jim ani neuschovávala, ani neměla zapotřebí je jinak využívat nebo zneužívat.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) vydal usnesení: Soud zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně pod čj. 9 To 241/2008 ze dne 19. 6. 2008 ve věci rozsudku Městského soudu v Brně čj. 12 T 53/2004 ze dne 20. 3. 2008, kterým se odvolání týkající se rozsudku Městského soudu v Brně čj. 12 T 53/2004 ze dne 20. 3. 2008, zamítlo a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření Nejvyšší státní zástupkyně k tomuto dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (a také § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na rozvedené skutečnosti je třeba konstatovat (aniž by v tomto směru bylo zapotřebí rozvádět podrobnější argumentaci), že žádná z námitek, jež obviněná uplatnila v dovolání, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nenaplňuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení (že L. S., J. L. ani J. J. nebyli vyslechnuti), nesprávné hodnocení důkazů (její výpovědi, výpovědi Ing. L. F., F. V., J. S., M. N., J. K., M. P., J. Š., M. B., V. K., J. V., B. L., Ing. D. R., I. Š. a M. H.), porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (prohlašuje, že útisk tvrdí pouze F. V., přitom zpochybňuje věrohodnost tohoto svědka, zdůrazňuje, že naopak z výpovědi V. K., M. B. či J. K. je zřejmé, že žádné problémy s pasem u nikoho nebyly, upozorňuje, že řada svědků, z jejichž výpovědí soud první instance vycházel, vedla s její firmou většinou neúspěšné soudní spory a v této souvislosti namítá, že se z jejich strany jednalo o akt odvety, přitom namítá, že zde byly výpovědi ostatních svědků, které nebyly zohledněny a z nichž jednoznačně vyplývalo, že k trestné činnosti nedocházelo, a uzavírá, že soud svá tvrzení o tom, že by zadržovala cestovní doklady uvedeným osobám, neprokázal) a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku, jímž byla uznána vinnou, nedopustila). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala toliko z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (potažmo z vlastních skutkových závěrů), pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý