6 Tdo 781/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., § 2 odst. 2, 5 tr. ř., § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 781/2015-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovoláních obviněných 1. D. K., 2. D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 117/2014, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného D. K. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného D. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 T 117/2014, uznal obviněné D. K. a D. K. (dále jen obvinění , příp. dovolatelé ) vinnými, že
dne 9. 2. 2013 v době kolem 22:45 hodin v B. na ulici M. v baru Varadero, v prostoru před barem naproti toaletám, v přítomnosti dalších osob, nejprve obžalovaný D. K. zcela bezdůvodně napadl poškozeného J. S., nar. ..., a to tak, že jej vulgárně urážel sprostými nadávkami a křičel na něj, poté ho udeřil zezadu do temene hlavy, až J. S. ztratil rovnováhu, v této chvíli se k obžalovanému D. K. přidal obžalovaný D. K., uchopili J. S. za oděv a odtáhli na pánskou toaletu, kde jej v době, kdy ležel na zemi, oba střídavě bili rukama a současně i kopali do celého těla, zejména do oblasti hlavy, až mu tekla krev, přičemž se J. S. schoulil do klubíčka a začal si chránit obličej a hlavu rukama, čímž kopy tlumil, přičemž tomuto napadání chtěla zabránit poškozená K. B., nar. ..., která přiběhla na toalety, snažila se celou situaci uklidnit a říkala obžalovanému K. a K., ať J. S. nechají, avšak obžalovaný D. K. ji uchopil za límec a odhodil stranou tak razantně, až upadla na zem a poranila si nohu, poté oba pokračovali v útoku na J. S. na toaletách až do doby, než někdo z restaurace zakřičel, že jedou policajti, kdy následně obžalovaní K. s K. bar opustili, kdy tímto jednáním způsobili oba J. S., nar. ..., zhmoždění hlavy, zhmoždění pravého oka s krevní podlitinou okolo pravého oka a drobnou rankou pravého obočí, otřes mozku, neúplné vykloubení kloubu mezi pravou klíční kostí a pravou lopatkou s otokem a krevní podlitinou oblasti pravé klíční kosti, krevní podlitiny na obou pažích zevně a krevní podlitinu zadní plochy levého stehna, kdy byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 13 dnů, po kterou musel dodržovat klidový režim, trpěl nevolností, bolestmi hlavy a pravé klíční kosti, kdy mu byla od 12. 2. 2013 do 21. 2. 2013 vystavena i pracovní neschopnost, přičemž s ohledem na místo, kam jejich útok směřoval, polohu, v níž se J. S. při útoku nacházel, a intenzitu útoku si museli být vědomi toho, že mu mohou způsobit velmi závažná až život ohrožující poranění jako je zhmoždění mozku s následným otokem mozku a krvácení pod obaly mozkové, popřípadě poranění krční páteře a míchy, kdy by poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů, případně že by mu mohly vzniknout i trvalé následky,


a obžalovaný D. K. sám způsobil K. B., nar. ..., zlomeninu zadní dolní části pravé holenní kosti bez posunu a natažení vazu v oblasti zevního kotníku pravé nohy, přičemž toto zranění si vyžádalo ošetření ve FN Brno, poškozené byla vystavena pracovní neschopnost od 10. 2. 2013 do 2. 4. 2013, kdy po tuto dobu byla omezena v obvyklém způsobu života, a to bolestivostí poranění, fixací končetiny, chůzí o berlích bez došlapu na pravou dolní končetinu až do 20. 3. 2013, kdy byla odkázána na péči třetí osoby, a následnou rehabilitaci.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného D. K. jako
- zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
- přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
a uložil mu za to podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil,

a u obviněného D. K. jako
- zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
- zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
- přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
a uložil mu za to podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 54 měsíců za současného vyslovení dohledu podle trestního zákoníku. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Dále soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil
- oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, Brno, částku ve výši 2.773 Kč,
- obviněnému D. K. povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, Cejl 5, Brno, částku ve výši 4.417 Kč, a poškozené K. B., nar. ..., bytem S., B., částku ve výši 18.640 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou K. B. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, o kterých Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obvinění se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Vančury podali proti němu dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelé uvedli, že se neztotožnili s právním posouzením skutku. Zásadní pochybení spatřovali v tom, že nebylo provedeno úplné dokazování a znalecký posudek nebyl vypracován v souladu s trestním řádem. Proti sobě stojí dvě zcela protichůdné verze událostí a provedené dokazování neodstranilo rozpory ohledně skutkového děje. Byla porušena procesní ustanovení uvedená v § 105 a násl. tr. ř. S písemností MUDr. Votavy nebylo možno pracovat jako se zákonným znaleckým posudkem. Nic nebránilo orgánům činným v trestním řízení, aby znalecký posudek opatřily po zahájení trestního stíhání. Výslech MUDr. Votavy byl neprocesním důkazem, neboť dotyčný nesplňoval náležitosti, které vyžaduje trestní řád pro řádné přibrání soudního znalce. V trestním spisu tudíž nebyl důkaz, který by objektivizoval tvrzená zranění, a není proto možné učinit kladný závěr o vzniku újmy na zdraví poškozených, natož pak těžké újmy.

Dále obvinění namítli, že poškození měli ve svých tvrzeních rozpory a nelogičnosti. Napadená rozhodnutí stála výhradně na tvrzení poškozených. Žalobní tvrzení byla vyvrácena, když byla v rozporu s tvrzeními obviněných. Pochybnosti ohledně skutkového děje vedly k tomu, že nebylo možno prokázat ani naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví. Dovolatelé podrobně reprodukovali, co měla říci poškozená K. B. a co měl říci poškozený J. S., a dospívali k závěru, že měla být soudy aplikována zásada in dubio pro reo. O skutkovém ději panovaly zásadní pochybnosti. Nebylo možno učinit jednoznačný závěr o skutkovém ději, tím méně pak o vině obou obviněných. Nebylo možno nad jakoukoliv pochybnost prokázat, že zranění mohli poškozenému J. S. způsobit obvinění. Pokud existovaly o vině jakékoliv pochybnosti, bylo nutné je hodnotit ve prospěch obviněných, což se v řízení nestalo. Veškeré pochybnosti soudy hodnotily v neprospěch obviněných. I v případě poškozené K. B. nebylo možno jednoznačně prokázat, že její zranění vzniklo v přímé příčinné souvislosti s jakýmkoliv jednáním obviněného D. K. či obou obviněných. Jediným možným závěrem provedeného dokazování měl být zprošťující rozsudek ve smyslu ustanovení § 226 písm. a), příp. c) tr. ř. Také nebylo možno učinit kladný závěr o kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví. V případě zločinu těžkého ublížení na zdraví je nutné mít za prokázané zásadní omezení v obvyklém způsobu života po dobu více jak šesti týdnů a to nikoliv v rovině obecné a hypotetické, nýbrž v rovině konkretizovaných obtíží. Soudy se nedostatečně zabývaly těmito otázkami, což vedlo k vadným právním závěrům ohledně právní kvalifikace jednání obviněných. Obvinění dále popisovali, s jakými skutkovými okolnostmi se podle nich soudy nevypořádaly. Tvrdili zásadní pochybnosti ohledně existence příčinné souvislosti mezi údajnými zraněními poškozených a jakýmkoliv jednáním obviněných. Soudy podle nich nesprávně zjistily skutkový stav, minimálně panovaly zásadní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a tato byla neúplná a nejasná, což vedlo k vadným právním závěrům při právním posouzení stíhaných skutků. Proto obhajoba navrhovala opětovné výslechy obou poškozených a svědka T., přičemž tyto návrhy byly zamítnuty.

Soudy obou stupňů podle obviněných pochybily ohledně právního posouzení skutků, neboť napadená rozhodnutí spočívala na neprocesních důkazních prostředcích a byla vydána po nedostatečném dokazování. Soud prvého stupně opřel své rozhodnutí o nezákonný znalecký posudek. Pokud názor lékaře nekorespondoval s obžalobou, pak soud bez vysvětlení závěry znalce nepřejal do svého rozhodnutí. Znalec posoudil zranění poškozeného jako ne zcela vážné, ovšem soud dospěl k závěru, že jednání obviněných je třeba posoudit jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví. Soud nespecifikoval intenzitu jednání jednotlivých obviněných a nebylo tak zřejmé, k jakým skutkovým zjištěním ve vztahu k jednotlivým obviněným dospěl. Nebylo patrné, v čem soudy spatřovaly úmyslné jednání jednotlivých obviněných. U obviněného D. K. ve vztahu k poškozené B. soud prvního stupně dokonce odůvodňoval své rozhodnutí existencí vědomé nedbalosti, ačkoliv jmenovaného odsoudil za spáchání úmyslného trestného činu. Jeho jednání mělo být posouzeno podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto soudy nesprávně právně posoudily zranění této poškozené jako těžké ublížení na zdraví. Obvinění znovu poukazovali, že v případě zločinu těžkého ublížení na zdraví je nutné mít za prokázané zásadní omezení v obvyklém způsobu života po dobu více jak šesti týdnů, přičemž podle nich takový závěr z dokazování nevyplynul. Poukázali na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 67 To 198/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 702/2012, Pls 5/65 z rozboru a zhodnocení prověrky rozhodování některých okresních soudů o trestných činech ublížení na zdraví podle § 221 a § 222 tr. zák. ve II. pololetí 1964, projednaného a schváleného plénem Nejvyššího soudu dne 2. července 1965 pod Pls 5/65, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 1965, 5 Tz 38/65. V napadaném rozhodnutí podle nich absentovalo odůvodnění, jaké úvahy vedly soud ke kladnému závěru o jejich vině ve smyslu podané obžaloby a o jaké důkazy opíral soud své rozhodnutí. Zdůrazňovali rozpor spočívající v tom, že byli sice odsouzeni za úmyslný trestný čin, nicméně soud bez důkazů dospěl ke kladnému závěru o existenci nedbalosti na jejich straně. Pouhá nedbalost však nemohla naplnit pojmové znaky úmyslných trestných činů. Dále namítali, že znalec nehodnotil zdravotní stav poškozených před údajnými zraněními. Předchozí zdravotní stav poškozených mohl napomoci ke vzniku tvrzených zdravotních poškození. Obhajoba požadovala kompletní zdravotní dokumentaci obou poškozených za účelem posouzení jejich zdravotního stavu před údajným incidentem.

Obvinění pak zdůraznili, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť jim byla odejmuta možnost náležité obhajoby v důsledku porušení procesních norem. Došlo k porušení mimo jiné ustanovení § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a § 105 a násl. tr. ř. Při absenci procesních důkazů a tím pádem při neprokázání všech zákonných znaků těžkého ublížení na zdraví v jednání obviněných nebylo možné kvalifikovat stíhané skutky jako těžké ublížení na zdraví. Pokud by orgány činné v trestním řízení opatřily dostatek procesních důkazů, bylo by možné hovořit toliko o výtržnictví či ublížení na zdraví. Uložené tresty byly v tomto ohledu nepřiměřeně přísné.

Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám za použití § 265m odst. 1 tr. ř. je zprostil podle § 226 písm. a) či c) tr. ř. obžaloby. Pokud by nedospěl k závěru, že je možno již nyní takto rozhodnout, nechť po zrušení napadených rozhodnutí věc vrátí soudu prvého stupně k novému řízení a rozhodnutí.

K těmto dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že obvinění opakují v podstatě tytéž námitky, které uplatnili v přípravném řízení, v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení. Měl za to, že většinu jejich námitek nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Obvinění totiž v hojné míře pouze zpochybňovali skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy, poukazovali na nesprávnou interpretaci důkazů a vytýkali soudu nedostatky při jejich hodnocení, to vše se záměrem dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Státní zástupce v této souvislosti stručně reagoval i na výhrady obviněných směřující proti znaleckému posudku s tím, že tyto výhrady jsou nesprávné a že situaci stran znaleckého posudku náležitým a vyčerpávajícím způsobem zhodnotil odvolací soud ve svém rozhodnutí (není vyloučeno přibrat znalce ještě před zahájením trestního stíhání a tedy takový postup není v rozporu se zákonem).

Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod by podle státního zástupce bylo možno podřadit námitky vtělené do pasáže v dovolání označené jako VI., kde brojili proti právní kvalifikaci jejich protiprávního jednání. Tyto námitky však nepovažoval za opodstatněné. Pokud v první části této pasáže obvinění napadali závěr soudů stran posouzení jednání vůči poškozenému J. S. jako těžkého ublížení na zdraví, poukázal na to, že soud jejich jednání kvalifikoval pouze jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako trestný čin dokonaný, přičemž náležitě dovodil, že ačkoli zranění poškozeného sama o sobě nebyla označena za zcela závažná, s ohledem na další okolnosti vyplývající z provedených důkazů, zejména vzhledem k intenzitě útoku, zaměření útoku (mj. opakované kopy a údery směrem na hlavu poškozeného a do měkkých částí těla ) a charakter útoku, kdy se oba obvinění v napadání jediného poškozeného střídali, museli být srozuměni s možným vznikem velmi závažných poranění, k nimž jen shodou okolností (mj. v důsledku toho, že se poškozený schoulil do klubíčka a tak si chránil tělo) naštěstí nedošlo. Soud tedy jednání obviněných kvalifikoval přiléhavě, a to způsobem odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu. Pokud pak v další části této pasáže dovolání obviněný K. zpochybňoval kvalifikaci jeho jednání ve vztahu k poškozené B., kdy namítal, že ačkoli soud 1. stupně své rozhodnutí odůvodnil existencí vědomé nedbalosti, uznal jej přitom vinným úmyslným trestným činem, pak ani tato jeho námitka nebyla správná. Soud v žádném případě jak to vyplývá z odůvodnění rozsudku na straně 13 jeho jednání nepovažoval za toliko nedbalostní. Právě naopak ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný K. fyzicky napadl poškozenou K. B., kterou poté, co se snažila útok obviněných vůči J. S. zastavit, chytil za límec a prudce ji odhodil stranou. Takovým jednáním bezpochyby ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 jednal v nepřímém úmyslu ublížit jí na zdraví. Nedbalostním následkem takového jeho úmyslného jednání pak byl vznik těžké újmy odůvodňující již užití kvalifikované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento následek již byl z hlediska zavinění pokryt vědomou nedbalostí obviněného K. I v tomto případě soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci jednání D. K.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem měl státní zástupce za to, že dovolání obviněných D. K. a D. K. je nutno vyhodnotit jako neopodstatněná a navrhl, aby byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v tomto smyslu odmítnuta. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, splňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelé ve svém podání vyslovovali více námitek, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykreslovali skutkové okolnosti případu a nastiňovali pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.

Obviněný D. K. primárně výlučně a obviněný D. K. ve zcela převažující míře rozsáhle polemizovali s výpověďmi poškozených (popř. ve spojení s výpověďmi dalších osob incidentem dotčených) a vytvářeli obraz, že poškození měli ve svých tvrzeních rozpory a nelogičnosti. Dále napadali zjištění soudů o zranění poškozených. Tvrdili neprokázání zásadního omezení v obvyklém způsobu života delším 6 týdnů. Dospívali k závěru o tom, že v jejich věci měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Konečně napadali znalecké posudky o zranění poškozených a osobu znalce MUDr. Votavy a zpochybňovali rozsah zranění a okamžik jejich vzniku. Napadali i tresty, když tvrdili, že jsou nepřiměřeně přísné. Takto pojatými námitkami však vytýkali vady v procesu dokazování, směřovali do rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů a do oblasti skutkových zjištění, což je upraveno zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a § 105 a násl. tr. ř. Namítali tedy nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týče námitky o nepřiměřenosti trestů, dovolatelé netvrdili, že by jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo že by byl uložen trest mimo trestní sazbu, a neuplatňovali tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pouze tvrdili jejich nepřiměřenou přísnost, což rovněž neodpovídalo jimi uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu.

V obecné rovině lze pro úplnost konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, avšak v daném případě se o takovou situaci nejednalo.

Především je nutno říci, že námitky, které dovolatelé předkládali ve svém mimořádném opravném prostředku, nejsou ve věci ničím novým, naopak se jednalo o otázky, kterými se již zabývaly soudy obou stupňů v předchozím řízení a odpovědi na ně jsou již obsaženy v daných rozhodnutích. Z hlediska procesní ekonomie je zbytečné, aby Nejvyšší soud zde svými slovy parafrázoval argumenty, které již vyslovily soudy nižších stupňů a které shledal správnými, a proto může pouze připomenout některé vybrané části jejich argumentace.

K tvrzení dovolatelů o tom, že nebyla prokázána řádně zranění poškozených, je nutno konstatovat, že opomíjejí již obsah samotné skutkové věty, kde jsou zranění i omezení v obvyklém způsobu života poškozených řádně popsána. Dále je možno zvýraznit str. 7 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně druhý odstavec, z něhož plyne, že se znalec podrobně danými zraněními zabýval a mimo jiné vyložil, že u poškozeného J. S. došlo pravděpodobně k otřesu mozku, kdy není vyloučeno, že otřes mozku nebyl těžkého stupně, kdy může vzniknout tzv. postkomoční syndrom, kdy zranění mohou mít závratě, nucení na zvracení i v pozdější době . U zranění poškozené B. se nejednalo o kompletní zlomeninu kotníku, ale o odlomení zadní části bércové kosti, tedy 90 % kloubu při tomto zůstává funkční, končetina se může pohybovat, nicméně ta zlomenina působí jakousi bolest, která může být srovnatelná s podvrknutím, kdy je možné s tím i několik dnů chodit, než člověk vyhledá lékaře a následně zjistí, že je tam zlomenina . To vysvětluje, proč nemusel poškozený vyhledat lékaře ihned po zranění a proč mohla poškozená po zranění chodit.

K námitkám o vadách znaleckého posouzení a osobě MUDr. Votavy se precizně vyjádřil soud druhého stupně na stranách 3. až 5. odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné konstatoval, že byly splněny náležitosti stanovené v § 13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., a správně vyložil, že znalecký posudek je možné v trestním řízení vypracovat i před sdělením obvinění.

Znalce je možno přibrat v kterémkoli stadiu trestního řízení, tedy i v rámci postupu před zahájením trestního stíhání nebo v řízení vykonávacím. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je možno podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. vyžadovat znalecké posudky před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1570).

Jestliže dovolatelé nejprve dovolacímu soudu předkládali jiný obraz provedeného dokazování, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů v předchozím řízení a na tomto základu pak tvrdili, že měla být v jejich věci aplikována zásada in dubio pro reo, není takový postup v dovolacím řízení přípustný, jak již výše v podrobnostech vyloženo, přičemž poukaz na zásadu in dubio pro reo je rovněž irelevantní, neboť jej nelze podřadit pod dovolateli uplatněný dovolací důvod. Daná zásada je zásadou procesní a tudíž pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná. Nehledě na to, v dané věci nepřicházela její aplikace v úvahu, jelikož soudy nižších stupňů učinily po zhodnocení provedených důkazů jednoznačný závěr o vině obou obviněných shora popsaným jednáním. Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (viz rozhodnutí usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3077/14.

Co se týče námitky dovolatelů, že soudy neakceptovaly návrhy na opětovný výslech poškozených a výslech svědka T., nutno připomenout, že tzv. opomenuté důkazy a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V daných souvislostech je na místě připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé případné formální pochybení v řízení (např. absence odůvodnění nevyhovění důkazním návrhům procesních stran) musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Podstatné přitom je, že soudy obou stupňů daly v posuzované věci jednoznačně najevo, že důkazní řízení z hlediska úplnosti odpovídá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Dále dovolatelé namítali, že soudy jejich jednání vůči poškozenému J. S. nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví (viz bod VI. odst. 2 jejich podání, kde uvedli, že soud dospěl k závěru, že je třeba jejich jednání posoudit jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví). V této námitce tak nesprávně tvrdili, že obvinění byli uznáni vinnými dokonaným trestným činem, čímž polemizovali s kvalifikací, kterou soudy neurčily. Opomněli, že ve vztahu k poškozenému J. S. jejich jednání nebylo posouzeno jako trestný čin dokonaný, nýbrž jako pokus trestného činu. Nutno tak vyslovit, že ani tuto námitku nebylo možno přijmout coby relevantní. Nejvyšší soud však přesto shledal za vhodné se k ní vyjádřit.

Použitou (výše uvedenou) kvalifikaci soud prvého stupně řádně ve svém rozhodnutí odůvodnil, když na str. 12 v odstavci 3 svého rozhodnutí uvedl mimo jiné, že byť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, posoudil zranění poškozeného J. S. jako ne zcela závažná, shledal soud, že s ohledem na rozhodné okolnosti, tj. vzhledem k intenzitě útoku, jeho zaměřenosti, i s ohledem na způsob útoku (střídání se dvou obviněných v útoku na jednoho poškozeného, který nejprve leží na zemi a s ohledem na možné krátké bezvědomí se ani nebrání), je třeba jednání obžalovaných posoudit jako nedokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že obžalovaní si při útoku na poškozeného počínali takovým způsobem, že museli být srozuměni s následkem svého jednání v podobě způsobení těžké újmy na zdraví, když své údery opakovali a zaměřili je do hlavové části těla, případně do měkkých částí těla, kdy schoulením poškozeného do klubíčka nedošlo k daleko těžším následkům. Tyto všechny skutečnosti ve svém souhrnu vyjadřují spolehlivý závěr, že společné úmyslné jednání obžalovaných směřovalo bezprostředně ke způsobení následku ve formě těžké újmy na zdraví poškozeného, přičemž k dokonání takového trestného činu nedošlo jen s ohledem na reflexivní vykrytí ran ze strany poškozeného. Z výše uvedeného je zřejmé, že obžalovaní se shora popsaným způsobem v nepřímém úmyslu [§ 15 písm. b) tr. zákoníku] dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, tedy k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž k dokonání tohoto činu nedošlo . Tento závěr soudu prvého stupně shledal Nejvyšší soud správným.

Konečně dovolatel D. K. zpochybňoval kvalifikaci trestného činu ve vztahu k poškozené B., kdy namítal údajný rozpor mezi tím, že soud hovořil o vědomé nedbalosti, avšak uznal jej vinným úmyslným trestným činem. Dovolatel tuto svou námitku opět vystavěl na nepřesném podání skutečnosti. Jak plyne z přesného znění odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, soud jasně považoval jednání obviněného K. za jednání úmyslné. Soud zde vyslovil, že obžalovaný K. v nepřímém úmyslu [§ 15 písm. b) trestního zákoníku] ublížil na zdraví poškozené B. tím způsobem, že když tato se snažila zabránit napadání poškozeného S. ze strany obžalovaných, obžalovaný K. do ní strčil tak intenzivně, že poškozená upadla, čímž jí byla způsobena zlomenina zadní dolní části pravé holenní kosti bez posunu a natažení vazu v oblasti zevního kotníku pravé nohy, kdy toto zranění si vyžádalo podstatné omezení v obvyklém způsobu života poškozené v trvání sedmi týdnů. Vzhledem k tomu, že následek jednání obžalovaného K. v podobě těžké újmy na zdraví byl spáchán dle závěru soudu z vědomé nedbalosti, byla užita právní kvalifikace podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku . Soud tedy v žádném případě jednání obviněného D. K. nepovažoval za toliko nedbalostní. Právě naopak, ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný K. fyzicky napadl poškozenou K. B., kterou poté, co se snažila útok obviněných vůči J. S. zastavit, chytil za límec a prudce ji odhodil stranou. Takto bezpochyby ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 jednal v nepřímém úmyslu ublížit jí na zdraví. Nedbalostním následkem takového jeho úmyslného jednání pak byl vznik těžké újmy odůvodňující již užití kvalifikované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento následek již byl z hlediska zavinění pokryt jeho vědomou nedbalostí.

Pokud obviněný D. K. ve vztahu k poškozené K. B. uváděl, že podle jím citované judikatury je nutné v případě trestného činu zločinu těžkého ublížení na zdraví mít za jednoznačně prokázané zásadní omezení v obvyklém způsobu života po dobu více jak šesti týdnů, postačuje zde odkázat již na znění skutkové věty, kde v jejím závěru soud prvého stupně podstatné a citelné omezení poškozené v obvyklém způsobu života po dobu sedmi týdnů popsal (bolestivost poranění, fixace končetiny, chůze o berlích ). Tam uvedený popis shledal Nejvyšší soud za dostatečné vyjádření okolností podmiňujících naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

Lze tak shrnout, že pokud dovolatel D. K. tvrdil, že jeho jednání ve vztahu k poškozené K. B. nebylo zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst, 1, 3 tr. zákoníku, nebylo toto tvrzení shledáno důvodným, naopak jeho jednání zcela naplnilo všechny znaky uvedeného zločinu.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že ačkoli z hlediska formálního bylo možno přiznat relevantnost dané námitky pro dovolací řízení, z výše uvedeného je zřejmé, že po stránce obsahové této námitce nemohl přisvědčit.

Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoliv dovolatelé učinili velmi rozsáhlé podání, až na výše uvedenou námitku obviněného D. K. týkající se poškozené K. B., která však nebyla shledána důvodnou, nebyly jejich námitky pro dovolací řízení relevantní. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b a dovolání obviněného D. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu