6 Tdo 771/2005
Datum rozhodnutí: 10.11.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 771/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2005 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 89/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, byl obviněný P. P. uznán vinným, že

napsal a rozesílal prostřednictvím faxového přístroje bez identifikace čísla odesilatele a v jednom případě osobně doručil dopisy a to:

1.) dne 6. 6. 2001 adresovaný vyšetřovateli P. ČR, O. ú. v. v P., kapitánu F. H., který proti němu vedl trestní stíhání pod ČVS: OV pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zákona, kdy v souvislosti s kauzou majetku paní R. urazil a tituloval hrubými a hanlivými výrazy uvedenými ve spise,

2.) ve dnech 10. 7., 15. 7., 16. 7., 17. 7., 18. 7., 10. 8., 18. 8., 22. 8., 31. 8. a 3. 9. 2001 adresované vyšetřovatelce P. ČR, O. ú. v. v P. podpraporčici P. Š., která proti němu vedla trestní stíhání pod ČVS: OV pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zákona, ve kterých jí a další osoby a to JUDr. E. J., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro P., JUDr. I. M., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro P., které dozorovaly jeho trestní věc a soudce Obvodního soudu pro P. JUDr. P. N., který proti němu vedl trestní řízení u Obvodního soudu pro P. sp. zn. 2T 148/2000 (3T 162/2001), ve kterých je tituluje a uráží nevhodnými, hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise,

3.) ve dnech 27. 6., 16. 7., 18. 7., 28. 7., 7. 8., 13. 8., 15. 8., 27. 9., 5. 10. a 19. 10. 2001 adresované soudci Obvodního soudu pro P. JUDr. P. N. v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno pod sp. zn. 2 T 148/2000 ( 3 T 162/2001 ) a kde uráží soudce hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise, stejně tak další orgány činné v trestním řízení jako státní zastupitelství a Policie ČR,

4.) ve dnech 22. 7., 25. 7., 26. 7., 28. 7., 29. 7., 31. 7., 5. 8., 6. 8., 7. 8., 8. 8., 10. 8., 31. 8., 26. 9. a 6. 10. 2001 adresované státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro P. JUDr. E. J., která proti němu podala obžalobu pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zákona pod sp. zn. 2 Zt 410/2000 a ve kterých jí a další pracovníky justice a Policie ČR tituluje a uráží hrubými, vulgárními výrazy uvedenými ve spise,

5.) ve dnech 26. 6., 13. 7., 26. 9. a 6. 12. 2001 adresované JUDr. J. Č., řediteli Obvodního ředitelství P. ČR v P. v souvislosti s řešením dopravní situace na B. m., ve kterých ho tituluje a uráží hanlivými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise,

6.) ve dnech 18. 8., 10. 9. 2001 adresované L. R., tiskové mluvčí M. d. a s. ČR v souvislosti se zaváděním nových testů pro autoškoly a ve dnech 18. 10., 19. 10., 23. 10. a 11. 12. 2001 adresovaný podpraporčici L. H., policistce Policie ČR, místního oddělení B., P. v souvislosti s prověřováním trestního oznámení podaného na jeho osobu L. R., ve kterých obě tituluje a uráží hanlivými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise, přičemž s dopisy zasílanými L. R. se mohli seznámit a seznámili i další pracovníci M. d. a s. ČR,

7.) ve dnech 19. 10., 22. 10., 17. 11., 23. 11. a 10. 12. 2001 adresované VS v P. a NS ČR v B., ve kterých hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise napadá soudkyni VS v P. JUDr. N. Ž., JUDr. Z. F. a JUDr. L. Ř. v souvislosti s jejich rozhodováním v občanskoprávním sporu, ve kterém by obžalovaný vystupoval jako žalobce, vedeným pod sp. zn. 1Co 71/2001, a sp. zn. 1Co 6/99,

8.) ve dnech 25. 1., 18. 1., 22. 1., 27. 1., 30. 1., 3. 2., 13. 3. a 14. 3. 2002 adresované plukovníkovi J. Č., řediteli P. ČR o. ř. v P., ve kterých hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise útočí na práci obvodního ředitele, jeho podřízených, Obvodního státního zastupitelství pro P., ministra vnitra ČR a státních úředníků,

9.) ve dnech 18. 1., 30. 1., 4. 2., 3. 3., 5. 3., 10. 3. a 13. 3. 2002 adresované JUDr. I. M., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro P., Obvodnímu soudu pro P., Městskému státnímu zastupitelství v P., JUDr. E. J., státní zástupkyni OSZ pro P. a JUDr. J. L., obvodnímu státnímu zástupci pro P., ve kterých hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise útočí na práci státních zástupců, soudců a orgánů Policie ČR.

Skutek popsaný pod body 1.) 7.) byl kvalifikován stejně jako skutek popsaný pod body 8.) a 9.), a to jako trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. Jednání popsané pod bodem 6.) bylo posouzeno též jako trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Za to byl obviněný P. P. odsouzen podle § 206 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, přičemž podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 500,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 2. 2005 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uvedl, že veřejné zasedání o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se konalo v jeho nepřítomnosti, když odvolací soud v daném případě shledal všechny zákonné podmínky pro tento postup. Dále konstatoval, že o termínu konání veřejného zasedání byl vyrozuměn dne 1. 2. 2005. Následně soudu zaslal omluvu se sdělením, že v uvedeném termínu se bude zdržovat v zahraničí, a současně požádal o odročení jednání na náhradní termín, kterého by se mohl zúčastnit. Pro případ, že by to nebylo možné, navrhl, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti, avšak za přítomnosti obhájce, kterého by mu soud určil a kterému by (dovolatel) udělil plnou moc. Vzhledem k tomu, že dovolatel neuvedl účel a délku svého pobytu v zahraničí, neudělil žádnému obhájci plnou moc, přičemž zákon jeho účast na veřejném zasedání nevyžaduje, odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti dovolatel namítl, že z jeho omluvy z veřejného zasedání zcela jednoznačně plyne jeho zájem se tohoto jednání zúčastnit a osobně se hájit. Dodal, že jeho omluva je důvodná a obsahuje žádost o určení náhradního termínu veřejného zasedání. Rovněž z jeho žádosti o určení obhájce vyplývá jeho zájem na tom, aby byl v případě své nepřítomnosti zastoupen osobou hájící jeho zájmy. V návaznosti na výše uvedené dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud pochybil, když mu neumožnil účastnit se veřejného zasedání a toto konal v jeho nepřítomnosti, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené zejména v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ) a § 2 odst. 13 tr. ř. a § 33 tr. ř.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že spáchání žalovaných trestných činů mu nebylo prokázáno v souladu se zákonem, v průběhu trestního řízení nebylo poskytnuto dostatek důkazů, které by jej beze všech pochyb z předmětných trestných činů usvědčovaly. Zejména nebyla podle jeho slov prokázána skutečnost, že předmětné dopisy psal a odesílal právě on, když u těchto dopisů není zřejmá identifikace telefonního nebo faxového přístroje, který by patřil jemu. V souvislosti s tím namítl, že pouze ze skutečnosti, že odesílané dopisy mají shodnou formální úpravu a týkají se kauz, při kterých s ním přišli adresáti dopisů do kontaktu, nelze učinit jednoznačný závěr o pisateli a odesílateli jednotlivých dopisů. Pro případ, že by se Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že bylo bezpochyby prokázáno, že předmětné dopisy psal a odesílal obviněný, namítl, že pisatel a odesílatel předmětných dopisů svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkových podstat žalovaných trestných činů, zejména z hlediska subjektivní stránky. Vyjádřil přitom přesvědčení, že provedeným dokazováním nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by pisatel a odesílatel dopisů chtěl svým jednáním hrubě urazit nebo pomluvit státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon a nebylo ani prokázáno, že by pisatel a odesílatel dopisů chtěl o jiném úmyslně sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Podle jeho názoru nebylo ani prokázáno, že by pisatel a odesílatel dopisů věděl, že svým jednáním může hrubě urazit nebo pomluvit státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon a o jiném úmyslně sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit jinou vážnou újmu, a pro případ, že tyto následky způsobí, byl s tím srozuměn. Z provedeného dokazování podle jeho slov, jednoznačně vyplynulo, že pisatel a odesílatel dopisů pouze upozorňoval na pochybení v činnosti státních orgánů, a to formou oprávněné kritiky. Dále dovolatel namítl, že uložený trest je v rozporu se zákonem, neboť soud prvního stupně nedostatečně zjistil jeho majetkové poměry, zejména výši jeho příjmu a případné závazky. V návaznosti na to poznamenal, že ze zjištěných skutečností nebylo možné učinit závěr o přiměřenosti uloženého peněžitého trestu. Poukázal pak ještě na skutečnost, že v průběhu trestního řízení, zejména pak při hlavním líčení, byla porušena jeho zákonná práva, kdy mu nebylo umožněno klást otázky jednotlivým svědkům, byl neustále přerušován a jeho otázky a připomínky nebyly řádně protokolovány.

Uvedenou argumentaci pak dovolatel shrnul tak, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítá, že odvolací soud zamezil výkonu jeho zákonných práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces tím, že mu neumožnil zúčastnit se projednávání předmětné trestní věci a osobně se hájit a pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil žalované skutky, když dospěl k závěru, že tyto skutky naplňují veškeré znaky skutkových podstat žalovaných trestných činů, s tím, že tento soud navíc bez přiměřené opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětné skutky spáchal obviněný.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu, nebo po zrušení rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K námitce dovolatele týkající se konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že tuto námitku je třeba považovat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní. V této souvislosti předeslal, že při posuzování opodstatněnosti předmětného dovolání Nejvyšší státní zastupitelství vycházelo pouze z nekompletních spisových materiálů. Uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn jen v případě porušení příslušného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání s tím, že zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale týká se jen porušení těch zákonných ustanovení, podle kterých nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Zmínil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti, a připomněl, že podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení, a tedy jednou z nejdůležitějších osob trestního řízení. Současně však zdůraznil rozdíl mezi hlavním líčením a veřejným zasedáním, neboť zatímco u hlavního líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze v jeho nepřítomnosti provést pouze výjimečně, případně je vůbec nelze konat (viz § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou (viz § 238 odst. 1 tr. ř., § 232 tr. ř., § 234 odst. 1, odst. 2 tr. ř., § 263 tr. ř.). V návaznosti na výše uvedené uzavřel, že přítomnost obviněného P. P. u veřejného zasedání by mohla být nezbytná pouze tehdy, pokud by byl ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (viz § 263 odst. 4 tr. ř.), anebo pokud by jej soud k veřejnému zasedání předvolal a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat, přičemž o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Poznamenal přitom, že odvolací soud obviněného P. P. nepředvolával, nýbrž jej pouze vyrozuměl o termínu a místě konání veřejného zasedání (viz č. l. 1041 spisu), čímž dal jednoznačně najevo, že účast obviněného u tohoto veřejného zasedání nepovažuje za nezbytně nutnou.

Dále státní zástupce uvedl, že s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. V této souvislosti konstatoval, že omluvy neúčasti obviněného P. P. u veřejného zasedání odvolacího soudu (konaného dne 23. 2. 2005) doručené Městskému soudu v Praze dne 3. 2. a 23. 2. 2005 nesplňují předpoklady řádného provedení. Je totiž otázkou, zda obviněný způsobem vyjádřeným v omluvě, kterou odvolací soud obdržel dne 3. 2. 2005, vůbec projevil vážný zájem zúčastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu, neboť připustil, že odvolací soud může jednat i v jeho nepřítomnosti, byť za podmínky, že mu ustanoví obhájce, přičemž bylo zcela zřejmé, že v daném případě nenastaly důvody nutné obhajoby zakotvené v ustanovení § 36 tr. ř. a tím ani předpoklady pro postup podle § 38 odst. 1 tr. ř. Navíc obviněný P. P. řádným způsobem nedoložil, že v termínu konání předmětného veřejného zasedání bude skutečně pobývat v zahraničí, přičemž ani skutečnost, že by svůj záměr vycestovat do zahraničí relevantním způsobem doložil, by sama o sobě nezakládala existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce uvedl, že pokud by obviněný P. P. uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., potom by Nejvyššímu soudu navrhl, aby podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

V souvislosti s další argumentací obviněného P. P. státní zástupce vyložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Zdůraznil, že skutkem se rozumí skutek, tak jak byl zjištěn soudem, přičemž v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Tyto podmínky nesplňuje ta část námitek dovolatele, v jejichž rámci tvrdí, že mu nebylo spáchání žalovaných trestných činů prokázáno, ani jeho výhrada, že v průběhu trestního řízení, zejména při hlavním líčení, byla porušena jeho zákonná práva, když mu nebylo umožněno klást otázky svědkům a jeho otázky a připomínky nebyly řádně protokolovány. V těchto částech svého mimořádného opravného prostředku totiž dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi skutkového děje (tvrdí, že není autorem inkriminovaných dopisů) a tak zpochybňuje nejen skutkové závěry soudů a způsob hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., ale i procesní postup soudu prvního stupně při provádění důkazů. K námitce dovolatele, že uložený trest je v rozporu se zákonem, neboť soud prvního stupně nedostatečně zjistil jeho majetkové poměry, státní zástupce uvedl, že výrok o trestu může být předmětem dovolání pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, za který byl obviněný uznán vinným, přičemž dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu. Konstatoval pak, že v daném případě důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dány nejsou a dovolatel se proto pokusil své námitky týkající se výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tomuto dovolacímu důvodu uplatněné námitky neodpovídají. V návaznosti na výše uvedené učinil závěr, že obviněný svými výše uvedenými námitkami vybočoval z rámce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což ve svém důsledku znamená, že pokud by dovolatel uplatnil ve svém dovolání pouze shora citované námitky, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Naproti tomu za relevantní z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce označil námitku dovolatele týkající se absence subjektivní stránky žalovaných trestných činů. Uvedl, že shora uvedenou námitku lze subsumovat pod uvedený dovolací důvod, neboť dovolatel v uvedeném rozsahu dovozuje předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání z jiného právního hodnocení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a nedomáhá se zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z tohoto důvodu nelze podle státního zástupce předmětné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Při hodnocení opodstatněnosti argumentace obviněného P. P. státní zástupce dospěl k závěru, že s jeho námitkami je třeba se ztotožnit, přičemž svůj závěr opřel mimo jiné o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 805/2004. Poté, co citoval skutkovou podstatu trestného činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., poukázal na to, že tento trestný čin spadá mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných podle třetí hlavy zvláštní části trestního zákona a v tomto rámci je jedním z trestných činů proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele podle prvního oddílu uvedené hlavy. Útok na státní orgán je upraven v ustanoveních § 153 tr. zák. a § 154 tr. zák. a útok na veřejného činitele je upraven v § 155 tr. zák. a § 156 tr. zák. Z této systematiky je patrno, že výkon pravomoci státního orgánu a výkon pravomoci veřejného činitele jsou dva odlišné objekty různých trestných činů. Rozdílnost pojmů státní orgán a veřejný činitel je zjevná i z ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že je třeba vždy náležitě zvažovat, zda jednání, jímž je napadán výkon pravomoci, směřuje proti státnímu orgánu jako instituci nebo proti veřejnému činiteli jako osobě, neboť vztah mezi pojmy státní orgán a veřejný činitel je takový, že veřejný činitel je zásadně představitelem státního orgánu, avšak to samo o sobě ještě neznamená, že útok směřující proti osobě veřejného činitele, byť v souvislosti s výkonem jeho pravomoci, je útokem proti státnímu orgánu jako instituci, v jejímž rámci veřejný činitel působí. Podle jeho názoru je z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný svými nevhodnými, hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise napadal osoby, které měly sice převážně postavení veřejného činitele, avšak neútočil proti státním orgánům jako instituci. V souvislosti s tím poznamenal, že pokud by pachatel útočil nevhodnými, hrubými či vulgárními výrazy proti státnímu orgánu jako instituci, pak by takové jednání nezakládalo skutkovou podstatu trestného činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., a to přinejmenším pro nedostatek společenské nebezpečnosti z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák.

Dále státní zástupce upozornil na to, že s odlišností pojmů státní orgán a veřejný činitel souvisí různý rozsah ochrany, kterou trestní zákon každému z nich poskytuje, což blíže konkretizoval. Připomněl přitom, že zákonem č. 253/1997 Sb. bylo zrušeno ustanovení § 156 odst. 3 tr. zák. postihující hrubou urážku nebo pomluvu veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, přičemž dovodil, že veřejný činitel ani v souvislosti s výkonem pravomoci nepožívá proti útokům spočívajícím v urážkách nebo pomluvách nějaké zvláštní ochrany podle ustanovení trestního zákona, ale je trestním zákonem, popř. zákony z jiných právních odvětví, chráněn stejně jako kterákoliv fyzická osoba. Konstatoval pak, že legislativní změnu, jejíž podstatou je dekriminalizace urážek a pomluv veřejných činitelů, není možné obcházet opětnou kriminalizací těchto jednání tím, že budou podřazována pod ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. o trestném činu útoku na státní orgán. V návaznosti na výše uvedené dovodil, že základním nedostatkem nalézacího i odvolacího soudu je právě názor, že ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. poskytuje ochranu osobám. Toto ustanovení však chrání státní orgán jako instituci a nikoliv jednotlivé fyzické osoby, které byť i v postavení veřejných činitelů v rámci činnosti státního orgánu působí.

V souvislosti s trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit ve vztahu k tiskové mluvčí M. d. a s. poškozené L. R., státní zástupce konstatoval, že v daném případě se nemůže, pokud jde o použité výrazy, jednat o nepravdivé údaje způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů a poškodit ji v zaměstnání, což znamená nedostatek objektivní stránky uvedeného trestného činu. Navíc faxová zpráva obviněného byla podáním, které nebylo určeno ani zamýšleno k tomu, aby se s ní seznámil širší okruh občanů, u kterých by mohla být ohrožena vážnost poškozené, což je situace naprosto shodná jako v případě dalších dopisů adresovaných zbývajícím poškozeným, a proto se ani u těchto útoků, které byly kvalifikovány jako dva samostatné trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., nemůže jednat o trestné činy pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že právní kvalifikace shora popsaných skutků nemůže obstát, a že tudíž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák. Dodal pak, že bude na místě uvažovat o tom, zda jednání obviněného alespoň v některých případech nevykazuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb.

V návaznosti na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2) a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).

Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

Dovolatel namítá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o podaném odvolání, které se konalo dne 23. 2. 2005 - nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud provedl předmětné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti (odvolací soud podle jeho slov pochybil, když mu neumožnil zúčastnit se veřejného zasedání a toto konal v jeho nepřítomnosti). Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle § 263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že dovolatel nebyl době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.

Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr. ř.).



V posuzovaném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky § 254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání vyrozuměl.

Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.



Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 23. 2. 2005 ve 13:00 hod. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal dovolatel dne 1. 2. 2005, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.

Tím odvolací soud vytvořil dovolateli podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit.

Dne 3. 2. 2005 byla odvolacímu soudu doručena omluva dovolatele, v níž uvedl, že se v době, na kterou bylo nařízeno veřejné zasedání, bude zdržovat v zahraničí, přičemž současně požádal o odročení jednání na náhradní termín. Pro případ, že by to nebylo možné, dovolatel navrhl, aby veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, avšak za přítomnosti obhájce, kterého by mu soud určil (současně požádal o ustanovení obhájce) a kterému by (dovolatel) udělil plnou moc. Dne 23. 2. 2005 byla ještě před konáním veřejného zasedání odvolacímu soudu doručena žádost dovolatele o odročení veřejného zasedání odůvodněná tím, že dovolatel si chce zvolit obhájce (konkrétně dovolatel požádal o odročení veřejného zasedání až do oznámení, že se mu podařilo najít obhájce ochotného bezplatně jej zastoupit), neboť jeho žádost o ustanovení obhájce byla ignorována.

Jak výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná omluva (žádost). Za takovou však nelze považovat blíže nekonkretizované sdělení obviněného, že v termínu veřejného zasedání bude v zahraničí. Podle názoru Nejvyššího soudu je proto důvodný závěr odvolacího soudu, že omluvu a současně žádost obviněného nelze označit za řádnou, a to již proto, že dovolatel nesdělil účel a délku svého pobytu v cizině a důvod své nepřítomnosti nijak nedoložil.

Zde lze také zmínit, že sám obviněný do značné míry negoval přípisem doručeným odvolacímu soudu dne 23. 2. 2005 svoji předchozí žádost doručenou dne 3. 2. 2005. V přípisu doručeném soudu dne 23. 2. 2005 totiž dovolatel žádá odročení za účelem zvolení si obhájce. V tomto směru nelze přehlédnout, že minimálně od 1. 2. 2005, kdy převzal vyrozumění o konání veřejného zasedání, mu nic nebránilo, aby si obhájce zvolil. Argumentace uvedená v tomto přípisu vzbuzuje s ohledem na vztahy obviněného s obhájci, kteří jej v různých stádiích trestního řízení zastupovali, pochybnosti o hodnověrnosti jím uváděné skutečnosti, resp. takto komplexně posuzovaná skutečnost ve spojitosti s předchozím tvrzením, že se bude zdržovat v zahraničí, navozuje stav účelového jednání směřujícího ke zmaření již nařízeného veřejného zasedání.

V daných souvislostech je na místě dále konstatovat, že v podáních dovolatele adresovaných odvolacímu soudu i v jeho argumentaci vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se prolínají dvě procesní problematiky. Jednak otázka jeho účasti při veřejném zasedání, jednak otázka jeho zastoupení obhájcem. K tomu je třeba připomenout, že otázkou zastoupení dovolatele obhájcem se odvolací soud rovněž zabýval, přičemž nepochybil, jestliže shledal, že v posuzované věci nebyly dány přinejmenším od července 2004 důvody nutné obhajoby. Jestliže dovolatel odvolací soud požádal, aby mu určil advokáta (přičemž z kontextu jeho podání lze dovodit, že měl na mysli zajištění obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu), pak je třeba upozornit na to, že byl v průběhu řízení řádně poučen o svých právech, mj. o právu obhájce si zvolit, včetně obhajoby bezplatné nebo za sníženou odměnu. Právo obhájce si zvolit nevyužil a nedoložil podmínky pro poskytnutí obhajoby bezplatné nebo za sníženou odměnu. Rovněž z hlediska otázky obhajoby prostřednictvím obhájce nelze v postupu odvolacího soudu, pokud dovolateli obhájce neustanovil, shledávat pochybení a porušení práv dovolatele.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nelze ani žádost dovolatele o odročení veřejného zasedání doručenou odvolacímu soudu dne 23. 2. 2005 označit za důvodnou.

K těmto skutečnostem je třeba dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.

Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti dovolatele.

Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů de facto v prvé řadě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry. Zpochybňuje závěr soudů o tom, že spáchal žalované trestné činy (skutky) s tím, že v průběhu trestního řízení nebylo poskytnuto dostatek důkazů, které by jej beze všech pochyb z těchto trestných činů usvědčovaly (zejména nebylo prokázáno, že by psal a odesílal předmětné dopisy). Namítá rovněž, že provedeným dokazováním nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by pisatel a odesílatel dopisů chtěl hrubě urazit nebo pomluvit státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, nebylo ani prokázáno, že by dotyčný chtěl o jiném úmyslně sdělit nepravdivý údaj, nebyla prokázána ani skutečnost, že by věděl, že svým jednáním může hrubě urazit nebo pomluvit státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon a o jiném úmyslně sdělit nepravdivý údaj. Podle jeho názoru z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že pisatel a odesílatel dopisů pouze upozorňoval na pochybení v činnosti státních orgánů formou oprávněné kritiky. Právě z těchto výhrad a úvah, které mají svůj základ v procesních ustanoveních, vyvozuje nesprávné právní posouzení skutků zejména pro absenci subjektivní stránky skutkových podstat žalovaných trestných činů (závěr o nesprávném právním posouzení skutků váže na uvedené námitky procesní povahy).

Nejvyšší soud tedy považuje za potřebné uvést, že uplatněním námitek typu nebylo bez důvodných pochybností prokázáno v souladu se zákonem, nebyl poskytnut dostatek důkazů, které by obviněného usvědčovaly , dovolatel zpochybňuje skutková zjištění. Právě na základě shromážděných a později před soudem provedených důkazů hodnocených v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil soud skutkový stav ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a tento vyjádřil především v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a tomuto pak přiřadil konkrétní právní kvalifikaci. Zjištění skutkového stavu je tedy určitým procesem a poukazuje-li dovolatel na to, že nebylo prokázáno či nebyl poskytnut dostatek důkazů , vznáší výhrady právě proti způsobu hodnocení důkazů, úplnosti důkazního materiálu, což však jsou námitky ke skutkovému stavu věci, nikoli k právnímu posouzení věci. Další argumenty jsou zaměřeny na znaky skutkových podstat žalovaných trestných činů - subjektivní stránku. Uvedený pojem je sice pojmem hmotného práva, avšak je opětovně vázán na skutková zjištění, neboť dovolatel je váže k tomu, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno či nebylo prokázáno , příp. z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo . Lze tedy dovodit, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a cestou dovolání se snaží docílit změny skutkového zjištění a v závislosti na této změně pak následně i jiného právního posouzení.

V souvislosti se shora uvedeným je podle názoru Nejvyššího soudu na místě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být nesprávné právní posouzení skutku, tzn. že dovolání z hlediska zmíněného dovolacího důvodu uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto (vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům) pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Tentýž závěr platí i ve vztahu k namítanému porušení jeho zákonných práv v průběhu trestního řízení (v tomto směru se jedná o ryze procesní, nikoli hmotně právní problematiku), a námitkám směřujícím proti výroku o trestu.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného, přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. P. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pokud jde o skutečnosti uvedené ve vyjádření státního zástupce [kvalifikované námitky ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je třeba uvést, že se nemohly za situace, kdy v dovolání uplatněné námitky nebylo možno subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stát podkladem pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť dovolání jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. podal pouze obviněný. Nejvyšší soud byl proto, jak vyplývá ze zákonné úpravy dovolání, vázán obsahem tohoto mimořádného opravného prostředku. Dodat lze, že právo disponovat s podaným dovoláním náleží pouze dovolateli, který však rozsah a důvody dovolání může měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání ve smyslu ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. Proto v případě, že dovolání podal (prostřednictvím obhájce) jen obviněný, nemůže nejvyšší státní zástupce písemným vyjádřením ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. rozšiřovat či měnit důvody tohoto dovolání a jakkoliv určovat rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý