6 Tdo 761/2015
Datum rozhodnutí: 30.07.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 761/2015-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2015 o dovolání, které podal obviněný M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 339/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 61/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byl obviněný M. Z. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 13. 1. 2009 ve Z. jako odpovědný zástupce společnosti KUBAJZtrans s. r. o., IČ: 443 66 051, sídlem Moravské Lieskové 393, za účelem získání finančních prostředků uzavřel se společností SAMOHÝL MB a. s., IČ: 255 08 407, sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 532, kupní smlouvu na koupi vozidla zn. Mercedes B 180 CDI, VIN: ..., bílé barvy, v hodnotě 556 500 Kč bez DPH, které dne 14. 1. 2009 převzal, avšak fakturu č. ... se splatností do 21. 1. 2009 do dnešního dne neuhradil, přičemž si musel být vědom toho, že, s ohledem na finanční situaci společnosti KUBAJZtrans s. r. o., nebude moci dohodnutou kupní cenu ve stanovené lhůtě zaplatit, a i přesto, že podle čl. 6 odst. 1 Všeobecných obchodních podmínek SAMOHÝL MB a. s. až do úplného zaplacení konečné kupní ceny nebyl vlastníkem vozidla, toto dne 16. 1. 2009 v Bratislavě, Slovenská republika, prodal leasingové společnosti Tatra-Leasing, s. r. o., IČ: 313 26 552, sídlem Hodžovo náměstí 3, Bratislava, za částku 20 636 EUR, o čemž společnost SAMOHÝL MB a. s. ani žádným způsobem neinformoval, čímž společnosti SAMOHÝL MB, a. s., IČ: 255 08 407, způsobil škodu ve výši 556 500 Kč . Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SAMOHÝL MB a. s., IČ: 255 08 407, se sídlem Zlín, třída T. Bati 532, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 13. 1. 2009 v B., Slovenská republika, jako odpovědný zástupce společnosti KUBAJZtrans s. r. o., IČ: 443 66 051, sídlem Moravské Lieskové 393, za účelem získání finančních prostředků uzavřel se společností Tatra-Leasing, s. r. o., IČ: 313 26 552, sídlem Hodžovo náměstí 3, Bratislava, kupní smlouvu a leasingovou smlouvu č. ..., jejímž předmětem byl finanční leasing vozidla zn. Mercedes B 180 CDI, VIN: ..., bílé barvy, v hodnotě 20 636 EUR, přičemž po zápočtu 1. zvýšené leasingové splátky ve výši 10496,86 EUR a dalších poplatků mu byla na účet společnosti KUBAJZtrans s. r. o. č. ... zaslána finanční částka ve výši 9 651,88 EUR, avšak 36 pravidelných měsíčních splátek včetně pojištění ve výši 433,71 EUR již řádně neuhradil, v důsledku čehož leasingová společnost Tatra-Leasing, s. r. o., dne 4. 5. 2010 odstoupila od leasingové smlouvy a vyzvala jej k vrácení vozidla, na což nereagoval, při podpisu kupní a leasingové smlouvy prohlásil, že vozidlo je v jeho výlučném vlastnictví a není zatíženo žádným právem třetí osoby, což nebylo pravdou, neboť vlastníkem vozidla byla společnost SAMOHÝL MB a. s., přičemž společnosti Tatra-Leasing, s. r. o., IČ: 313 26 552, sídlem Hodžovo náměstí 3, Bratislava, způsobil škodu nejméně ve výši 9 651,88 EUR, v přepočtu 262 145 Kč , čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost Tatra-Leasing s. r. o., IČ: SK2020290712, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Hodžovo námestie 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 339/2014, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odvolací důvody směřovaly do hodnocení důkazů. Zdůraznil, že v rámci odvolání namítal podstatnou vadu řízení [§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.], nebylo-li bez pochybností objasněno, kdy vlastně mělo dojít k jednání, které je mu kladeno za vinu. Přitom právě prokázání doby převzetí vozidla a sepisu kupní smlouvy je podle něj základním předpokladem pro možnost vyhodnocení, zda v té době existoval (třeba i nepřímý) úmysl podvodným způsobem vozidlo získat s cílem obohatit se na úkor prodejce. Dodal, že ve svém odvolání rovněž namítal, že soud prvého stupně neprovedl všechny důkazy, které by napomohly objasnit či doplnit skutková tvrzení tak, aby nebylo pochyb o tom, kdy k podpisu smlouvy a předání vozidla fakticky došlo [§ 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Co do odvolacích námitek, jež by bylo možné zařadit pod pojem hodnocení důkazů, uvedl námitku nevěrohodnosti svědka Samohýla, neboť tento svědek nebyl přítomen sepisu kupní smlouvy a předání vozidla, a přesto byl jeho výslech soudem označen jako jeden z usvědčujících důkazů. Podotkl také, že jmenovaný svědek má od března 2010 předmětné vozidlo v držení a nerespektuje rozhodnutí o jeho vydání platnému majiteli leasingové společnosti.

Následně obviněný zdůraznil, že za situace, kdy kupní smlouvu podepsal jako jednatel společnosti KUBAJZtrans s. r. o. už v posledním týdnu prosince 2008 a od té doby měl vozidlo v držení a dispozici, přičemž účetní závěrka této společnosti za rok 2008 vyvrací závěr soudu, podle něhož majetkové poměry jmenované společnosti neposkytovaly žádnou záruku, že by v týdenním termínu splatnosti byl (obviněný) schopen kupní cenu uhradit, nelze mít za prokázaný jeho podvodný úmysl vylákat dané vozidlo a nezaplatit kupní cenu. Nejednalo se totiž o týdenní splatnost faktury, ale o splatnost faktury, která měla nastat až v druhé polovině ledna 2009, a to s ohledem na dohodu svědka P. s obviněným z prosince 2008, že se faktura vystaví až v lednu 2009, kdy už měla mít společnost KUBAJZtrans s. r. o., případně její jednatel, hotové finanční prostředky na úhradu kupní ceny vozidla. Podle obviněného závěr soudu, že si musel být vědom toho, že s ohledem na finanční situaci dané společnosti nebude moci dohodnutou kupní cenu ve stanovené lhůtě zaplatit, nebyl nijak prokázán. Soudům nižších stupňů přitom vytkl, že nevyslechly svědky, kteří byli osobně přítomni u sepisu a podpisu smlouvy, a svůj výrok postavily mj. na výpovědi majitele prodejny, který se o celé věci dozvěděl až po několika týdnech prodlení s úhradou faktury. Tvrdil rovněž, že soud prvního stupně při posouzení právního úkonu spočívajícího v následném přefinancování vozidla (tzv. zpětný leasing ) došel k závěru, že se jednalo o oprávněné nakládání jednatele s firemním majetkem. Z toho dovodil, že pokud by nabytí vozidla bylo skutečně důsledkem trestného činu, nemohlo by jít o platné nabytí vlastnictví k této movité věci a nebylo by možné platně uzavřít kupní a leasingovou smlouvu se třetím subjektem. Uvedl pak, že svědek Pavlík mu s ohledem na dlouholeté dobré vztahy nabídl celkem dvě vozidla s tím, že odklad úhrady do roku 2009 vyřeší pozdějším vystavením faktury. Pokud si za tím účelem kupní smlouvu opatřil s pozdějšími daty, pak z tohoto listinného důkazu, je-li v rozporu s důkazy ostatními, nelze dovozovat, že daného dne skutečně došlo k podpisu smlouvy a předání vozidla.

Obviněný uzavřel, že soud prvého stupně nemohl z provedených důkazů nabýt jistotu o existenci relevantních skutkových okolností, které by bez pochybností prokazovaly jeho vinu, resp. subjektivní stránku trestného činu, a proto mělo dojít v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo ke zproštění obžaloby i ohledně prvního skutku ze dne 18. 12. 2013. V podrobnostech odkázal na obsah svého odvolání, neboť opakování svých argumentů v dovolání pokládal za nadbytečné.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu odvolacího a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvého stupně s odkazem na ustanovení § 265k tr. ř. zrušil. Současně vyjádřil také svůj souhlas s tím, aby bylo jeho dovolání projednáno v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 339/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které zásadně - s výjimkou níže uvedenou - splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud považuje za nutné dále zdůraznit, že se může při posuzování opodstatněnosti dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. § 265b tr. ř.). Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány tzn., že v něm musí být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o druhou (obviněným uplatněnou) alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá (viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti procesní a skutkové. Obviněný totiž soudům vytýká v první řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo, a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. To je ostatně zřejmé z resumé argumentace obviněného, podle něhož soud prvého stupně nemohl z provedených důkazů nabýt jistotu o existenci relevantních skutkových okolností, které by bez pochybností prokazovaly jeho vinu, resp. naplnění subjektivní stránky, přičemž mělo dojít v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo ke zproštění obžaloby i ohledně prvního skutku ze dne 18. 12. 2013. Právě z těchto procesních a skutkových argumentů vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však nelze pod uplatněné (ani jiné) důvody podřadit.

Pouze na okraj je možno ještě uvést, že obviněný dezinterpretuje rozsudek soudu prvního stupně, pokud tvrdí, že již tento soud při hodnocení právního úkonu spočívajícího v následném přefinancování vozidla (tzv. zpětný leasing ) došel k závěru, že se jednalo o oprávněné nakládání jednatele společnosti s firemním majetkem KUBAJZtrans s. r. o. Takový závěr totiž z uvedeného rozsudku nevyplývá.

Nejvyšší soud dodává, že ve věci (v odsuzující části) neshledal extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy, soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právními závěry. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu