6 Tdo 788/2015
Datum rozhodnutí: 30.06.2015
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 788/2015-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. června 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 10. 2. 2015, č. j. 13 To 508/2014-192, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 23/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 10. 2. 2015, č. j. 13 To 508/2014-192, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 2014, č. j. 2 T 23/2014-140, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců; o náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 10. 2. 2015, č. j. 13 To 508/2014-192, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání rekapituluje dosavadní průběh trestního stíhání, aby konstatoval, že nesouhlasí s tím, jak byl skutek v původním řízení zjištěn a jak byla soudy obou stupňů provedena právní kvalifikace . Vzhledem k tomu, že podle obviněného rozhodnutí soudu prvního, ale i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat s ohledem na jeho obsah a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s podaným dovoláním lze konstatovat, že veškerá argumentace, kterou obviněný odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř., je vyjádřena a soustředěna v konstatování, že obviněný nesouhlasí s tím, jak byl skutek v původním řízení zjištěn a jak byla soudy obou stupňů provedena právní kvalifikace . Veškeré další informace obsažené v dovolání jsou pouhým přepisem skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací a konstatováním právní kvalifikace jednání obviněného a uloženého trestu.

Vychází-li Nejvyšší soud z takto formulovaného odůvodnění dovolání, nezbývá mu než shrnout, že pokud obviněný uvádí, že nesouhlasí s tím, jak byl skutek v původním řízení zjištěn , pak primárně nesouhlasí s tím, že soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněný je pachatelem jednání, pro které byl postaven před soud a následně i uznán vinným, tj. obviněný po předchozí slovní rozepři od sebe odstrčil poškozeného tak, že jej dlaněmi obou rukou udeřil do ramen, a to takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem, utrpěl zranění, které si vyžádalo dobu léčení od 18. 7. 2013 do 23. 8. 2013, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu šesti týdnů (podrobněji výrok rozsudku soudu prvního stupně). Shora uvedenou námitkou je ve své podstatě vyjádřena základní myšlenka obhajoba obviněného, která spočívá v tom, že poškozenému žádné zranění nezpůsobil, zranění si poškozený způsobil sám. Uvedená argumentace obviněného je však vybudována na zcela odlišném zjištění skutkového stavu, než které učinil soud prvního stupně. Přitom je potřebné uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku popisuje výpovědi jednotlivých svědků, ale i obviněného (viz str. 2-6), aby následně tyto hodnotil, a to plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (viz str. 6-8 rozsudku). Z rozsudku soudu prvního stupně je rovněž zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů. Námitky obdobného charakteru uplatnil obviněný také v řízení o odvolání a soud druhého stupně na ně reagoval na straně 3-4 odůvodnění svého usnesení, přičemž tyto shledal nedůvodnými.

Vzhledem k tomu, že obviněným uplatněnou výhradu zařazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze označit za právně relevantní důvod dovolání, a to ani v návaznosti na další konstatování obviněného, že nesouhlasí s tím, jak byl skutek v původním řízení zjištěn a jak byla soudy obou stupňů provedena právní kvalifikace , neboť její podstata se primárně odvíjí od toho, že skutek byl nesprávně zjištěn, což je mimo jiné dokumentováno i vyjádřením obviněného v konečném návrhu, kde mj. navrhl své zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř., že nebylo prokázáno , že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

Z uvedeného je nepochybné, že obviněný nesouhlasí primárně se skutkovými závěry soudů a hodnocením důkazů, na základě kterých byl skutkový stav zjištěn soudy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje odlišnou od zjištění soudů. Na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2015

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann