6 Tdo 768/2007
Datum rozhodnutí: 25.07.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 768/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2007 o dovolání, které podal obviněný Z. L., proti unesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 To 140/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 204/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 T 204/2006, byl obviněný Z. L. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se prvního z těchto trestných činů dopustil tím, že

1) v době od 1. 8. 2006 do 6. 9. 2006 v P. nebo jinde vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv své bývalé manželce E. L., že zapálí a vyhodí do vzduchu dům, kde v té době pobývala u svých rodičů .

Druhý z uvedených trestných činů spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že

2) v noci z 26. 8. na 27. 8. 2006 v obci A. n. V., nezjištěným způsobem za použití ohně poškodil vstupní dveře do dvora domu, a dále v době od 16:30 hodin do 22:30 hodin dne 4. 9. 2006 nezjištěným způsobem podpálil stodolu přilehlou, čímž způsobil majiteli J. S., škodu na majetku ve výši 126.258,- Kč, když byly uchráněny hodnoty celkem nejméně za 500.000,- Kč .

Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 197a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému J. S., škodu ve výši 126.258,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 To 140/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v prvé řadě namítl, že nebylo řádně prokázáno, že by se dopustil jednání, v němž je spatřován trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Podle jeho slov důkazy, které se k tomuto jednání vztahují, jsou nepřímé, neúplné a postrádají podmínku řetězení důkazů . Ve vztahu k útoku ze dne 26. 8. 2006 pak podle něho důkazy zcela chybí. Z uvedeného následně dovodil, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem a neměla mu ani být uložena povinnost k náhradě škody. Dále uvedl, že jednání, v němž je spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., nedosahovalo takové intenzity, že by mohlo vzbudit důvodnou obavu v takové míře, aby byl naplněn materiální znak uvedeného trestného činu. Z uvedených důvodů také označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců došlo k porušení ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. Vzhledem ke skutečnosti, že u obou trestných činů jsou trestní sazby do jednoho roku a se zřetelem k jeho dosavadní bezúhonnosti, jedná se podle jeho přesvědčení o trest nezákonný. Vyjádřil názor, že trest nebyl uložen s ohledem na výše zmíněné zákonné ustanovení a na nebezpečnost jeho jednání, ale na skutečnost, že byl téměř po dobu šesti měsíců držen ve vazbě v rozporu s § 68 tr. ř., přičemž v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 695/2006. Uzavřel pak, že uložený druh a výměra trestu se odvíjela pouze od potřeby soudů obou stupňů zahladit jejich nesprávná rozhodnutí o vazbě tak, aby nemohl požadovat náhradu škody způsobenou vazbou podle zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 To 140/2007-293, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 1. 2007, č. j. 5 T 204/2006-208, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K námitkám obviněného vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soud vyšel v případě skutku kvalifikovaného podle § 197a odst. 1 tr. zák. ze svědecké výpovědi poškozené E. L., která koresponduje se svědeckými výpověďmi J. S. a P. R., jakož i s obsahem odborného vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví počítačových expertíz. Četnost a charakter obviněným odesílaných výhrůžných SMS zpráv jednoznačně svědčí o tom, že tyto výhrůžky byly objektivně způsobilé vzbudit u E. L. důvodnou obavu ve smyslu ustanovení § 197a odst. 1 tr. zák.

V případě skutku kvalifikovaného podle § 257 odst. 1 tr. zák. obviněný prakticky realizoval předchozí výhrůžky a ze spáchání této trestné činnosti je usvědčován vedle obsahu samotných výhrůžných SMS zpráv svědeckými výpověďmi E. L., J. S., P. R., V. V., J. H. a dále též odborným vyjádřením Hasičského záchranného sboru a znaleckými závěry znalce z oboru stavebnictví. V podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Uzavřel pak, že obviněný své dovolání v této části zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění, a tudíž nelze z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat jeho argumentům povahu právně relevantních námitek.

V další části svého vyjádření státní zástupce zaujal stanovisko k dovolací argumentaci vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomněl, že obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v rámci trestní sazby stanovené v § 197a odst. 1 tr. zák., tj. sankce odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest, přičemž uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců představuje uložení přípustného trestu v rámci zákonné trestní sazby. Jedná se proto o námitku zjevně neopodstatněnou.

Státní zástupce k tomu dodal, že soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly s dikcí ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., když posuzovaly okolnost, že se obviněný dopustil dvou úmyslných trestných činů s poměrně vysokou společenskou nebezpečností, kdy se neomezil pouze na výhrůžky vůči bývalé manželce, ale tyto výhrůžky také realizoval jednáním ohrožujícím nejen majetek jiného, nýbrž i životy a zdraví dalších osob. Vzhledem k uvedenému dospěly soudy obou stupňů k závěru, že je třeba na obviněného působit právě nepodmíněným trestem odnětí svobody, jelikož případné uložení jiného trestu s sebou nese riziko, že takový trest nebude mít na obviněného patřičný dopad a účinek.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda vznesené konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněné důvody dovolání uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části [konkrétně ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně] směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný zde totiž soudům de facto vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho se odvíjející vlastní (odlišný) skutkový závěr namítá, že předmětný skutek nebyl prokázán. Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce obviněného stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný však také namítl, že jednání, v němž je spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., nedosahovalo takové intenzity, že by mohlo vzbudit důvodnou obavu v takové míře, aby byl naplněn materiální znak tohoto trestného činu. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Pokud bylo např. vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit, bude možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu [srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1187 s.].

Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel v době od 1. 8. 2006 do 6. 9. 2006 v P. nebo jinde vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv své bývalé manželce E. L., že zapálí a vyhodí do vzduchu dům, kde v té době pobývala u svých rodičů .

K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále rozvedl: Jestliže obžalovaný posílal SMS zprávy typu: Já už mám 3 granáty, které vám tam hodím, to si zapamatuj za tu lež a barák odpálím. , nebo: Už jsem sehnal 2 granáty, tak vám je tam odvezu jako mstu. Není pak pochyb o tom, že takovéto zprávy mohly ve svědkyni E. L. vzbuzovat důvodnou obavu, že obžalovaný své výhružky skutečně realizuje, tím spíše, že v noci z 26.8. na 27.8.2006 došlo k pokusu o podpálení vchodových dveří do jejich domu a vzhledem k tomu, že několik dnů poté došlo k podpálení jejich stodoly a k podpálení keře na zahradě v nočních hodinách . Soud prvního stupně tedy - pokud jde o následek (účinek) skutku popsaného v bodě 1) rozsudku náležitě a výstižně vyhodnotil nejen tento skutek, nýbrž oba skutky ve vzájemné souvislosti. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem je třeba označit za správný jeho závěr, že vyhrožování obviněného bylo způsobilé vzbudit v poškozené E. L. důvodnou obavu.

Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně. Odvolací soud k této otázce logicky poznamenal, že Obžalovaný si musel být vědom, že SMS zprávami, jaké zasílal své bývalé manželce, v kombinaci s podpálením objektu v Ú. vyvolá obavu z uskutečnění v SMS zprávách slibovaného následku a obžalovaný chtěl takovou obavu i vyvolat .

Pokud jde o materiální stránku trestného činu, je na místě v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutku (viz shora) je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán (třeba dodat, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti byl vysoký).

V těchto souvislostech je vhodné připomenout, že s otázkou materiální stránky uvedeného skutku se nezávadně vypořádal již odvolací soud, když konstatoval, že společenská nebezpečnost jednání obžalovaného nemůže být pokládána za bezvýznamnou, neboť je-li vyhrožováno explozí a je-li poškozována cizí věc ohněm, tedy jsou-li užívány prostředky obtížně ovladatelné a schopné přivodit naráz újmu většímu okruhu osob, nemůže jít o jednání bezvýznamné a přehlížitelné .

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatele shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Jak již výše uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Dovolací důvod obsažený v tomto ustanovení může být ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen trest

a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo

b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 tr. zák.) nebo uložením určitého trestu více obviněným společně .

Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. přiměřeně Šámal, P. a kolektiv., Trestní řád. Komentář. II díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 2023-2024 s.).



Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nelze argumentaci obviněného, podle níž mu byl v daném případě uložen takový trest, který zákon ve smyslu ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. nepřipouští, považovat za právně relevantní. Především je třeba zdůraznit, že výčet druhů trestů podle § 27 tr. zák. je taxativní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z tohoto výčtu pak vyplývá, že podmíněný trest odnětí svobody není samostatným druhem trestu odnětí svobody. Námitky obviněného tudíž směřují výlučně proti tvrdosti uloženého trestu, spatřované v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takto pojaté námitky ovšem nekorespondují s důvodem dovolání podle § 265h odst. 1 písm. h) tr. ř. ale ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1150/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 196/2006).

V této souvislosti je dále zapotřebí zmínit, že obviněnému byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, tj. v rámci trestní sazby stanovené v ustanovení § 197a odst. 1 tr. zák., jež umožňuje pachateli uložit trest odnětí svobody v délce jednoho roku.

Obiter dictum je možno doplnit, že s otázkou trestu se soudy obou stupňů dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Nalézací soud zdůraznil, že v daném případě i při bezúhonnosti obviněného nešlo odhlédnout od vysokého stupně společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, který se neomezil pouze na výhrůžky, které adresoval své bývalé manželce, ale který tyto výhrůžky realizoval. Způsobil zde poměrně vysokou škodu 126.258,- Kč, přičemž škoda, která zde hrozila z jeho jednání byla nejméně 500.000,- Kč, nelze ani přehlédnout, že jeho jednání ohrožovalo zdraví a životy osob, které se v bezprostřední blízkosti místa požáru nacházely. Odvolací soud pak po zhodnocení výše naznačených okolností správně usoudil: Uložil-li (soud prvního stupně) za těchto okolností trest vymezený pouze v polovině zákonné sazby, nejde o trest nejen nezákonný, ale ani nepřiměřeně přísný, a to i přesto, že se jedná o trest již nepodmíněný. Dle názoru krajského soudu je právě tento druh trestu v případě obžalovaného zapotřebí tak, aby si uvědomil, že jeho jednání je vysoce společensky nežádoucí a že je nutné, aby se ho do budoucna vyvaroval. Jak totiž vyplynulo z výpovědi svědka R., tak domluvy na obžalovaného neměly patřičný dopad a je tak riziko, že při uložení jiného druhu trestu by tento neměl na obžalovaného kýžený účinek.

Nejvyšší soud přitom považuje za důležité spolu se státním zástupcem zdůraznit právě ty skutečnosti, že obviněný se svým jednáním dopustil dvou úmyslných trestných činů vysokého konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, trestnou činnost páchal po nikoli krátké časové období, přičemž své jednání co do jeho závažnosti výrazně gradoval realizoval svoje výhrůžky. Prokázal tak výraznou rozhodnost a odhodlanost k trestné činnosti a vytrvalost v jejím páchání. Tyto skutečnosti spolu s dalšími zmíněnými okolnostmi odůvodňují závěr, že uložení jiného než nepodmíněného trestu by zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu (§ 23 odst. 1 tr. zák.).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. L. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. července 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý