6 Tdo 780/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy:






6 Tdo 780/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2005 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 204/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 123/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 T 123/2003, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 204/2004, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 T 123/2003, v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M. P. uznal vinným, že

v době od 19.30 hod. dne 21. 9. 2002 do 06.30 hod. dne 23. 9. 2002 společně s dosud neustanovenou osobou po vylezení po lampě veřejného osvětlení u nákladové rampy vnikli na střechu objektu supermarketu D. a. s. v S., ul. P., kde odšroubovali vrchní část střechy tvořenou vlnitým plechem, po vynětí izolace vystřihli nezjištěným předmětem vlnitý plech ve spodní části střechy, vzniklým otvorem vlezli do prostoru půdy, kde přestřihli kabely zabezpečovacího zařízení, poté nadzdvihli hliníkový podhled a vnikli do trezorové místnosti, kde nezjištěným předmětem vypáčili plechovou skříň, ze které vyňali uzamčené šuplíky markovacích pokladen, tyto vypáčili a odcizili z nich finanční hotovost v různých bankovkách a mincích v celkové výši 35.000,- Kč, dále nezjištěným předmětem odřízli vrchní díl plechu na dveřích trezoru, pokusili se jej vrtáním a sekáním otevřít tak, že se snažili odjistit zámkový mechanismus dveří trezoru, v němž byla v té době uschována finanční hotovost 1.442.048,90 Kč a 255 Euro, což se jim nepodařilo, kdy poté svého jednání zanechali, objekt opustili stejnou cestou, čímž společnosti D. a. s. R. u P., Z. P. z., způsobili odcizením škodu ve výši 35.000,- Kč a následnou škodu poškozením zařízení ve výši 52.683,50 Kč.

Takto popsané jednání soud druhého stupně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. zčásti dokonaný a zčásti nedokonaný za použití § 8 odst. 1 tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za to obviněného odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.

Vůči naposledy citovanému rozsudku, a to všem výrokům, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. P. dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatelka konstatovala, že rozhodnutí soudu druhého stupně není v zásadě v ničem jasnější a přesvědčivější než rozsudek soudu prvého stupně. Z odůvodnění ani z popisu skutku nelze zjistit, jaká byla krajským soudem zjištěna škoda způsobená trestným činem. Lze se pouze domnívat, že šlo o částku 35.000,- Kč odcizenou ze zásuvek registračních pokladen (resp. ještě o další škodu 52.683,50 Kč způsobenou poškozením zařízení supermarketu). Není však jasné, jakou škodu se měl pachatel pokusit způsobit tím, že se snažil násilně otevřít trezor, v němž bylo uloženo 1.442.048,90 Kč a 255 Euro. Krajský soud označil úvahy okresního soudu v rámci hodnocení dostupných důkazů za pouhou konstrukci a domněnku. Sám však na výklad provedených důkazů ve vztahu k poškozenému trezoru a jeho obsahu zcela rezignoval a tuto část skutku, přestože ji v popisu skutku uvádí a také ji posuzuje jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., nijak nevysvětluje. Přitom považuje za prokázané, že napadením trezoru obviněný směřoval ke způsobení škody nikoli malé, ačkoli ani on neměl k dispozici žádný přímý důkaz v tomto směru, přestože právě tento nedostatek vytýká soudu nalézacímu.

Podle dovolatelky činilo soudům obou stupňů zjevné potíže vysvětlit subjektivní vztah obviněného ke skutečnému obsahu poškozeného trezoru, který svou povahou zakládal vyšší škodu (resp. těžší následek) jako okolnosti, která podmiňuje přísnější právní posouzení skutku. Oba soudy se nesprávně soustředily výlučně na nedbalostní formu zavinění, jež se připouští v ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Ani jeden z činných soudů nevěnoval při právním posouzení věci pozornost skutečnosti, že k těžšímu následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby může mít pachatel také úmyslný volní vztah. Přitom prvostupňový soud vycházel při svém hodnocení z logicky správných premis: pachatelé se zcela profesionálně a najisto dostali do trezorové místnosti supermarketu D., přičemž přesně věděli nejen to, kde musí narušit střechu objektu, aby se do této místnosti dostali, ale i to, které vedení pod střechou patří k zabezpečovacímu zařízení instalovanému v trezorové místnosti. Z těchto skutečností plyne zcela nepochybně, že pachatelé (přinejmenším jeden z nich) museli být podrobně obeznámeni s vnitřní dispozicí neveřejných částí supermarketu, ale i stavebními specifiky budovy. Z podrobně připraveného způsobu proniknutí do trezorové místnosti, ze stupně materiální připravenosti k násilnému otevření trezoru i z úsilí, které při snaze ho otevřít zjevně vynaložili, lze důvodně usuzovat, že pachatelé také skutečně očekávali kořist, která by jim stála nejen za celou přípravu, ale také za riziko, že budou při činu nebo po něm dopadeni a odsouzeni. Dovolatelka připomněla, že jako první pachatelé napadli zabezpečené zásuvky registračních pokladen s uloženou hotovostí. Jestliže jenom v těchto zásuvkách bylo uloženo 35.000,- Kč, měli všechny důvody, aby v trezoru očekávali částku o několik řádů vyšší. Ze způsobu, jakým trezor narušili, je zcela očividné, že přišli právě kvůli němu, měli nářadí způsobilé k jeho násilnému otevření, což se jim nakonec přes značnou námahu nepodařilo, zřejmě díky zjevné kvalitě trezoru. K obsahu trezoru proto měli nikoli vztah nedbalostní, nýbrž chovali očividný úmysl se zmocnit toho, co uvnitř očekávali. Už ze samotné povahy napadeného objektu (pokud neměli přesnější interní informace, což nebylo prokázáno) museli usuzovat, že v trezoru velkého obchodního centra po víkendovém prodeji může být uložena i značně vysoká hotovost a nepochybně byli srozuměni s odcizením každé částky, jakou by uvnitř trezoru nalezli. Z těchto důvodů je nutno obviněnému ve vztahu k částkám 1.442.048,90 Kč a 255 Euro, jež byly v trezoru uloženy, přičítat zavinění nikoli ve formě nedbalosti, nýbrž v podobě nepřímého úmyslu, čímž spáchal pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Pokud by ovšem byly v trezoru uloženy peněžní prostředky v částce přesahující 5.000.000,- Kč, bylo by nutno jeho jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Je tomu tak proto, že v daném případě pachatel nemá (a zpravidla ani nemůže mít) přesnou vědomost o tom, kolik peněžních prostředků je v napadeném trezoru v okamžiku jeho trestné činnosti uloženo; jeho volní vztah k obsahu trezoru, který chce protiprávně získat, je však založen na srozumění s tím, že s ohledem na povahu místa, z něhož hodlá peníze odcizit (trezor) může uvnitř být uložena i značně vysoká částka peněz, kterou si chce protiprávně přisvojit.

Dovolatelka rovněž uvedla, že konstrukce zavinění, kterou použil odvolací soud je nepřijatelná i z dalšího hlediska. Pokud by byl odmítnut takový výklad ve věci dostupných důkazů, že pachatel měl za zjištěných okolností vědomost či alespoň přibližnou představu o tom, že v trezoru jsou uloženy peníze v množství, které může zakládat přísnější kvalifikaci deliktu, jak to učinil soud druhého stupně při zrušení rozsudku okresního soudu, prakticky by tím byla vyloučena možnost přiměřeného právního postihu pokusu vyloupit trezor, jehož obsah není pachateli předem znám. Pokud by totiž obviněný neodcizil částku 35.000,- Kč ze zásuvek registračních pokladen, pak by na základě právních úvah krajského soudu bylo možno dojít k závěru o vině pouze v podobě pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., ačkoli jeho jednáním byly ohroženy peněžní prostředky v celkové částce zhruba 1.450.000,- Kč.

S poukazem na výše rozvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 204/2004, a zrušil i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhla, aby podle § 265l odst. 4 tr. ř. dovolací soud rozhodl o vzetí obviněného M. P. do vazby. Také vyjádřila výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný M. P. Konstatoval, že ve skutkové větě rozsudku krajský soud vyjádřil dvě stadia po určitou dobu trvajícího skutkového děje. Ve vztahu k částce 35.000,- Kč vzniklé odcizením mincí dospělo jednání obviněného do stadia dokonaného trestného činu (což lze tvrdit i o způsobení škody poškozením zařízení supermarketu v částce 52.683,50 Kč). Podle jeho názoru se jeví nadbytečným uvádět ve skutkové větě další část jednání pachatelů, tj. že se měli pokusit narušit vrtáním a sekáním trezor, v němž byla v té době uschována finanční hotovost 1.442.048,90 Kč a 255 Euro, když byla zvolena právní kvalifikace skutku toliko podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Odvolací soud správně poukázal, že skutková zjištění ve věci neodpovídají právní kvalifikaci ve smyslu § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť shromážděné důkazy ničím nenaznačovaly, že by obviněný tehdy mohl a měl vědět, že v trezoru bude tolik peněz, že by toto množství představovalo značnou škodu (tj. alespoň 500.000,- Kč). Zcela nadbytečně bylo krajským soudem kalkulováno, že by prokázaný trestný čin měl být spáchán též formou pokusu trestného činu krádeže, když způsobená škoda na odcizených věcech v částce 35.000,- Kč odpovídala již činu dokonanému. Podle obviněného není pravdivý argument dovolatelky, že by z odůvodnění či z popisu skutku nebylo možné zjistit, jaká byla druhoinstančním soudem zjištěna výše způsobené škody, neboť ji v částce 35.000,- Kč výslovně zmínil, jak ve výrokové části, tak i v odůvodnění rozsudku. Krajský soud správně vyhodnotil subjektivní stránku trestného činu krádeže ve vztahu k jeho osobě, přičemž žádný z provedených důkazů ani náznakem nesignalizoval, v jaké formě zavinění jednal nezjištěný pachatel. Nelze argumentovat pouze v obecné rovině tím, že z podrobně připraveného způsobu vniknutí do trezorové místnosti i ze stupně materiální připravenosti k násilnému otevření trezoru či úsilí ho otevřít, je důvodné očekávat, že úmysl obviněného ve skutečnosti směřoval k získání částky přesahující 500.000,- Kč, když o těchto pouhých premisách dovolatelky chybí ve spise opatřené důkazy. Obviněný zdůraznil, že nelze mu podsouvat úmysl chovat se tak, jak předpokládá ustanovení § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. způsobit činem škodu přesahující částku 500.000,- Kč, a to zvláště za situace, kdy po celé trestní řízení jakoukoliv účast či spoluúčast na stíhaném skutku popíral a žádný ze spolupachatelů nebyl ani ustanoven a vyslechnut. Bez zjištění vědomosti či alespoň představy pachatele o tom, k jaké částce jejich úmysl směřoval, nelze subjektivní stránku volně jakkoliv dovozovat a konstruovat. Dovolatelka vytváří zcela modelovou situaci (co by bylo, kdyby bylo), což nelze v žádném případě jako přesvědčivou argumentaci připustit. Nutno vždy stát na principu, že konkrétně zjištěný skutkový stav věci musí být zasazen do odpovídajícího právního rámce té které skutkové podstaty včetně jeho vyjádření v příslušné právní větě. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265j tr. ř. dovolání jako nedůvodné zamítl a rozhodnutí učinil ve veřejném zasedání, jehož konání se hodlá osobně a v přítomnosti obhájce zúčastnit.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Podle názoru Nejvyššího soudu není nejvyšší státní zástupkyní formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V mimořádném opravném prostředku dovolatelka vytýká Krajskému soudu v Plzni, že při právním posouzení nevěnoval pozornost skutečnosti, že k těžšímu následku, a to jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, může mít pachatel úmyslný volní vztah. Konstatuje jakým způsobem pachatelé trezor narušili, zdůrazňuje, že měli nářadí způsobilé k jeho násilnému otevření, což se jim přes značnou námahu nepodařilo. K obsahu trezoru proto chovali úmysl zmocnit se toho, co uvnitř očekávali. Ze samotné povahy napadeného objektu museli usuzovat, že v trezoru velkého obchodního centra po víkendovém prodeji může být uložena i značně vysoká hotovost a nepochybně byli srozuměni s odcizením každé částky, jakou by uvnitř trezoru nalezli (v daném případě 1.442.048,90 Kč a 255 Euro). Tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně dovolatelka spatřuje vady v právním posouzení jednání obviněného M. P. s tím, že mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V této souvislosti lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V dovolání je namítána správnost té části skutkových zjištění k níž Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku na str. 5 mimo jiné konstatoval: není žádný důkaz o tom, že by obžalovaný vědět mohl a měl, že může v případě vniknutí do trezoru získat částku půl milionu korun či více .

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. září 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k