6 Tdo 773/2007
Datum rozhodnutí: 26.07.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 773/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2007 dovolání, které podal obviněný D. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 2 To 30/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 11/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 42 T 11/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2006, téže spisové značky, byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 3 T 21/02, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. B. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 2 To 30/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněného D. B. uznal vinným, že

od přesně nezjištěné doby do 17. 7. 2003, kdy u něho byla provedena domovní prohlídka v P., měl v bytě uschováno 142 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě 5.000,- Kč v celkové hodnotě 710.000,- Kč.

Toto jednání obviněného odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 42 T 11/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. B. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, případně bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V odůvodnění podání obviněný poukázal na obsah svých vyjádření u soudu prvního a druhého stupně. Uvedl, že odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem jeho družky, která označila osobu, jež přinesla zabalený balíček, v němž byly padělané peníze. Tento odložila v bytě, D. B. o jeho existenci neřekla; ten se o něm dozvěděl až později, když jej při hře otevřela nezletilá dcera družky. Obviněný konstatoval, že objevené peníze odložil s tím, že kvalita bankovek je špatná. Více se jimi nezabýval, nikdy je neužil ani nepoužil, na věc zapomněl. Odvolací soud chtěl vyslechnout i svědka M. S., ale ten využil svého práva nevypovídat, a to z důvodu, že by si mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání. Vrchní soud dospěl k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu podle § 140 odst. l, 3 písm. b) tr. zák. s tím, že není podstatné, kdo přinesl bankovky do bytu, zda to bylo nanovo či nikoli a že množství padělaných bankovek je značné. S ohledem na skutečnost, že bankovky nebyly z bytu odneseny, neměly vliv na měnu v České republice a nebyly použity v hospodářských vztazích, tj. nebyla podstatně zvýšena společenská nebezpečnost jeho jednání, uvedl, že není namístě použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zák., ale toliko podle § 140 odst. l tr. zák.

Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. namítl nesprávnou právní kvalifikaci samotného skutku odvolacím soudem. Soud nezpochybnil pravdivost výpovědi jeho družky o tom, že nebyl přítomen, když S. přinesl balíček, že tento nepřebíral, ale ležel s penězi v bytě, blíže neurčenou dobu nedotknut a že to nebyl D. B., kdo jej rozbalil. Pouze byl svědkyní informován o nálezu bankovek. Jelikož je nepovažoval za možné k použití, použít je nechtěl, ani o tom neuvažoval, schoval je před nezletilou dcerou svědkyně K., ale nijak tak, aby způsob jejich ukrytí měl dokládat skutečnost, že si je vědom významu nepravých bankovek. Obviněný připomněl, že trestný čin padělání a pozměňování peněz je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl musí být prokázán. Zdůraznil, že jeho jednání nesměřovalo ani k opatření, ani k užití padělaných bankovek, ani k přechovávání, pouze byl s jejich existencí seznámen. Každý trestný čin má nejen svou objektivní a subjektivní stránku ve vztahu ke skutkové podstatě, ale musí být naplněn i materiální znak trestného činu, tj. společenská nebezpečnost. Tato kritéria však z důvodu shora citovaných skutečností nebyla splněna, a pokud předmětné jednání bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podle § 140 odst. 1 tr. zák., obviněný nemůže s právním posouzením skutku souhlasit. Současně vyslovil přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka zmíněného trestného činu a ani materiální podmínka požadovaná ustanovením § 3 odst. 1 tr. zák.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., tak z právní věty napadeného rozsudku je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. l tr. zák. v alternativě, že padělané peníze přechovával. Není zřejmé, v čem obviněný spatřuje rozdíl mezi přechováváním padělaných peněz a skutečností, že poté, co v bytě objevil padělané peníze, které tam byly přineseny jinou osobou, a to s určením pro něho, tyto v bytě bez jakéhokoli opatření (vyjma jejich přemístění na bezpečnější místo) ponechal. Podle názoru státního zástupce je soudem zjištěný skutek přechováváním a použitá právní kvalifikace skutku je přiléhavá. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je výrazně zvyšován hodnotou přechovávaných padělků, která činila částku 710.000,- Kč a nepochybně dosahuje stupně nebezpečnosti předpokládaného ustanovením § 3 odst. 1 tr. zák. Formálně došlo k naplnění i znaku uvedeného v § 140 odst. 3 písm. b) tr. zák. (spáchání činu ve značném rozsahu), avšak právě méně výrazná nebezpečnost činu pro společnost v celém svém komplexu (zejména absence jakékoliv manipulace s padělanými penězi) vedla k posouzení skutku toliko podle ustanovení § 140 odst. l tr. zák.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že byť byl uplatněn toliko formou slovního popisu podle obou zákonných alternativ, tak postrádá základní předpoklad, tj. zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku soudem druhého stupně. Tímto dovolacím důvodem se proto nelze vůbec zabývat.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného D. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v dovolání byl označen pouze slovně) patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného D. B. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.). Výhrady vznesené v dovolání k právní kvalifikaci skutku, tj. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno vztáhnout k rozsudku odvolacího soudu, a nikoli k řízení předcházejícímu, neboť po zrušení rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze učinil ve věci nové rozhodnutí.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný D. B. v podrobnostech namítl nesprávné právní posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem (absenci formálních a materiálních znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným), což by mohlo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadený rozsudek vykazuje tvrzenou právní vadu.

Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. l tr. zák. se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze, anebo kdo takové peníze přechovává. Ve stručnosti lze připomenout, že padělanými nebo pozměněnými penězi (bankovkami nebo mincemi) se rozumí české nebo cizozemské peníze (srov. znění § 143 tr. zák.), které byly padělány nebo pozměněny. Padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, jež vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Pozměněnými penězi rozumíme peníze, které byly pozměněny. Opatřením je jakýkoli způsob nabytí padělaných nebo pozměněných peněz, ať již koupí, výměnou za jinou věc, darem, krádeží, podvodem apod. Může to být i jejich výroba, ovšem bez úmyslu udat je jako pravé. Přechováváním je jakákoli dispozice s padělanými nebo pozměněnými penězi, která není jejich nabytím ani udáním. V ustanovení § 140 odst. l tr. zák. jde o úmyslný trestný čin. Úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělané nebo pozměněné peníze. Na zavinění a jeho formu (§ 4 tr. zák.) lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje.

Již Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku neakceptoval obhajobu obviněného D. B., že se žádné trestné činnosti nedopustil. V této souvislosti poukázal na protokol o domovní prohlídce, která byla dokumentována videozáznamem, z něhož je zcela jednoznačně patrno, že obviněný v bydlišti přechovával uvedené padělané bankovky. Videozáznam i protokol potvrdily, že jeho osobě nebyly bankovky policisty předány do ruky. Soud prvního stupně zdůraznil i skutečnost, že na jedné z bankovek byla zajištěna daktyloskopická stopa obviněného. Dále připomněl odborné vyjádření Č. n. b., které bylo doplněno výslechem jeho zpracovatele před soudem. Rovněž vzal v úvahu svědectví A. S. i M. S. a uvedl, proč vyhodnotil svědeckou výpověď M. K., družky obviněného, za nevěrohodnou (vše v podrobnostech na str. 5 rozsudku).

Vrchní soud v Praze, jenž u veřejného zasedání konaném o odvolání doplnil dokazování výslechem M. K., družky obviněného, se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně (str. 5 a 6 rozsudku). Pokud jde o právní posouzení skutku, tak odvolací soud podtrhl: Obžalovaný sám vypověděl, že bankovky, které se nacházely v jeho bytě považoval za padělané, přičemž z hlediska viny obžalovaného není podstatné, kdo tyto padělané peníze nanovo do jeho bytu přinesl . V návaznosti na to připomněl: Podle odborníka Č. n. b., který byl přibrán soudem prvního stupně jako znalec, byla kvalita padělků označena stupněm 3. Množství těchto bankovek, které obžalovaný po přesně nezjištěnou dobu ve svém bytě přechovával, je značné (str. 6 a 7 rozsudku).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., přičemž zdůvodnil, proč není namístě použít kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Ze skutkových zjištění nejen plyne, že obviněný D. B. v bytě předmětné bankovky přechovával (objektivní stránka vytýkaného trestného činu je zjevná ze způsobu, jakým s padělanými penězi naložil), ale sám je za padělané i považoval. O naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu včetně úmyslného zavinění a materiální stránky (§ 3 odst. 1 tr. zák.) nelze mít pochybnosti.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 43/1996).

Okolnosti, jež by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného D. B. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno jako předmětný trestný čin Vrchní soud v Praze neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud zejména poukázal na značné množství přechovávaných padělků a jejich kvalitu. Skutečnosti, a to, že padělané bankovky neměly dopad na měnu v České republice, nebyly z bytu vůbec odneseny a nebyly použity v hospodářských vztazích, byly vzaty v úvahu (§ 88 odst. 1 tr. zák.) při posouzení jednání obviněného z hlediska stupně společenské nebezpečnosti jen podle ustanovení § 140 odst. 1 tr. zák. a nikoli i v kvalifikované skutkové podstatě, jak to učinil prvostupňový soud, byť formální znaky ustanovení § 140 odst. 3 písm. b) tr. zák. byly naplněny. Správnému právnímu posouzení skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu též aplikovaná právní věta. Napadené rozhodnutí není zatíženou vadou, která byla v mimořádném opravném prostředku uplatněna.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného D. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k