6 Tdo 766/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1.2 tr. zákoník



6 Tdo 766/2011-36 U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2011 o dovolání obviněného J. S ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 To 325/2010-1559, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 55/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 To 325/2010-1559, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. S. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, č. j. 6 T 55/2009-1434. Tímto rozsudkem byl J. S. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku /pod bodem 1)/, zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku /pod bodem 2)/, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku /pod bodem 2)/, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku /pod bodem 2), 3)/, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku /pod bodem 2)/.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání podle ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Namítá, že soudy měly postupovat podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán, neboť podle dřívější úpravy byla zvlášť nebezpečná recidiva otázkou viny, nyní se vztahuje pouze k otázce trestu. I když, jak sám dodává, výsledný efekt je totožný, nová právní úprava nedovoluje hodnotit jeho jednání z pohledu materiální stránky trestného činu a posoudit jeho jednání z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Je přesvědčen, že s ohledem na svou trestní minulost by v případě, že by jeho jednání bylo posuzováno podle § 41 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), nebyl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, protože pro tuto právní kvalifikaci by nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Poznamenává, že od jeho posledního odsouzení uplynulo třináct let. Uvedl dále, že výsledky jeho dosavadní léčby nasvědčují tomu, že došlo k nespornému vývoji a změně jeho chování, protože stupeň nebezpečnosti jeho jednání klesá, na rozdíl od gradace trestního postihu, kterou by přinesla aplikace ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě. Je toho názoru, že typová společenská nebezpečnost jeho jednání obsažená v ustanovení § 242 tr. zák. zcela pokrývá nebezpečnost jeho jednání. Dovozuje, že i s ohledem na podstatné snížení jeho ovládacích schopností pro nedostatek formálních i materiálních podmínek nebyla aplikace ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě na místě. Další nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly otázkou, zda byl naplněn zákonný znak zneužití závislosti . Z provedeného dokazování totiž podle názoru obviněného jednoznačně vyplývá, že motivem jednání nezletilých byla zejména snaha o majetkový prospěch. Za zneužití závislosti se podle ustálené judikatury považuje stav, kdy dítě svolí k jednání, se kterým by jinak nesouhlasilo, pod určitým psychickým tlakem před autoritou pachatele (srov. č. 29/1985 nebo č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Z žádného důkazu však nevyplynulo, že by se nezletilým něco stalo, pokud by nabídku na sex nebo na natáčení odmítli. V závěru dovolání nad rámec dovolacího důvodu obviněný soudům vytýká, že s ohledem na podstatné snížení jeho ovládacích schopností měly podle § 25 tr. zák. upustit od jeho potrestání, anebo podle § 32 odst. 2 tr. zák. mu uložit trest výrazně pod dolní hranicí trestní sazby, místo toho však argument svědčící o podstatném snížení jeho ovládacích schopností použily pro odůvodnění uložení zabezpečovací detence. Kromě této okolnosti upozorňuje také na to, že při rozhodování o výši trestu mu svědčily další polehčující okolnosti jako jeho plné doznání, projevená lítost a napomáhání objasňování trestné činnosti spolupachatele. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 7 To 325/2010, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující a poté, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl, eventuálně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru námitka obviněného, podle které by dřívější právní úprava byla pro obviněného příznivější, protože umožňovala korigovat právní kvalifikaci z pohledu materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, není na místě. Ani podle nové právní úpravy totiž k aplikaci ustanovení § 59 tr. zákoníku nepostačuje samotné opětovné odsouzení pachatele za zvlášť závažný zločin, ale je nutné, aby závažnost nově spáchaného zvlášť závažného zločinu byla vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo aby možnost nápravy pachatele byla ztížena. Stanovení těchto doplňujících podmínek je podle státního zástupce plně adekvátní dřívějšímu korektivu materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Státní zástupce pokládá za podstatné, že z hlediska srovnání příznivosti právních úprav uložení trestu v horní polovině trestní sazby odnětí svobody zvýšené o jednu třetinu není podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku ani za splnění všech zákonných podmínek obligatorní, ale vždy záleží na úvaze soudu ( ... může soud uložit trest ... ). Naproti tomu, pokud byly shledány formální a materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 a násl. tr. zák., bylo zvýšení trestu obligatorní ( zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest ... ). Z tohoto pohledu tedy ustanovení trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody je nutno považovat za příznivější pro pachatele nežli dřívějšíustanovenío zvlášť nebezpečné recidivě podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. a námitky obviněného týkající se porušení ust. § 2 odst. 1 tr. zákoníku nelze podle státního zástupce považovat za důvodné. K další námitce k naplnění zákonného znaku zneužití závislosti trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že o zneužití závislosti se podle jeho názoru jedná nejen v případě, kdy se dítě podrobí sexuálním praktikám pachatele např. pod vlivem důrazně uděleného příkazu osoby vykonávající dozor (což v předmětné trestní věci skutečně zjištěno nebylo), ale i tehdy, kdy dítě jedná - obecně řečeno - pod vlivem příslibu nebo naopak možnosti odepření něčeho. Ve vztahu mezi dětmi (zejména dětmi, které jsou již vyššího školního věku) a rodiči nebo jinými dospělými osobami podílejícími se na jejich výchově je celkem běžné, že dospělé osoby poskytují podle své úvahy a možností dětem určité finanční částky, tzv. kapesné, aby s nimi nakládaly podle svého vlastního uvážení. Státní zástupce má za to, že zneužití závislosti minimálně ve vztahu k nezletilému J.L. lze spatřovat i v tom, že poškozený souhlasil se sexuálními praktikami obviněného pod vlivem poskytování relativně vysokých finančních částek, které by mu jinak poskytnuty nebyly. Pokud jde o nezletilého M. O., samotný znak svěření dozoru považoval soud u tohoto poškozeného za naplněný pouze v době, kdy měl obviněný nezletilého svěřeného do péče po dobu víkendových pobytů u P. B. Podle tzv. skutkové věty šlo pouze o dva krátkodobé pobyty ( v době od 18. do 19. dubna 2009 a v době od 1. do 3. května 2009 ). I když s ohledem na krátkost doby, kdy byl poškozený na obviněného do určité míry odkázán, nemusel být obviněný pro poškozeného takovou autoritou, aby bylo možno hovořit o zneužití závislosti ze strany obviněného, není tato otázka z hlediska právní kvalifikace rozhodná, když pro použití právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku postačuje naplnění znaku zneužití závislosti ve vztahu k jednomu z poškozených dětí. Okolnost, že obviněný pohlavně zneužíval dvě nezletilé děti, by přitom zvyšovala závažnost činu i v případě, že ohledně nezletilého O. by znaky § 187 odst. 2 tr. zákoníku beze zbytku naplněny nebyly. Jsou-li obviněným vznášeny námitky týkající se aplikace ustanovení § 25 a § 32 odst. 2 tr. zák., státní zástupce podotkl, že sám dovolatel připouští, že jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Kromě toho obviněný v tomto směru zmiňuje ustanovení, podle kterých soudy vůbec nepostupovaly. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.

Obviněný se domnívá, že právní úprava zvlášť nebezpečné recidivy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, byla pro něho příznivější, neboť umožňovala posoudit materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy, tedy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Je přesvědčen, že podle této právní úpravy by formální a materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nenaplnil. Z tohoto pohledu není podle jeho názoru použití pozdějšího zákona pro něho příznivější.

Nejvyšší soud v tomto směru vzal v úvahu rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se použije jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Při posuzování otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy . Ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V dané věci trestní sazba za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák. je stejná jako za zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a je dána rozpětím od dvou do deseti let.

Soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 24 pouze obecně konstatuje okolnosti použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž tak ani z rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmé, jaké skutečnosti považoval za rozhodné pro konstatování závěru o správnosti použití trestního zákoníku a nikoli trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na to, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně zmiňuje otázku zvlášť nebezpečné recidivy. Aby však jeho rozhodnutí působilo přesvědčivě také v otázce použitého zákona, což obviněný zpochybňuje, měl soud prvního stupně (event. soud odvolací) poukázat na to, že obviněný ­byl v minulosti odsouzen pro charakterově stejnou trestnou činnost, a to rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. 2 T 6/97, který nabyl právní moci dne 27. 10. 1997, mj. pro trestný čin únosu podle § 216 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí v trvání šesti let, když z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 4. 2. 2006 do ochranného léčení sexuologického ústavního, odkud byl propuštěn do ambulantního léčení dne 9. 8. 2007. Předmětné trestné činnosti se obviněný podle skutkového zjištění dopustil od počátku roku 2009. Z výše uvedeného je tedy patrno, že závažného jednání se dopustil přibližně po roce a půl po propuštění z ochranného léčení sexuologického ústavního, které bezprostředně navazovalo na výkon trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Uvedená skutečnost jednoznačně opravňovala soud k závěru, že jednání obviněného podle trestního zákona by správně mělo být kvalifikováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 tr. zák. a trest mu pak ukládat podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 tr. zák. V tomto směru případný odkaz obviněného na skutečnost, že předcházející druhově stejné trestné činnosti se dopustil před třinácti lety a tudíž z pohledu materiálního nejsou dány důvody pro kvalifikaci jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, jsou nedůvodné za situace shora popsané. Pokud by soud prvního stupně přehledně popsal své úvahy k otázce zvlášť nebezpečné recidivy, bylo by z jeho rozhodnutí toto nepochybné a za této situace již další úvahy soudu prvního stupně k otázce použití trestního zákoníku by byly pouhým logickým vyústěním. Za situace, kdy se tak nestalo a soud prvního stupně pouze konstatoval trestní sazby a znění ustanovení trestního zákoníku k otázce ukládaného trestu, vzbuzovala tato část jeho rozhodnutí rozpaky o podkladu jeho oprávněného závěru o nutnosti použití trestního zákoníku. Za zásadní tedy Nejvyšší soud považuje, že soud prvního stupně nepřistoupil k tomu, že v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci úvah ve smyslu § 16 tr. zák. a § 2 tr. zákoníku neoznačil obviněného za zvlášť nebezpečného recidivistu, od čehož by se pak odvíjelo i následné ukládání trestu. Za těchto okolností by již nepřicházela v úvahu argumentace obviněného ohledně stupně nebezpečnosti činu pro společnost , kterou ve svém dovolání zmiňuje, neboť tím, že by soud uvedený závěr jednoznačně v odůvodnění vyslovil, současně by tím vyjádřil, že také s ohledem na společenskou nebezpečnost je třeba jednání obviněného posuzovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Za takto uvedené situace v odůvodnění by pak již nic soudu prvního stupně nebránilo v tom, aby dále rozvíjel své úvahy o použití trestního zákona či trestního zákoníku, a to mj. také z pohledu konkrétního ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže by hodnotící úvahy byly takto vyjádřeny, správný závěr soudu prvního stupně o kvalifikaci jednání obviněného podle trestního zákoník by působil přesvědčivěji. S ohledem na shora uvedené, kdy se jednalo pouze o nedokonalost v popisu úvah soudem prvního stupně k otázce aplikovatelnosti trestního zákona a trestního zákoníku, byla námitka obviněného k uvedené problematice shledána zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o posouzení obviněného jako pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, je zjevné, že veškeré podmínky pro uložení mimořádného trestu podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku soud prvního stupně hodnotil velice pečlivě a závěr o aplikaci tohoto ustanovení učinil po náležitém uvážení. Zejména vzhledem k recidivě a k ostatním okolnostem případu dospěl k tomu, že možnost nápravy obviněného je výrazně ztížena. Závažnost jím spáchaného zvlášť závažného zločinu je zvýšena tím, že se nyní posuzovaného jednání dopustil ve velmi krátké době po propuštění z ochranného léčení sexuologického ústavního. Je třeba poznamenat, že páchání obdobné trestné činnosti bylo obviněnému znemožněno též po dobu výkonu trestu v Německu. Soud prvního stupně neopomněl také zhodnotit okolnost, že obviněný se do domácnosti V.L. přistěhoval s úmyslem trestnou činnost spáchat a že se trestné činnosti dopouštěl na dvou nezletilých dětech. Přihlédl taktéž k tomu, že resocializace obviněného je podle znalce prakticky nereálná. Obviněný páchal zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku po poměrně dlouhou dobu a k pohlavnímu zneužívání nezletilých dětí docházelo i několikrát do týdne. Nelze rovněž pominout, že obviněný spáchal v jednočinném souběhu více sexuálně motivovaných trestných činů.

Další námitku obviněný uplatnil ve vztahu k zákonnému znaku zneužití závislosti skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku.

Ustálená soudní judikatura za zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele považuje situaci, kdy takové dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, přičemž právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2010, 1676 s.).

Nejvyšší soud má za to, že i v případě nezletilého M. O. byl tento nezletilý svěřen jeho dozoru, byť šlo o svěření do péče během dvou víkendových pobytů u P.B. Svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena dozoru. Ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku má pachatel o osobu svěřenou právo i povinnost na takovou osobu dohlížet a bdít nad ní. Jak vyplývá z výpovědi matky tohoto nezletilého L. O., dávala synovi svolení k tomu, aby mohl jet s obviněným S. na víkend do P. Během této doby obviněný organizoval čas nezletilému, určoval mu, kdy se bude věnovat jemu osobně, příp. spoluobviněnému P.B. a využíval oba nezletilé jak k sexuálním praktikám, tak k tomu, aby tyto praktiky byly kamerou natáčeny. Na těchto záznamech je zachyceno, že nezletilí byli oběma obviněnými neustále pobízeni a instruováni k tomu, co mají dělat, kam se mají postavit, jak se mají natočit atd. Z výpovědi poškozeného nezletilého M. O. je pak patrné, že projevoval určitou nevoli ohledně pokračování v tom smyslu, že to chtěl mít rychle za sebou, aby potom mohl jít do restaurace dát si dobré jídlo. Je tedy zjevné, že obviněný jako osoba, jemuž bylo dítě svěřeno, rozhodoval o základních otázkách spojených s tímto výletem do P., a toto jeho jednání vytvářelo vztah závislosti mezi ním a nezletilým. Také vzdálenost pobytu od místa trvalého bydliště poškozeného vypovídá o tom, že stupeň závislosti ve vztahu mezi nezletilým M. O. a obviněným existoval (srov. 29/1985 Sb. rozh. tr.). Lze tedy uzavřít, že uvedené okolnosti vypovídají o tom, že i ohledně nezletilého M. O. byl naplněn nejen znak svěření dozoru , ale také znak zneužití závislosti . O naplnění těchto znaků ve vztahu k nezletilému J. L. nejsou žádné pochybnosti. Namítá-li obviněný, že sexuálním praktikám se nezletilí podrobovali dobrovolně za účelem finančního zisku, nelze v žádném případě hovořit, že by se tím jeho trestní odpovědnost nějak snižovala. Naopak, sám jim poskytl motiv k tomu, aby byli vstřícnější a vyhověli jeho požadavkům. V žádném případě totiž nelze odhlédnout od objektu trestného činu pohlavního zneužití, jímž je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Ze znaleckých posudků znalkyně PhDr. Marty Skulové vyplynulo, že u nezletilého J. L. získané zkušenosti zasáhly do jeho psychosexuálního vývoje tím, že byl jednáním obviněných (obviněného J. S. a spoluobviněného P.B.) nasměrován do abnormních kolejí, využili důvěry a vztahu k nezletilému a slíbili mu lehký, rychlý a značný výdělek. Není pochyb, že právě tato motivace obviněnému při posuzování jeho jednání přitěžuje. Tuto okolnost rozhodně nelze přičítat na vrub nezletilým, zvláště jedná-li se o osoby mladší patnácti let. Obdobně se znalkyně vyjádřila k vlivu prožitých sexuálních zážitků na nezletilého M.O. Jak uvedla, i když veškeré sexuální aktivity dělal dobrovolně s cílem získat peníze, jednání pachatelů otevřelo nezletilému novou realitu spojenou s pornografií, homosexualitou a výdělkem peněz, kterou jako málo inteligentní, nevyzrálý a bez zájmu rychle přijal a nalezl v ní zalíbení. Je zřejmé, že uvedené praktiky nelze ve společnosti tolerovat s poukazem na dobrovolnost ze strany nezletilých osob, neboť primárně je třeba odpovědnost hledat u dospělých trestně odpovědných osob. V dané věci je evidentní, že sami nezletilí by dobrovolně nevyhledávali provozování sexuálních praktik, aniž by je obvinění k nim nepřesvědčili. Za této situace Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného, že nebyl jeho jednáním naplněn zákonný znak zneužití závislosti skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a proto ji shledal jako zcela neopodstatněnou.

Je otázkou, z jakého důvodu obviněný v dovolání uvádí námitky týkající se upuštění od potrestání podle § 25 tr. zák., příp. ohledně možnosti snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 32 odst. 2 tr. zák., pokud je uplatnil nad rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v tomto směru poznamenává, že mu nepřísluší dovozovat, z jakých hledisek má na uplatněné námitky nahlížet, pokud obviněný dovolací důvod náležitě neoznačí. Takové námitky vyvolávají nepřezkoumatelnost a jsou z pohledu omezeného dovolacího přezkumu nekonkrétní (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07). Kromě toho se obviněný v rámci této argumentace zabývá otázkou uloženého trestu, tak i uložením ochranného opatření (zabezpečovací detence), přičemž lze uvést, že k otázkám týkajícím se trestu lze též použít dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podmínky pro uložení ochranného opatření lze přezkoumávat pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Přesto, zabývá-li se obviněný tím, že jeho ovládací schopnost v době spáchání činu byla podstatně snížena, nutno podotknout, že k uvedené problematice se vyjádřil odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého usnesení, přičemž ve spojení se znaleckým posudkem MUDr. Sejbalové, znalkyně z oboru, zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a s provedenými důkazy vyhodnotil osobu obviněného tak, že obviněný se do dubna 2009 podroboval ambulantnímu léčení, musel tedy překonávat protichůdné tendence. Na trestnou činnost se předem připravoval, neboť v rozporu s doporučením lékařů se nastěhoval do rodiny nezletilého J. L., čímž si připravil podmínky pro možnou trestnou činnost. Jak rovněž vyplývá ze znaleckého posudku, musel vynaložit podstatně vyšší úsilí, aby svého cíle mohl dosáhnout. V uvedených souvislostech proto nelze soudům ničeho vytknout, že neshledaly důvod pro upuštění od potrestání podle § 47 tr. zákoníku, příp. pro mimořádné snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku. Jsou-li obviněným v kontextu s uloženým trestem zmiňovány polehčující okolnosti jako je jeho doznání nebo projevená lítost, Nejvyšší soud uvádí, že vyhodnocení těchto kritérií a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat, a to ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ostatně, pokud jde o doznání obviněného, soudy doznání obviněného nepovažovaly za dobrovolné, ale učiněné pod tíhou ostatních ve věci provedených důkazů, a projevenou lítost nepovažovaly za upřímnou.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze dovolání obviněného vyhovět, a proto dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann