6 Tdo 750/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 750/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. června 2007 o dovolání obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, č. j. 4 To 316/2006-184, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 8/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 6. 2006, č. j. 1 T 8/2006-154, byl obviněný P. K. (a též spoluobviněný G. K.) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2005, č. j. 1 T 50/2005-145, mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o úhrnném trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2005, č. j. 1 T 50/2005-145, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 29/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný P. K., tak obviněný G. K.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, č. j. 4 To 316/2006-184, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítnuta. Toto usnesení napadl obviněný P. K. dovoláním.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je přesvědčen, že rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož byla věc nesprávně právně kvalifikována. Namítl, že skutková zjištění a závěry okresního soudu jsou do značné míry ovlivněny a deformovány nezákonným provedením rekognic. Zdůraznil, že pokud poznání obviněného (svědky O. a S.) jako pachatele loupeže bylo ovlivněno nezákonně získávaným důkazem, jedná se o tak závažné pochybení v postupu policejního orgánu, které nelze v trestním řízení žádným procesním postupem napravit, a to ani v rámci hodnocení důkazů. Uvedl dále, že úkony trestního stíhání byly zahájeny až čtyři měsíce po údajné loupeži, tj. v době, kdy již nebylo možno zajistit ani vyhodnotit žádné relevantní a použitelné stopy prokazující, že skutek se opravdu stal. Svědci - poškození shodně uvedli, že žádné ošetření nevyhledali. Nejsou tak zdokumentovány žádné stopy svědčící o tom, že vůči svědkům bylo použito fyzické násilí. Přepadení svědků a použití násilí je tak prokazováno pouze tvrzeními obou svědků bez možnosti jakékoli verifikace jinými důkazy. Obviněný uzavírá, že soud dospěl k rozhodnutí o jeho vině pouze na základě toho, že uvěřil výpovědím poškozených, aniž by jejich tvrzení mohl ověřit jinými přímými nebo nepřímými důkazy. Dospěl k závěru, že soud chybějící důkazy nahradil volným uvážením, kdy skutkový děj, který nemá oporu v provedených důkazech, nahradil vlastním výkladem. Podle názoru obviněného přetrvávají pochybnosti o tom, jak se skutek stal a zda jej spáchal obviněný. Dokazování bylo zaměřeno pouze na tvrzení poškozených, když k tvrzení obviněných byla označena jako nevěrohodná a účelová. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 4 To 316/2006, jakož i řízení jež mu předcházelo a věc mu přikázal podle § 265l tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že k podpoře dovolacího důvodu obviněný nevznesl žádnou relevantní námitku, neboť se výhradně domáhá změn skutkových zjištění, než ke kterým soudy dospěly. Podle názoru státní zástupkyně dovolání obviněného svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu. Obviněný se domáhá změny právního posouzení skutku, je však zjevné, že primárně odmítá rozhodná skutková zjištění soudu. Po obsahové stránce tedy podle státní zástupkyně odůvodnění dovolání neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný brojí proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. Nemůže se ztotožnit s tím, že závěr o vině je založen na výpovědích dvou svědků poškozených R. O. a Z. S. Uvedl, že pokud poškození nevyhledali ošetření a nepodali trestní oznámení ihned po incidentu, jejich další tvrzení nemohou být věrohodná. Je třeba však dodat, že soud prvního stupně v průběhu dokazování objasnil i tuto skutečnost. Svědek R. O. se k podání trestního oznámení rozhodl poté, co fotografii pachatele viděl v místních novinách. Přestože tedy nebylo možno použít nezákonně provedené rekognice, proč o osobě pachatele není pochyb, lze na tomto základě logicky vysvětlit. V podstatě stejná událost, tj. napadení G. K., byla důvodem, proč se poškození obrátili na policii. Jak soud prvního stupně uvedl, oba poškození se shodují na počtu tří pachatelů. Ze tří osob byli poškození schopni identifikovat dvě. Svědek R. O. navíc vypověděl, že P. K. oslovoval G. K. tati . Soud prvního stupně zejména na str. 3 rozsudku popsal, v jakém sledu událostí se skutkový děj odehrál, kdo první vyšel z restaurace (svědek R. O.), kým byl napaden, jak se v napadení angažovaly zbývající dvě osoby. Pokud jde o námitku, že nebyly zajištěny žádné stopy, které by svědčily o použitém fyzickém násilí, je třeba dodat, že v tomto směru neměl soud důvod neuvěřit výpovědím poškozených. Popis fyzického útoku na poškozené ve skutkové větě bezpochyby naplňuje zákonný znak násilí skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Taktéž odvolací soud konstatoval, že ve výpovědích obviněných nebyly zjištěny žádné rozpory, ani žádná skutečnost, která by jejich výpovědi mohla znevěrohodnit. Je tedy zřejmé, že obviněný napadá ustálenou skutkovou verzi vyjádřenou ve výroku o vině v tzv. skutkové větě. K uvedenému je však třeba uvést, že takovéto námitky jsou ryze skutkového charakteru a nelze je tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky obviněného nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku (jak se obviněný domnívá), ani s jiným nesprávně hmotně právním posouzením, nýbrž s hodnocením důkazů a s tím, že v dané věci je dokazování podle obviněného neúplné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal s věrohodností poškozených na str. 4 - 5 rozsudku. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně bezesporu dostál své povinnosti vyplývající z § 2 odst. 5 tr. ř., když se stejně pečlivě zabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch i v neprospěch obviněného, a svůj závěr založil na pečlivém uvážení všech těchto okolností (viz str. 5 rozsudku), postupoval tedy zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba dodat, že na svou obhajobu obviněný neuvedl nic, co by mohlo soud přesvědčit o jeho nevině, na druhé straně výpovědi poškozených těmito rozpory netrpí a jednotlivé detaily do sebe zapadají. Lze tudíž uzavřít, že v dané věci výpovědi poškozených byly dostatečně přesvědčivým důkazem pro prokázání viny obviněného (ných). Nadto lze dodat, že věrohodnost výpovědi poškozených nebyla žádným důkazem zpochybněna. Nesouhlasí-li obviněný s právní kvalifikací skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., je třeba konstatovat, že toto své tvrzení opírá o odlišné skutkové zjištění, než ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann