6 Tdo 74/2013
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 234 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 74/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2013 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2012, č. j. 5 To 370/2012-193, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 146/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2012, č. j. 5 To 370/2012-193, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 7. 2012, č. j. 1 T 146/2012-175, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě ad 1) výroku], přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 2 tr. zákoníku [v bodech ad 2) a 3) výroku] a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3) výroku], a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 4. 6. 2012, č. j. 102 T 40/2012-59, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a nově s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 4. 6. 2012, č. j. 102 T 40/2012-59, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2012, č. j. 5 To 370/2012-193, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný namítá, že jeho jednání v bodě ad 1) rozsudku bylo nesprávně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ale mělo být posuzováno pouze jako přečin krádeže. Své dovolání směřuje i do výroku o trestu námitkou, že v případě uznání viny toliko přečinem krádeže by mu byl ukládán trest v kratší výměře. Rovněž uvádí, že nespáchal skutek tak, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu a setrvává na své obhajobě, že vůči poškozené nepoužil žádné násilí, pouze jí řetízek z krku odcizil. Popírá, že by ji měl uchopit za rameno a za řetízek několikrát škubnout. Poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozené E. K. z přípravného řízení a u hlavního líčení, kdy nedokázala říci, zda měl za řetízek škubat opakovaně 2x či 3x, když i s ohledem na umístění místa u stolu, kde seděla, nemohlo k události dojít tak, jak popisuje. Bez významu není podle mínění obviněného ani skutečnost, že pokud se v minulosti dopustil trestné činnosti, k této se vždy doznal, stejně tak jako v daném případě ohledně skutků body 2) a 3) rozsudku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že pokud se obviněný v rámci uplatněných námitek mj. domáhá také změny výroku o vině a argumentuje tím, že soudy pochybily při závěrech o právní kvalifikaci jednání odsouzeného jako zvlášť závažný zločin loupeže, kterým byl uznán vinným, zejména popírá použití násilí vůči poškozené, jejíž výpověď v rozporu se skutkovými zjištěními zpochybňuje tvrzením, že vůči její osobě nepoužil žádné násilí, že poškozenou nedržel a řetízek jí strhl z krku pouze při jednom škubnutí, pak je potřebné uvést, že jak soud prvního stupně na str. 4 - 6 svého rozsudku, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 3 rozvedly, proč považují výpověď poškozené z přípravného řízení i u hlavního líčení za pravdivou. Správně soudy argumentovaly tím, že odsouzení obviněného bylo vybudováno na výpovědi poškozené, která opakovaně, jednoznačně, podrobně a shodným způsobem popsala průběh události. Uvedla, že ji obviněný silně uchopil jednou rukou za levé rameno tak, že se nemohla bránit ani pohybovat a druhou rukou jí opakovaným škubáním z krku strhl řetízek (který byl hrubší a nebyl dutý) s přívěskem, čímž jí způsobil poranění na krku v podobě povrchové oděrky a také rameno od držení obviněným měla červené (protokol o výpovědi poškozené na č. l. 89 tr. spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 19. 7. 2012 na č. l. 162 tr. spisu). Nutno zdůraznit, že výpověď poškozené nebyla v rámci hodnocení důkazů osamocena, ale byla podpořena dalšími důkazy, když s touto pak korespondovala výpověď jejího manžela K. K., který sice nebyl přímo účasten průběhu události, ale do prodejny přišel krátce po činu. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina uvedeným zločinem loupeže, kterým byl obviněný uznán vinným prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.

V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dále je třeba konstatovat, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

V návaznosti na uvedené skutečnosti nelze námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody a ten mu byl ukládán v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu, kterým byl uznán vinným. Tímto byl zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kde bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let, jehož skutková zjištění se v dovolání snažil obviněný zpochybnit a na toto zpochybnění právní kvalifikace vázal mj. také uložení, podle jeho mínění, nepřiměřeného trestu. Pokud soud v rámci § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, nelze tento trest co do druhu a jeho výměry považovat za trest, který by byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ani se nejedná o druh trestu, který zákon nepřipouští [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Obdobná je situace u zařazení obviněného do typu věznice, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně obviněného podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do mírnějšího typu věznice, a to do věznice s dozorem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann